Pod letadlem společnosti pana senátora Fischera se jakoby na zkoušku objevil kousek pevné země – žlutohnědé, poseté vesnicemi a městečky, ale než jsme se rozkoukali, vystřídal jej pás moře s malým ostrůvkem, a pak už Malta. Strmé útesy, za nimi jen mírně zvlněná žlutohnědá krajina rozdělená sítí silniček a pavučinou zdí a zídek, houstnoucí zástavba, nepřehlédnutelný starý viadukt a majestátní kopule chrámu v Mostě, a pořád hustší a hustší džungle pískovcových domů a domků s plochými střechami, do moře vystrčené prsty poloostrovů Valletty a přilehlého souměstí, ale to už jsme dosedali na přistávací plochu. Byl začátek listopadu a u nás jen dva tři stupně nad nulou, tady pětadvacet vzduch i voda. Příjemná změna. Autobus nás z letiště rozvezl do hotelů - a tady se vlastně dá začít.

Před deseti dvaceti lety musela být Malta idylické místo pro romantiky. Teď se jen zvolna posouváte hustým provozem, všude samý hotel a restaurace, kasino, stavba mrakodrapu Hilton, továrny na rekreaci. Když například podlehnete průvodci a na ostrově Gozo (to byl ten první kousek země) navštívíte idylickou rybářskou vesničku Xlendi (pozor, X je Š), najdete zátoku obezděnou pravoúhlou navigací a lemovanou v několika vrstvách hotely. A když vyrazíte do ulic (nedýchat zhluboka, věkový průměr aut je tu ještě vyšší než u nás), máte pestrou možnost výběru: McDonald’s nebo Burger King na prefabrikované občerstvení, večer karaoke, disco, Rock Café.. Ne ne, tak tahle moderna je všude stejná. Globalizace v praxi, štěkejte si jak chcete.

Zkusíme to tady projít tak trochu zpátky časem, vrstvu po vrstvě. Schválně, kam až se dostaneme...

Tak v téhle kulturní vrstvě najdeme to, co tu zůstalo po Britech. Byli tady asi sto šedesát let a zůstala tady po nich především angličtina. Pro našince moc příjemné, protože maltštině (což je směs získaná z fénického základu přimísením ingrediencí všech průchozích nadvládců) by rozuměl málokdo. Anglicky tady mluví prakticky všichni a mají k tomuto jazyku rozhodně jiný vztah než naše starší generace k ruštině a ještě starší k němčině. Pak tu objevíte pár anglických telefonních budek, jízdu vlevo a, no ovšem!, skvělé autobusy. Krásně a s láskou udržované žlutočervené obludy, nejstarší už skoro šedesátileté, vás dovezou – bez nadsázky – kamkoliv. Jen je trochu problém zjistit, která kam a kdy. Maltské autobusy jsou pozitivní jev a mám je rád.

Britové se na Maltě samozřejmě opevňovali, měli tady pečlivě střežený přístav (dnes nákladní a osobní, kotví tu i pěkní giganti), za druhé světové války se odtud nenechali vyhnat a posílali sem na rekreaci vojáky. A ještě předtím, v poslední čtvrtině 19. století (pro detailisty: 10.9.1882), sem dovlíkli od Armstrongů dvě stotunová děla, z nichž jedno je k vidění na pevnůstce Rinella u města Kalkara. Pevnost byla postavena specielně pro toto dělo a díky partě nadšenců je dnes zpřístupněna veřejnosti. Uvidíte dělo (ale že je to macek!), vnitřní prostory pevnůstky, původní plány a nákresy, tunové náboje, které ta bestie dokázala házet víc než šest kilometrů daleko. Strojní zařízení se bohužel nedochovalo. Služebních let děla nebylo mnoho. Párkrát se vystřelilo na zkoušku, něco se poopravilo, a pak už bylo dělo zastaralé a bylo vyřazeno ze služby na samém začátku 20. století.

Militaristické choutky vládců ostrova se vybíjely mnoho desítek let také na ostrůvku Filfla jižně od Malty. Malý ostrůvek bývával oblíbenou zastávkou pirátů, kteří zde z pramene čerpali pitnou vodu. To se nelíbilo rytířům a tak dali ostrůvku poprvé čichnout střelného prachu. Zničit pramen se jim však nepodařilo a piráti tankovali vesele dál. A pak přišli Angličani a použili ostrůvek jako cvičný cíl, nejdřív pro lodě a později i pro letadla. Úspěšně tak změnili jeho tvář i velikost a zapřičinili, že ještě hodně dlouho na něj nebude kvůli nevybuchlé munici moci vstoupit lidská noha.

V té době se ale nejen bořilo a opevňovalo, stavěly se taky jiné budovy – například již zmíněná katedrála ve městě Mosta. Má nějaké nej-, zřejmě klenbu.

A pak se taky přejmenovávalo. Na počest královny Viktorie se třeba Rabat na ostrově Gozo přejmenoval na Victoria. A nebyl sám. Měst se dvěma jmény je tady víc, obě jména jsou živá a navíc ještě mohou mít některá města společný název. Je libo gulášek?

No, a to jsme se dopracovali k přelomu 18. a 19. století. To tu byli Francouzi! Napoleonova vojska byla na Maltě jenom dva roky, ale za tu dobu stačili vyhnat Maltézské rytíře a zahospodařit trochu v tom, co tady rytíři za 300 let nashromáždili.

Po rytířích řadu sv. Jana (=Johanitech =Maltézských rytířích) je pořád ještě leccos k vidění. Dá se říct, že to, co dělá Maltu Maltou jsou taky jejich pevnosti a města postavená z žlutého pískovce.

Třeba zrovna Valletta, dnes hlavní město, založená velmistrem řádu Jeanem De La Vallette v 16. století. Na špici poloostrova pevnost St. Elmo (dnes policejní akademie, dá se tam jen v sobotu a v neděli) a za ní opevné město. Úzké uličky s typickými barevnými balkóny, jako dotek dnešní doby síť odpadních trubek vedená po fasádě, paláce, krámky, spousty turistů, historické muzeum, kostely.. a mezi nimi na prvním místě hlavní kostel řádu, spolukatedrála sv. Jana (pojem co-cathedral víc neřekne). Každá jazyková sekce řádu tu má v bočních lodích svou kapli, podlaha je pokrytá barevnými mozaikami, které tvoří náhrobky rytířů řádu. Klenby jsou pokryté plastickými ornamenty a celek působí těžkým, temným dojmem. V budovách přilehlých ke kostelu je muzeum, ve kterém se dá vidět hlavně Caravaggiův obraz Stětí Jana Křtitele, který namaloval v době svého pobytu u řádu začátkem 17. století, a obrovské tapiserie vytvořené podle Rubensových předloh.

Ale Valletta není jediným městem Maltézských rytířů. Jen kousek na východ přes záliv je Trojměstí (the Three Cities, tedy Senglea čili L-Isla, Cospicua vulgo Bormla, Vittoriosa neboli Birgu, a celé dohromady zase Cottonera) a prostředním z měst v něm je Vittoriosa, opět na poloostrově zakončeném pevností, tentokrát St. Angelo. Tato pevnost byla slavnostně vrácena řádu Maltézských rytířů a ti budou mít vskutku co dělat, aby jim nespadla na hlavu. Zatím užívají jen malou část, zbytek má zatlučená okna a čeká. Milovníci pokojových rostlin tady můžou spatřit jen tak mimochodem rostoucí fikus, asi 8 metrů výška a 10 průměr koruny.

Vittoriosa byla prvním opěrným bodem rytířů, když se po vyhnání Turky z ostrova Rhodu usadili (asi tak 1530) na Maltě (mám dojem, že ten, kdo z jejich příchodu neměl radost byli Arabi – ne, počkejte, ty vyhnali Normané už v 11. století, hmmm, takže to asi nakonec byla místní šlechta podřízená Španělům, ale ta vládla z Mdiny). Ale nebyli tu prvními obyvateli, před nimi tu byla španělská pevnost a někteří historikové tvrdí, že poloostrov byl osídlen již za Římanů. Měli tady často plné ruce práce s obranou, třeba r. 1565, když se na ně mocně tlačili Turci, a průběžně, když piráti považovali maltská města za snadnou kořist.
V přilehlém městečku, které je menší, méně navštěvované a tudíž daleko tišší než Valletta, najdete bloky domů, ve kterých byli dříve ubytováni rytíři. Pokud půjdete po jižním konci poloostrova, nemůžete minout námořní museum (údajně velmi pěkné) a památník postavený na počest získání samostatnosti (Britové předávají ostrov. Jako z Cimrmana. Nesmíte minout).

Na ostrově Gozo měli rytíři hlavní sídlo v Rabatu, tedy ve Victorii. Tentokrát je město ve vnitrozemí, postavené na kopci. Uličky jsou křivolaké a úzké, pár hospůdek, obchůdky (o víkendu zavřené), všudypřítomné opuncie. Když se vyškrabete na hradby, otevře se vám výhled jako z pohádky (ano, Tisíce a jedné noci, které jiné). Lehce obhlédnete celý ostrov, z něhož vystupují stolové hory (no, hory: nejvyšší má 160m) a na jejich vrcholcích se krčí/vypínají/sedí městečka, každé se svým kostelem s mohutnou kopulí, a všechna postavená z pískovce.