Cesta do Skotska - 6

Skye: Portree Kilmuir Dunvegan, Fort William: Neptunovy schody, Glen Coe, Inveraray

Speed bonnie boat, like a bird on the wing
Onward, the sailors cry
Carry the lad that's born to be king
Over the sea to Skye.

(Skye Boat song, trad.)

Počasí se umoudřuje (to znamená, že leje jen občas) a tak následující den přece jen přejíždíme most na Skye (5.80, platí se jen cesta tam). Ve Sligachanu, který je východiskem k cestám do pohoří Cuilins, nás opouští modřanská sekce s tím, že prostě musí konečně na dva dny do hor. My měkčí se spokojujeme s méně náročným programem a dáváme okružní jízdu. Na ní leží především hlavní město Skye, malebné Portree s pěkným přístavem, příjemnými ulicemi a (odsvěceným?) kostelem provoněným orientálními tyčinkami, protože v něm právě probíhala prodejní výstava výrobků z Tibetu. Dál na sever je přírodní pamětihodnost, Old man of Storr, skalní jehla nestojící tentokrát ve vlnách ale kousek od moře na kopci. A potom skanzen v Kilmuiru. Sedm kamenných domků s doškovými střechami, nejpůsobivější z nich je obytný domek zařízený ve stylu čtyřicátých let, jako by se obyvatelé každou chvíli měli vrátit zpátky. Kovárna už tak dobrá není. Je do ní snešeno všechno možné podle klíče 'co je rezaté, to je staré', a tak tu najdete i novodobé očkové klíče (rezaté) a průmyslově vyráběné předměty z litiny. Košíkářství, tkalcovství, barvení vlny.. Další domek je věnován popisu historie (clearances nejsou opomenuty) a dobovým fotografiím, další představuje školu.

No, a přijíždíme do Dunveganu, po staletí rodovému sídlu rodu McLeod. Přecházíme začarovaný most... Jeden ze členů rodu se kdysi oženil s vílou a žili spolu šťastně dlouhá léta. McLeod však stárnul, zatímco jeho ženy se čas nedotýkal a jednou nadešel čas, kdy se musela vrátit zpět ke svým. Loučili se na tomto mostě a víla dala svému muži praporec, který měl moc splnit jeho potomkům tři přání. Již dvakrát bylo jeho kouzla využito - v roce 1490 v bitvě u Glendale a 1580 u Trumpanu, třetí přání teprve čeká na vyslovení a tak si praporec krátí čas postupného práchnivění alespoň tím, že přivádí hejna ryb do zátoky pod Dunveganem.

S přestávkou několik desetiletí v minulém století, kdy rod nebyl schopen jej udržovat, je hrad obydlen po osm století a je dokladem toho, že i ve středověkém hradě se dá dnes slušně bydlet. Obývací pokoj, knihovna, sbírka pamětihodností rodu: zdobený Rory Mor's horn sloužící k přijímání následníka mezi muže (musí ho vypít na ex), fairy flag, ve skutečnosti (?) kus látky pocházející nejspíše ze Středního východu z doby asi 400-700 n.l., umělecké předměty, dudy, zbraně.. a památky na Floru McDonaldovou. Dříve jsem se již zmínil o Bonnie Prince Charliem (on je tím chlapcem z úryvku písně o loďce plující na Skye), o tom, jak musel po bitvě u Cullodenu prchat a skrývat se, aby si zachránil život - byla na něj vypsána odměna 30000 liber, přesto ho však nikdo neudal. A jedna z těch, kdo mu v té době významně pomohli, byla Flora McDonaldová. Převlékla ho za svou komornou a převezla na Skye a později mu pomohla uprchnout do Italie (a odtud do Francie, kde se dal na pití, holdoval ženám a zemřel zapomenut). No, pojďme dál. Třeba do hladomorny. Tedy do ní se jít nedá, jen nahlédnout. Jsou v ní figuriny a ozývá se z ní nářek a sténání. Ve stěně je velmi úzké okénko vedoucí na schody, po kterých se nosilo jídlo z kuchyně do jídelny. Vůně pronikala okénkem do vězení a tak byl zostřován trest.. V Dunveganu je možné se dozvědět i o osudu komunity na ostrově Sv.Kildy, podívat se na film, ve kterém mluví nynější hlava rodu, nikde jsem však nenalezl zmínku o tom, že Norman McLeod prodával své vesničany do Ameriky, a to ještě před Cullodenem.
Prohlídku jsme zakončili za deště procházkou po zámeckém parku, který však není tak pohledný jako ten pod Dunrobinem. Zajímavé je, že jako okrasné rostliny v něm byl použit kopr a jiné koření.

Večer byl zpestřen stavbou stanů v kempu Glenbrittle (10 liber, bez pitné vody ale s obchůdkem, kde si ji můžete koupit v lahvích) na jižním okraji Skye, jednom z vhodných míst pro výlety na Cuilins. Byl tak silný vítr, že oblouky stanů se obracely naruby a měli jsme obavy, že se zlomí. Nakonec se nám stany podařilo v závětří aut postavit a vydržely tak přes noc. Ráno bylo stále nehezky, přesto jsme vyrazili alespoň symbolicky k blízkému jezeru v Cuilins. Zdolali jsme převýšení 600m na 4km, počasí se mírně vylepšilo a tak jsme trasu ještě prodloužili a vrátili se do kempu asi okolo druhé odpoledne. Dochází k dalšímu dělení výpravy, část jde navštívit palírnu Talisker. Namlsali se totiž našim vyprávěním o Glenfiddichu, ale zvolili méně vhodnou palírnu, protože v Taliskeru se za návštěvu platí a jeho produkt údajně nedosahuje jemnosti uvedené konkurence. My si dáváme ještě jednou Portree.

Scházíme se v podstatě podle plánu v Sligachanu s modřanskou sekcí a posloucháme hrůzostrašné vyprávění o bezesné noci někde mezi kameny a vřesem, zlomených stanových tyčích a nemožnosti najít v horách kousek místa pro stan.

A pak opouštíme Skye a nocujeme v přeplněném kempu u Invergarry, který je navíc svažitý a silonové spacáky nechutně sjíždějí po karimatkách. Začíná na nás dopadat únava z dlouhého cestování (a na mne teď už únava z dlouhého psaní). Prostě se už vracíme a prožitky nejsou tak intenzivní jako na začátku. Ale ještě je pár věcí, které stojí za vidění a bylo by škoda je vynechat. Jednou z nich je Kaledonský kanál a zejména Neptunovy schody, systém osmi zdymadel překonávající rozdíl hladin 28m. Kaledonský kanál byl postaven v letech 1804-22, měřil 104km, ale jen 32km muselo být postaveno uměle, zbytek tvořila jezera s mořskými zálivy. Podstatně zjednodušoval lodní dopravu mezi západním a východním pobřežím, protože lodě vepluly u Inverness do kanálu a vypluly z něj u Fort William a nemusely prodělat dlouhou cestu kolem celého severního Skotska. V době naší návštěvy proplouvala systémem zdymadel turistická loď a tak jsme měli možnost vidět celý systém v činnosti, včetně dvou otočných mostů, železničního a silničního. Ta turistická loď skoro vyplňovala jednotlivé komory a na její palubě byly kanoe, jízdní kola, surfovací prkna, potápěčské vybavení a spokojeně vyhlížející posádka. Nasednete na loď, proplouváte kanálem a jezery, dobře jíte a na každý den máte jiný sportovní program. Docela by mě to lákalo.
Potom se ještě stavujeme u památníku commandos, kde se fotografují starší dámy ve velmi zvláštních šatech s velmi zvláštním psíkem a staršími pány v kiltech. V pozadí se tyčí mraky zahalený Ben Nevis, nejvyšší hora Skotska, a pod ním město Fort William.

S ohledem na počasí (zase mrholí a předpověď neslibuje vylepšení) a také díky nechuti k davovým akcím upouštíme od výstupu na něj a posléze i od prohlídky Fort William. Pouze městem projedeme a několik kilometrů za ním, za mostem přes Loch Leven, se opět naše výprava rozděluje: většina pokračuje po břehu Loch Linnhe do Obanu a my, pod vlivem turistických průvodců a známých, vychvalujících krásy Glen Coe, odbočujeme po břehu Loch Leven směrem k horám a pak dál do tolik vychvalovaného údolí. Stavujeme se v informačním centru nacpaném turisty a ve snaze dozvědět se něco o údolí a jeho krásách, případně obyvatelích z říše živočišné i rostlinné, zúčastňujeme se promítání filmu. O přírodě v něm není nic, celý pojednává o historii místního klanu MacDonaldů. O historii temné, historii podlosti a zrady, mající souvislost se dosazením Williama Oranžského na trůn. Klany v Highlands totiž tuto volbu nepřijaly a zůstaly loajální Jamesi VII Stuartovi. Ministr pro Skotsko, John Dalrymple, vyzval highlandské klany, aby do 1.1.1692 přísahaly věrnost novému králi. Náčelník MacDonaldů z Glen Coe dlouho otálel, nakonec však dorazil koncem prosince do Fort Williamu složit přísahu, dověděl se tam však, že správné místo je Inveraray. V zimním nečase tam dorazil pozdě, stále ještě ale dříve než šerif, který měl přísahu přijmout. Ten když dorazil, přísahu přijal a uznal . John Dalrymple ji však prohlásil za neplatnou (neměl MacDonaldy v lásce) a přikázal náčelníku Campbellů, aby MacDonaldy potrestal. V únoru 1692 přijeli Campbellové na návštěvu ke komunitě MacDonaldů v GlenCoe, byli přátelsky přijati protože náčelníci klanů byli příbuzní. Campbellové se zdrželi dva týdny, jedli a pili a 13.2.1692 nad ránem vstali a jali se vraždit své hostitele - měli příkaz od Dalrympla zabít všechny mladší 70 let. Mnoha MacDonaldům včetně náčelníka se v bouři, která právě venku zuřila, podařilo utéci a ukrýt se v horách... Ještě dnes se o této události píší knihy a skládají písně, současníci to však zřejmě viděli jinak: již v roce 1715 bojovali Campbellové a MacDonaldi bok po boku při jakobitských rebeliích.

Silnice stoupá vzhůru údolím, po stranách se zvedají hory do výšky okolo 1000m, až potom, za průsmykem, se krajina otevírá do náhorní planiny Rannoch Moor. Vřesoviště, jezírka, mokro. Prší.
V Tyndrumu odbočujeme na západ a sjíždíme k Loch Awe, na jehož severovýchodním konci, na poloostrově, stojí zbytky Kilchurn Castle. Zřícenina hradu založeného v 15. století je pod lešením a tak se nám nechce podnikat k ní výlet lodí (4/2L), jen zkoušíme se k ní přiblížit po břehu. Ten je však příliš mokrý a tak to nakonec vzdáváme. Mraky se mezitím roztrhaly a vysvitlo slunko. Když přijíždíme do cíle dnešní etapy, do města Inveraray, je velice příjemně a zámek vévodů z Argyllu je nasvícen paprsky zapadajícího slunce přímo kýčovitě. Není feudál jako feudál - zatímco vévoda ze Sutherlandu potíral highlandery na svých pozemcích jak se dalo a za podporu získanou sbírkami v jejich prospěch si postavil lovecký zámeček, vévoda z Argyllu stavěl v polovině 18. století modelové vesnice, aby pomohl rozvoji obyvatelstva. A proto je také sídlo Sutherlandů větší a výstavnější než sídlo Argyllů.

K zámku se ještě váže několik příběhů: o havranech přilétajících k zámku a kroužících okolo něho, když umírá některý z vévodů, o přízračné galeoně, podobné té z erbu rodu, připlouvající ve stejnou dobu po Loch Fyne a pokračující i přes pevnou zemi k místu spjatému s pobytem Sv. Colomby, a konečně o lékaři Williamu Hartovi, který, procházeje se se svým přítelem 10. července 1758 po zahradě zámku, spatřil na nebi obraz bitvy, ve které se oddíl highlanderů marně snažil dobýt pevnost obsazenou Francouzi. Krátce poté přijely na zámek dvě dámy a vyprávěly o stejném vidění. O několik týdnů později oficielní zpráva z Ameriky uvedla, že oddíl highlanderů z Albany v podnikl 10. července útok na francouzskou pevnost Ticonderoga u Lake George. Přes 300 mužů při něm zahynulo.

V přístavu v Inveraray kotví loď Arctic Penguin, přeměněná v námořní muzeum. Kromě obchůdku se suvenýry je v ní možno vidět expozici věnovanou přepravě vystěhovalců do Ameriky a Australie, různé přístroje a strojovnu, dámskou kajutu, něco o stavbě lodí ve skotských loděnicích.. A pokud vám to nestačí a prohlédli jste si už památnou zvonici a prošli jste už všechny obchůdky na hlavní ulici a zůstalo vám ještě dost peněz, můžete navštívit městské vězení, což je dnes muzeum dokumentující pomocí voskových figurin skotskou justici a vězeňství 19. století. Nebyl jsem tam, ale fotografie v propagační brožurce vypadaly dost věrohodně. A to už se stmívá a je čas jít do kempu - jeden rozlehlý, Argyll Park (9.5L) je pár mil jihozápadně na břehu Loch Fyne. Má slušné příslušenství a asi proto že foukal vítr, byl to po dlouhé době nocleh téměř bez midges.