Patagonie 2001-2

Torres del Paine

časné ráno po věžemi

Na rozdíl od Dientes de Navarino patří Torres del Paine k místům více než hojně navštěvovaným. Z rovinaté, travnaté stepi, ležící v nadmořské výšce jen několik desítek metrů, se náhle do výšky přes tři kilometry zvedá ledovcem modelovaný žulový masiv, obklopený jezery. Toto území o rozloze 1814 čtverečních kilometrů bylo v roce 1959 vyhlášeno národním parkem a v roce 1978 biosférickou rezervací UNESCO. Park leží na jihovýchodním okraji kontinentálního ledovce Hielo Sur, jehož výběžky jsou i místní ledovce Grey, Zapata a Pingo. Voda, vzniklá táním těchto ledovců, odtéká na jih, do nedalekého zálivu Seno Ultima Esperanza.

Je 3. ledna ráno a netušíme ještě, jak velice dlouhý den to bude. Po snídani (v ceně ubytování: housky, tousty, sýr, marmeláda, občas bábovka nebo koláč, čaj, káva) na Bolivianě dokončujeme balení, třídíme, co vezmeme s sebou do Torres a co necháme v úschově u Rity. Po Navarinu máme už jakous takous zkušenost, co užijeme a co naopak je zbytečné tahat a tak je naděje, že přes delší dobu pobytu by naše batohy nemusely být těžší. Autobus do Puerto Natales nám jede po poledni, zkusíme tedy ještě posunout si o den letenky do Puerta Montt, kam se budeme přemisťovat po návratu z Torres.

V kanceláři LAN Chile je spousta lidí a jde to pomalu. Radana se vydává nakoupit čerstvé pečivo, já čekám a čekám, abych se nakonec dozvěděl, že letenky by šly přehodit, ovšem za předpokladu, že by v požadovaném termínu bylo volné místo, což není. Alespoň tedy potvrzuji stávající termín 16.1. a dostávám přidělená sedadla. Další cesta vede do videopůjčovny vedle AbuGoshe, kde mají levný a rychlý internet, tam přečteme a napíšeme vzkazy a pak už spěcháme na Bolivianu pro batohy. Náš autobus odjíždí ze stanoviště v centru, asi jeden blok od hlavního náměstí, v půl druhé.

Puerto Natales

V nastupování do autobusu je pořádek. Pomocník řidiče vezme od každého jeho zavazadlo, připevní na ně šňůrkou očíslovanou cedulku a útržek předá majiteli. A pak už můžeme nastoupit. Sedadla jsou vysoká, pohodlná, polohovatelná, prostor pro cestující je od řidiče oddělen skleněnou přepážkou, vzadu je dokonce WC. Odjíždíme skoro na čas. Autobus se proplete jednosměrkami Punta Arenas a zamíří na severovýchod. Mineme letiště, o několik kilometrů dál odbočku na Seno Otway a to je asi tak všechno vzrušení, kterého si na 250km do Puerto Natales užijeme. Celou cestu projíždíme pampou, zvlněnou travnatou krajinou. Po obou stranách silnice se táhnou ploty a za nimi občas ovce, krávy a koně.

Spolucestující potom mi tvrdili, že viděli taky guanaka a pštrosy, ale já jim to nevěřím. Určitě mě chtěli jen tak namíchnout ze závisti, že já jsem spal a oni ne. Moje spaní stejně za moc nestálo, protože řidič během jízdy dost kouřil a otvíral si přitom okno a na mne na prvním sedadle děsně táhlo kolem příčky, která u okna silně nedoléhala. Pomocník řidiče během jízdy obešel dvakrát autobus, poprvé nabízel každému pohárek řídkého džusu, podruhé sušenky. Se zbylými sušenkami se zavřel u řidiče a debužírovali. Pak se spalo líp, protože s hubou plnou sušenek se špatně kouří.

Do Puerto Natales vjíždíme asi po třech hodinách jízdy. Silnice byla velmi slušná, s asfaltovým povrchem, takže ochranná síť, zakrývající část předního okna, nepřišla ke slovu. O tom, že tomu tak není vždy a že jsou tu i horší silnice, svědčí popraskaná přední skla a rozbité reflektory mnoha aut v této oblasti Patagonie. Puerto Nataes je - nepočítáme-li těch několik farem - jediným osídlením na celé cestě z Punta Arenas. Přelidněno tu tedy skutečně není.

Puerto Natales

Tohle městečko přízemních plechových domků je východištěm pro všechny, kdo míří do Torres del Paine. Jako třeba Zermatt pro Matterhorn nebo Pec pro Sněžku. S tím rozdílem, že do Torres je to odtud dalších 150km po prašné silnici. Přestože zde máme na dnešek domluvený nocleh, Martina s Karlem se pokoušejí najít nějakou dopravu do Torres. Zatímco tak postáváme na místě, kde nás vyplivl autobus, chodí za námi místní s nabídkami ubytování. Většinou mají na ukázání i fotky útulných pokojíčků a ceny se pohybují tak od 3000 pesos. Jedné ženě se Radana s Radkou snaží vysvětlit, že nechceme nocleh, že bychom rádi do Torres. To není problém. Odvezeme vás tam. Cena za dopravu mikrobusem je 60000 za celou výpravu. Autobusem by to vyšlo levněji, takhle ale zase ušetříme den a navíc za nocleh. Takže bereme. Sraz je v šest hodin za rohem. Batohy s trochou nedůvěry nakládáme do mikrobusu a potom se rozprcháváme po městě koupit něco k večeři. Přízemní oplechované domky, skoro v každém nějaký krámek. Dívám se do místních prodejen sportovních potřeb, ze všeho nejvíc jsou ale zařízené na rybaření a fotbal, turistického vybavení mají jen poskrovnu. Cestovky nabízejí výlety do Torres, vyjížďky po Seno Ultima Esperanza, některé i výlety do Argentiny, na FitzRoy. Začíná poprchávat a tak se uchylujeme do kavárny, abychom v klidu napsali pohlednice domů. Dávám si kávu (500) a Radana kávu s mlékem (600). Už víme, že v Chile jsou zavedení na instantní kávu, espresso vám nabídnou jen opravdu vyjímečně a o turka nezavadíte. Číšnice před nás staví hrnky, nádoby s granulovanou kávou a s cukrem. Potom odběhne a vrátí se se dvěma konvicemi. A čeká. Konečně nám to dojde a sypeme si do hrnků granule, které jsou hned zality: pro mne horkou vodou, pro Radanu horkým mlékem. A zase jsme o něco chytřejší.

cesta do Torres del Paine je dlouhá a prašná

Štěrk zběsile bubnuje do podběhů a za kočárem se práší. Krajina je stále táž pampa jako cestou z Punta Arenas, jen je teď víc zvlněná a v dálce se začínají rýsovat hory. Asi dvacet kilometrů před koncem cesty se vedle silnice pasou guanaka a řidič nám zastavuje, abychom si je mohli vyfotit. Fouká silný vítr a tak zastávka není dlouhá: cvaknout a zalézt. Staví ještě u pštrosů, kteří však příliš rychle mizí a potom ještě dvakrát kvůli Torres. Válejí se po nich mraky, ale věže jsou vidět. Kdoví, jak bude zítra. Martina s Karlem tvrdí, že posledně, když tady byli, věže vůbec nezahlédli.

Guanaka pod Torres del Paine

U vjezdu do parku povinně stavíme a platíme 6500 za osobu vstupného. Mikrobus nás potom zaveze až k Hosterii las Torres, kde je konec silnice. Linkové autobusy sem nejezdí, končí o osm kilometrů dál od hor. Loučíme se s řidičem a chvíli nerozhodně postáváme uprosřed rozlehlého, jen mírně využitého tábořiště. Vypadá to tu neútulně. Nocleh v kempu stojí 3000. Jsou tu sice sprchy, ale kousek odtud je hotel a bungalovy pro ty komerčně úspěšnější. Co teď? Pořád je dost světla, půjdeme dál. Chvíli před půl devátou vyrážíme do údolí Valle Ascencio s úmyslem dojít do kempu Chileno. Procházíme kolem výkladních skříní hotelové restaurace a vidíme v řadě nastoupené číšníky v černém a turisty usazené kolem nazdobených stolů. A potom se cesta stočí doprava a začne vytrvale stoupat. Tady se cesta tak nadno neztratí. Je tu vyšlapaný chodník, který se táhne zcela jednoznačně svahem mezi loukami a křovisky. Vpravo pod námi hučí potok.

Valle Ascencio, kemp Chileno

Cesta se přehoupne přes vrcholek a začne se k němu přibližovat, až ho nakonec překoná po novém mostku. A jsme tady. Campamento Chileno. Jenže camp je tak pro pět stanů a je plně obsazený a na zbytku místa stojí restaurace. Přede dveřmi stojí nahloučené boty všech možných barev, tvarů a vůní a čekají na své paničky a páníčky, až se uvnitř občerství a přijdou si je vyzvednout. Platí totiž zákaz vstupu v obuvi. Něco málo se napijeme a chtě nechtě pokračujeme dál. Už se stmívá a začíná být špatně vidět na cestu. Cesta je také o něco horší a v šeru - a později potmě - se místy špatně hledá. Konečně je tu campamento Torres, tábořiště v lese na rozcestí cest pod věže a do Valle Silencio. Je půl dvanácté. Stavíme při baterkách stany a cpeme do sebe studenou večeři.

východ slunce ve Valle Ascencio

Radek mě budí ve čtvrt na pět. Chystá se jít fotit věže za východu slunce. Mám dojem, že na mne kape. Mou námitku, že slunce dnes nevyjde, odbývá Radek tvrzením, že jsou vidět hvězdy. Zadívám se nahoru, vytřu dešťovou kapku z oka a skutečně: jednu hvězdu mezi větvemi, kterými cloumá vítr, vidím i já. Obléknu se tedy, sbalím pláštěnku a fotofidlátka a něco na zub a vyrážím za R+r vzhůru za dobrodružstvím. Pomalu se začíná rozednívat. Jdeme přímo vzhůru podél potůčku, který několikrát křižujeme, výše značka uhýbá na kamenitý svah. Za necelou hodinu jsme nahoře. Věže jsou z poloviny zahalené v mracích, občas poprchává a fouká prudký a studený nárazový vítr. Rozklepu se zimou. Co mi dole ve spacáku chybělo? Zatímco Radek staví na balvanu stativ a hrdinně bojuje s nepřízní počasí, hledám si mezi balvany klidný úkryt, chumlám se do bundy a vyhlížím jen občas. Přemítám, že Radek zřejmě má ten dar společný všem těm, kdo pro National Geographic pořizují záznamy v extrémních podmínkách: když jde o věc, necítí horko, chlad a snad ani bolest.

Radka a Radek

Během následujících dvou hodin slunce skutečně vychází. Nesměle pozlacuje okolní svahy a zasněžené hory na konci Valle Ascencio, ale na věže si netroufne. Torre de Agostini (2850m), Torre Central (2800m) a Torre Monzino (2600m), tři věže ze světlé žuly, jsou tím, kvůli čemu se do Torres chodí. K jejich patě je to z místa, kde stojím, něco přes dva kilometry vzdušnou čarou. K vrcholkům je třeba přidat další dva kilometry směrem nahoru. Po těch se ale pořád honí mraky a nikdy nejsou vidět všechny tři odkryté najednou. Od věží se táhne ledovec Ventisquero Torres, končící nad kolmým srázem. A pod srázem je jezero s nehezkou šedozelenou vodou, které se táhne až k mým nohám. Cvakám pár obrázků a celý promrzlý se v půl osmé vydávám na sestup. Radek je stále u stativu na balvanu a Radka mu asistuje. Cestou dolů potkávám první chodce v protisměru. Zatím jsou to ti mladší v pohorkách, kteří spali na některém z tábořišť. Ti druzí, v polobotkách, dorazí z hotelu tak kolem poledne.

ploché polední světlo

Radek je stále u stativu na balvanu a Radka mu asistuje. Cestou dolů potkávám první chodce v protisměru. Zatím jsou to ti mladší v pohorkách, kteří spali na některém z tábořišť. Ti druzí, v polobotkách, dorazí z hotelu tak kolem poledne. Zalézám do spacáku a ještě dvě hodiny dospávám. Potom, po snídani, se nahoru vydávám s Radanou znova. Jde mi to nějak hůř než ráno. Nahoře je spousta lidí a fouká pořád stejně. Věže jsou vidět celé, ale jsou celé nějaké šedé a ploché. Chvíli se potulujeme kolem jezera. Lidí pořád přibývá. Z vyhýbání se při sestupu se pomalu stává náročná disciplina. Občas se ale v davu vyskytne jedinec, pohled na nějž potěší, jako třeba sporý šedesátník s holými koleny, svižně a bez známek zadýchání stoupající vzhůru.

Po obědě dospávám deficit a potom mám konečně chvíli na to, abych se trochu víc seznámil s tábořištěm. Komě děsivého brlohu, zřejmě pozůstatku někdejšího úkrytu před nepohodou, je tu jedna chatka typu "Rýchorka" (pro neznalé: samotná sedlová střecha, velmi strmá, postavená na zem). Z přední strany je to "Privat" a ze zadní splachovací záchod s přeplněnými nádobami na použité papíry.

Před sedmou dorážejí do tábořiště Martina, Karel a Přemek, kteří se byli podívat ve Valle del Silencio, tedy na věže skoro z druhé strany. Prý to bylo moc hezké a nikdo tam nebyl. Před setměním si vyjdeme ještě na malou vycházku dál do Valle Ascencio a to je pro dnešek všechno.

cesta k Lago Nordenskjold

Hodinky zakníkají v šest hodin. Pomalu se probouzíme a sbíráme. Dnes nás čeká dlouhý přesun. Nakonec jsme se rozhodli nevydávat se na okruh okolo Torres, ale navštívit místo toho údolí Frances a potom třeba dojít podívat se na ledovec Grey.

Napřed musíme jít asi hodinu zpět ke kempu Chileno a potom ještě hodinu na rozcestí: vlevo zpátky k hosterii las Torres, vpravo šipka ukazuje Los Cuernos. Vydáváme se vpravo. Vítr honí po obloze mraky, sluníčko vykukuje dost často a vzduch se otepluje. Cesta klesá k jezeru Nordenskjold s mléčně zelenou ledovcovou vodou. Na loukách kolem kvete jetel a několik květin, které jsou mi cizí, mezi nimi i zelená orchidej. Ve velkém množství jsou tu dva druhy místních brusinkoborůvek: jedny jsou větší, mají konzistenci jako molitan a také tak chutnají, menší jsou trpké. Černý druh, který roste na trnitých keřících (a o kterém se tu říká, že když ho jednou pojíš, vrátíš se pro další - zřejmě je silně návykový) se vyskytuje jen tu a tam.

Curnos del Paine, za nimi Co. Paine Grande

Pěšina je jasně patrná, cesta není namáhavá ale zatraceně dlouhá. Kolem jezera Nordenskjold jdete celou věčnost. V druhé polovině je terén trochu vlnitější. Přelézáme potoky a terénní vlny, Cerro Almirante Nieto (2640m) vystřídají po naší pravé ruce dvojbarevné Cuernos del Paine, tedy přesněji Cuerno Este (2200m) a Cuerno Principal (2600m). Potok, vytékající z údolí mezi nimi, tvoří malebný vodopád. Vítr žene po hladině Nordenskjoldu vlny, trhá tříšť z jejich vrcholků a vodopád díky němu také teče opačným směrem, nahoru. Padá na nás únava a když toho máme tak akorát dost, objeví se dole pod námi nově postavená hosterie Los Cuernos. Přecházíme most přes bystřinu a jsme tu.

Cuernos del Paine z Campamento Italiano

K odvážně prosklené dřevěné stavbě s pokoji k pronajmutí přiléhá také malý kempík. Podle místního zvyku necháváme boty před vchodem a jdeme si dát něco k pití. Cena piva - 1500 pesos - připomíná drahotu, s jinými nápoji v plechovce je to podobné. Nejlíp je na tom kafe - za 700 dostanete čtyřdecový hrnek, granule, cukr, sušené mléko a horkou vodu a Namíchejte si. Při návštěvě toalet však lapeme po dechu překvapením: čisto, vykachlíkováno, papír, tři sprchy s teplou vodou, umyvadla se zrcadly (hele, už mám taky oloupanej nos!) Je možné tady i přenocovat - za $5 v kempu, za $21 v pokoji (večeře $12, snídaně $5-7). Ceny v dolarech vypovídají o tom, na jakou klientelu se provozovatel zaměřuje.

Osvěženi se vydáváme dál. Značnou část našeho výhledu teď zabírá Cerro Paine Grande s několika vrcholky, z nichž Cumbre Principal (3248m) je nejvyšším vrcholem Torres del Paine. Kotel Paine Grande je vyplněn ledovcem Francés. Scházíme k divoké říčce. Tabulky na břehu varují před pokusy o její přebrodění a nabízejí most 400m proti proudu. K němu ale nedojdeme, protože dřív narazíme na Campamento Italiano a rozhodneme se zde přenocovat. Dostatek míst v lese podél cesty, plechová bouda jako baňo (toaleta), všude papíry a pokálené okolí. Stavíme stany, večeříme, spíme.

V noci se několikrát budím. Vítr lomcuje stromy nad našimi hlavami, leje, občas se ozývá hřmění - to jak se odlamují kusy ledovce Francés a řítí se po svahu dolů.

Rio Francés

Vůbec se nám nechce vstávat, natož pak hodit batoh na záda a někam jít. Místní zrní k snídani také není to pravé (není pražené, potřebovalo by máčet). Prostě ten den pěkně začíná. Nakonec se ale přece jen někdy před osmou vyhrabeme a zamíříme dál hustě osídleným tábořištěm, proti proudu Río del Francés. U mostu na směrové tabuli visí anglicky a španělsky psaný vzkaz tomu, kdo v noci ukradl od jednoho stanu vařič, aby ho vrátil, že ho majitel bude ještě potřebovat. Na mostek pro tentokrát nezahneme a pokračujeme dál lesem proti proudu řeky. Cesta začíná stoupat a asi po čtyřiceti minutách přicházíme k místu, kde zleva přitéka silný potok od ledovce Francés, zatímco přímá větev z Valle del Francés tvoří několik desítek metrů dlouhou kaskádu. Místy padá voda vzduchem, většinou ale sviští po ohlazených kamenných deskách. Stoupání podél kaskády je poměrně strmé, nahoře se ale zase zmírní. Vyjdeme na otevřenou planinu, kde se do nás opřou poryvy větru. Máme co dělat, abychom se udrželi při chůzi na nohách. Nějakou dívčinu v šortkách vítr smetá ze stezky. Hrabe se z houští a dál jde už opatrněji.

Les ve Valle del Francés

L.Nordenskjold, za ním L.Pehoe. Mezi nimi je Salto Grande. Pohled z Valle del Francés

Brzy jsme zase v lese, terén je rozbahněnější a častěji musíme překonávat koryta a valy. Nakonec, asi po dvou a půl hodinách chůze, dorážíme na místo mezi stromy, kde je na tabulce napsáno Campamento Britannico. Touto cedulí celé vybavení tábořiště začíná i končí. Ve srovnání s campamento Italiano je tu daleko méně stanů a podstatně čistěji, les je ale řidčí a stany jsou více vystaveny větru.

Co teď? Vaříme kafíčko a pojídáme sušenky, čekáme, až dorazí i zbytek výpravy, který se někde zasekl určitě při focení. Přemýšlíme, co se zbytkem dne. Nad námi vpravo, na východě, jsou pruhované Cuernos del Paine a mezi nimi a severnější Cerro Fortaleza to vypadá na sedlo, ze kterého by mohly být vidět Torres (tedy ty tři věže, na které jsme se byli podívat předevčírem).

Co.Catedral a Trono Blanco

Okolo poledne se konečně rozhoupeme a vydáváme se vzhůru. Zdá se nám, že pěšina vede příliš na sever, do závěru údolí, a tak se pokoušíme o vlastní variantu. Les ale schůdně jenom vypadá. Bukové houští je neprůchodné a každý jeho ostrůvek je nutno obcházet, přelézat padlé kmeny a suché větve a kameny, takže uvítáme, když se před námi objeví suché koryto. Vypadá jako vyhrnuté obrovským buldozerem. Je široké alespoň deset metrů, tak pět hluboké a jeho okraje jsou vyhrnuty půldruhého metru nad okolní terén.

nesnadné stoupání

Zkoušíme jít po okraji, po dně i někde mezi a zjišťujeme, že to nejde. Všechno je tady sypké, vratké a ujíždějící a pod nohama se vám lehce zhoupne i několikametrákový balvan. Nakonec ale těch několik desítek metrů na hranici vegetace překonáme a pak už se jde docela dobře. Jenom ty vzdálenosti jsou zase větší, než se zdají, protože oku chybí jakékoliv měřítko. Tak třeba támhle ten kámen má tak půl metru a jsme tam za pět minut. Kámen má nakonec tři metry a jdeme k němu čtyřikrát déle. Je čas poobědvat. Vyhledáváme trochu závětří a cpeme se tuhými placatými houskami se sýrem a čokoládou a rozhlížíme se po horách, obkružujících údolí. Tak támhle to velké naproti na jihozápadě, to už známe. Cerro Paine Grande s ledovcem a kdovíkolika vrcholky. A vedle je Katedrála (Co.Catedral, 2168m) a tam na severu, v závěru údolí, Bílý trůn (Trono Blanco, 2179m) a hned vedle Indiánova hlava (Cabeza del Indio, 2230m) a za našimi zády Pevnost (Fortaleza, 2681m) a když se ohlédneme přes druhé rameno, tak tam jsou Rohy (Cuernos, více vrcholků 2200-2600m).

Paine Grande s ledovcem Francés

Paine Grande Co.Catedral

Co.Catedral, Trono Blanco Cabeza del Indio

Vlevo Co.Fortaleza Dál už jsem nešel.

Potkáváme zdatnější část výpravy, která už je na cestě zpátky. Přemek došel až někam za námi vyhlédnuté sedlo, viděl tam ale jen mizerné počasí. Ještě nějaký čas stoupáme vzhůru potom Radana prohlásí že tady na mne počká, já, aby se neřeklo, popolezu ještě o kus dál, jdu většinou po sněhu, který v mých stopách zeleně svítí,za jedním horizontem je další horizont a ještě jeden a vidím, že hnusně není jen za průsmykem, ale už v něm, a tak se vrátím.

zázrak!

Sklouzneme se po sněhovém poli a potom vesele sestupujeme dolů, tentokrát bez vymýšlení nových tras. Cestou obcházíme velký balvan. Tedy, museli jsme jich obejít víc, ale tenhle je význačný tím, že z pukliny v jeho středu tryská voda. Kdo že to tady do něj uhodil holí?... A to už jsme skoro na kraji lesa. Míjíme osamělé skalisko, které je označeno jako místo s dalekým výhledem a končí u něj značená cesta. Za sebou zaslechnu dupot a řev. Ohlédnu se a ke mně běží jakýsi horolezec... no, horolezec to je, má přes rameno pověšené stočené lano. A má dost naspěch. Uhýbám mu z cesty a když mě míjí, všímám si, že kromě bot a lana na sobě už nic jiného nemá. Než stačím vytáhnout foťák, mizí třepetající se holý zadek v porostu.

Večer se vítr uklidnil a teplota klesla z 13 na 10 stupňů. Po večeři jsme trochu porozprávěli a okolo desáté zalehli ke spánku.

Cuernos del Paine východní strana údolí Francés

Ráno, stejně jako už nekolikrát předtím v noci, nás budí bubnování na stan. Ale není to déšť. Je to sníh. Na teploměru jsou dva na nulou a zase pořádně fučí. Kam že to máme dnes namířeno? Na druhou stranu údolí, pod Katedrálu? Ne ne. A zase se naše výprava dělí. Karel s Přemkem se vydávají skutečně vzhůru, Martina vypadá, že má odpočinkový den a my čtyři zbývající něco málo fotíme (mraky se roztrhaly a zase vysvitlo slunce, vrcholky ale většinou nejsou vidět) a potom balíme a těsně před polednem se vydáváme dolů do údolí. Jde to o dost lépe než nahoru, také proto, že pofukuje jen slabý vítr. U vodopádu na Rio Francés si dáváme oběd a pokoušíme se vyfotit divokou vodu. Na kraji kempu Italiano odbočujeme na most. Jsou to vlastně mostky dva, jeden visutý, s lany kotvenými do balíku kamení baleného v drátěném pletivu, druhý s dřevěnými pilíři, přitaženými opět k blokům kamení v pletivu. Pěšina je až příliš slušná, v místě mokřin vybavená hatěmi a lávkami.

most přes rameno Río del Francés

Přicházíme po ní k jezeru Skotsberg, které na rozdíl od ostatních nemá zelenou mléčnou ledovcovou vodu. Za jezerem cesta začíná stoupat, vítr sílí a dává se do deště. Vítr je místy tak silný, že v pláštěnce je obtížné proti němu jít a prší vodorovně, takže kalhoty máme zepředu hned promoklé skrz. Přecházíme hřebínek a před námi se objevuje Lago Pehoe a na jeho břehu rozsáhlá rovina s kempem. "Rozsáhlá rovina" znamená také, že vítr se tu může pořádně rozběhnout. Jsou tu sice také nějaké stromy, pod nimi je ale už obsazeno. Kromě kempu je tady maličký obchůdek, kde je možné koupit něco k jídlu a k pití (nemají ale právě žádné pečivo ani moc na výběr, co by se dalo mazat na chleba), půjčit si stan nebo vařič. O kus dál je přepněná hosterie, kde se Radek s Radkou chytají na večeři, a do jezera vybíhá molo. Od něho každý den (teoreticky) v 10.00 12.30 a 18.30 vyjíždí loď, která vás za 9000 pesos odveze na Refugio Pudeto u Salto Grande, odkud není problém se autobusem dopravit zpět do civilizace. Platíme 2250 pesos za osobu a noc v kempu a stavíme stan na jednom z mála trochu chráněných míst. Vedle ve stanu vyhrává rádio a na druhé straně se zas parta vesele baví. To bude noc!

kemp Pehoe

Tedy byla. Ale ne kvůli sousedům, ti zmlkli poměrně záhy, leč kvůli větru, který se opět bavil tím, že nám házel naši gemu na hlavu. Fučí pořád, ze sousedního stanu se už zase ozývá radio. Jdu okouknout sprchy. Zkouším oba kohoutky: z jednoho teče voda ledová a z druhého ledová voda. Co naděláš. Odložím si a provádím komplexní očistu a při tom přemítám, za co tady vlastně ty peníze vybírají.

Lago Grey

Po snídani zdlouhavě balíme a vyrážíme zase dost pozdě na další cestu na Grey. Z pláně vede cesta, podle četných kobylinců používaná hojně i koňmi, do mělkého údolíčka. Nahoru dolů, pořád v silném větru, který žene do očí písek a o který se můžete opřít, až se před námi objevuje zčeřená zelená hladina jezera Grey s plovoucími modrozelenými kusy ledu. Jdeme dál úbočím Paine Grande, otevírají se nám pohledy na jezero až nakonec spatřujeme i čelo ledovce Grey, rozdělené skalnatým ostrovem na dva jazyky. S četnými zastávkami pokračujeme až k Refugiu Grey, kde je opět ubytovna, maličký obchůdek (tentokrát jsme měli kliku, pečivo právě přišlo) a tábořiště, ve srovnání s Pehoe vše daleko komornější.

obchůdek u refugia Grey

Tábořiště je z valné části na černé písečné plážičce. Od koupání ale odrazují plovoucí kusy ledu a výhled na čelo ledovce. Také odtud jezdí loď, na druhý konec jezera k Hosterii Lago Grey, odkud se dá podniknout výlet k ledovcům Zapata a Pingo. Pevný jízdní řád tu ale není a cena je podstatně vyšší. Další nabízenou atrakcí je celodenní vycházka s průvodcem na ledovec. Cena $55 včetně zapůjčení vybavení. Přestože je už šest večer, rozhodujeme se popojít ještě kousek směrem k průsmyku Garner a po hodině a čtvrt stoupání dorážíme na příjemné a klidné tábořiště Los Guardas. Kromě kadibudky s ucpaným otvorem v podlaze tu je ještě přístřešek se stolem a lavicemi, kde by se dalo i v dešti a větru v pohodě uvařit i přespat, kdyby ovšem předchozími návštěvníky byli lidé a ne čuňata.

Na tábořišti je už několik stanů a nacházíme zde i mladou českou dvojici, která s námi 25. přiletěla do Santiaga. Byli už v Araukanii, v Huerquehue, moc se jim tam líbilo, ale pořád pršelo, a teď dokončují klasický okruh okolo Torres.

čelo ledovce Grey

Už je osm pryč, to už bude pomalu čas vstávat. Třináct nad nulou. Na to, že spíme kousek od ledovce, dost teplo. Snídáme přepychově housky s marmeládou. Housky jsou měkké a nerozdrobené, přece jenom ta civilizace v podobě obchůdku na Refugio Grey má něco do sebe.

Kam půjdeme dnes? Na průsmyk, povídá Radek. No, ne že by se mi chtělo drápat do kopce někam, o čem jsem slyšel už několikrát, že je tam hnusně, větrno, zima, bahnito a kdovícoještě. Ale dávám si závazek, že ho ve štychu nenechám a pokud se rozhodne skutečně drápat se až nahoru, půjdu s ním.

V for Victory

Jdeme nalehko, jenom s jídlem a vybavením proti dešti. Cesta vede nahoru dolů lesem po úbočí hory. Občas se ocitneme na kraji lesa a stačí udělat pár kroků doleva, abychom viděli do nedohledna se táhnoucí rozbrázděnou modrozelenou plochu pod námi. Je zataženo, jen na ústí ledovce do jezera svítí slunce. Přecházíme rokli, vymletou potokem, ve výhledu je zase ledovec. Fotíme kytky, pak jdeme kusem vypáleného lesa a potkávame první chodce, sestupující od sedla Garner. Dávejte pozor, dost to tam klouže, varují nás. Přecházíme další rokli, do které se slézá po improvizovaném žebříku ze starých horolezeckých lan. nahoru to jde lehčeji. Asi po padesáté fotím ledovec.

ledovec Grey

Vypadá už pořád stejně, náš úhel pohledu na něj se moc nemění, nízké mraky v dálce splývají s jeho povrchem a zakrývají hory na protější straně údolí. Fouká studený nárazový vítr a poryvy přicházejí samozřejmě vždy přesně v tom okamžiku, když člověk stiskne spoušť. Na chvíli vylézá slunce a tak hledáme klidný kout a konzumujeme oběd. Po něm docházíme k závěru, že jít dál nemá moc smysl, že lepší pohled už nebude. Vracíme se stejnou cestou, tu a tam fotíme. Na jednom místě Radana objevuje podivné brouky (později v muzeu tvrdili, že se jmenují Rhycphenes Maillei) a Radek rozkládá nádobíčko. Stativ, 100-400 a půlkilová předsádka. Brouci, zaujatí činností nutnou k zachování druhu, si ho nevšímají a setrvávají v podstatě na místě. Dalším objektem pro Radkův teleobjektiv je zelený papoušek, který si v rozporu se zažitou představou, že papoušek= horké tropy vesele poletuje v korunách.

jedna ze strží na cestě z c.Paso k c.Los Guardas

Překonáváme opět dvě strže a jsme v kempu. Radek s Radkou stěhují svůj stan na lepší místo, my si užíváme kafíčka, ke kterému dojídáme zbytek sušenek, zakoupených včera.

ještě jedna

Blahobyt. K večeři zkoušíme místní ochucenou rýži - s houbami. Vaří se dvacet minut a chuť není příliš výrazná. Pořád je ještě brzo jít spát. Je půl osmé a Slunce, prosvítající skrz mraky, je pořád ještě vysoko. Vydávám se s foťákem na západ, k ledovci. Asi po sto metrech se ocitám na kraji lesa. Svah je strmější a v několika stupních, kdy skoro kolmá stěna je vystřídaná svažující se terasou, sestupuje k ledovci. Všechny hrany jsou ohlazené postupujícím ledem. Upouštím od myšlenky jít až dolů, poflakuji se po jedné terase a fotím. Nárazový vítr je pořád stejně nepříjemný.

Ráno nás budí řev papoušků. Nevylézám ze stanu, stejně jsou určitě všichni zelení cachaňa a ve větvích stomů budou jen stěží vidět.

lago Grey

Dnes je čas posunout se zas o kus dál, tedy zpátky. Po obligátním kolečku mytí - snídně - balení zahajujeme sestup k jezeru Grey. Jde to svižně a za hodinku jsme u odbočky na refugio Grey. Po jezeře právě odplouvá loď, jezdí tedy... ráno. Náš vzkaz pro Martinu a spol. je pořád tam, kam kde jsme ho nechali. Zřejmě zamířili jinam. Radana s Radkem jdou k refugiu vyhodit odpadky a dokoupit pečivo a sušenky, které se pro nás pomalu stavají drogou.

srovnání velikosti

Jdeme na refugio Pehoe stejnou cestou, jakou jsme přišli. Přes skalnaté hřbítky, dlouhými mělkými údolími porostlými buky lenga a něčím, co připomíná rododendrony (říká se tomu tady notro (Embothrinum Coccineum)). Jinde je povrch pokrytý porosty borůvkobrusinek (rod Berberis) a tam, kde je trávník, kvete jetel a jestřábníky. Masiv Paine Grande je teď vlevo od nás. Jeho vrchol je v mracích. Cesta překračuje po solidním dřevěném mostě potok, hluboce zaříznutý do skály. Kolmé stěny mají asi čtyři metry. Potkáváme zásobovací koně.

Pehoe. Zase mizerné počasí i nálada.

Radana nabrala svižné tempo a tak jsme se za půldruhé hodiny přiblížili k jihovýchodnímu břehu jezera, kam vítr nahnal úlomky ledovce. Tam se cesta odklání a stoupá na otevřenou pláň. Opírá se do nás vítr, zdaleka ale není tak silný, jako když jsme tu šli opačným směrem. Kazí se počasí, začíná pršet. Oblékáme pláštěnky a k obchůdky u refugia Pehoe dorážíme v dešti. Cedule No boat all day nám trochu kříží plány - z představy pohodlné přepravy na Pudeto se stává kruté poznání, že nás čeká další den chůze. Zbytek skupinky zapíjí žal coca-colou.

přes pláně

Opatrně stanovujeme pro dnešek náhrdní cíl - tábořiště Las Carretas na břehu řeky Grey, asi tři hodiny chůze z Pehoe. Tedy vzhůru. Po západním břehu Pehoe, napřed trochu nahoru dolů a potom rovná louka, kam až oko dohlédne. Po hodině a půl přicházíme k Río Grey, která je tu široká asi jako Berounka u soutoku s Vltavou. Počasí je zas trochu lepší, lilo vlastně jen v okruhu dvou kilometrů okolo refugia Pehoe. Přemítáme o tom, jestli tak, jako jsou póly pozitivní energie, například v Sedoně v Arizoně, jsou i póly energie negativní, třeba zrovna u refugia Pehoe. Pokaždé, když jsme tamtudy procházeli, byl alespoň jeden z nás v silné nepohodě. Zaznamenávám tedy, že příště bude lepší se tomu místu vyhnout.

Río Grey

Cesta po břehu Río Grey utíká rychle. Vlevo od nás jsou Torres pod mraky, v dálce před námi a také vpravo další hory se zasněženými vrcholky. Potom přejdeme nějký hrb a najednou jsme u tábořiště. Je zarostlé vysokou travou a tam, kde tráva není, je svažité. Nacházíme dvě místa pro stany poblíž plechového přístřešku a vydáváme se pro vodu, pro kterou se musí do zarostlé rokle. Jsou tady pozůstatky "vodovodu", sací konec hadice je ale nad hladinou slabého pramínku.

V noci v půl druhé se budím a vylézám ze stanu. Je úplně jasno a nad hlavou svítí spousta hvězd. Vytahuji foťák a kapesní stativ a pokouším se zaznamenat Jižní kříž. Dlouho se potom převaluji a nemohu usnout. Mám dojem, že budík zapípal, sotva jsem zavřel oči. Je půl šesté. Chvíli bojuji s leností, ale pak se oblékám a vyrážím na procházku do mírných pahorků nad tábořištěm. Jdu asi kilometr směrem k Torres, přelézám kopce a obcházím mokřiny v dolinách. V jednom dolíku potkávám dvě sovy, o kus dál vyplaším zajíce. Zastavuji se na místě, odkud jsou vidět Cuernos del Paine. Je oblačno a slunce právě začíná vylézat nad obzor a barví mraky do oranžova. Asi půl hodiny sleduji, jak se se stoupajícím sluncem postupně mění panorama přede mnou a potom se pomalu vydávám oklikou na zpáteční cestu. Všude je spousta ptáků, občas zahlédnu přeletět i dravce a u mělké louže vedle řeky dlouho pozoruji několik druhů vodního ptactva.

No, a pak jsme se zabalili a šli. A šli a šli rovinou po vyšlapané cestě podél řeky, vlevo bylo občas vidět Torres, svítilo sluníčko, takže jsem sundal pohorky a nasadil sandály a pořád jsme šli, až se na pravém břehu objevila prašná silnice a za chvíli se k ní naše cesta připojila a pak jel po silnici modrý autobus a mávala nám z něj Martina a to už se před námi objevily střechy administrativní budovy a byli jsme tu.

Jmenuje se to tu Posada Rio Serrano. Několik domků, správní budova, obchůdek a konečná autobusů, které odtud jezdí přes Pudeto na guarderii Laguna Amarga (kde jsme do parku vstupovali) a dál do Puerto Natales. Na břehu jezera, v malém hájku, vidím poprvé araukarie. Usedáme k piknikových stolkům v hájku a dáváme se do jídla. Pořád si ho musíme držet, abychom díky větru nebyli nakonec o hladu. Vedle nás je historický památník, zbytky zdí a komína nějakého domu. Cedule o nich hlásá, že to byla původní správní budova v této oblasti, z roku 1911. Měřítka historie osídlení jsou tu poněkud jiná. Pod jednou araukárií se shlukuje dav lidí a blýskají do koruny stromu. Jdu se tam také podívat. Hele, sovy! Člověk ráno vstává a honí se po kopcích, aby je zahlédl alespoň kouskem oka, a tady jsou hned tři, přímo ve vesnici, a vůbec nikam neutíkají! Spolknu pocit křivdy a jdu si taky pro foťák.

Přichází pro nás Martina. Už dříve pořídila pro nás od společnosti JB jízdenky na autobus do Puerta Natales a teď nám oznamuje, že JB (chotabé se to čte) nás odveze na Pudeto. Tomu říkám servis! Když někam jet, tak především s Martinou!

Salto Grande

Autobusák uloží batohy a už frčíme. Neplatíme nic, máme přece lístky až do Purto Natales. Na Pudeto je to jen pár kilometrů po prašné silnici, pěšky by to ale zabralo tak tři čtyři hodiny. Pudeto je jedno ospalé stavení na břehu zátoky s přístavištěm, kam přijíždí loď od refugia Pehoe. Martina dohaduje uložení batohů. Jo, nechte si je na verandě. Pro jistotu vybírám letenky a nafocené filmy a beru si je s sebou. Jdeme se podívat na Salto Grande, tedy impozantní vodopád na několik set metrů dlouhé spojovací říčce mezi jezery Nordenskjold a Pehoe. U ústí řeky do Pehoe býval kdysi visutý most, teď z něj zbývají jen trosky ve vodě a dva betonové bloky na březích. Škoda, protože jinak by se z refugia Pehoe na Pudeto nemuselo obcházet přes posadu Río Serrano nebo guarderii Laguna Amarga, kteréžto obě cesty jsou minimálně pětkrát delší. Pak by ale těžko někdo byl ochoten platit nekřesťanské peníze za loď, kdyby měl možnost to zvládnout za dvě hodinky pěšky. Takže kdo ví, jestli ten most spadl jen tak náhodou a sám od sebe... Na brodění nemůže být ani pomyšlení. Řeka je velmi divoká, široká, hluboká a určitě ledová.

Svítí sluníčko, u desetimetrového vodopádu děláme skupinové foto a potom se líně vydáváme dál na sever, podél jezera Nordenskjold. Někteří jedinci odpadají a zůstávají se vyhřívat na sluníčku na břehu, já však pokračuji až na avizovnou vyhlídku na Cuernos. Ouha! 28mm mého objektivu je pořád ještě moc! Nezbývá mi tedy než počkat, až sem dorazí Radek nebo Radka se svými 20 či 17mm, abych se přiživil. Vítr je tedy jak kráva a člověk aby se bál, že mo do foťáku při výměně objektivu napadá písek. Rychle se pak vracím zpátky k Radaně, kde už se nashromáždila i část ostatních, a užívám si slunečního tepla v závětří a poslouchám po několikráté Radaninu historku o mých prý až příliš pohyblivých kursech dolaru, které prý se mění v závislosti na tom, zda se kupuje něco na foťák či něco jiného.

Salto Grande

Na zpáteční cestě se stavujeme ještě na konci soutěsky pod vodopádem u spadlé lávky a pak zamíříme k batohům. Všechno nacházíme samozřejmě v pořádku. Loučíme se pro změnu s Martinou, Karlem a Přemkem, kteří chtějí do Puerto Natales už dnes, a vydáváme se po silnici do Campingu Pehoe, který je tady v okolí jediným místem pro oficielní stanování. Představa šesti kilometrů po silnici není příliš potěšující, ale máme zase štěstí. Asi po kilometru stopneme kolemjedoucí pikap, který nás na korbě doveze až do kempu.

Kemp se nachází na poloostrově, vybíhajícím do jezera, je dost civilizovaný a dost plný. Obchůdek, čisté záchody a sprchy. Stanovací místa jsou zde oddělena paravany, u každého je piknikový stůl s lavicemi a uříznutý barel nahoře s roštem. Zabíráme dvě místa, přichází ale zřízenec a nutí nás smrsknout se na jedno, že prý jsme jedna skupina. Říkáme mu, že se platí za člověka (2500) a že máme dva stany, ale je neoblomný. Konec konců, je to jen jedna noc a na jedno místo se se svými stany v pohodě vejdeme. Za sousedy máme chilskou rodinu, která tu je na víkend. Jen vystoupili z auta, rozdělali oheň v barelu a dali se do přípravy masa. Počasí se horší. Chilané přicházejí k nám a navazují hovor s Radkem, který z nás umí nejvíc španělsky. Jsou velmi přátelští, nabízejí nám dobré domácí buchty, vyptávají se odkud jsme a jak se nám tu libí. Rozhovor je ukončen deštěm.

Radek mě budí ve čtvrt na šest, že prý jdou fotit. Na stan dopadají kapky deště. Fotit? To je divné přeci, v dešti. Ale zvědavost mi nedá a tak vylezu taky - a hele, ona je to jenom přeháňka. Vylézáme na vršek pahorku v severní části poloostrova, odkud je přes jezero Pehoe s několika ostrůvky vidět Paine Grande a Cuernos. Vycházející slunce už barví mraky do růžova a potom do žluta, zasvítí na zasněžené vrcholky hor a potom pomalu klouže po úbočích. Trvá to asi hodinu a půl, než se hory začnou halit do oparu. Potom je čas zalézt do stanu a dospávat, zatímco Radek a radka stále ještě zůstávají na kopci ve větru a fotí a fotí (samozřejmě jsem zase odešel moc brzo).

tohle vidí hosté hotelu Explora

K snídani si k sucharům otevírám včera koupenou plechovku s manjarem, což jest moc sladký a dobrý mléčný karamel. Rozvážně balíme. Dnes opouštíme Torres a večer bychom měli usínat zase na Bolivianě. Slunce praží. Necháváme batohy ve stanu a jdeme se s Radanou podívat na Salto Chico, vodopád v místě, kde Río Paine vytéká z jezera Pehoe. Je to asi šest set metr. Už z dálky vidíme hotel Explora, který má být u vodopádu.

Salto Chico a hotel Explora

K hotelu vedou dřevěné lávky se schody, každý schod je zvlášť osvětlen elektrickým světlem. Přepych. Odkudpak berou elektřinu? Rozhlížím se, ale žádné vedení nevidím. Dřevěný chodník vede jen tak mimochodem i za hotel k přístavišti motorových člunů - a odtamtud je vidět nebohý Salto Chico, ze třetiny zahrazený betonovou boudou elektrárny a znešvařený přívodními rourami. Ach jo. Hlavně že exploreři, kteří si saplatí svých $300 za osobu za noc, vidí z okna přímo na Torres. Cestou zpátky potkáváme Radka a Radku. Ptají se na vodopád. No, když už jste tady, tak už tam dojděte. Opravdu to stojí za to.

Dnes už nemusíme nikam chodit, autobus staví i u kempu. A taky že jo. Naložíme se na chotabé, který nás s několika zastávkami určenými k nakládání dalších cestujících odveze po prašné silnici do Puerto Natales. Tam jsme o půl hodiny dřív oproti jízdnímu řádu a tak máme čas nakoupit svačinu a něco k pití. Dál nám to jede v půl sedmé. Na náměstíčku se setkáváme s Martinou a spol, Přemek dnes dokonce absolvoval výlet lodí. Autobus do Punta Arenas je opět luxusní, klimatizovaný, cestou dostáváme sušenku a bonbón. A zase projíždíme nekonečnou pampou, zpestřenou jen občas plechovou farmou, starými kontrolními stanovišti a ještě řídčeji nějakým podivným artefaktem, jako například čtyřmi sloupy s hliníkovými hadicemi.

masiv Paine Grande a Cuernos

V Punta Arenas jsme už skoro za tmy. Karel si bere taxika a odváží naše batohy k Ritě, my ostatní jdeme do jedné z doporučovaných restaurací, Los Mercados. Je v patře nad nákupním střediskem a celá budova nám připomíná doby reálného socialismu u nás. Čekáme na Karla a vybíráme z jídelního lístku. Tak, jako je pro Argentinu typické hovězí, pro Chile jsou to ryby a jiné mořské potvory. Tedy, ne, že by tu bifteky neměli. Ale dole bylo napsáno, že dnes mají curanto, tak si dáme curanto, a cazuelu, a lososa, a zapékanou krabí misku, a ještě nějakou rybu, a pivo, a víno - tedy postupně a pro každého něco jiného. A tak zjišťujeme, že cazuela je polévka s kusem slepice, kusem mrkve, celým kukuřičným klasem a kdovíčím ještě a curanto, chilská specialita, že se sestává z několika různých mušlí, kusu uzeného, klobásy, samozřejmě také kusu slepice, bramborové placky a ještě asi tří dalších forem brambor. A celého je toho hromada na velkém talíře. A tak tedy se cpeme a povídáme a pak ještě kafíčko a zákuseček a slavnostní večeře na závěr společného putování jižní Patagonií se protahuje a tak na Bolivianu dorážíme někdy kolem jedné v noci.

---

hlavní stránka	Přípravy	Navarino	Torres del Paine	Punta Arenas	Huerquehue	Puyehue