home

Dokumenty, repotáže, články

> Dokumenty, repotáže, články > dveře - povídka

DVEŘE

"Rytířský sál, ve kterém se právě nacházíme, leží v nejstarší části hradu. Je patnáct metrů dlouhý, šest široký a v nejvyšším místě klenby...." Radek Tomeš se jen s největším úsilím soustřeďoval na to, co jemu a ještě třem jiným náhodným návštěvníkům tohoto hradu vyprávěl starý kastelán. Ještě nedávno se na prohlídku docela těšil, ale to netušil, že ten starej děda bude o každým trámu nebo dlaždici v podlaze pět minut řečnit jako kdyby to tady nechal sám postavit. Zpočátku to bylo zajímavé, ale když něco trvá tři a půl hodiny, je toho až příliš. " Na tomto portrétu je zachycen Jan Oto, pán z Hassenbergu, který dle starých kronik často nečekaně opouštěl hrad, aniž kdokoli měl povědomí, kam se vzdaluje. Stejně náhle jako odcházel tak se i vracel, uváděje tak často v rozpaky své blízké. Prostý lid ho podezíral ze spolku s ďáblem, a o jeho posledním zmizení, po kterém se již nikdy neobjevil, se ve zdejším kraji dochovala tato pověst : Na svátek Klanění Tří Králů roku čtrnáctistého osmdesátého pátého....". Radek se odvrátil od ponurého obrazu a přistoupil k oknu. Mozaikou malých oválných sklíček zasazených do olova uviděl podivuhodně zdeformovaný svět pod hradem, zalesněné hřbety Vrchoviny a malé městečko, přikrčené v nejbližším údolí. Všechno bylo lákavě prosvíceno jarním sluncem a Radek začínal mít vztek. Že sem vůbec lezl - místo toho aby poslouchal toho upovídanýho dědka, kterej teď před sezonou, než přijdou placení průvodci z cestovních kanceláří, má poslední příležitost se do sytosti vykecat, mohl se potulovat po vyhřátých pasekách a užívat si přírody, která za pár dní zmizí až do podzimu pod nánosy výletníků a jejich produktů. Z přemítání ho vytrhl průvodce, zvoucí do další místnosti. Pořád stejné. Ložnice hradní paní, ložnice hradního pána, nábytek z 18. století, knihovna, mimo jiné třistadvaatřicet vzácných svazků, ruční opisy, kolorovaná mapa s nápisy Hic sunt leones, zde byli prosím přijímani vzácní hosté, tajné dveře v ostění, místnost, ze které bylo možno vidět a nebýt přitom viděn, " zde si dovoluji upozornit na tyto dveře, které nikam nevedou - zbudovány byly snad jen z důvodu symetrie, na kterou si, jak jste si jistě ráčili povšimnout v místnostech, kterými jsme dosud prošli, stavitel hradu zřejmě potrpěl. Jsou zde protiváhou těchto dvířek, které za kterými je úzké schodiště, vedoucí v tloušťce zdi nahoru, kde ústí tajnými dveřmi do ložnice pána hradu." Děda se ušklíbl a otevřel dvířka. Tady by člověk s pupkem neprolez, pomyslel si mimoděk Radek. Schodiště bylo skutečně mimořádně úzké a chodit se po něm dalo jistě jen bokem. Radkovi to nedalo a vzal za kliku slepých dveří. Překvapivě lehce se otevřely. Za nimi však byla jen zeď z pískovcových kvádrů, z jakých byl vystavěn skoro celý hrad. "Tudy se ven nedostanete, mladý pane," ozval se průvodce, "musíme zpátky, kudy jsme přišli." Zavřel dveře a zamířil za ostatními, kteří již nedočkavě mířili do dalšího sálu. "...a touto zbrojnicí hradní stráže naše prohlídka končí. Děkuji vám za vaši nevšední pozornost, se kterou jste můj výklad sledovali. Dnes již se člověk s takovým opravdovým zájmem nesetkává často. Papuče prosím račte odložiti do polic u východu. Nashledanou." Radek strčil dědovi do dlaně desetikorunu a vyšel na sluncem zalité nádvoří. Chvála Bohu, ještě pár minut a mohli mě rozmrazovat. Teď se ještě trochu protáhnu po lese a pak abych pomalu sháněl večeři...

Radek Tomeš pohlédl na číselník hodinek. Půl druhé - to znamená, že se takhle převaluju už dýl než tři hodiny. Nespokojeně zavrčel a pokusil se na proležené hotelové posteli zaujmout nějakou pohodlnější polohu. Už od večera bylo dusno a v dálce se občas zablýsklo. Radek povečeřel guláš v restauraci této instituce, která měla pod oprýskanou omítkou dobře patrný nápis Zájezdní hostinec Břetislava Váni, vypelichaný neon však v rozporu s tím hlásal Hotel Podhradí. Buď jak buď pamatovala budova, stejně jako i celé městečko, lepší časy. Po večeři bloumal Radek ulicemi ve snaze najít alespoň místní kino. "Co? Kino? To přece už aspoň sedm let nehraje." Výrostek s chmýřím pod nosem se na něj podíval jako na obzvláště exotické zvíře. Radek se tedy vrátil do svého pokoje v hotelu a obvyklou večerní procedurou se propracoval až do rozvrzané mosazné postele. Mimoděk ho napadlo, jak dlouho by o ní dokázal řečnit starý kastelán z hradu: " Zde prosím původní kus nábytku z druhé poloviny devatenáctého století, vyrobený na zakázku Wolfganga von Hassenberg v C.K. kovolijeckých a kovotepeckých dílnách, které byly svými mosaznými postelemi proslulé po celém mocnářství. Zajímavé na této posteli je, že každá noha je dole ukončena umnou napodobeninou zvířecí tlapy, přičemž žádné dvě nohy nejsou stejné. Podobnou postel si objednat i hrabě Metternich; když se však dozvěděl o existenci tohoto exempláře, svou zakázku odvolal. O této posteli se v kraji dochovala následující pověst: ...". Usmál se této představě a sáhl po knížce. Chvíli klouzal očima po řádcích, slovům se však jaksi nechtělo řadit se do vět a dávat nějaký smysl. Na pozadí vytištěných písmen se mu stále promítaly obrazy z jeho dnešní návštěvy hradu. Bylo tam něco neobvyklého. Ale co? Odložil knížku a zhasl světlo. Zavřel oči a uviděl před sebou starého kastelána, namáhavě stoupajícího po strmých schodech. Převrátil se na bok a snažil se usnout. Nešlo to. Pískovcové kvádry. Temné obrazy. Žebrová klenba. Kastelán. Obrovský svazek klíčů ve svrasklé, vysušené, zjizvené, kostnaté ruce. Převrátil se na druhý bok. A znovu. Řetězy padacího mostu. Gotický portál. Znuděný pohled asi dvacetileté dívky, se kterou se marně snažil navázat hovor. Byla docela hezká, ale, bohužel, úměrně tomu i méně bystrá. Hodovní sál. Kazetový strop. Paroží. Brnění. Zbraně. Tři hodiny! Hlavu měl jakoby pod tlakem naplněnou jakousi mazlavou hmotou, která vyplňovala každý kousek lebeční dutiny a snažila se protlačit ven.

Vzduch se dal krájet. Radek vstal, otevřel okno a vyklonil se ven. V dálce se zablesklo a za hodnou chvíli k němu dorazil i slabý rachot hromu. Vzduch se ani nepohnul. Radek se chvíli díval z okna, pak dlouze zívl a znovu se svalil na postel, která na to zareagovala srdcervoucím nářkem. Zavřel oči. Klíče. Kastelán. Obrazy. K čertu! Z dálky opět zazněl zvuk hromu.

Z venku se ozvalo pleskání dešťových kapek; nejprve nesmělé, ale stále nabývající na intenzitě. Radek vstal a postavil se k oknu. Vzduch byl již chladnější a příjemně voněl deštěm. V náhlém poryvu větru bouchla kdesi okenice a ozvalo se řinčení rozbitého skla. Na plechovou střechu domu naproti zabubnovaly kroupy. Tmu rozčíslo prudké světlo blesku, ve kterém se ze tmy vynořila ponurá silueta hradu. Závan větru přišel náhle z opačné strany a vmetl Radkovi do tváře hrst dešťové vody. Radek zavřel okno, utřel si obličej a zalezl pod deku. Chvíli se díval, jak se na skle okna ve svitu blesků jiskří dešťové kapky a pak se opět pokusil zavřít oči. Dešťové kapky. Blesky. Silueta hradu. Okovaná vrata. Kastelánovy ruce. Obrazy. Zbrojnice. Tajná místnost. Slepé dveře. Otevřené. Pískovcové kvádry. Pískovcový práh. Sešlapaný. Cože? Radek se na posteli posadil. Cože? Sešlapaný práh u slepých dveří? Blbost, vyměnili ho odjinud. Určitě? Většina ostatních přece byla sešlapaná daleko víc. Jak to říkal ten děda? Kvůli symetrii? Symetrie v místnosti, kam neměl mít vlasně nikdo přístup? Třeba to tak nebylo vždycky, třeba tam došlo k nějaké přestavbě. Že by se o to kastelán nezmínil? Ale co, nech to plavat. Spi.

Na věži kostela dole v městečku odbyla devátá. Radek Tomeš už poněkolikáté stiskl železnou kliku branky hradu. Stále zamčeno. "Co byste rád, mladej pane?" Radek se otočil a uviděl dva staříky v montérkách umazaných od malty. Jeden z nich zašátral v odřené kožené brašně, vylovil svazek klíčů a zamířil k brance. Druhý se zastavil s kolečkem plným nářadí před Radkem a namáhavě oddychoval, jsa unaven strmým výstupem k hradu. "Chtěl bych si prohlédnout hrad" řekl Radek. "Tak to nepude. Teď se tam eště opravuje a otevříno bude až tak za tři neděle." "Ale vždyť jsem tam včera byl! " "Kudy? Přes zeď? To už to zas ňákej mamlas na dolnopolský straně rozvalil? Tak tím se radč nechlub, nebo ti to předepíšou k úhradě" přešel udýchaný stařík na tykání. "Ale ne, tudy, dveřma. S průvodcem - teda, s kastelánem. Mohl být asi ve vašem věku." snažil se ho uklidnit Radek. Ten s klíči konečně nalezl ten správný, odemkl, otočil se k Radkovi a poklepal si ukazovákem pravé ruky na čelo: "Klíče sou jen jedny a ty nám dali dneska dole na obci, tak si dělej blázny z někoho jinýho, mladej." Zedníci zmizeli v útrobách hradu a branka se s bouchnutím zavřela. Radek chvíli bezradně postával před ní, když tu se znovu otevřela. "Co tam chceš, dyž tvrdiš, žes tam už byl?" "Chtěl bych se ještě jednou podívat do té místnosti, co jsou ty slepé dveře". Stařík chvilku zíral na Radka "Co vo nich víš?" "Nic, jen mi přišly nějak divné, nepřirozené v takovém místě" odpověděl Radek. Stařík zmizel zase za brankou. Radek slyšel tlumený hovor, ale slovům nerozuměl. "Tak poď dál", ozvalo se náhle hlasitěji. Radek vešel do hradu. "A ne že nás dole shodíš, nestojíme vo žádný průsery" zafuněl jeho dobrodinec při zvedání kolečka. "To víte že ne, děkuju vám. Ukažte, pomůžu vám s tím." nabízel se Radek. Byl však rázně odmítnut.

Radek si ještě jednou promnul oči. Dveře byly dokořán a za nimi byla tma. Kvádry, které včera tvořily zeď za dveřmi, byly teď rozházeny po celé mistnůstce. Zedníci si mlčky míchali maltu. "Co to je? " zeptal se Radek přihlouple a ukázal rukou do tmy."Co by to bylo, ďoura." Staříci ani nevzhlédli od práce. "Karle, dáme tam víc cimentu, ať sem nemusíme lízt po každý bouřce. Už mě to ňák zmáhá." "Hele, víš dobře, Jozef, že je to prd platný. Když se to má vyvalit, vyvalí se to, ať je tam cimentu kolik chce. Radč šetři, potřebuju spravit chlívek" odpověděl Karel. "A proč je tam ta díra?" dožadoval se upřesnění Radek. "Proč, proč. Pro slepičí kvoč. Vod nepaměti. Vobčas po bouřce, hlavně po takový jako byla včera, se to vyvalí. Ne dycky. No a pak abysme se sem do prdele táhli s matriálem a zazdili to." odplivl si Jozef. "A co je v té díře, kam vede?" vyzvídal dál Radek. "Cák vim? My to akorát furt spravujem, sakra!" Radek přistoupil ke dveřím a vyndal z kapsy malou baterku, kterou nosil jako přívěsek na klíče. Rozsvítil ji a pomalu ji sunul proti nicotě před sebou. Světlo se vůbec neodráželo, prostě mizelo. V jednom okamžiku pocítil Radek slabý odpor a potom začala baterka mizet. Couvl s rukou a znovu se objevila. Vyndal kapesní nůž zkusil to s ním. Bylo to stejné jako s baterkou. Jakmile čepel proťala určitou hranici, začala postupně mizet, jako by se rozplývala. Zkoušel to znova a znova a fascinovaně zíral na mizející hmotu. Po dlouhém sbírání odvahy se rozhodl a napřáhl proti díře levou ruku. Již již se jeho prsty téměř přiblížily k tajemné hranici, když jeho výzkumy rázně přerušil zedník Jozef: " Tak už dost, mladej my tady máme práci, tak uhni." Odstrčil Radka od dveří a položil těsně za práh první pískovcový kvádr. Radek ustoupil, otevřel fotoaparát a udělal několik snímků dveří. Zedníci pokračovali v práci a prostor mezi zárubněmi se pomalu vyplňoval. Radek se probral z letargie: "To přece nemůžete zazdít, to nejde, musíme zavolat odborníky, aby to prozkoumali, nechte to odkryté!" "Jakýpak zkoumání. Celou dobu co pamatuju se to zazdívalo. V pětapadesátym tady byli mládežnici a prej vod těch dvéři vylomili zámek. Pak přijel ňákej takovej ouřada a řek zazdít. Prej aby tam nikdo nespad. A vod tý doby se to furt zazdíva. Vzaly se na to tehdá šutry z bejvalejch koníren." odmítl jeho požadavek Karel. "A co se s tím dělalo předtím?" zeptal se Radek. "Co já vim. To sem jezdilo panstvo a nikdo sem nesměl. Pak je Němci jednou vodvezli a už je nikdo neviděl. Chvíli se tu rozvalovali gestapáci, a pak to bylo vopuštěný. No a pak tu byli ty mládežníci." Radek se snažil jim jejich záměr ještě rozmluvit: "Podívejte, mám známé na akademii, řeknu jim o tom, určitě budou mít zájem, přijedou sem a budou to muset zase rozebírat, děláte zbytečnou práci." Tentokrát se ozval Jozef. "Hele, ty řekneš kulový , páč bysme tě museli kopnout do prdele. Tys tu nebyl. My to zapřem. A jesi ses sem vloupal, starej Gruber z výboru se už postará, aby ti to spočítali. Tak bacha". Radek se snažil je ještě chvíli přesvědčit, ale marně.

"Ano. Ale jako námět na povídku je to dost slabý." RNDr Vladimír Vajs, CSc položil prázdný šálek na kavárenský stolek. Radek se zavrtěl na židli: " Ale já jsen si to nevymyslel. Je to skutečně tak, jak jsem ti to říkal, můžeme tam zajet jako zástupci Akademie a já ti to předvedu.." "A pak jsi ještě zapomněl dodat, že potom se tam rozsvítilo a vylezli zelený mužíci asi takhle vysoký s rukama až na zem. Pleteš si datum, prvního dubna bylo už skoro před čtvrt rokem." Vladimír kývl na vrchního a vytáhl z kapsy několik mincí. "Promiň, ale musím už jít. Mám za chvíli seminář. Až budeš mít něco lepšího, dej vědět."

Dav návštěvníků se pomalu šoural ze sálu do sálu. Mladá průvodkyně, zřejmě studentka na brigádě, odříkávala monotónním hlasem obsah sešitku, který bylo možno pod názvem Průvodce Hassenbergem koupit za tři koruny šedesát v pokladně. "..a zde se nacházíme v přijímacím salonku, kde hradní pán vedl jednání s význačnými hosty. Původní nábytek se nedochoval, zde vidíte jeho přibližné kopie, vyrobené v dvacátých letech tohoto století. A budeme pokračovat do.." "Mohla byste nám, prosím, ukázat vedlejší místnost?" skočil jí do výkladu Radek. "Samozřejmě, vždyť tam právě jdeme" v hlase průvodkyně byl znát pocit duševní převahy nad nepozorným (nebo přihlouplým) návštěvníkem. "Ale tu jsem samozřejmě nemyslel," nedal se Radek, "myslím tajnou místnost, ze které vedou schody do panské ložnice" ukázal Radek směrem k ostění. "To si asi pletete s jiným hradem, tady nic takového není" Tón jejího hlasu se nezměnil. "Ale je." Radek přistoupil k ostění a zkoušel pootočit vyřezávanými růžicemi, jak to před třemi týdny viděl dělat podivného kastelána. Průvodkyně zvýšila hlas: "Ničeho se tu nedotýkejte a pokračujte za ostatními do další místnosti!". Vtom cosi cvaklo a v ostění se objevila skulina. Radek zatlačil na desku v její blízkosti a tajné dveře se otevřely. Návštěvníci se pomalu začali stahovat zpět do přijímacího salonku. Zrudlá průvodkyně přiskočila k Radkovi, který se právě chystal vstoupit do tajné místnosti a strhla ho vší silou zpět. Uvolněné dveře samy zaklaply do původní polohy. "Co si to dovolujete, neřekla jsem vám dost jasně, že se nemáte ničeho dotýkat? Pokračujte za ostatními, nebo vás nechám vyvést!" "Vás ani nezajímá, co je tam dál?" zeptal se Radek. "Ne. Mojí povinností je provádět po stanovené trase a ne objevovat skříně ve zdi, či co jste to otevřel. A pokračujte, za námi se blíží další výprava!". Radek se podrobil a následoval průvodkyni. Za chvíli ho dav návštěvníků vymetl do turistické vřavy na rozpáleném nádvoří. Zamířil k pokladně "Můžete mi, prosím, říct, kde bych našel starého pana kastelána?" "Myslíte správce? Ten by vám dal, prej starého, dyť je mu sotva padesát. Podívejte, támhle zrovna jde!" Radek pohlédl naznačeným směrem. "Toho ne, toho, co tu byl před třemi týdny." "To bude omyl, pan Horský tu správcuje už sedmý rok."

Radek se posadil do křesla a vyndal z tašky obálku s vyvolanými negativy. Ti si dali načas! Napřed Pro nemoc zavřeno a potom jeho film skoro týden nemohli najít. Zběžně pohlédl na obálku a strnul. Na předtištěné informaci o případných vadách filmu byly křížky u slov Tento film nebyl exponován a u slova Částečně. Vysypal negativy na stolek a začal se jimi prohrabávat. Samozřejmě. Místo čtyř snímků slepých dveří bylo jen prázdné místo, jako kdyby zapomněl sundat krytku z objektivu. Vstal, nalil si sklenku myslivce a usedl zpět. Upil a zadíval se na stolek před sebou, na kterém kromě obálky a negativů ležel ještě Průvodce Hassenbergem. Byl zadní stranou nahoru a teprve teď si Radek všiml, že je na něm reprodukce jakéhosi portrétu. Přitáhl si prožurku blíž a zadíval se na ni. Náhle mu vyschlo v hrdle. Portrét, pod kterým bylo uvedeno "Jan Otto z Hassenbergu, 1438-1485", představoval asi pětačtyřicetiletého muže, který držel ve své kostnaté, zjizvené ruce zdobený jílec meče. Radek však viděl něco jiného. Viděl stejnou ruku se stejnou jizvou, o čtvrt století starší, držící velký svazek narezivělých klíčů.


HOME   cestopisy
  travels in pictures
fotogalerie
photo gallery
dírková komora
pinhole camera
dokumenty
documents
výlety
short trips
FotoPrůvodce
(photo club)

Kabriolety
(cabrio club)
Kruh

Copyright Zdenek Bakštein 1987