Narvik mi v paměti zůstal jako prosluněné (!) městečko, překvapivě evropsky obyčejné, nepříliš pohledné, s velkým přístavem, ve kterém se překládá železná ruda z Kiruny z vlaků na lodě. Ve městě je muzeum, ve kterém naleznete objekty, fotografie a dokumenty týkající se bitvy o Narvik a vůbec období druhé světové války v této oblasti.

Dezinformováni turistickým průvodcem (Olympia, 93) se vydáváme hledat skalní bránu Jordbrua, abychom po dlouhém vyptávání nalezli zajímavé propadání (a o 50m dál vývěr) potoka. Počasí je slušné až do chvíle, kdy sedneme do vozu a vyrazíme za vytouženým (postupným, ale pro mne nejdůležitějším) cílem naší cesty, souostroví Lofoten a Vesteralen.

Jen si to představte! Přímo z mořské hladiny se do výše 1000m zvedají ledovci tvarované hory s příkrými svahy, jaké jste až doposud měli šanci vídat jen v ilustracích k příběhům sci-fi. A vy procházíte/projíždíte mezi tím po klenutých mostech z ostrova na ostrov, okolo fjordů a jezer a nevíte, kam se dívat dřív. Půlnoční slunce visí nad obzorem a ukazuje vám cestu přímo na Sever..

Tak prd. S přejezdem na první ostrov Vesteralen, tedy Hinnoya, se obloha zatahuje a dává se do deště. Mraky jsou nízko a vy můžete jen tušit, kam až rostou svahy se skvrnami zbytků sněhu okolo kterých se motáte. Když vyjdete ven, okamžitě se na vás vrhnou mračna komárů a neodbytně vám připomenou večerní pohodu doma na Nežárce. Za ty tři dny, které jsme na ostrovech strávili, se počasí nezlepšilo. Bloudili jsme Svolvaerem mezi obchody se suvenýry, zalezli do jednoho z obchoďáků (bylo tam sucho) a snažili se najít nějaké turistické informace, kupodivu bezúspěšně. V přístavu jsme načapali v závětří dva skleslé Nory, kteří nás informovali, že prší, pršelo a bude pršet a podle předpovědi v rádiu prší všude a není kam utýct. Díky tomu jsme navštívili akvarium v Kabelvagu, kde bylo sucho a teplo a potom se ze zoufalství připojili ke dvěma Němcům a páru Američanů, kteří se rozhodli podniknout výlet lodí do Trollfjordu.

Loďka se silně houpala a Američanka nepřetržitě nadávala na počasí a na drahotu všude v Evropě a v Norsku zejména. Trollfjord je dlouhý, úzký, sevřený vysokými stěnami. Temná hladina se téměř ani nepohne, aby nenarušila ponurou atmosféru tohoto místa... a když dojedete na konec, je tam vodní elektrárna. Malá, ale je tam. A on je ten fjord vlastně docela krátkej a ty stěny zase až tak příkrý nejsou... Prostě jsme se sebrali a hurá zpátky do Svolvaeru a na trajekt do Skutviku (protože to časově a finančně vyjde líp než jet přes Lofoty zpátky do Narviku).

Najeli jsme na trajekt a už jsem si liboval, jak během skoro dvouhodinové plavby využiju zdejších hygienických zařízení (paráda!), leč ouha, vypluli jsme a moře bylo neklidné a... zařízení se stala nepoužitelnými.

Krásné nedělní ráno v norském stylu (t.j.deštivé) nás zastihlo na pevnině. Večer to vypadalo, že se oblačnost začne trhat. Ano, trhala se, ale jen proto, aby po kusech padala dolů, což činí doteď. Místo, kde jsme strávili noc, se jmenuje Helleristninger a je pozoruhodné tím, že kromě podezřele čerstvě vypadajících prehistorických maleb (dvě siluety sobů, 2m, x000let) jsou tu v kapsách v žulové skále miniaturní jezírka (kde ovšem v této zemi v tuto chvíli v tomto počasí nejsou jezírka) a zakrslé stromečky a lahodí to oku.

Jedeme na jih a po absolvování několika tunelů (nejdelší má 4.5 km) odbočujeme z hlavní silnice a necháváme auto v osadě Lakshola, abychom podnikli výlet do národního parku Rago. Výlet, který jsme naplánovali, nebyl to, co jsme nakonec uskutečnili. Prostě 5km na chatu Storskoghytta a zpět nám stačilo. Cesta hned od začátku stoupala krásným údolím podél řeky, přes visutý most a pak dál a nahoru a přes loučky po hatích, nad kterými stálo 10 cm vody, a nahoru po šikmé hladké skále a vodpádem a zase stěnou zaplavenou záclonou vody a pak tam potkáte veselou rodinu s dětmi 6 a 8 let, jak daleko ještě se ptáte a oni že jenom kousek a tlapaj vodou dál a pak okolo vás běží vlčák s batůžkem na zádech a pak najednou jste tam. V lesíku na břehu jezera Storskogvatnet vás čeká srub pro příchozí. Malá boudička s jednou místností s palandami, kamínky a stolkem s židlemi fan-ta-stic-ky čistá a uklizená, kde můžete strávit jednu noc za předpokladu, že všechno ponecháte pro další tak, jak jste to našli. Jedinou skvrnou byl zapomenutý sáček s odpadky, ve kterém jsme zcela jednoznačně identifikovali lečo s moravskou klobásou. Dotek domova.. Bohužel..