home

Cestopisy

> Cestopisy > Kostarika 2011 - informace

 

Kostarika

(29.10.- 18.11.2011)

Poznámky pro ty, kdo mají do této země namířeno

Zvolený termín

Do Kostariky jsme přijeli na konci října a odjížděli jsme na konci druhé dekády listopadu, byli jsme tam tedy v době, kdy končí deště a pomalu začíná turistická sezona. Obecně se dá říct, že středy tlakových níží, přinášejících deště, se drží v Karibiku východně od Tortuguera a na pacifické straně západně od polootrova Osa. Vysoké centrální pohoří mraky zadržuje a dostává tak značné množství srážek. Deště nekončí na celém území ve stejnou dobu a tomu byla také částečně podřízena volba naší trasy. Začínali jsme na jihu karibského pobřeží, přes oblast okolo jezera Arenal jsme se přesunuli na poloostrov Nicoya, kterým jsme projeli na sever do Guanacaste (tato provincie je celoročně sušší než zbytek území) a potom jsme sledovali pacifické pobřeží k jihu. Před poloostrovem Osa, kde deště stále ještě přetrvávaly, jsme uhnuli do hor a vrátili jsme se do centrálního údolí. Kromě Guanacaste prakticky každý den pršelo. Nejčastěji přišel déšť odpoledne či večer a mohl trvat přes noc až do časného dopoledne. V horách může pršet kdykoliv, nezažili jsme ale nepřetržitý déšť po celý den. Teploty se v nížinách držely vysoko nad 20 stupni a déšť proto nebyl protivný. Vítr, pokud foukal, pak hlavně na pobřeží. V lesích bylo klidno a daly se použít deštníky. (Pod deštníkem se nepaříte jako v pláštěnce či nepromokavé bundě a máte-li navíc deštník trekový, který se dá přichytit k batohu, máte volné ruce a dá se pod ním i fotit. Pravda, leckde v lese ho musíte přivřít, abyste prošli.) Chladněji bylo jen ve vyšších polohách - v Monteverde, na Cerro de la Muerte a na sopkách Irazú a Poás, kde jsme oblékli bundy a případně i flísky. Jinde jsme vystačili s tričkem a tenkými kalhotami. Kvůli ostrému slunci a hmyzu je dobré mít dlouhé nohavice a rukávy. Řada místních nosí džíny, já bych si je tam ale nebral (kvůli dlouhému schnutí a teplu).

Pohled z ulice na hotel Mi Terra, Alajuela. Majitel rád zodpoví dotazy ohledně programu v Kostarice.
Deštivému období odpovídala i obsazenost ubytovacích zařízení. Hotel MiTerra v Alajuele, ve kterém jsme přespali po příletu, byl téměř prázdný. Při odletu v listopadu však jsme v Alajuele obešli hotelů několik, než jsme našli čtyři volná lůžka podle našich představ - turistická sezona už začínala. Ubytování jsme nikde domluvené neměli a kromě Cartaga nebylo obtížné něco najít. Množství turistů hodně ovlivnila hospodářská krize. Majitel hotelu v Matapalo nám říkal, že ještě předloni bychom u něj v půlce listopadu bez rezervace místo nenašli. Teď jsme tam byli jedinými hosty a ostatní ubytovací místa v okolí na tom nebyla o nic líp.

hotel Mi Terra, Alajuela
Volba termínu také ovlivnila, co jsme mohli v Kostarice vidět. Doba hnízdění většiny ptáků začíná tak o čtvrt roku později a tak v lesích nebylo příliš živo. Kvetlo jen velmi málo rostlin, orchideje žádné, takže kolibříky jsme zahlédli jen ojediněle, když se mihli kolem nás (fotografie, které jsme pořídili, jsou od krmítek) a ani motýlů nebylo mnoho. Přelet papoušků od moře do národního parku Carrara se nekonal vůbec. Řada cest v parcích byla uzavřena.

Peníze

Místní měna jsou colony. V době naší návštěvy (listopad 2011) byl kurs 27,4 colonů za korunu, 18,6 korun za dolar (kursy, kterými banka přepočítala platby kartou) a obchodníci počítali zpravidla 500 colonů za dolar. Eura jsou nežádoucí a směnárny je berou v nevýhodném kursu. Korunu jsme ani nezkoušeli. Americká měna je přijímána souběžně s domácí, jsou ale místa, kde vám dolar nevezmou. Na dolary se zpravidla vrací místní měna. Leckde se dá platit kartou (benzin jsem jinak neplatil), některé malé hotýlky vyžadují hotovost. Bankomaty se najdou ve všech větších osadách a můžete si zvolit, jestli chcete colony nebo dolary. Pokud povezete hotovost (měli jsme 500 dolarů na osobu), rozhodně nevozte stodolarovky - prakticky nikde je nechtějí brát a návštěva banky se může protáhnout na hodinu. Ideální jsou dvacítky.

Nákupy a stravování

karibské pobřeží u vesnice Manzanillo
V každém městě se najde nějaký ten supermarket, kde nakoupíte potraviny a nejběžnější potřeby. Cenová hladina je poněkud vyšší než u nás s tím, že tropické ovoce je hanebně levné (koupíte u nás banán za korunu dvacet? V Kostarice ano) a naopak třeba sýry stojí dvojnásobek a konzervu paštiky jsme si nekoupili, cena připomínala drahotu. Supermarkety přijímají kromě colonů i dolary a platební karty. Otevřeno bývá i do devíti, Cartago ale bylo už v osm mrtvým liduprázdným městem stažených rolet a mříží, kde si chleba nekoupíte, a v Alajuele to nebylo o mnoho lepší.

Možnost vařit jsme měli málokde a tak jsme často snídali a večeřeli v restauracích, sodách a kioscích. Jsou tu k vidění i fast foody (McDonalds, Burger King, Pizza Hut, Taco Bell, Subway...), na to ale nemusíme jezdit do Kostariky, že? Takže se snídalo "tipico", tedy gallo pinto (rýže s černými fazolemi) s vajíčkem, džus a kafe a nějaké to ovoce. Bratru za 3000 C. K obědu je zase typickým jídlem "casado", tedy co dům dal. Základ je rýže a fazole, zelenina či salát, nějaké to maso, tortila, někdy smažený banán. Dáte za to od 2500 do 4000 C. Ovocné šťávy na pití. A vychlazené pivo Imperial neurazí (Pilsen však ano). Kostarika je země mezi dvěma moři, takže často jsme si dávali ryby, cena zase podle místa a úrovně restaurace od 3 do 6000 C. S masem je to podobné (dejte si kuře se smetanovou omáčkou s houbami, stojí za to). Základní přílohou bývá rýže (i k rybě či stejku) a dlužno podotknout, že na rozdíl od většiny našich restaurací (kde většinou dostanete broky či naopak bláto) ji kostaričtí kuchaři bez vyjímky umějí uvařit. Jedli jsme i v místních sodách, kam turista nepáchne, a nikdy z toho nebyly zažívací potíže. Ovocné šťávy jsou podávány s ledem a často jsme viděli, že je používán led průmyslově vyráběný (prodává se v pytlích v supermarketech).

Orientační ceny

benzin 95 - 666 C / l
banán – od 35 C / ks
konzerva tuňákový salát – 650-1000 C
krémový sýr - 1000-1125 C / 250g
toastový chléb – 790-1500 C
6l vody – 2200 C
džus krabice 1l – 750-900 C
plechovka piva 0,5l - 750-900 C
mléko 1l – 800

Bydlení

hotel Puerto Viejo v Puerto Viejo
Jeli jsme nalehko, vybavení na kempování jsme si nebrali. Museli jsme tedy vždy najít nějaký ten hotel, hostel, albergue, cabins či jak se tomu říká. Problém to nebyl nikdy, občas to bylo trochu obtížnější (Cartago). Kvalita, cena a styl se hodně lišily podle místa, nejdražší byl nocleh v Monteverde: 55$ za osobu. Jinde jsme nešli přes padesát dolarů za dvě osoby, minimum bylo 8 za osobu (Aracari v Tortugueru). Obecně ale nízká cena nebudí důvěru: byli jsme varováni před velmi levným ubytováním na pacifickém pobřeží (brouci by v posteli přece jen být neměli). V řadě ubytovacích zařízení je k dispozici WiFi internet.

Bezpečnost

Opatrnost je nutná. To, že všechna přízemní okna ve městech mají mříže a přes výlohy se na noc stahují železné rolety o něčem svědčí. Na plotech - ale i balkonech v patře - bývají žiltkové či ostnaté dráty. Hotely buď poskytují parkování na vlastním pozemku, nebo zajistí parkování na hlídaném parkovišti. Každopádně: nikdy nic nenechávat v autě, nenechávat auto na osamělých místech, na pláži neopouštět odložené věci. Je to nepříjemné, ale vždy nechte na pláži někoho, kdo bude bděle střežit. V lese za pláží číhají zkušení chlapíci, aby vám ulehčili. Není to paranoia, je to draze zaplacená zkušenost.

Udělejte si kopii všech dokladů a karet a pojištění - nejlépe to všechno naskenujte nebo nafoťte a uložte na flashku (případně ještě do mailu přístupného přes internet), stojí dnes pár korun a dělají se i vodovzdorné, a nemusíte tahat hromadu papírů.

Doprava

O veřejné hromadné dopravě vám nic neprozradím, cestovali jsme vozem z půjčovny. K půjčení auta je třeba kreditní karta (debetní karta k běžnému účtu nestačí). Měli jsme plné pojištění bez spoluúčasti a na tři týdny to dělalo celkem necelých 1500$. Pro čtyři cestující jsme si půjčili středně velký SUV s vypínatelným náhonem na všecha kola (konkrétně Hyundai Tucson). Vůz měl najeto něco přes 50 tisíc km a byl ve slušném stavu. Bral v průměru 10l/100km (ale taky 15 cestou po prašné silnici na Monteverde) benzinu Super (666 colonů za litr, všude kde jsme brali stejná cena). Náhon na všechna kola jsme použili jen jednou. Větší světlá výška, robustnější konstrukce a krátké převisy přišly vhod častěji. Dlouhé úseky cest - například většina trasy z Tilaránu do Monteverde a z Monteverde na Interamericanu, z Cóbano do Montezumy a na Cabo Blanco a z Paquera do Playa Naranjo na poloostrově Nicoya jsou prašné, často s mnoha výmoly. Ani asfaltky nebývají žádný zázrak. Interamericana je ve slušném stavu, má ale jen jeden pruh pro každý směr, je na ní silný provoz mezinárodní nákladní dopravy a prochází mnoha městy a vesnicemi, takže průměrná cestovní rychlost je nízká (nepočítejte s vyšším průměrem než 50km/h). Totéž platí i o silnici ze San Jose do přístavu Limón. Ta má navíc úseky s četnými výmoly. Ve městech centrálního údolí jsou ulice většinou v pravoúhlé síti, většinou jednosměrné a směry se pravidelně střídají. Ulice nejsou značeny jmény, navigace je obtížná a je třeba se chytat orientačních bodů (parky, kostely, musea, význačné úřady), podle kterých se často udává i umístění např. hotelů. Směrové tabule na silnicích jsou zpravidla dostatečné.

profil trasy z Matapalo přes Cerro de la Muerte do Cartaga
Měli jsme několik map, jako nejlepší se ukázala být mapa od Toucan maps (www.crmaps.com) koupená přes internet. Je každoročně aktualizovaná a včetně poštovného do ČR vyšla na necelých 15 dolarů. Mapa má měřítko 1:470 000 a obsahuje řadu plánků nejnavštěvovanějších oblastí a podrobnou mapu centrálního údolí včetně vyznačení směru jednosměrek. Navíc při nákupu dostanete možnost stáhnout si autoatlas Kostariky ve formátu pdf. Licence povoluje několik kopií a dokonce i tisk. V podstatě je to loňská verze mapy rozšířená o nějaké další (např. klimatické) informace.

Velmi dobrou službu nám udělala GPS. Půjčovné je 5-10$ na den, proto jsme si vzali vlastní. Pro Garmin jsou k dispozici tři mapy: podle diskusních fór nejlepší (ale také nejdražší) je NavSat (www.navsat.com) , další možností je o polovinu levnější GPS TravelMaps (www.gpstravelmaps.com), my jsme měli mapu od CENRUT, která je zdarma ke stažení na www.cenrut.org. Samozřejmě nemůžete od mapy zadarmo očekávat stejné služby jako od komerčního produktu za dva tisíce korun: Města centrálního údolí mají většinou podrobný uliční plán včetně značení jednosměrek a v omezené míře je tam mapa routovatelná. V odlehlejších místech je jen základní síť silnic, vesnice nejsou zaznamenané a města jen bodem. Největší výhodou pro nás bylo, že jsme věděli, kde jsme a kterým směrem jedeme, při nočních jízdách pak bylo skvělé vědět, kam se kroutí silnice před námi. Na zbytek pak stačí mapa. Body zájmu jsme nepoužívali. S kombinací mapy a jednoduché GPS tedy naprostá spokojenost.

z Cartaga na Irazú, stejnou cestou zpět a pak centrálním údolím do Alajuely
Maximální povolenou rychlost se mi nepodařilo zjistit ani dotazem v půjčovně. Ve většině délky silnic je ale omezena značkami na 80, 60 nebo 40 km/h, u škol na 25. V centrálním údolí je Interamericana i šestiproudá a místy je na ní rychlost 90. Jsou tu ale úseky s trvalou kontrolou rychlosti a byl jsem upozorněn, že pokuty jsou vyměřovány i za překročení o 1km/h. V půjčovně si nechávají proto podepsat bianco příkaz na vaši kreditní kartu, aby mohly být pokryty pokuty nahlášené se zpožděním. Zapřisahali se mi, že v takovém případě posílají vyrozumění s důkazním materiálem.

Po Kostarice jsme najezdili přes dva tisíce kilometrů. Kostaričané jezdí ve srovnání s tím, s čím se denně setkáte u nás, slušně. Jsou někdy netrpěliví, ale rozhodně to nejsou bezohledná čuňata. Rychlost se příliš nedodržuje, semafory se ale respektují. Přednost se dává, ale ten, kdo je na hlavní, ji nikdy bezohledně nevynucuje a dokáže zpravidla dát nohu z plynu, aby umožnil zařazení z vedlejší, místo aby přidal a s troubením na vás najížděl, jako to dělají Češi. Pomalu jedoucí náklaďáky dokážou zajet ke kraji a pustit ty, kdo jsou za nimi, a řidiči ocení, když na kroucené silnici uděláte totéž a nedusíte je za sebou. Často je silnice zúžená v místě mostů - pak je přednost upravena značkou. Se soumrakem se rozsvěcí pozdě, občas málo nebo vůbec - kola nebývají osvětlená vůbec (ani nemívají odrazky). Naopak je tu velká kreativita co se týče dodatečných světel, barevných ledek a neonů, takže občas nevíte, jestli proti vám jede kamion, motorka nebo vánoční stromeček. Je třeba dávat pozor na chodce - stmívá se rychle v půl šesté a to je ještě řada lidí venku.

Co vzít s sebou

pas
řidičák (mezinárodní jsem nepotřeboval)
platební karty
peníze – dolary (tak 500) a pár euro či liber, pokud máte mezipřistání v Evropě
cestovní pojištění
očkování - žloutenka, tyfus
nějaký ten foťák
dalekohled
GPS - viz výše
mapa (viz výše), průvodce (např. Frommers, LP, Národní parky Kostariky)
mobil, pokud bez něj nemůžete být a má americkou normu - roaming funguje, je drahý
repelent proti hmyzu (50% deet, jedno balení na osobu)
opalovací krém , faktor 50
papírové kapesníky, kousek wc papíru (občas v hotelu chybí)
deštník (zní to blbě, ale když je horko a prší, udělá lepší službu než pláštěnka – vítr bývá jen vyjímečně)
hrnek či pohárek (pokud si ovšem nelibujete v olizování plechovek s nápoji)
lžičku, kapesní nůž s otvírákem (Pozor na letišti! Musíte ho zabalit do odbavovaného zavazadla.)
baterku (tma je už v půl šesté!)
moskytieru (budete klidněji spát a leckde ji nemají)
tenkou fleecovou deku - v IKEA stojí 29 korun, dá se použít na pláž nebo na přikrytí či jako polštář
oblečení - umělá vlákna, protože bavlna bohužel v Kostarice neuschne. Leckde je možné si nechat do druhého dne vyprat, není třeba táhnout vše na celý pobyt
boty: amphibian (občas se brodí), pohorky, sandály do města
kalhoty: osvědčily se mi lehké zkracovací (nohavice na zip), dvoje
trička nebo košile s krátkým rukávem podle osobních preferencí
košile s dlouhým rukávem, aspoň dvě. Dlouhý rukáv proti slunci a hmyzu je k nezaplacení
nepromokavou bundu - větrovku
tenká fleecová bunda - může se hodit ve vyšších polohách. Silnou jsem nepoužil
povlak na polštářek - pokud máte rádi víc pod hlavou, dáte do povlaku fleecovou bundu či náhradní oblečení, v hotelech jsou často tenké polštáře a ráno vás bolí za krkem
nějaké to spodní prádlo
plavky
něco na hlavu - plátěný klobouk, čepici se štítkem (rovníkové slunce pěkně pere), na vycházku ve stínu pralesa se mi osvědčil šátek stočený přes čelo: saje pot a ten potom nestéká do očí a hlava se nepotí jako pod čepicí či kloboukem
lékárnu (léky proti bolesti, teplotě, průjmu, ošetření po bodnutí hmyzem, dezinfekci na rány, náplast, obvaz, obinadlo – a přejte si, abyste nic z toho nepotřebovali)

Místa

Parky většinou otevírají v 8 ráno a zavírají mezi 15:30 a 17:00, v pondělí bývá leckde zavřeno.

Cahuita

bažinatý les v parku Cahuita
Park má dva vchody. Jeden na jižní straně poloostrova. Odbočíte ze silnice na Puerto Viejo doleva a po pár stech metrech dojedete k závoře, kde po vás budou chtít 10 dolarů za osobu. Druhý vchod, s návštěvním střediskem, je přímo v Cahuitě a vstupné je dobrovolné (ovšem když dáte málo, budou na vás opovržlivě zahlížet, protože očekávají opak). Cesty v parku jsou upravené, nečekají vás žádná stoupání. Zato vás čekají hejna komárů, repelent je proto nutný.

hotel Puerto Viejo
Bydleli jsme v Puerto Viejo ve stejnojmenném hotelu. Tedy... on je to shluk dřevěných budek, kabin a hlavní budova s kuchyňským prostorem s recepčním koutem a nad tím slátanina pokojů. Vše dřevo a plech, společné příslušenství, žádná skla v oknech (dřevěné mříže - příjemné větrání), větrák na stropě. 10$ na osobu a den. Alternativa: Marně nevypadal (pokud hledáte konvenčnější bydlení) hotýlek Cabinas Sol y Mar v Cahuitě, pár kroků od vchodu do parku.

Tortuguero

přístav u města Moín, ze kterého vyjíždějí lodě do Tortuguera
Do národního parku Toruguero se dá dostat jen po vodě. Od jihozápadu (Zacatales, Cuatro Esquinas a La Pavona) je to poměrně blízko, bylo nám ale řečeno, že tam není pravidelná doprava a není tam bezpečné místo, kde nechat auto. Do Tortuguera jsme se rozhodli jet až na místě, takže jsme neměli nic připraveno a zvolili jsme proto jistotu, což je 70km na lodi z přístavu na slepém rameni kanálu u města Moín (kousek západně od města Limón).
Tortuguero canal
Auto je možné nechat naložené v oploceném areálu u kotviště. Správce se dušoval, že to tam je 24 hodin denně hlídané. Lodě odjíždějí v 10 - pevná doba a také pevná cena 35$ za jednu cestu za osobu, smlovat se nedalo. Ten den jel do Tortuguera jen jeden člun.
cabinas Aracari v Tortugueru
70km po kanálech urazí asi za 4 hodiny, díky tomu, že se často brzdilo, aby nám řidič ukázal zvířata a ptáky kolem řeky. Zpátky se jelo něco přes dvě hodiny. V Tortuguero je několikakilometrová pláž, kam želvy kladou vejce, na druhé straně je spleť kanálů, po kterých se dá jezdit člunem s průvodcem (k vidění jsou ptáci, kajmani, opice). Platí se vstup do parku 10$ a 15$ za osobu průvodci. Na kopec Cerro del Tortuguero, ze kterého by se dala krajina přehlédnout, se v době naší návštěvy nesmělo.

Ubytovali jsme se v Cabinas Aracari, čistý pokojík se sprchou a toaletou za 8$ za osobu za noc. Přes fotbalové hřiště to bylo kousek k Miss Miriam's na snídani a večeři (dá se tam také ubytovat, o něco dráž).

Arenal

La Fortuna a sopka Arenal
Arenal je v současné době v klidu, láva z něj nevytéká - to skončilo v roce 2010. V průvodcích jsou uváděny různé na sebe navazující traily, skutečnost je ale taková, že většina stezek je zavřená (prý z bezpečnostních důvodů), zbytky na sebe nenavazují a na začátku každé stezky je budka, kde se platí poplatek za vstup 6 (tucan trail) - 10$ (vodopád, Cerro Chato). Vstup z jednoho místa neplatí jinde, musí se platit znova a znova.
Mayol Lodge, La Fortuna
U vodopádu je alespoň parkoviště, sociální zařízení a informační středisko, u stezky na Cerro Chato se ale platí jen a pouze za tom že vás nechají projít přes soukromý pozemek. Nešli jsme tam. Cesta na Observatory lodge je zavřená závorou s výběrčí budkou již daleko před objektem. Vypadá to, že si místní mafie rozdělila území a snaží se z toho vytřískat, co se dá.

Ubytování za rozumnou cenu se najde v La Fortuna. My jsme nocovali v hotelu Mayol (35$ dvoulůžkový pokoj).

Monteverde a Santa Elena

Monteverde lodge, ubytování přímo u vchodu do parku
Monteverde je jedním z nejdoporučovanějších a nejnavštěvovanějších parků, k vidění je tu hustý mlžný les. Nedá se sem dojet přímo od Arenalu, je nutné objet celé jezero Arenal a z Tilaranu pak přijet po prašné cestě. Od pacifického pobřeží je cesta kratší, ale také prašná. Zpřístupněna je jen malá část území parku, za den se dají projít všechny stezky. Chodníčky jsou upravené, ke vstupence dostanete plánek, personál parku je přívětivý a doporučí vhodné trasy. V parku je i visutý most, ze kterého je vidět do korun stromů.

jedna ze společných ložnic v Monteverde lodge
Monteverde - noclehárna v ubytovně v návštěvním středisku. Dřevěný pokoj s oknem do pralesa, patrové postele, velmi čisté společné záchody/sprchy. Tři jídla v ceně (z toho večeře v restauraci, do jaké bychom nešli - jak to má vinné skleničky na stolech, je to nadměrný přepych :) ) Plus - a to je podstatné - jste přímo u vchodu do parku a vstup je v ceně. Po dohodě s hlídači tam můžete zůstat chvíli po zavření a ráno vyrazit za rozbřesku, kdy je park ještě zavřený. A po snídani se tam zase vrátit. (Denní vstupné je jinak 17$). Auto na parkovišti parku, celonoční služba.

hotel Quetzal, Santa Elena
Santa Elena je vesnice, kterou musíte projet na cestě do Monteverde. Je tu několik hostelů a hotelů v různých cenových hladinách, my jsme strávili jednu noc v hotelu Quetzal (40$ double se sprchou, hezký dřevěný pokoj, čistý, minimalistické vybavení, velmi slabé světlo). v Santa Eleně také sídlí řada cestovek, které vám rády nabídnou adrenalinové zážitky - v blízkosti je několik areálů, kde můžete svištět stovky metrů na kladce po laně zavěšeném vysoko nad korunami stromů nebo se projít po visutých mostech (25$ za osobu včetně dopravy od hotelu a zpět), vyšších a delších než je ten v Monteverde. Soukromý park Santa Elena nabízí obdobný les jako Monteverde, nebyli jsme v něm.

Cabo Blanco

vchod do hotelu Luna Llena při vjezdu do vsi Montezuma
Jihozápadní výběžek poloostrova Nicoya. Zavřeno v pondělí a v úterý. K rezervaci se dojede po rozbité prašné cestě z Montezumy. Vstupné 10$. V parku je jen jedna cesta otevřená pro návštěvníky. Je dlouhá 4.5km a dojde se po ní na pláž, odkud je vidět Cabo Blanco, skála v moři. Zpátky se jde stejnou cestou. Jde se lesem, není to vždy po rovině a místy je postup pomalý. Ostatně, prakticky v žádném z kostarických parků se nedá počítat s tím, že ujdete 4km za hodinu.

společné prostory hotelu Luna Llena
Ubytování: Bydleli jsme v osadě Montezuma, na kraji ve svahu v penzionu Luna Llena. Společné sprchy a záchody, pokoj se 4 lůžky 40$. Je tu možno vařit. Je to příjemné místo zařízené tak, abyste se setkali s ostatními obyvateli (což jsou většinou batůžkáři). Než jsme se ubytovali v Luna Llena, zkoušeli jsme hotel Lucy - je levnější, stylový, přímo na pláži, bokem od centra, ale všichni včetně recepčního vypadali, jako by byli na tripu. Hotel Montezuma v centru byl zavřený. Možností ubytování je v Montezumě dostatek, mimo sezonu je většina prázdná a mají slevy.

Rincón de la Vieja

Rincón de la Vieja při příjezdu od Curubandé
Park je zavřený v pondělí. Na doporučení místních jsme odjeli k návštěvnímu středisku za vesnicí Curubandé. Dva měsíce před naší návštěvou se objevila nahoře "zvýšená aktivita", takže přístupné byly jen okruhy při úpatí vulkánu, nahoru na Von Seebach a vrcholek Rincónu se nesmělo. Dole se prochází lesem a z okruhu jsou odbočky k vulkanickým úkazům typu bublající bahno či sírou smrdící pára unikající z puklin v zemi.

Santa Rosa

hotel Liberia v Liberii
Santa Rosa je národní park na severu pacifického pobřeží. Je to poloostrov zarostlý suchým tropickým lesem, prý posledním na světě. Na místní pláže připlouvají velké želvy klást vejce. V deštivém období je možné zajet autem jen k návštěvnímu středisku (vstupné se platí dříve, u závory krátce poté, co odbočíte z Interamericany). Pokud chcete dál, je možné dojít pěšky na pláž a pak zase zpět, 12km jedna cesta, brodí se několik říček. My jsme nechtěli.

Ubytování v Liberii - například hotel Liberia (pokoje u recepce nabízené jako první jsou nehezké, chtějte zadní trakt, kde jsou menší, ale útulnější a levnější)

Manuel Antonio

pláž Manuel Antonio z cesty okolo Punta Catedral
Zavřeno v pondělí. Od města Quepos k parku se projíždí mezi hotely, většinou dražšími, a před parkem se na vás vrhnou nahaněči a budou se snažit vás zastavit a vnutit vám své služby, přičemž budou užívat i policejně znějící píšťalky.
Albergue Suiza v Matapalo
Odbočte podle ukazatele doleva k hornímu vchodu, kousíček před ním je soukromé placené parkoviště (3$). Vstup do parku 10$. Je tam velmi mnoho návštěvníků i mimo sezonu a stezky jsou - kromě hlavní - velmi přírodní a bahnité. Okolo Punta Catedral se ve vietnamkách nepouštějte, do tenisek si naberete bahno. Velmi hezká pláž s klidnou hladinou. Kromě toho tu uvidíte hustý deštný les. Pozor na zlodějské nosály a mývaly, berou jídlo i z batohu.

jeden z pokojů v Albergue Suiza v Matapalo
Bydlení je dost před parkem a v Quepos, my jsme bydleli v Albergue Suiza v Matapalo (30km na jih) a dojeli jsme. Albergue Suiza: Mimo sezonu 35 dolarů za velký čistý pokoj s vlastním příslušenstvím, terasou, stolkem a křesílky. Klid, pohoda. Snídani vám připraví majitel (hovoří německy, je původem Švýcar) a sníte ji v prvním patře, s výhledem na opice honící se po palmách hned vedle domu. A na večeři zajdete do Langusta Feliz na nějakou tu rybu. Parkování před domem, na pozemku. Zkuste získat jeden ze tří pokojů v hlavní budově. Doporučuji! Jižně od Matapalo je park Marino Balena, několik příjemných opuštěných pláží. Vstupné 6$ platí pro všechny pláže, schovejte si vstupenku.

Irazú

hlavní kráter Irazú
Autem se vyjede z Cartaga až na vrcholek sopky ve výšce 3300m, je to cca 30km. Je dobré být tu ráno, když se otevírá - je větší pravděpodobnost, že bude dobrá viditelnost. Silnice je asfaltová až nahoru a je ve slušném stavu. Platí se (10$) před vrcholem stoupání, kdy ještě není jasné, zda nahoře bude vůbec něco vidět.
hotel Los Angeles v Cartagu. Nic jiného jsme tam nenašli.
Od parkoviště je to jen pár kroků k hlavnímu kráteru. Zábradlí je několik metrů od okraje kráteru, což omezuje výhled. Z míst, která jsou povolená pro návštěvníky, není vidět celé jezero v kráteru. Dá se vyjít až na nejvyšší bod sopky, lepší výhled na kráter tu však není. Vegetace nahoře je nízká, převládá tu černá plocha porézní lávy a prachu.

Ubytování v Cartagu se shání obtížně, možností je velmi málo. Bydleli jsme v Los Anjeles B&B přímo vedle baziliky Los Anjeles. (Postavte se čelem k portálu a hotýlek je vlevo, v přízemí je restaurace Puerta de sol )

Poás

kráter sopky Poás
Na Poás se jezdí nejsnadněji z města Alajuela. Silnice je asfaltová, ale v horším stavu (výmoly) a vede osídlenou oblastí, takže jízda je pomalejší a trvá to déle než na Irazú z Cartaga - počítejte tak 3/4 hodiny na těch 30km). Platí se až nahoře (10$) ve výšce 2700m a výběrčí nás sama od sebe upozornila, že nahoře je mlha a pravděpodobně kráter neuvidíme.
hotel Trota Mundos v Alajuele
Od parkoviště vede široká asfalová cesta k hlavnímu kráteru a i boční okruh má velmi dobře upravený povrch, takže pevná obuv není třeba. Poás je daleko navštěvovanější než Irazú a i před sezónou tu bylo dost lidí. Jako na Irazú zde platí, že je třeba být nahoře co nejdříve.

Ubytování v městě Alajuela - je tu řada malých hotýlků, my jsme použili Mi Terra (40 double se sprchou a snídaní) a Trota Mundos (v době naší návštěvy se v něm za provozu stavělo).


HOME   cestopisy
  travels in pictures
fotogalerie
photo gallery
dírková komora
pinhole camera
dokumenty
documents
výlety
short trips
FotoPrůvodce
(photo club)

Kabriolety
(cabrio club)
Kruh

Copyright Zdenek Bakštein 2012
v.3 120817