Severní Kypr

(pár slov o výletu, květen 2018)

aby někdo nebyl na pochybách, komu to tady patří

Severní Kypr, tedy Severokyperská turecká republika, je stát, který uznává pouze Turecko a chová se k němu jako ke své provincii. Místní obyvatelé mají severokyperské doklady, které jim umožňují cestovat leda tak do Turecka. A kromě toho jim v jižní části vystaví kyperské doklady, které jim umožňují cestovat po Evropě, protože Kypr je členem EU, která samostatnou Severokyperskou tureckou republiku neuznává. Severní Kypr hostí přes třicet tisíc tureckých vojáků, kteří přišli v roce 1974 hájit soukmenovce a už tu zůstali (opisuje Turecko od Ruska nebo naopak?). Turecko zde vybudovalo univerzitu, kterou ovšem místní – žije tu asi čtvrt milionu obyvatel – nedokážou využít. Proto sem jezdí studovat turečtí studenti, kteří se nedostali na domácí školy. Je tu nuda, není co dělat. A tak jsou tu povolena kasina a alkohol je dostupnější než v Turecku, na kterém republika závisí. Závisí na něm do té míry, že se tu platí tureckými lirami.

A přiznám se, že si stále nejsem jistý, že se toto uspořádání má podporovat – třeba tím, že se tam jede na dovolenou – a že jsem se tedy nedopustil špatnosti. Nejezdí sem ale jen Češi. Soused, Angličan z vedlejší chatky, nám říkal, že několik let jezdí už jenom sem. Dřív jezdil na jih, ale poté, co se tam přestěhovali mafiáni z rozvrácené Syrie a Libanonu (jeho slova), ztratilo to tam klid a navíc přestalo být bezpečno. Na severu je prý daleko levněji a větší pohoda.

Long Beach resort

Letiště Ercan není mezinárodní a dá se na něj přiletět pouze z Turecka. Naše letadlo si tedy sedlo Antalyi, kde ukončilo oficiálně mezinárodní let, a pak pokračovalo na Kypr. Autobus nás potom odvezl kousek jižně od Iskele, kde nám cestovka zajistila chatku ve skromném resortu s hrdým názvem Long Beach – asi dvacet domků o dvou až čtyřech pokojích na kraji úzké dlouhé pláže a v řídkém háji, budova s recepcí a restaurací, bazén. Pláž je písčitá, do vody se ale jde přes kamenné plotny. Klidné, použitelné, ranní koupání vyloženě příjemné. Jen daleko od civilizace, k nejbližšímu obchodu kilometr po chodníku podél silnice. Půjčili jsme si auto – raději s automatem, protože na Kypru se jezdí vlevo – a necelý týden jsme strávili poznáváním kraje.

Jihozápad severního Kypru je rovinatý, podél severního pobřeží se od východu k západu táhne Kyrénský hřeben, dosahující severně od Nikosie výšky okolo osmi set metrů (nejvyšší vrchol je 1024m) a na východě přecházející do poloostrova Karpaz. Na hřebeni jsou k vidění zbytky křižáckých hradů: St.Hilarion, Buffavento, Kantara.

fotografie: okolí Iskele

1.

zříceniny hradu Kantara a severní pobřeží

První den jsme se vypravili na severovýchod. Prohlédli jsme si zříceniny hradu Kantara, které jsou upravené pro návštěvníky a platí se na ně vstupné. Z hradu je výhled na obě strany hřebene, bohužel by opar. Sjeli jsme do neutěšené vesnice Kaplica. Mezi rozpadajícími se domy jsme našli neudržovaný kostel, sloužící jako skladiště slámy. Opět se tedy setkáváme s tureckým přístupem ke kultuře a památkám: historie začíná příchodem turkického osídlení. Co bylo předtím nebo patřilo jinému etniku, je nezajímavé a nestaráme se o to. Na celém severním Kypru je to stejné. Pokud je něco opravené, je na tom cedulka americké nadace nebo EU. Pokud je kostel v dobrém stavu, pak jedině proto, že byl konvertován na mešitu. Ostatní postupně chátrají a po pár desetiletích po nich bude veta.

starý sklad svatojánského chleba

Pokračovali jsme dál na východ, kde jsme v Ziyametu marně hledali kostel Panagia Kanakaria. On je totiž jinde (viz dále). V Yeni Erenkoy jsme překvapivě narazili na turistické informace a díky nim se dověděli, že starý sklad svatojánského chleba – jednu z hlavních atrakcí v širokém okolí – najdeme dole u moře v přístavu. Jinak bychom dopadli jako s kostelem. Sjeli jsme k přístavu, který jsme si ale mohli jen představit – žádné budovy, mola, lodě tu nebyly, jen obvodové zdi starého skladu a vevnitř zděné oblouky, částečně podepřené rezavými trubkami.

Agios Trias

Dál nás cesta vedla do Sipahi, kde jsou k vidění zbytky rozlehlého kostela ze VI.století, Agios Trias, s patrnými pozůstatky mozaiky na podlahách. Ruiny pomalu zarůstají a za pár let si je vezme příroda.

Agios Thyrsos

Název Agios Thyrsos napovídá, že jsme u další staré kaple, zanedbané, ale stojící, na břehu moře. Uvnitř nacházíme rozbité zbytky inventáře a na římsách či na podlaze, opřené o zeď, obrázky svatých. O pár metrů dál, na parkovišti před restaurací, je další kostel, Agios Therissos. Zanedbaný. Pokud zavítáte do restaurace, najdete tam množství výtvorů místního řezbáře.

Eleousia

Po úzké silnici, dál na východ, jsme vystoupali ke klášteru Eleousia. Už nás nepřekvapil žalostný stav, ve kterém se místo včetně kostela Panagia Eleousia nachází.

Aphendrica

Takže projedeme městečkem Dipkarpaz a deprese může pokračovat: na pobřeží se nachází kostel Agios Philon. Podle informační tabule probíhají opravy z peněz Evropské Unie, nice se tu ale neděje, kostelu chybí věž, která na fotkách na tabuli ještě stojí. O kousek dál jsou k vidění zarostlé mozaiky. Opodál hospoda, do které jsme nešli a pláž, na které jsme se nekoupali.

Následuje pomalá jízda po špatné silnici k Aphendrice. Tam uprostřed kamenitých pastvin nacházíme zříceniny několika řeckých kostelíků. Jak deja vu se mi vracejí vzpomínky na Armenii. Den plný zmaru zakončuje nekonečný návrat do hotelu.

fotografie: Kantara
fotografie: Kaplica
fotografie: Yeni Erenkoy
fotografie: Sipahi - Agios Trias
fotografie: Agios Thyrsos
fotografie: Eleousia
fotografie: Agios Philon
fotografie: Aphendrica

2.

opevnění Famagusty: Ravelin

Famagusta. Tedy dříve. Dnes Gazimagusa. Starobylé město sevřené hradbami. Nechali jsme se zblbnout tvrzením delegátky, že se tam nedá parkovat, a nechali jsme auto v novém městě před hradbami. Díky tomu jsme se prošli podél celé severní hradby a zase zpátky vnitřkem, abychom se dostali k čerstvě rekonstruovanému kostelu Sv.Marie (patří arménské církvi) a bastionu Martinengo. Podél západní hradby – a částečně po ní – jsme se dostali k městské bráně, kde jsme v informacích získali mapu. Pokračovali jsme dál, podél jižní hradby k Arsenalu, kde se nám dostalo srdceryvné hrdinské pověsti, ve které udatný turecký voják nedbal toho, že byl zlými Řeky rozsekán na kusy, a s hlavou pod paží rozhodl obléhání ve prospěch tureckých osvoboditelů. Račte si o té době počíst na http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/dobyti-kypru-10-11.html

kostel Sv.Jiří

Dost hradeb, zamířili jsme do města. Minuli jsme velký zřícený kostel Sv.Jiří a došli jsme ke katedrále Sv.Mikuláše, která díky konverzi na mešitu přežila. Dovnitř jsme jen nahlédli - právě probíhala bohuslužba, které se účastnil jeden věřící. Katedrála Petra a Pavla konverzí neprošla, proto je zřícená a její stav dává tušit, že destrukce bude ještě pokračovat.

v katedrále Sv.Mikuláše - pardon, v mešitě lala Mustafa Paši

Okolo zbytků benátského paláce jsme se vrátili ke katedrále Sv.Mikuláše, kde už bohoslužba skončila. Stavba je vevnitř čistě vybílená, na podlaze koberce, okna vpouštějí dovnitř spoustu světla.

Chtěli jsme také navštívit hamam, ten ale prošel konverzí na hospodu. Takže další pamětihodnost: Othello Castle. Opraven z peněz EU, uvnitř nás nic pozoruhodného nezaujalo. Tím jsme dokončili okruh starým městem a vyšli jsme ven stejnou branou, kterou jsme ráno vešli. Včerejší panoptikum zmaru tedy pokračovalo, tentokrát na vyšší úrovni, doplněné tím, že uvnitř historického města probíhá zjevně neřízená moderní výstavba – každý si staví, co ho napadne.

Salamis

Cestou z města jsem přišel o levé zrcátko - spolujezdec v zaparkovaném autě otevřel dveře. Zastavil jsem. Na zaparkovaném autě škoda nebyla a bylo mi doporučeno nevolat policii, protože bychom platili pokutu oba. Věřil jsem jim, turecky neumím a oni byli místní. Stálo mě to čtyřicet eur za zrcátko.

Salamis

Pár kilometrů severně od Famagusty jsou pozůstatky antického města Salamis. Není to ta Salamina, u které řecké loďstvo porazilo Peršany, i když i tady se vojska a loďstvo Athén s Peršany střetlo, jen o třicet let později. Osídleno bylo od XI.století př.n.l. až do VII.století n.l. Teď jsou tam k vidění ruiny rozptýlené po velké ploše, divadlo, gymnasion se spoustou sloupů a sochami se zuráženými hlavami nebo alespoň odstraněnými obličeji. Připadalo mi, že sloupy i sochy stojí jinde, než mohly stát původně, a jsou takhle jen vystavené. Bloumali jsme areálem, většina byla zarostlá, jen několik památek bylo opatřeno tabulkami. V některých objektech byly mozaiky a jako zbytek areálu, i ony by snesly lepší péči.

fotografie: Famagusta
fotografie: Salamis

3.

Panagia Kanakaria

Další výlet podnikáme opět na východ, prohlédnout si zbytek poloostrova Karpaz. V Boltaşli jsem se stavili u kostela Panagia Kanakaria. Ujal se nás ukecaný Turek, bývalý policajt s osmi dětmi, který se ubytoval v sousedním domě a pasoval se na průvodce. Možná ale díky němu nebyl kostel zdevastovaný jako jiné. Kostel je původně ze VI.století, dvakrát přestavován. Jsou v něm zbytky fresek a nějaké ty mozaiky.

klášter apoštola Ondřeje

Cedule u silnice hlásala začátek oslí rezervace. A hned se jelo přískoky, kvůli oslům, strkajícím palice do oken projíždějících aut, která u nich samozřejmě zastavovala. Všechna auta a autobusy končily cestu u kláštera Apostolos Andreas. Hlava na hlavě, tržiště s cetkami, žádná možnost stravování. Jedna budova s kostelem opravená, druhá padá. Jíst se dalo o kus dál v „motelu“ Sea Bird. Drahé a polovinou masa z jehly jsem nakrmil žebravé kočky – nebylo to k jídlu. Kočky byly tlusté.

mys apoštola Ondřeje

V zátoce jsme se vykoupali a pokračovali jsme po prašné cestě až na konec ostrova, mys Zafer Burnu. Na vrcholu skalky vlaje turecká a kyperskoturecká vlajka (pravidelně se vyskytují v páru, kyperskoturecká se sama asi bojí) a na posledním výběžku je policejní stanice. Vydali jsme se na tříkilometrovou procházku po oslích stezkách, viděli jsme ještě pár oslíků a prošli jsme se po břehu – na jihu útesy, na severu erodované kamenné plotny s jezírky páchnoucí vody a spoustou vyplaveného odpadu. Udělali jsme si ještě výstup k vlajkám a pak jsme se nejkratší cestou vrátili do hotelu.

fotografie: Panagia Kanakaria
fotografie: Karpaz - klášter apoštola Ondřeje

4.

zříceniny hradu Hillarion

Na severním pobřeží stojí za vidění Kyrenie – tedy dnes Girne. Cestou jsme se stavili v Yeni Bogazici dříve Aysergi. Je tam starý byzantský kostelík Agios Sergios kai Vakchos. Kousek od něj je vystavěna nová mešita se dvěma věžemi. Kostel je vevnitř uklizený, prý se využívá k sociálním účelům. Při přejezdu hor jsme odbočili ke křižáckému hradu Buffavento, ale jen jsme se na něj podívali odspodu a pokračovali jsme dál – výstup by zabral spoustu času. Po horských silničkách jsme dojeli na rozsáhlé piknikoviště - Taşken picnic alani - plné autobusů se školní mládeží. Vedle piknikoviště je vybydlený klášter Panagia Apsinthiotissa.

pevnost v Kyrenii

Přes vesnici Taşkent jsme dojeli na hlavní silnici a z ní jsme u průsmyku odbočili odbočili ke třetímu z hradů, Hillarionu. Má být ze tří hradů nejzachovalejší, rozhodně je ale nejvíce zkomercializovaný. Zaplatili jsme vstupné a vydali jsme se nahoru, až na železnou vyhlídkovou plošinu ovázanou kapesníky, stuhami a různými fujtajbly. Návštěvníků bylo na hradě dost, většinou mluvili rusky.

Kyrenie je živé město a kromě přístavu je tam k vidění hlavně pevnost. Prolezli jsme ji celou, včetně muzea vraku z 3. stol. př.n.l. a muzea vykopávek.

Bellapais

Cestou zpátky jsme se dostali do dopravní zácpy díky silnici ve výstavbě a potom jsme zjistitli, že odbočka ke klášteru Bellapais v Beylerbeyi končí u vrat vojenského objektu. Takže zpátky do Kyrenie a do Beylerbeyi silnicí od moře. Klášter je pobořený, ale zajištěný a pořádají se v něm koncerty.

Cestou zpátky jsme u Nikosie viděli nově postavenou mešitu se čtyřmi minarety a o kus dál další, ještě větší, ve výstavbě. Na pláních se staví spousta nových domů, mnohé z nich jsou mnohapatrové a čekal bych je spíš ve větším městě než uprostřed polí. Ve vesnicích to ale na bytovou nouzi nevypadá – řada domů není osídlená a chátrá. Takže pro rodiny turecké vojenské posádky nebo přistěhovalce z pevniny. Kde je Turek, tam je Turecko.

fotografie: Aysergi
fotografie: Buffavento, Panagia Apsinthiotissa
fotografie: hrad Hillarion
fotografie: Kyrenia
fotografie: Bellapais

5.

ulička v Nikosii

Nikosii se na této straně říká Lefkoşa. Na turecké straně je řada domů v žalostném stavu, některé zjevně padají, přesto v nich ale stále bydlí lidé. Jiné domy jsou vybydlené, opuštěné a změněné na smetiště. Opraveny jsou hlavní pamětihodnosti a ulice, které je spojují. Ty jsou lemované obchůdky se suvenýry a oděvy, koupit si něco k jídlu do ruky se nám nepodařilo.

Nikosie - karavanseraj Buyuk Khan

Vydali jsme se na řeckou stranu, pěšky je to možné. Prošli jsme pasovou kontrolou a ocitli jsme se v jiném světě – sterilní ulice s opravenými domy a provozovnami McDonald’s a KFC jako kdekoliv jinde. Pro to není třeba jezdit na Kypr. Po necelé hodině jsme se vrátili na sever a doprohlédli si karavanseraj a pár dalších míst. A po návratu do hotelu nám tentokrát zbyl ještě čas na koupání. A pak vrátit auto – a výletu na severní Kypr je konec.

fotografie: Nikosie

---