Deník cesty do Rumunska

(červenec 1976, zpracováno v lednu 2017)

Tak jsem tuhle přerovnával knihovnu a mezi knihami dávno přečtenými na mne vykoukl zažloutlý odrbaný blok s poznámkami. Přelétl jsem první stánku a všiml jsem si slova Transdanubium - a byl jsem doma. Našel jsem deník výpravy, kterou jsme podnikli se spolužákem Honzou v létě po naší maturitě. Sakra, to už je čtyřicet let! Žádné holky se nám jako obvykle nalákat nepodařilo a ostatní spolužáci z průmyslovky dali přednost méně ambicioznímu programu, tak jsme jeli ve dvou. Zahrabal jsem v bedně s věcmi z dob kdysi a vytáhl ještě paklík šedivých poškrábaných fotek, nacvakaných tehdy starou Etaretou, a nostalgicky jsem se věnoval archeologickým vykopávkám sebe sama. Byla to vlastně moje vůbec první samostatná cesta... A i to počasí jako by vytvořilo šablonu charakteristickou pro mnoho z mých příštích výprav.

V Rumunsku jsem byl už o dva roky dříve s turistickým oddílem (tedy, byli jsme skauti, ale oficiálně ne, že) a zalíbilo se mi chodit po horách a postavit si stan, kde mne napadne. Svět byl tehdy maličký - individuální turistice zbývalo východní Německo, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. První dvě země jsou placaté a Bulharsko už bylo zase daleko. Na Polsko bylo potřeba pozvání a SSSR byl asi tak stejně dostupný jako Západ. Takže plán byl projít kus pohoří Retezat a pak pro změnu trochu kultury - moldavské kláštery okolo města Suceava na severovýchodě země. Zvažovali jsme i pohoří Gurghiului a šilhali jsme po moři, ale širší program už byl nad naše časové a hlavně finanční možnosti.

Výběr vybavení nebyl složitý, ono totiž nebylo z čeho vybírat. Nejlepším dostupným batohem byl tehdy kletr - jednoduchý látkový pytel s koženými popruhy a kapsou ve víku asi za 150 korun. Jeho nevýhodou bylo, že měl přístup FILO (first in, last out) - když jste chtěli něco ode dna, museli jste ho celý vysypat a pak zase zabalit. Movitější si mohli koupit (tuším, že v Pragoimpu) krosny Relum s hliníkovou kostrou a silonovým vakem, ty se ale zase při zátěži nad 15kg bortily. My jsme koupili krosny bez vaku - těžké svařence ze železných trubek s koženými popruhy podloženými filcem (prodávaly se ve Sportu za 125 korun a unesly víc než my) a na nich jsme měli přidělané bedny s jídlem (já papírovou, Honza na míru hliníkovou) a vaky s ostatní výbavou, takže vše bylo lépe dostupné. Stan Puťák s doma šitým silonovým tropikem, východoněmecký benzinový vařič Juwel a zásobu technického benzinu a suchého lihu na podpalování, dva litrové kanystry na vodu, hliníkový kotlík a ešus, spacák, baterku, nějaké to oblečení, lehké a těžké boty a pláštěnku. Vařiče Juwel tehdy byly jedinou rozumnou možností - jinak jste mohli mít lihový Vařík nebo Butar na plynové bombičky velikosti laku na vlasy. Juwel jednoznačně vedl co do rychlosti vaření a dostupnosti paliva - jen jste si pro něj museli dojet do NDR a tam ho asi za 16 marek (50 korun) koupit. A pak být rozvážní při obsluze, aby vám neblafl do obličeje. Vybavení mapami bylo mizerné - měli jsme jen nějaké náčrtky a brožurku o retezatské přírodě v rumunštině, kterou jsem přivezl předloni. Alespoň v ní byl náčrtek hřebenů pohoří.

Následující řádky jsou doslovným přepisem deníku s minimálními úpravami. Třeba vám připomenou, jak jste začínali vy.

26.7.1976 pondělí, 26.7.1976 úterý

 Z pražského Hlavního nádraží jsme odjeli v pondělí 26.7.1976 ve 20:33 hodin vlakem č.1371 Transdanubium (Praha-Varna-Burgas). Zpáteční jízdenka do rumunské Simerie stála 280 Kč. Cesta byla klidná, v kupé jsme s Honzou byli sami dva. Do Simerie jsme přijeli asi v 15 hodin 27.7. a stihli jsme vlak v 16:19 do Pui (jízdné 11 lei, 1 lei = 1,16 Kč). Byl to děsný courák, takže do Pui jsme dorazili až po šesté odpoledne. Hodili jsme na záda krosny a vydali jsme se po cestě k horám.

 S 25kg na zádech jsme šli pomalu a vyhlídka na více něž 20km byla neradostná. Auta nejezdila, ale podařilo se nám stopnout koníkem tažený žebřiňák, který nás odvezl do poslední vesnice pod horami. Kočímu se líbily moje hodinky Prim. Nabízel za ně 300 lei – tedy polovinu jejich ceny. Nakonec se spokojil se čtyřmi cigaretami BT, hodinky mi zůstaly a rozešli jsme se v dobrém. Ve vesnici jsme nabrali vodu a pokračovali dál po svých až do půl deváté, kdy jsme vedle cesty postavili stan, uvařili si čaj a povečeřeli lančmít s rohlíky.

28.7.1976 středa

 Vstávali jsme v sedm, posnídali čaj se sušenkami, sbalili a ve tři čtvrtě na osm jsme vyrazili dál po značce - modrý trojúhelník – vedoucí z Pui na Cabanu Baleia. Cesta je pěkná, široká, značení velmi dobré, s kilometrovníky podle cesty. Kopec a váha zavazadel nás poněkud zmáhaly a tak jsme po třech kilometrech chůze dělali čtvrthodinové přestávky na odpočinek. Při druhé zastávce u pramene vody (jediná možnost nabrat vodu po odchodu z vesnice, patník 243-2,5) nám zastavilo ARO 240 (SPZ 21HD248) odvezlo nás až na Cabanu Baleiu – několik chat ve výšce 1450m. Řidič za svezení nic nechtěl. A to mi někdo říkal, že se v Rumunsku za autostop platí. Teď je 11:28 hod, sedíme za dřevěným stolem ve svahu nad Baleiou a uvažujeme o dalším programu dne.

11:58 mají tu velmi vlezlého psa a ještě vlezlejších 5 prasat. Zatímco překresluji z tabule mapu, stále se to tu ke mně všechno lísá.

12:40 Právě jsme doobědvali a čekáme, až vychladne čaj. Rozhodnutí. Ještě dnes – asi v 13 – se vydáme po červeném pruhu směrem na Peleagu.

14:12 Sedím na pařezu a čekám na Honzu, který šel vrátit do cabany psa. Pes šel totiž asi půl hodiny za námi a nevypadal na to, že by se chtěl vrátit. Počasí se pokazilo. Obloha se zatáhla a někde za kopcem hřmí. Pokud se nám to nevyhne, budeme muset změnit plán a zůstat někde pod hřebenem.

16:15 Ležíme ve stanu, prší, kolem nás jsou mraky. Viditelnost je slabých 30 metrů. Déšť nás zastihl asi 3 km od cabany. Odbočili jsme z hřebenové cesty doprava a postavili stan asi o 100 metrů níž mezi stromky. Bouřka přechází kolem nás, hřmí nalevo i napravo. Do kotlíku chytáme vodu stékající z tropika. Večer si z ní uvaříme čaj.

29.7.1976 čtvrtek

18:30 Opět sedíme ve stanu, postaveném někde v Retezatu mezi klečí. Ráno jsme se vzbudil poprvé někdy v 5, podruhé v 7. Stále pršelo. Leželi jsme až do deseti, kdy se mraky začaly trhat. Uvařili jsme k snídani kakao z dešťové vody. Zase začalo pršet a vydrželo to až do dvanácti, kdy se objevilo slunce. Začali jsme balit a ve 13:05 bylo již možno zastihnout nás na cestě značené červeným pruhem. Asi za půl hodiny se ale počasí pokazilo, viditelnost se snížila na 15 metrů a ve dvě začalo pršet. Ztratil jsem přehled o vzdálenosti, kterou jsme urazili. Šli jsme stále v mracích a v dešti, zvedl se vítr, který začal být brzy nepříjemný. Asi v 15 hodin jsme minuli ukazatel s nápisem cabana Baleia – 3 ore, cabana Buta – 5 ore. Tam se odpojila modrá značka. Dál byla cesta značena červeným pruhem střídajícím se s červeným trojúhelníkem. Pomalu jsme promokali, naše nálada klesala. Vítr nás srážel z cesty, strhával z nás pláštěnky a čepice, déšť bodal do tváře. Asi v 17:15, promrzlí a v promočených botách, jsme se rozhodli sejít z hřebenové cesty a někde mezi kosodřevinou postavit stan.

Najít nísto nebylo vůbec jednoduché. Nakonec jsme stan postavili pod malým terénním stupněm mezi dvě obrovské boule, které nám budou při spaní dost vadit. Rychlost větru je v tomhle dolíku minimální, přesto však se celý stan nepříjemně otřásá. Část stanu jsme vyhradili pro mokré věci, z pohorek vylili vodu, oblékli se do suchého a zalezli do spacáků. Po několika doušcích vnitřního hubertusu (rozuměj: slivovice) na Honzu padl spánek a na mne stísněná nálada. Díval jsem se na vlnící se plachtu a přemýšlel, jak se odtud dostaneme. Před šestou jsem vzbudil Honzu a až do teď jsme hráli karty. Pršet přestalo, ale vítr, skučící v okolní kosodřevině, nijak na své síle neubral. Kolem nás se stále valí mraky. Chystáme se k večeři. Musíme šetřit vodou, máme jen 2 litry. Moc si přejeme, aby se počasí zlepšilo.

30.7.1976 pátek

8:30 Před půlhodinou jsme se vzbudili a empirickou metodou zjistili, že se počasí poněkud vylepšilo. Neprší, vítr se trochu utišil, i když stále ještě je nepříjemný. Stále jsme v mracích, které se občas roztrhnou; potom se nám naskytne pohled na protější svah. Oobčas probleskne i slunce. Vaříme snídani z posledního litru vody.

12:25 Právě jsme dorazili do sedla nad jezerem Tapului. Počasí se totiž spravilo natolik, že v 11 jsme měli skoro všechny věci suché a mohli jsme se vydat na další pochod. Při balení jsme se setkali se zmijí dlouhou asi 3/4 metru. Teď se však počasí začíná kazit a my se vydáváme na další cestu.

17:00 Protože nás obklopily mraky, nechtěli jsme riskovat další promoknutí a sestoupili jsme k jezeru Tapului. Sestup trval asi hodinu a byl velmi nepříjemný, na strmém svahu se střídala mokrá tráva, suť a kameny. Jezero je nádherné, dokonce s ostrůvkem. Místo pro stan jsme našli lehce. Travnatá je sice jen velmi malá část břehu, ale v nouzi by se sem vešlo možná i deset stanů. Postavili jsme tedy stan, opravili ohniště, vysbírali odpadky po předchozích turistech a z blízké kosodřeviny nanosili dřevo. Uvařili jsme čaj a teď kuchtíme večeři. Dnes to budou špagety po milánsku. Vodu bereme z jednoho z přítoků jezera. Co se týče počasí, je tu zima, dech se sráží před ústy, hřebeny nad námi jsou většinou zahaleny okrajem mraků, jimiž je pokryta téměř celá obloha. Jen místy prosvitne modré nebe. Jinak je tu nádherné ticho, které ruší jen bublání potůčku a cvrlikání ptáků. Asi před hodinou po hřebeni nad námi přešli tři turisté a pozdravili nás mohutným halekáním, zesíleným ještě ozvěnou okolních skal.

19:17 Povečeřeli jsme špagety, obětovali bohům a potom jsme se vydali na obchůzku jezera. Před chvílí jsme provedli první celotělní koupel v ledové vodě jezera a cítím se být fantasticky osvěžený. Teď nás čekají spacáky a spánek. Nad námi jsou sále mraky.

31.7.1976 sobota

9:35 Ráno asi v 7 nás probudilo nezvyklé světlo a teplo. Vyhlédli jsme ze stanu a spatřili úplně čistou, modrou oblohu bez jediného mráčku. Uvařili jsme k snídani polévku, ohřáli zbytek včerejších špaget. V půl deváté se objevily první chuchvalce bílých mraků, hory na obzoru jsou už v mracích, tady ale svítí slunce. Vykoupali jsme se v jezeře, přeplavali na ostrůvek a teď se opalujeme. Přes noc nám nějaký živočich udělal do stanu díru asi 2x4cm v místě, kde je bedna s jídlem. Zároveň jsme zjistili, že naše zápalky se staly ohnivzdornými, přestože byly zabalené v igelitu. Provozuschopné jsou jen náhradní z plechové krabice.

19:15 Ukládáme se ke spánku. Den proběhl bez zvláštních příhod. Počasí je ucházející – po obědě se sice částečně zatáhlo a slunce se objevovalo jen občas, takže jsme museli obléknout svetry a dlouhé kalhoty, ale mlha začala padat na jezero až před chvílí. Večeřeli jsme knedlíky s masem a potom ještě imitaci griliáše, vyrobenou z ovesných vloček a cukru. Po dnešním odpočinkovém dnu se zítra chystáme na další cestu.

1.8.1976 neděle

10:10 Ráno nás probudilo stejně jako včera slunce a bezoblačná obloha, na které se stejně jako včera brzy objevily mraky. Na rozdíl od včerejška ale fouká dosti silný vítr. Hned po snídani jsme sbalili a jali se vystupovat do sedla. Nutno zdůraznit, že výstup nebyl tak namáhavý, jak jsme předpokládali. Z plánovaných dvou hodin se zkrátil na 45 minut. Dle výroku Honzy „lepší dvakrát jít nahoru než jednou dolů“ Teď sedíme v sedle a odpočíváme před další cestou, kterou jsme předevčírem právě zde přerušili.

13:40 jsme opět v sedle, tentokrát mezi Peleagou a Papusou. Pod námi vlevo je jezero Ghimpelui, před námi Peleaga. Přišli jsme sem po červené značce, která vedla nejprve po hřebeni a před nástupem na Papusu uhnula doprava do údolí. Potom jsme opět stoupali ke třem překrásným jezírkům a pak klesali k jezírkům Valea Rea. Jedno z těchto jezer je ještě z části pokryto sněhem, okolí připomíná měsíční krajinu. Od jezer Valea Rea jsme vystoupili po velmi špatně značené cestě do sedla, kde se připojila žlutá značka ve tvaru kříže. Nyní hodláme vystoupat na Peleagu.

19:00 Při výstupu na Peleagu nás zastihla přeháňka, kterou jsme přečkali pod pláštěnkami na svahu. Když přestalo pršet, dokončili jsme výstup na tuto nejvyšší horu pohoří Retezat (2509m). na vrcholu jsme stanuli ve 14:40 hod. Z Peleagy jsme sestupovali po červené značce směrem k jezeru Bucura. Již z dálky jsme viděli množství stanů u Bucury i u přilehlých jezírek, proto jsme upustili od úmyslu postavit stan na břehu sousedního jezera Ana a utábořili jsme se asi 1km od Bucury na svahu s potůčkem. Jen jsme postavili stan, přihnala se bouřka, která trvala až do nynějška. Večeři jsme tak museli na Juwelu vařit ve stanu. Chystáme se ke spánku.

2.8.1976 pondělí

17:30 Dnes bylo počasí patřičně ohavné, od rána pršelo až do 14 hodin, kdy na chvíli vysvitlo slunce, ale pak se obloha zase zatáhla a jsme stále v mracích. Jsme zalezlí ve stanu, chystáme se na zítřejší odchod z hor a litujeme, že nemáme alespoň malou kytarku, abychom si zazpívali. Výkřiky do mlhy „ženskóóóu!“ také zůstávají bez odezvy. Boty mám po malé vycházce úplně promočené. V zoufalství jsem sáhl do krabičky s cigaretami, které máme na tuzéry.

3.8.1976 úterý

 Je 16:45 a my sedíme na autobusové zastávce u usedlosti Cirnic. Přišli jsme sem před půlhodinou po celodenním pochodu od jezera Bucura. Ráno jsme se vzbudili v 6:45, posnídali, sbalili a vydali se na cestu – asi v 9:45. Protože svítilo slunce, zvolili jsme cestu přes horu Bucura a horu Retezat. Po cestě jsme potkávali spousty turistů, některé skupiny čítaly několik desítek osob. Počasí se začalo kazit až ve 12 hodin, právě když jsme obědvali polívku s topinkami na vrcholku hory Retezat. Odkudsi se přivalily mraky a zakryly z valné části překrásné panorama, které se před námi rozprostíralo.

 Po obědě jsme sestoupili do sedla a vydali se po cestě značené modrým trojúhelníkem na cabanu Pietrele. Cesta byla velmi hezká, údolím podél potoka, očas přes potok, občas potokem, až asi v 15 hodin jsme dorazili na cabanu Pietrele. Pietrele je skupina dvou větších domů, z nichž jeden se teprve staví, a většího množství (tak deseti) nájemných chat a spousty stanů. Vůbec se nám tam nelíbilo - i když celek působí lépe než cabana Baleia – a proto jsme pokračovali, tentokrát po cestě značené modrým pruhem, až do Cirnicu. Tady čekáme na nějaký autobus, který by měl odtud jet údajně v 18 hodin.

4.8.1976 středa

1:55 Asi ve čtvrt na šest se nám podařilo stopnout auto (ARO 240), které nás opět zdarma odvezlo až do Simerie. Zde jsme po menších obtížích zjistili odjezd vlaku, po 88 lei zakoupili jízdenky a teď už směřujeme k Suceavě. V kupé je zábava, o kterou se stará mírně podnapilý, přestárlý bača.

5.8.1976 čtvrtek

9:46 Onen mírně podnapilý, přestárlý bača se svým přítelem a tupým průvodčím se postarali o to, že jsme místo v Suceavě vystoupili v lázních Vatra Dornei. Bylo půl páté ráno a my jsme byli přesvědčení, že jsme v Suceavě. Z omylu nás vyvedla až cedule u kempu. Vrátili jsme se na nádraží a zjistili odjezd dalšího vlaku do Suceavy. Ten jel až v 11 hodin, takže asi do 8 jsme se snažili stopovat auta. To se nám nedařilo, proto jsme si dali věci do úschovny, posnídali v bufetu a po zbylý čas jsme se potloukali po městě.

 Vlakem jsme cestovali na chodbičce 1. třídy a už ve 14:30 jsme byli v Suceavě. Prohlédli jsme si město, povečeřeli zdejší specialitu mici a po delším rozhodování jsme se ubytovali v kempu – noc za 3 lei. Studená sprcha, mýdlo a čisté prádlo nám vrátily vzhled normálních civilizovaných turistů. Ráno jsme sbalili (polovinu věcí jsme nechali v úschovně na nádraží Suceava Nord už včera večer) a přemístili se opět na nádraží. Teď sedíme ve vlaku, který nás veze do Putny.

16:30 Prohlédli jsme si klášter v Putně a dřevěný kostelík a teď sedíme na nádraží v čekárně a čekáme na vlak do Radauti. Po celkem slušném včerejším počasí se opět rozpršelo, takže pomalu začínám ztrácet náladu. Dá se říci: už abych byl doma.

6.8.1976 pátek

16:35 Počasí se včera už nezlepšilo. Přijeli jsme do Radauti a tam jsme úplně promokli při hledání místa pro stan. Nakonec jsme ho postavili mezi tratí a silnicí u závor. Lidé se na nás koukali divně, nicméně za chvíli přišla paní, co obsluhovala závory, a nabídla nám, že si u ní v budce můžeme u kamen usušit šaty. Její ochoty jsme s chutí využili. Až na to, že jsme byli buzeni okolojedoucími vlaky, byla noc vcelku klidná.

 Ráno nás vzbudil vlak v 7:15: Posnídali jsme v cukrárně a přesunuli se autobusem za 6,5 lei ke klášteru Sucevita. Jízda připomínala co do počtu přepravovaných osob ranní cestu pražským autobusem č.120. Jak jsme zjistili, byl nával způsoben poutí, která se práve v Sucevici konala. Po prohlídce stánků pouti a kláštera jsme poobědvali ze svých skromných zásob a společně se sedmi Poláky jsme nalezli na korbu náklaďáku, který jel do Vatra Moldovitei. Zdejší klášter máme tedy už také prohlédnutý a teď se chystáme spolu s Poláky na cestu do Gury Humorului a na návštěvu kláštera Voronet.

7.8.1976 sobota

13:35 Z Vatry Moldovitei jsme ještě včera večer odjeli do Vamy a tam jsme spolu se zmíněnými Poláky přespali na pěkném místě u řeky. Za zmínku stojí způsob, jakým Poláci uváděli do chodu svoje Juwely – po naplnění benzinem nechali kohouty otevřené, postavili vařiče k sobě, polili benzinem a z dálky na ně hodili sirku.

 Ráno jsme odjeli všichni do Gury Humor a odtud 4km pěšky do kláštera Voronet. Při zpáteční cestě nám zastavil povoz, který nás vzal do Gury Humorului. Chtěli jsme ještě jít asi 8km do kláštera Humor, ale to by nám ujel jediný vlak, který jede odpoledne do Suceavy, takže od návštěvy Humoru jsme upustili. S Honzou jsme zkoušeli stopnout nějaké auto do Suceavy, což se nám nepodařilo. Teď sedíme ve vagonu na přepravu zavazadel – do osobních vozů jsme se nevešli, lidé jezdí i na střechách vozů – ve vlaku jedoucím do Suceavy.

8.8.1976 neděle

15:23 Cesta do Suceavy byla dokončena bez zvláštních příhod. Na nádraží jsme se rozloučili s Poláky, dali batohy do úschovny a odjeli do centra nakoupit suvenýry. Honza vyměnil ve směnárně 200 Kč, neboť naše finanční zásoby se již téměř vyčerpaly. Nakoupili jsme též jídlo a povečeřeli jogurt s výbornými rohlíky. Noc jsme strávili v hájku na břehu řeky naproti nádraží. Protože pršelo, leželi jsme až do deseti hodin, kdy se počasí zlepšilo a stan uschl. Sbalili jsme, posnídali, věci odnesli do úschovny (kde nás už velmi dobře znají) a vydali se na klášter Dragomirna. Podařilo se nám stopnout auto, takže ve 12:15 jsme už byli na místě. Klášter v Dragomirně patří mezi to vůbec nejlepší, co jsme tu doposud viděli. Navíc nás ještě zdejší jeptiška obdarovala eloxovanými křížky (for students from Czechoslovakia). Z Dragomirny jsme jeli autobusem č.6 téměř až k nádraží. Vyzvedli jsme veškerou batožinu a právě teď jsme dokončili reorganizaci zavazadel. Ještě dnes se chceme vydat na zpáteční cestu do Simerie.

9.8.1976 pondělí

8:03 Včera po zabalení jsme nasedli na autobusovou linku č.1 a odjeli na jižní konec města, kde jsme se snažili stopovat. Zastavil nám Rumun s Dacií 1100, dal naši batožinu na zahrádku a odvezl nás do Falticeni, odkud se nám podařilo odjet ještě nákladním autem do vesnice Oniceni, asi 40km od Suceavy. Teď balíme a chystáme se na další cestu na jih. Počasí nestojí za moc – včera bylo skoro celý den zataženo, večer pršelo a teď je obloha také pokryta mraky.

10.8.1976 úterý

2:20 Jsme na nádraží v Sibiu a čekáme na vlak do Simerie. Přijeli jsme sem vlakem z Brasova, kde nám jeden hodný Rumun zprotivil autostop v této zemi. Ráno jsme stáli 3 hodiny na silnici u Oniceni a když nás nikdo nechtěl vzít, rozhodli jsme se v půl jedné, že půjdeme do vsi na oběd a pokusíme se dostat zpět do Suceavy. Už jsme měli batohy na zádech, když nám zastavil náklaďák. V něm jsme také strávili zbytek dne. Řidič nebyl vlezlý jako většina ostatních, zato nás překvapil v Brašově tím, že natáhl ruku. Počítali jsme s tím, že to 20 lei spraví, ale zjevně jsme se přepočítali. Pán na nás pohoršeně cosi křičel, ukazoval na nás, na sebe, na tachograf, na naše batohy na korbě… nakonec jsme mu dali 73 lei a pán se poněkud uklidnil a vydal nám batohy.

8:20 Do Simerie jsme dojeli ve zdraví ještě dvěma vlaky, utratili jsme zbytek rumunských drobných a teď sedíme ve vlaku do Vídně, na který nám v Simerii prodali místenky, přestože jsme chtěli do Prahy. Jak to vypadá, budeme muset v Budapešti vystoupit a najít nějaký jiný vlak.

---

Tak a to je všechno. Tedy - ještě jsou tu fotky, všechny hezky pohromadě: Rumunsko 1976