home

Dokumenty, repotáže, články


5

Smíšený les kolem cesty pomalu řídl a cesta stoupala stále prudčeji. Chůze byla velmi namáhavá; místy se její nohy bořily do navátého sněhu až nad kolena. V létě se dalo vyjet ještě výš, ale teď nikdo cestu, která i v létě byla prakticky nepoužívaná, neudržoval. Popruhy batohu se jí zařezávaly do ramen a cítila, jak jí po zádech stékají potůčky potu. Konečně vyšla z lesa a před ní se proti obloze na vysoké skále bizarních tvarů vypínala stavba, ke které směřovala. Odbočila z úvozu vedoucího k rozpadlému opuštěnému statku a po paměti se brodila k místu, kde začínala klikatá stezka vedoucí na vrchol. Z ní byl sníh většinou sfoukán a cesta nebyla už tak vyčerpávající.

Konečně stála před branou. Od chvíle, kdy opustila vyhřátou kabinu vozu, uplynula skoro hodina. Shodila batoh na zem a z jeho kapsy vyndala svazek velkých, ručně kovaných klíčů. Starý, zrezivělý zámek šel velmi ztěžka, po chvíli úsilí sa ale přece jen okované dveře s hrozným skřípotem otevřely. Jejich zvuk ji vyděsil - až dosud slyšela jen vlastní dech a kvikání sněhu, stlačovaného botami. Vešla dovnitř a ocitla se v klenutém průjezdu. Zamkla za sebou a prošla na lichoběžníkové nádvoří, pokryté neporušenou vrstvou sněhu, ze které jen tu a tam vyčnívaly holé větve šípkových keřů. V protilehlém rohu čněla věž, nyní již částečně zřícená, s propadlými stropy a schodištěm. V podobném stavu byla i stavení, tvořící dvě ze čtyř stěn nádvoří. Přímo proti ní byla patrová protáhlá budova, která nádvoří uzavírala. Střecha tohoto na samém kraji srázu stojícího bývalého paláce byla prosedlá a na první pohled hrozila brzkým sesutím. Usmála se při vzpomínce na záchvat šílenství statika, který spolupracoval při opravách, když po něm chtěli spočítat podpůrnou konstrukci, která by zafixovala střechu v téhle poloze. Přebrodila se sněhem napříč nádvořím, odemkla těžké dubové dveře a vešla do haly.

Vzduch zde byl těžký, ale díky slunečním kolektorům tady bylo o mnoho tepleji než venku. Vzala z police baterku a seběhla po sešlapaných schodech do sklepení. V místnostech, vytesaných do kamene někdy před šesti sty lety, bylo uloženo veškeré technické zařízení, zajišťující pohodlný život v domě. Chvíli zaváhala nad kohouty palivových článků, které zásobovaly objekt elektřinou. Jak jí to učili? Tenhle otevřít, tenhle taky, tady zapnout, ještě něco? Aha, tady. tak to bychom měli.

Vrátila se zpět do haly, zula promáčené boty a po dřevěném schodišti vystoupila do patra, kde se nacházely v řadě za sebou tři obytné místnosti. Průhled řadou otevřených dveří na štítové okno, za kterým slunce zacházelo za vzdálené pahorky Vrchoviny, ji vždycky fascinoval. Teď však do té chvíle zbývala ještě nějaká ta hodina. Prošla všemi místnostmi. Od její poslední návštěvy se nic nezměnilo. Čtvrt roku tady nikdo nebyl. Bude tu i dnes sama? Po zádech jí přeběhl mráz. Postavila na plynový vařič konvici s vodou, převlékla se do suchého, z batohu vyndala čokoládu a sušenky a pohodlně se rozvalila na pohovku.

Probudilo ji pískání konvice. Přelila čaj, snědla svou svačinu a chvíli se bezcílně potulovala z místnosti do místnosti. Nemohla se dočkat chvíle, až se ozve zvonek jejich "hlídacího psa", jehož čidla, umístěná kdesi v půli kopce, obvykle hlásila nové příchozí. Nakonec vytáhla z knihovny album starých fotografií a přitáhla ušák k oknu, ze kterého bylo vidět na místo kde cesta vycházela z lesa. Chvíli zkoušela rozpoznat daleko na sněhu své vlastní stopy. Potom otevřela album a zadívala se na první stránku. Kolik že je to už let?

Z neuzavřeného odvzdušňovacího ventilu osm metrů pod ní se slabým syčením unikal vodík.

Místnost byla slabě osvětlena příjemným světlem svíček. Seděli u stolu v rozlehlém sále s goticky klenutým stropem. Na stole stálo pět skleniček červeného vína. Za vysokým oknem ležela v hloubce zasněžená lesnatá krajina s řídce roztroušenými pasekami, osvětlená měsíčním světlem. Hodiny dopočítávaly několik posledních vteřin roku, ve kterém přece jen uskutečnili svůj sen. Konečně se jim podařilo dokončit opravy jejich Skály, kam utíkali před uspěchaností, probémy a nenávistí všedních dní. Jedině tady si mohli být jisti, že je z rozhovoru nevyruší drnčení telefonů, řev agitátora z radia či sousedova vrtačka. Tady byl jejich osamělý ostrov v moři nevyžádaných informací, deroucích se do mozku těmi nejrafinovanějšími způsoby.

Vzpomínali, jak jim před třiceti měsíci Pavel ukázal svazek obrovských klíčů, na své rozčarování, když poprvé stanuli na zarostlém nádvoří přes tři sta let opuštěného strážního hrádku daleko od nejbližší vesnice, na úsilí, které bylo třeba k sehnání materiálu a k jeho dopravě. Všechna jejich ostatní činnost na dlouhou dobu ustoupila do pozadí, ale ... stálo to za to.

Pavel Werner vstal a pozvedl jednu z připravených skleniček. Ostatní ho následovali. Obzor za oknem se rozzářil barevným odrazem vzdáleného ohňostoje. Začínal nový rok.

Karel Fořt se opíral o kapotu soutěžního vozu a se svou ženou Helenou naposledy procházel itinerář rychlostní zkoušky. Zatím jeli velmi dobře. Před startem po dvouleté přestávce měli sice obavy, že neudrží krok, ale několik týdnů práce v garáži a treningů jim vrátilo sebedůvěru. V první letošní soutěži skončili desátí a teď jeli na sedmém místě s nadějí na lepší umístění. Nastoupili do vozu a pomalu dojeli na startovní čáru. Karel cítil, jak mu ve spáncích vzrušením tepe krev.

Konečně! Vůz vyrazil vpřed a hltal metry blátivé cesty. Po dvou kilometrech se klikatá polní cesta připojila na úzkou asfaltovou okresku. Vůz přesně reagoval na Karlovy pohyby. Vjeli do lesa. Silnice se ve světle reflektorů leskla. Teď už byl klidný. Tuto trať měl mnohokrát projetou a itinerář byl zpracován velmi přesně. Před zatáčkou snížil rychlost a přeřadil. Těsně před tím, než se jeho vůz dostal do nezvládnutelného smyku, stačil zaregistrovat náhlou změnu lesku vozovky a koncová světla auta, odstaveného kus za zatáčkou. Vůz opustil silnici, přeletěl mělký příkop a Karel před sebou zahlédl kmeny stromů a balvan. Instinktivně strhl volant doleva, ale na směr jízdy to nemělo žádný vliv. Než vůz zastavil, výčnělek balvanu roztrhl celou jeho pravou stranu. Rozepl si pásy a snažil se pomoci Heleně. Kdosi otevřel dveře a táhl ho vší silou ven. Bránil se. Ne, je tam ona, musím jí pomoct! Chytil ho někdo další. Najednou byl venku z auta, svalil se na zem a ti dva ho někam táhli. Poslední, co si pamatoval, byl výbuch a vysoko šlehající plameny.

Seděli u stolu, na kterém stály čtyři skleničky s červeným vínem. Už dlouhou dobu nikdo nepromluvil. Minutová ručička dokončila svůj poslední oběh a překryla se s hodinovou. Karel vstal a s pohledem upřeným na prázdnou židli zvedl svoji sklenici. Obzor za oknem se rozzářil barvami ohňostroje.

Pro Jiřího Pecha to byl pracovní den jako kterýkoliv jiný, s mlhavým ránem, nacpanými tramvajemi a šedivou vrátnicí závodu. Pozdravil starého vrátného, vyzvedl od něho klíče a zamířil k oprýskané sociální budově. Právě zamykal svou skříňku, když do šatny vtrhl dispečer. Hele, sedej do auta, máme průser. Ten blbec Venca sjel u Bojšovic ze silnice a vyklopil do škarpy čerstvě vopravenej kompresor. Tak seber Lojzu a startujte. Šéf už vyrazil.

Lojza podupával u auta. Jiří odemkl kabinu, hodil jízdní příkaz do přihrádky, motor zachrochtal, závora se zvedla a autojeřáb zamířil k Bojšovicím. Mlha se pomalu rozplývala, ukázalo se slunce.

Jiřímu bylo na první pohled jasné, co se stalo. Náklaďák stál za zatáčkou, nakloněný na bok, pravá kola v příkopě, utržená a roztříštěná pravá sajtna ležela opodál. Vedle auta byl do oranice zabořený kompresor, okolo něj stála skupinka lidí v čele s vedoucím dopravy. Jiří si oddychl, když mezi nimi zahlédl Vencu i jeho závozníka. Tak to nebude zas až tak moc problém.

Náklaďák vytáhli zpátky na silnici poměrně snadno. Jiří k němu zacouval s jeřábem, aby naložil kompresor. Venco, budeš to moct otočit a vrátit ho zpátky kdes ho vzal, ušklíbl se, když naposledy kontroloval lana. A s prémiema se na dlouho rozluč, přidal se vedoucí dopravy. Motor jeřábu zvýšil otáčky a kompresor se začal zvedat ze země. Teď zvednout rameno, otočit... Hlouček začal najednou povykovat a divoce gestikulovat někam nahoru k ramenu jeřábu. Jiří se tím směrem podíval a strnul. Vrchol ramene byl zaklíněn do vedení vysokého napětí, které v tom místě křižovalo silnici. Zabrzdil lano a vyskočil z kabiny. Podle svého zvyku se přidržel kliky, dokud se jeho nohy nedotkly země.

Na stole v gotické hale stály tři skleničky. Už při příjezdu se dohodli, že nebudou vzpomínat. Plánovali tedy příští dovolenou, kterou se rozhodli strávit společně. Karel měl od nehody trochu potíže s chůzí, takže žádné velké tůry nepřipadaly v úvahu. Při přemítání a dohadování nad mapami s tužkou v ruce docela zapomněli na okolní svět a večer rychle ubíhal. Přesto na ně teď, když se blížila půlnoc, padl smutek. Ve chvíli, kdy zvedli své skleničky k přípitku, mdlé světlo za oknem se zbarvilo do červena prvními raketami ohňostroje.

Modrobílý obytný vůz bez problémů přejel hranici a pokračoval ve své cestě do dunajské delty, kde se rozhodli po dlouhém rozvažování strávit tři týdny své dovolené. Bylo nádherné počasí, foukal mírný teplý vítr od moře a tak trávili čas plachtěním a koupáním. Po nádherném týdnu se však vítr obrátil, obloha se zatáhla a spustil se déšť. Se sluněním byl konec, ale jim to náladu nezkazilo. Každý den vyjížděli na kanoi do spleti říčních ramen mezi rákosovými ostrůvky a lovili ryby. I to však nemělo dlouhého trvání, cesty se měnily v bahno, a tak když déšť neustával, rozhodli se k odjezdu. Ještě jednou vyjeli na své oblíbené místo, aby si naposledy zachytali. Asi po čtvrt hodině se Pavlův splávek potopil. Pavel zasekl a začal boj. Sumec dlouho odolával a ještě když se chystali nabrat ho podběrákem, vzmohl se na poslední nečekaný záchvat odporu a ke všeobecnému veselí stáhl nepřipraveného Pavla do vody. Teprve ve voze, když se převlékal, všiml si Pavel dlouhého škrábance na lýtku, ale mávl nad ním rukou.

Dokončili balení a opustili místo pobytu. Cesta byla proměněna dlouhým deštěm v bažinu a přestože jel Karel velmi opatrně, zadek vozu se smýkal ze strany na stranu. V místě, kde cesta klesala, se kola začala protáčet naprázdno. Pavel s Evou vzali připravené rohože, vyskočili z vozu a brodili se bahnem podložit zadní kola. Bylo to marné, těžký vůz zapadl až po diferenciál do bláta. Začalo se stmívat. Rozhodli se strávit noc na místě a druhý den dojít do vesnice pro pomoc.

V noci se Pavel probudil. V nateklé noze mu nepříjemně cukalo a točila se mu hlava. Vzal si dva prášky na spaní a napil se. Chvíli přemýšlel, jestli má vzbudit Evu nebo Karla, ale nakonec to neudělal. Teď by mu stejně nemohli pomoct a zbytečně by je plašil.

Ráno měl Pavel vysokou horečku a blouznil. Karel zůstal u něho a Eva se rozběhla pro pomoc do vesnice. Vrátila se až před polednem s nedůvěryhodně vyhlížejícím traktorem, který měl jistě už svou historickou hodnotu. Traktorista zkušeným okem zhodnotil situaci, přivázal ocelové lano, několika posunky se domluvil s Karlem a traktor zabral. Lano se napnulo, kola traktoru jednou, dvakrát proklouzla a potom se dal obytný vůz pomalu do pohybu. Traktor je odtáhl až do vesnice, kde začínala pevná silnice. Karel s Evou se vydali shánět doktora - setkali se jen s krčením rameny. Až jedna starší žena se uvolila jít s nimi. Podívala se na Pavlovu nohu, pokřižovala se a zavrtěla hlavu. Pokračujte do města, s tím nic nesvedu.

Obytný vůz projížděl téměř každou zatáčku smykem a Eva se zaťatými zuby držela Pavla, aby nespadl z lůžka. Do města však přesto přijeli příliš pozdě.

Eva odložila album na stolek a upila čaje. V místnosti se šeřilo. Už bude pomalu čas rozsvítit, pomyslela si.

Pomalu jel po posypané a dobře protažené silnici. Vyjel z poslední zatáčky a uviděl vedle cesty zaparkované Evino kanárkově žluté auto. Taková fajn rozumná holka a vybere si takovou příšernou barvu, pomyslel si. Zaparkoval hned vedle, hodil na záda batoh a vydal se pomalu po Eviných stopách.

Došel na okraj lesa, zvedl oči od země a před sebou uviděl Skálu, osvětlenou posledními paprsky zapadajícího slunce. Na chvíli se zastavil, aby si oddechl a udělal snímek do alba. Stiskl spoušť a chtěl pokračovat v cestě, když tu ho ohlušil mohutný výbuch. Země se otřásla a okolo něho začaly pršet kameny. Vrhl se na zem a přikryl si hlavu batohem. Trvalo to jen pár vteřin, ale jemu se v té chvíli promítl před očima celý život. Zůstal ležet o něco déle, než bylo třeba. Pomalu vstal. Pohled nahoru odkládal, jak jen to šlo. Tušil, co uvidí, ale přece jen to byl šok. Vrchol skály byl skoro holý, po paláci a věži nebylo ani památky. Mechanicky se vydal na zpáteční cestu. Nasedl do auta a chvíli se díval na žlutý kombik vedle.

Místo, kde polní cesta od startu rychlostní zkoušky ústila na silnici, poznal bezpečně. Prudce přidal plyn. Jel naplno. Měl dojem, že jede mnohem rychleji než tenkrát. Teď však bylo místo vedle něho prázdné, stejně jako Evin žlutý kombík a vrchol Skály. S plynem až na podlaze se blížil k zatáčce v lese. Kámen byl stále na tomtéž místě jako před třemi lety.

Stála bez hnutí, přitisknutá ke skalní stěně pod převisem. Pomalu jí začínal pracovat mozek, ochromený strachem a začalo jí docházet, co se vlastně stalo. Právě když se rozhodla rozsvítit a vstala z křesla, koutkem oka zachytila pohyb na silnici. Podívala se lépe a rozpoznala červený sporťák těsně před tím, než zase zmizel v lese. Zapomněla na světlo, rychle se oblékla do bundy, vklouzla do bot, které ještě nestačily uschnout a vyběhla naproti pomoci Karlovi, kterému výstup s batohem na zádech činil potíže. Za chvíli už opatrně sestupovala po úbočí. Když míjela místo, kde byla nainstalována čidla hlídacího psa, ozval se nad ní výbuch. Zdálo se jí, že se země kymácí a že na ni padá snad celá Skála. Instinktivně uskočila ke skále, kde jí převis poskytl ochranu.

Teď tu stála a třásla s ní zima. Opatrně vystoupila z úkrytu a podívala se nahoru. Z tohoto místa ale nic neviděla. Pokračovala v sestupu, až se dostala na planinu pod skálou. Několik set metrů od ní začínal les. Celá planina byla pokrytá kusy zdiva. Bála se odhadnout, kam až mohl Karel za dobu od chvíle, kdy ho viděla přijíždět, dojít. Šla dál směrem k lesu, na jehož okraji našla Karlův batoh. Oddechla si. Karlovy stopy vedly zpět do lesa. Došla až k silnici, ale místo vedle jejího auta bylo prázdné. Jako ve snách se vydala na cestu domů.

Karel se řítil do zatáčky nezmenšenou rychlostí, když tu na stromy ve vrcholu zatáčky dopadlo světlo reflektorů auta přijíždějícího z protisměru. Okamžitě začal intenzivně brzdit. S autobusem se míjel, když už měl zatáčku skoro za sebou. Na projetí mu nezbývalo mnoho místa. Stočil volant ještě více doprava. Bok autobusu minul jen o vlas. Pravá kola se sesunula na krajnici, vůz sebou smýkl a zachytil pravým zadním blatníkem o patník. Karel smyk vyrovnal a vrátil se na silnici. Ujel ještě několik desítek metrů a zastavil. Na čele mu vyvstal pot. Vystoupil a třesoucíma se rukama si zapálil cigaretu. Zadní blatník byl zdeformovaný a chyběla polovina nárazníku. Obrátil se k autu zády, sešel ze silnice a brodil se sněhem k bludnému balvanu. Rukou setřel sníh. Kámen ještě nestačil znova porůst lišejníkem. Vrátil se k autu a sedl si na kapotu. Bylo v něm prázdno. Nárazník, který sebral před chvílí v zatáčce, ho studil v rukou. Hodil ho na podlahu vozu a usedl za volant. Nevěděl, kam jet. Na křižovatce odbočil na hlavní silnici, v tuto hodinu docela pustou, a přidal. V dálce před sebou uviděl rychle se blížící světelné poutače motelu. Zajel na parkoviště a vešel dovnitř. Volný pokoj? Ano, máte štěstí. Nakoukl do restaurace, ale hlučná zábava mládeže z nedaleké vesnice ho odpuzovala. Odešel proto raději do svého pokoje.

Eva seděla nad studenou kávou ve své garsonce a dívala se na televizi. Silvestrovský program vůbec nevnímala, smích lezoucí z reproduktoru jí byl protivný. Vypnula televizor, ale nepomohlo to. Opilý zpěv, přerušovaný výbuchy smíchu, na ni dorážel skrz tenké panely. Bolela ji hlava, potřebovala by se vyspat, ale v takovémhle prostředí to nebylo možné. Vešla do předsíně a její pohled padl na prošívanou bundu, pohozenou na zemi. Vzala ji do ruky a v kapse zacinkaly klíče od auta. Náhle se rozhodla Oblékla ji na sebe a vyšla před dům. Hodiny starého kostelíku, který se jako vzpomínka na staré časy krčil mezi několika domky na kraji sídliště, odbíjely jedenáctou. Cestou na parkoviště potkala jen několik starších dvojic, které si naposledy ve starém roce vyšly na procházku. Auto ještě nestačilo promrznout. Propletla se prázdným městem na jižní výpadovku. Nevěděla, proč právě tam; snad proto, že touto cestou jezdila nejčastěji. Čtyřproudová silnice se po několika kilometrech zúžila, ale i dál byla rovná a dostatečně široká.

Jednotvárný zvuk motoru ji uspával. Teprve když ji oslnila světla protijedoucího vozu, zjistila, že jede po levé straně silnice. Rychle se vrátila na svou polovinu. Trochu ji to probralo, ale za chvíli se jí už zase dělaly mžitky před očima. Kontrolka rezervy benzinu začala poblikávat a tak uvítala, když se před ní objevily zelené neony motelu. Čerpadlo bylo už zavřené. Bezmyšlenkovitě zajela na parkoviště a zaparkovala u samé budovy. Přes záclonu bylo vidět rozjařenou mládež. Když se chystala vejít dovnitř, téměř všechno osazenstvo se s lahvemi a skleničkami v rukou hrnulo prudce ven, takže musela chvíli počkat, než se konečně mohla usadit v zadní jídelně ke stolu. Vyhlédla oknem na parkoviště a teprve teď si všimla vozu, vedle kterého zaparkovala. Byl to červený sporťák se zničeným pravým blatníkem. Venku se v tu chvíli začaly rozsvěcet první rachejtle ohňostroje, vítajícího nový rok.


HOME   cestopisy
  travels in pictures
fotogalerie
photo gallery
dírková komora
pinhole camera
dokumenty
documents
výlety
short trips
FotoPrůvodce
(photo club)

Kabriolety
(cabrio club)
Kruh

Copyright Zdenek Bakštein 1982