HORKO

Provizorní mostek zoufale zahekal pod koly terenního vozu. "Jednou se pod náma posere!" Do půl těla svlečený, dlouhými rezatými chlupy porostlý řidič zařadil neurvale redukci a vůz se začal za ohromného rámusu zvolna škrábat do svahu. Muž na sedadle vedle řidiče něco odsekl, slovům však nebylo rozumět, a rozepl si poslední knoflíky kostkované košile. Kapky potu si pomalu razily cestu prachem po jeho opálených tvářích. Když už se zdálo, že motoru definitivně dojde dech, přehoupl se vůz přes hranu srázu, v rychlostní skříni zarachotilo, motor se poněkud uklidnil a vůz se rozběhl napříč mírně zvlněnou plání, porostlou křovisky a vysokou, sluncem spálenou travou, ve které mu cestu ukazovaly dvě rovnoběžné stopy pneumatik. Bylo vidět, že se tudy příliš často nejezdí.

Seděl jsem vzadu na bedně konzerv a hltal ohavný prach, hrnoucí se dovnitř vytlučeným zadním oknem. Se zaťatými zuby jsem se křečovitě držel výztuh, přivařených zevnitř ke karoserii a nohama jsem se snažil udržet v patřičných mezích stádo kanystrů, barelů a bedniček, které na každém hrbolu či kameni podnikaly zběsilé výpady po podlaze. Na protější stěně, za sedadlem spolujezdce, se na drátěném háku houpala vojenská automatická puška. Přes rameno řidiče jsem zahlédl své budoucí působiště: několik nízkých staveb s železnou hlídkovou věží a opodál stojící vrtnou soupravu. Na obzoru se zvedalo šedivé, neutěšené pohoří.

Sakra, k čemu jsem se to zas nechal ukecat? Vybavil se mi deštivý den, kdy jsem v Praze na ulici potkal svého bývalého spolužáka ze střední školy. "Co tady děláš? Ty ses sem přestěhoval?" "Ale ne, vyřizuju si tady ňáký papíry a víza a tak." "Copak, dovolená?" Zavrtěl hlavou. "Máš čas? Zajdem si někam na jedno!" Jako čerstvý nezaměstnaný jsem čas měl. Dopíjel čtvrtý a já druhý, nebylo už skoro o čem plkat, nastala chvíle ticha a já se rozhlížel, komu zaplatit. Zapálil si cigaretu. "Ses učil anglicky, ne?" naklonil se ke mně a snažil se ztišit hlas, jak jen to hladina alkoholu v krvi umožňovala. S ohledem na obvyklý pivní povyk čtvrté cenovky to ale bylo naprosto zbytečné. Mávl jsem rukou a dál vyhlížel kasíra. "Ne, počkej, vážně, máš papíry, he?" "Na angličtinu? Ne." "Ne na angličtinu, na auťák." "To jo! I na náklaďák!" To byla věc, na které jsem si, nevím proč, zakládal, přestože, po pravdě řečeno, jsem od autoškoly v náklaďáku seděl jen jednou. Byl z půjčovny a celou záležitost potom řešila pojišťovna. "Bezva! Sháníme totiž eště jednoho člověka!" Přestal jsem vyhlížet vrchního a přijal další pivo. Skončili jsme na úhrnném počtu dvanáct, přičemž se mi podařilo udržet původní poměr. Opojen pro mne nezvyklým množstvím alkoholu potácel jsem se v rozepnutém kabátě deštěm a tmou domů a vůbec mi nevadil obzvláště studený březen, ani že jsem v důsledku likvidace našeho kdysi státního podniku bez práce. Už jsem se viděl v jakési blíže neurčené, snad rozvojové, ale teplé zemi, snad v Asii, snad v jižní Americe, s platem "v dolarech jakos měl tady v korunách", konal jsem jakousi blíže neurčenou, avšak nepříliš namáhavou práci, a vůbec se měl naprosto bezchybně. Pravda, vyspal jsem se z toho, ale v šedivém, deštivém ránu jsem si přece jen říkal, že by Pavel, můj bývalý spolužák Pavel Axman, jemuž jsem ve škole záviděl jeho sportovní úspěchy, hudební nadání, úspěchy u spolužaček..., vlastně všechno, vyjma prospěchu, a na jehož příjmení jsem si nemohl včera odpoledne vzpomenout, že by přece jen nemusel zapomenout, co že mi to včera večer okolo šestého piva nabízel.

Přesto jsem se dost divil, když se mi za dva dny ozval, a že prej o mně mluvil se šéfem a že prej se mám přijít ukázat. Oblékl jsem si oblek, co mi rodiče pořídili k promoci, přistřihl vousy a vyrazil jsem ucházet se o práci u zahraniční firmy. Pan šéf mě trochu zklamal - o hlavu menší než já, o jednu a půl než Pavel, poněkud nevýrazný, nakrátko ostříhaný padesátník, tuctový člověk. Přesto byla ruka, kterou jsem mu podal, značně zpocená a trémou jsem zapomněl určitě dvě třetiny anglických slovíček, která přežila od dob studií v mé paměti. Jak jsem však záhy zjistil, angličtina nebyla rodnou řečí pana Robova. Seděli jsme v restauraci nóbl hotelu, kafe bylo dobrý a silný, z kalhot se mi pomalu vytrácely zbytky kapek deště a můj baloňák si lebedil na ramínku ve společnosti svrchníků vyšší kategorie, jejichž hlídačka dostala od každého tuzér, za který by ještě nedávno byl buřt s cibulí a půllitr desítky. Pan Robov povídal něco o náročných podmínkách a specielní práci, ale to že mi pan Axman jistě už sdělil, pan Axman byl však mimo, neboť upřeně sledoval servírku s dlouhejma nohama, a že prej geologickej průzkum není zas tak něco nestandardního, na moji nesmělou námitku, že geologie není tak docela úplně můj obor, odvětil, že při tom nejsou potřeba jenom specialisti, a že je rád, že našel právě mne, sakra, co mu to ten Pavel o mně nakecal, a že prej jestli nemám další dotazy, dovolil by si předložit mi návrh smlouvy, angličtina se mi dosud jaksi nedostavila, takže jsem dotazy radši neměl, smlouva byla na půl roku, peníze v podstatě jak říkal Pavel, něco mě tam občas sice zarazilo, ale říkal jsem si: je to kapitalistická smlouva a asi je to tam běžný, protože jsem kapitalistickou smlouvu nikdy neviděl, tak jsem to podepsal, pan Robov vstal a zatřásl mi rukou, Pavel se mezitím přeorientoval na jinou servírku, která se od té první lišila jenom barvou vlasů, a tak jsem teda teď tady, plním si plíce ohavným prachem, nohy už mám určitě samou modřinu od těch pitomejch kanystrů a nevím ani pořádně, co tady budu dělat. Pavel sem odletěl měsíc přede mnou, to pro mne nebyla letenka, a tak jsem cestoval sám, ze začátku to byla bajka, ale jak mi jména letišť říkala čím dál tím míň a letadla byla menší a rozhrkanější, tím menší bylo moje sebevědomí a tím víc jsem pochyboval o správnosti svého rozhodnutí. Záchranou mi byla jen sada zalepených obálek, které stačilo odevzdat na určené adrese a adresát se vždy postaral o to, aby má cesta pokračovala s minimálním prodlením. Na samém konci cestování mě navíc postihla jakási chřipka, v důsledku níž jsem strávil další tři dny v poslední výspě civilizace, byla to jenom trochu přeroslá vesnice, do které jsem se dostal, zřejmě načerno, nákladním letadlem, jehož noční přistání na udupaném poli bylo samo o sobě zážitkem na celý život. Hotel, ve kterém jsem měl to potěšení ty tři dny strávit, vlastně nebyl ani hotelem; byla to barabizna s výčepem věčně plným nalitých budižkničemů, jejichž jazyk jsem nebyl schopen zařadit ani přibližně, a s dvěma špinavými nájemními pokoji, které mi intenzivně připomněly dny mládí, kdy jsem co čundrák přespával o víkendech v polorozbořených mlýnech a senících. Tam si mě vyzvedl orangutaní řidič se svým spolujezdcem a po naložení zásob jsme vyrazili na poslední úsek cesty.

Zastavili jsme u boudy z vlnitého plechu, kterou jsem odhadl na skladiště. Spolujezdec sundal z háku pušku, otevřel dveře a vystoupil z vozu; orangutaní řidič odvázal kus drátu, který přidržoval jeho dveře zavřené, kopnutím je otevřel a s hrubým zaklením se rovněž vysunul ven. Nečekal jsem, až mi otevřou zadní dveře a opustil jsem rozžhavené nitro omlácené obludy, která v sobě přes všemožné úpravy nezapřela vojenský původ, nejpříhodnější cestou, tedy zadním oknem. "Kdo tě poveze do špitálu, ty arabe?" zachrochtal řidič, který se chystal právě montpákou otevřít zadní dveře a jehož stabilitu jsem svým činem poněkud porušil. V první chvíli jsem ho chtěl informovat o mé skutečné národnosti, včas jsem však pochopil, že jeho výrok nemá s mým původem nic společného. Později jsem se přesvědčil o správnosti svého úsudku - orangutan tímto termínem označoval každého, jehož chování považoval v dané chvíli za nestandardní a nutno podotknout, že v jeho slovníku byl tento výraz tím nejmírnějším. Mávl jsem rukou na omluvu a rozhlédl jsem se po táboře. Kromě plechového skladiště tu byl dřevěný skládací domek zašlého zevnějšku a dva přístřešky. Pod menším z nich stál se složeným rotorem maličký dvoumístný vrtulník, pod druhým byl cisternový přívěs, který se kdysi kdosi snažil tepelně izolovat skelnou vatou a hliníkovou folií; izolace byla v žalostném stavu a přívěs tak připomínal línajícího velblouda. Vedle přívěsu parkoval veliký nový obytný automobil, jehož zářivá bělost byla ostrým kontrastem ke všem ostatním objektům v táboře. Autopark doplňoval čtyřnápravový náklaďák s mechanickou rukou a obrovská cisterna na stejném podvozku, přistavená opodál u vrtné soupravy. Když můj pohled dospěl až sem, všiml jsem si skupiny čtyř postav, která k nám od soupravy mířila. Jejich polovojenské oblečení ještě zdůrazňovalo dojem, že jsem se ocitl v jakési odloučené, zanedbané vojenské jednotce, které zapomněli říct, že je dávno po válce. Silueta muže s puškou přes rameno, který dalekohledem pozoroval z hlídkové věže vzdálené hory, ve mně v tu chvíli vyvolala fyzickou nevolnost. Takhle nestandardní jsem si tu práci přece jen nepředstavoval. Zatímco jsem bojoval s touhou vyřešit svůj problém odběhnutím za roh skladiště, skupinka od vrtu došla až k nám. "Čau, seš ňákej pobledlej." Pavel byl jedním z těch čtyř, druhý byl jakýsi orientálec a zbývající dvě byly dívky, menší krátkovlasá zrzavá a větší štíhlá blond. "Zato ty vypadáš až nechutně spokojeně! Kde je pan Robov?" Měl jsem vztek, do čeho mě to zatáh, a chtěl jsem to řešit okamžitým návratem. "Ten? Ten sedí v chládku ve městě, co by tu dělal? Tady šéfuje támhle Jules" kývl hlavou k vratům skladiště, odkud k nám přicházel spolujezdec z terénní obludy, která mě sem dopravila. "Ale jestli mu chceš říct, že chceš zpátky, tak si radši napřed přečti, cos podepsal." Zřejmě to na mně bylo dost vidět. Jules se zastavil u nás. "Prosím, používejte ke komunikaci výhradně angličtiny. To je jedno ze zdejších pravidel." Nene, ty taky nejseš Angličan, ty psí čumáku pane Julesi nevímjakdál. "Teď se seznamte se svými spolupracovíky. Pavla zřejmě znáte." Přikývl jsem na souhlas a posléze mi bylo nacpati si do hlavy jména přítomných. Zrzavá byla Berta a navíc, jak jsem zjistil později, orangutanova sestra, ta druhá Hella, obě bez příjmení. Orientálec se představil jako Rim Čong Gon - všichni mu říkali Rime, i když on občas tvrdil něco na ten způsob, že je to jako jeho příjmení a že když si všichni říkáme křestními jmény, měli bychom jemu taky, a Pavel oponoval, že first name je first a že má teda jako smůlu a tak se mu říkalo Rime dál. Jednou jsem mu chtěl udělat radost a zavolal jsem na něj Čongu, ale podle toho, jak se po mně podíval, to asi nebylo taky to pravé. Muž na věži mi byl představen jen na dálku - Erne. Zamával na pozdrav a zase se koukal k horám. "Hej!" zařval Jules na vztekle klejícího orangutana, který se po celou dobu představování snažil kopanci a mlácením montpákou otevřít zadní dveře terénního vozu a teď se mu to konečně podařilo a jemu vypadla na nohu jedna z bedniček, které mi tak znepříjemňovaly cestu. Orangutan máchl rukou a věnoval se dál nákladu, a tak mi jeho totožnost zůstala utajena. Ostatní ho oslovovali nějak jako "Gurhu" a volali na něj "Hej", na což slyšel vůbec nejlíp.

Jules zašel do skladu a vrátil se s kufrem. Na jednu z bedniček z něj přede mne vyložil slušnou sbírku krátkých kulových zbraní. "Vyber si!" "Děkuju, nechci." "Budeš to možná i potřebovat." "Neumím s tím zacházet!" Pavel se k nám přitočil: "Tak se to koukej rychle naučit. Aspoň takhle." Sebral ze země prázdnou plechovku, vyhodil ji do vzduchu a než dopadla na zem, stačil ji dvakrát spolehlivě minout z revolveru, který bleskově vytáh' z pouzdra u pasu. "To bych snad taky zvlád," řekl jsem. Vybral jsem si zachovale vyhlížející automatickou pistoli, která mi silně připomínala čas strávený při plnění nejčestnější vlastenecké povinnosti. Mimoděk jsem se podíval, jestli nemá výrobní číslo DB6405. Neměla žádné. Natáhl jsem závěr a pečlivě zamířil na plechovku, povalující se několik kroků od nás. Odražená kulka hvízdla vzduchem a zarachotila mezi podpěrami hlídkové věže. Erne se naklonil přes zábradlí: "To nemáte nic lepšího na práci?". Položil jsem pistoli zpátky. "Ta je pro tebe moc těžká. Na." Jules mi podal menší automatickou pistoli a krabičku nábojů. "Zejtra se s tím naučíš zacházet. Ale ne tady," dodal. Podíval jsem se na zbraň. Taky Zbrojovka a taky bez čísla. Hlavou mi bleskla vzpomínka na dříve častý zjev - dva s placatými čepicemi a se psem. Víc hlav, víc rozumu, říkal o nich oblíbený vtip. Na těch dvou visívaly dost podobné pistole. Vzal jsem zbraň, sebral ze země svůj batoh, který mezitím Gurhu neurvale vyhodil z auta a následoval jsem Bertu, která byla pověřena mým ubytováním. Vešli jsme na prosklenou verandu, která se táhla podél jižní stěny montovaného domku a ze které vedly dveře do všech místností. Zalapal jsem po dechu. Přestože slunce už nemělo daleko k západu, připomínalo ovzduší verandy jícen činné sopky. "Na to si zvykneš," chlácholila mě Berta, "večer je tu docela snesitelně a ráno se taky občas budeš klepat zimou. Přes den se sem vůbec nechodí. Tajdle je kuchyně." Berta otevřela první dveře. "Vařím s Hellou večeře a snídaně; přes den se spíš jenom pije." To "s Hellou" řekla takovým tónem, aby mi bylo hned jasné, kdo nás tu ve skutečnosti udržuje svým uměním při životě a kam mají být směrovány naše projevy vděčnosti. Nutno podotknout, že strava byla skutečně k jídlu, i když si nejsem jistý, zda jen díky Bertě. "Tohle," přešla k dalším dveřím, "je jídelna, klubovna, schůzovna, společenská místnost a vůbec. Vedle spí Jules s Ernem. A tady," otevřela poslední dveře, "spěj ostatní a je tu místo eště i pro tebe." Přelétl jsem očima místnost. No nazdar. Osm metrů? Víc asi těžko. Dvě kovové palandy, jedna židle, miniaturní stoleček, dvě vojenské plechové skříně - ty snad vypadaj všude na světě stejně, malé okno, otočené na sever. Tři postele už byly obsazené a přestože na všech byly stejné lůžkoviny, dalo se poznat, kterému majiteli která z nich patří. Vlevo dole byl spacák skopnutý do nohou, na polštáři byla ještě čitelná poslední poloha spáčovy hlavy a na pomačkaném prostěradle se povalovalo triko a trenýrky, zastávající evidentně funkci pyžama. Stěna za postelí byla beze zbytku polepena obrázky -no, řekněme, slečen, vytrženými z nějakého rozhodně hard porno magazínu. Stěna za protější postelí byla rovněž přizdobena: na jediném velkém plakátě s rohy otrhanými od mnohého převěšování byla rovněž patřičně tvarovaná slečna, tentokrát však v plavkách, připouštím, že podměrečných, opírající se o přední blatník tahače Kenworth, zabírajícího převážnou část plakátu. Postel pod tahačem připomínala popelnici. Staré noviny, obrázkové motoristické časopisy, spacák, prázdná konzerva, cigarety, polštář, dvě vojenské košile silně použité, zápalky, plechovka od piva a kdovíco ještě ve mně vyvolaly silnou pochybnost o její funkčnosti. Zato horní patro palandy bylo přímo vzorně ustláno, protěradlo napnuté a stěnu zdobil jen malý obrázek krajiny v pastelových barvách s několika slovy písmem, podobným rozsypanému čaji. Hodil jsem batoh na protější volnou palandu a vyšel na verandu za Bertou. "Můžu se někde umejt ?" "S tím je to slabší, u cisterny leda tak ruce a vobličej, večer, až pojedem pro vodu, se můžeš u řeky vykoupat celej." Její pohled mě donutil zamyslet se, zda jsem si s sebou vzal plavky. Vrátil jsem se do ložnice a vyprázdnil obsah batohu do jediné volné skříňky.

Když jsem vyšel ven, Berta už byla pryč. Zamířil jsem tedy k cisterně a provedl alespoň částečnou očistu. Většina ostatních se zatím hemžila u skladiště, kde třídili a ukládali dnes dovezené zásoby. Pomalu jsem dorazil k nim a tvářil jsem se, jako bych se chtěl zapojit do práce. Naštěstí bylo už téměř hotovo, takže riziko strhnutí se mi pro dnešek nehrozilo. "Postel už máš," povídá Jules, "takže teď si tady vezmi něco na ni. Pavel" obrátil se na mého krajana, "bude tak laskav, vysvětlí ti, co a jak tady děláme a provede tě po základně. Pokud bys měl nějaké problémy nebo dotazy, jsem k dispozici." "Každé pondělí a středu od sedmi do sedmi patnácti" zamumlal jsem česky. "Prosím? Anglicky, již jsem na to upozorňoval." Ty se mi snad zdáš, napadlo mě, ale mohlo to bejt i horší, vzpomněl jsem si na svého bolševického šéfa, který s podřízenými jednal jen pomocí oběžníků. Ve skladišti jsem si vybral spacák - kupodivu ne vojenský a dokonce dost slušný nový péřový dekáč, povlečení a polštář a zamířil s Pavelem k domku. "Na tu bacha," kývl Pavel hlavou k obytnému vozu, ze kterého právě vyšla Berta "vlezla by do postele každýmu." "A to ti tak vadí?" Pořád jsem měl na něj vztek, do čeho že mě to zatáh. "Pff." Zřetelně dal najevo, že myslí výš.

Hodil jsem si spacák & spol. na postel. Pavel čekal zatím venku, ruce v kapsách a pohvizdoval si. "Tak kam mě povedeš?" "Skladiště už jsi viděl, barák taky, takže začnem tady!" máchnul rukou k přístřeškům. "Todle je naše Piksla," poplácal rukou na plexikovou bublinu vrtulníku, když jsme dorazili k menšímu přístřešku. "Julese to občas chytne a pak nás s tím Erne musí učit lítat. Prej to musíme umět všichni. I holky. To bys měl vidět! Ale co, dyť uvidíš." Přešli jsme k většímu přístřešku. "V týdle cisterně je pitná voda, ale moc bych ti neradil ji pít. Radši se nauč na pivo nebo colu, v jídelně je furt plná lednice, vozí se to sem dost z daleka, nebo holky vařej čaj, ale sladěj do celýho a vždycky moc." Zastavili jsme se u dveří obytného vozu. "Tohle je pýcha naší expedice a současně asi jediná věc civilního původu. Je v tom laboratoř a bydlení pro holky. Pro obě." Bylo vidět, jak ho společné ubytování obou dívek mrzí. "Robov to pro nás koupil za první vejvar." "A co se vejváří? V mý smlouvě se jenom prozkoumává." Já věděl, že to nebude jen tak. "Uvidíš vevnitř." Pavel ledabyle klepnul rukou na dveře a aniž vyčkal odpovědi, stiskl kliku a vešel. Hella vzhlédla od pracovního stolku, na kterém jsem byl schopen identifikovat akorát tak mikroskop, ač nebyl rozhodně jediným předmětem na téměř zaplněné desce, a mlčky kývla hlavou na pozdrav. Berta vyhlédla ze dveří, vedoucích do obytné části "Á, exkurse." Pod světlým pracovním pláštěm na sobě už určitě nic neměla. Pavel však věnoval svou pozornost Helle. "Zlato, ukaž tady mladýmu kamínky." Cuklo mi to okem. Toho mladýho si moh nechat od cesty, zvlášť když jsem skoro o půl roku starši než on. Hella jen tak mimochodem odstrčila Pavlovu ruku ze svého ramene a podala mi jednu z pečlivě popsaných zkumavek. Měla dnešní datum a uvnitř byly dva průsvitné kamínky, větší asi jako malý hrášek. Pomalu mi svítalo. Pavel mi vzal zkumavku z ruky. "Todle sem teda eště neviděl. To je dnešní?" Hella kývla souhlasně hlavou. Napadlo mě, jestli není němá, ale pak jsem si uvědomil, že se mi při mém příjezdu představovala. "O takhle nebezpečný věci přece vůbec nebyla řeč! Jak ses k tomudle pochybnýmu kšeftu vůbec dostal?" zeptal jsem se Pavla. Ten si přitáhl jednu ze židlí a zadíval se na obsah zkumavky proti světlu. Chvíli kamínky přesýpal a pak vrátil zkumavku Helle, která ji uložila zpět do téměř zaplněné zásuvky. Potom se obrátil ke mně. "To máš tak, mladej." Pomalu jsem dostával tik. "Znal jsem, ještě z doby, co jsem dělal na pézetce, nějakýho Barnese, a ten se zas znal s Robovem, Julesem a jeho bráchou. Když se to na východ od Mnichova začalo všechno sypat, tak Robov s Julesem hledali, kde by se dalo něco trhnout, a vytipovali si tenhle kraj. Prej někde sehnali nějaký zapomenutý zprávy z předběžnejch průzkumů a na základě nich se to tady rozhodli proklepnout. Pak přibrali Barnese a tady Hellu jako odbornici a vydali se sem na obhlídku. Hella na to tady kejvla, tak to za babku koupili. Neměli s tím problémy, všichni je měli za blázny - kdo jinej by taky kupoval kamenitou step. Pak na doporučení Barnese postupně přibrali ještě Erna, někde splašili Rima, taky vidí do geologie a pomáhá tady Helle, já jsem jim řek o tobě, Robov přived tu zrzavou vopici; primitiv, ale lepšího šoféra a dříče neznám - a jeho chlípnou ségru." Podíval jsem se na Bertu, ale pak mi došlo, že Pavel, přes Julesovo doporučení, mluví česky. "A to je vlastně, až na domorodou sekretářku, co maj ve městě a kterou jsem ani neviděl, všechno. Pak se Julesův brácha někde domák, že se v sousedním státě, kousek odtud, rozprodává stará vojenská základna. Hranice tady existujou jenom na mapě, takže se firma levně vybavila. Vrtá se tady necelýho čtvrt roku. Ze začátku se bydlelo u řeky ve stanech, vzorky se občas vozily do vesnice a odtud letecky do města. Jednou - je to asi měsíc - jel Barnes džípem se vzorkama, ale nevrátil se. Říkali jsme si, že zůstal přes noc, ale nepřijel ani ráno a pak volal Robov radiem, že vzorky nedorazily. Tak Jules s Gurhem vyrazili za ním a asi na půl cestě našli Barnesův džíp ohořelej bez Barnese a bez vzorků. Hledalo se pak usilovně dva dny a nic se nenašlo. Pak někdo dvakrát střílel po Gurhovi u pramene, to už jsem tady byl, a Jules rozhodl, že přejdem na válečnej stav. Všechno se přestěhovalo sem k vrtačce, postavila se věž, držej se celej den hlídky, z tábora se jezdí minimálně po dvou. Laskavě si to dej časově dohromady a přemejšlej, co z toho jsem moh vědět, když jsme spolu byli v Praze v hospodě, a buď nasranej leda sám na sebe." Pavel zmlkl a zadíval se na Hellu, která si cosi zapisovala do poznámkového bloku. "Dejte si," Berta se opět vynořila z obytné části a hodila každému - kromě Helly - plechovku piva. "Děkuju." Neměl jsem chuť a tak jsem plechovku jen obracel v rukou. Příjemně chladila. Vlastně má Pavel pravdu. K ničemu mě nepřemlouval. Zvenku sem zazníval hluk dieselagregátu a mísil se se šumem klimatizace, která udržovala teplotu ve voze na příjatelných pětadvaceti stupních. Pavel upil piva. "Pudem se podívat k vrtačce?" Stejně jako jemu se mi nechtělo. Kývl jsem hlavou a vstal. "Děkujem za pohostinnost. Ahoj." Hella zvedla hlavu: "Není za co." Pavel taky vstal. "Promiňte nám, dámy, vyrušení v usilovné práci." Berta, pilující si právě nehty, jsouc přitom ladně opřena o dveře do obytné části vozu, s kolenem a značnou částí stehna vysunutým z nedopnutého pláště, jenom něco nesrozumitelně zamumlala.

Vylezli jsme z obytného vozu a líným krokem se přesunuli k vrtné soupravě. Byl to ohyzdný kolos, jehož stáří se vůbec neodvažuji odhadnout. Místy na něm byly patrné zbytky nápisů, ručně vyvedených bukvami v příslušném jazyce. "Jak se to sem dostalo? To jsem myslel, že jsme trochu dál, než abych se tady setkal s tímhle. Děsí mě představa, že se sem tenhle krám dopravil ze země původu po vlastní ose." "Ale jo, sme dost daleko. Teď už jo. Ale cesty osudu se klikatěj a tohle je náhodou parádní mašina. Šlape jak hodiny, ale nesmí bejt moc teplo." Pavel poplácal stroj po zmuchlaném blatníku. "Ráno se vstává s rozedněním, aby se toho udělalo co nejvíc, než bude horko. Děláme tak do půl jedenáctý, pak už je takový vedro, že je lepší zalízt do stínu. Odpoledne se ještě chvíli vrtá, opravuje, zpracovává a tak. Furt je tady co dělat. A k tomu si ještě připočti dvě dvouhodinový hlídky na věži. Občas je to dost na bednu. Hella tvrdí, že je tu ještě tak na měsíc práce, než bude mít přesně zmapovanou polohu ložiska, aby se dalo určit, kudy se do toho nejlíp pustit. Pak se sežene úvěr, naberou lidi, postaví vodovod, ubytovny, cesty.." "Už teď mě bolej ruce," zbrzdil jsem ho v jeho budovatelském úsilí. Od skladiště se ozval motor terénní obludy; Gurhu s ní zajížděl pod přístřešek vedle cisternového přívěsu. Jules zavřel skladiště a kývnul na nás. "Á, bude koupání !" Pavel zálibně zamlaskal a protáhl se. Zamířili jsme k táboru.

V třímístné kabině cisterny nás jelo šest. Na dvou předních sedadlech seděli Berta, Hella a Pavel, pro mne a pro Erneho se našlo místo na krytu motoru, který zabíral skoro polovinu kabiny. Gurhu se usadil za volant a s výrazem řidiče favorizovaného tahače při rozhodujícím závodě Truck Grand Prix uvedl do chodu motor, který podle velikosti a zvuku mohl klidně sloužit pro pohon tanku. Pomalu mi docházelo, proč se před chvílí všichni tak srdečně zasmáli mému nápadu jet nahoře u cisterny. Gurhu konečně uznal, že je motor patřičně předehřátý, zalomcoval šaltpákou, chytil se oběma rukama volantu, naklonil se dopředu, motor zařval, Gurhu pustil spojku a náklaďák vyrazil kupředu jako zběsilý nosorožec. Nebyl jsem na tak prudký start připravený a hlavou jsem málem vyrazil zadní okénko kabiny. Druhou ránu jsem chytil od střechy na prvním hrbolu, zatímco druhý mnou za všeobecného veselí mrštil na řidiče; ten mi nastavil loket, a další zazmítání vozu mě spolehlivě nasměrovalo k nohám ostatních. Se značnou námahou a s Pavlovou a Hellinou pomocí jsem se vydrápal na svoje místo a bolestivě poučen předchozími událostmi jsem se spolehlivě zakotvil. Cestu nám ukazoval pruh uježděné trávy. Vedl také k řece, ale na rozdíl od toho, co nás odpoledne přivedl do tábora, končil asi o tři kilometry výš proti proudu a byl naprosto přímý, což bylo poznat i na chování vozu, který opovrhoval ubohými zbytky polámaných křovin a zběsile sebou zmítal v různých dolících a rigolech. Kraj strže, na jejímž dně tekla polovyschlá říčka, se blížil rychlostí, která mi až brala dech a doširoka otevírala oči, orangutan ale nejevil pražádnou snahu přibrzdit. Po několika metrech ve vzduchu vůz dopadl na všech osm a řítil se k říčce po svahu, který zde byl přece jen poněkud mírnější než jinde. Stačilo mě ještě napadnout, jestli je zdejším zvykem koupat se nejen zcela oblečený a v botech, ale navíc ještě v kabině jedoucího vozu, když tu orangutan trhl volantem, dupl na brzdu, vůz udělal parádní hodiny a zůstal stát asi dva metry od vody, pravým bokem rovnoběžně s řekou. Byl jsem zpocený jako zvíře. Sotva motor zmlkl, všichni vyskákali z kabiny a Gurhu oběhl auto. "Hele, přesně jako včera!" jásal a ukazoval na balvan, jehož okraj se téměř dotýkal podélníku rámu vozu pod cisternou. Všiml jsem si, že dříve se ho už v této partii několikrát dotknul, a to ne zrovna šetrným způsobem. Rozvinuli jsme hadice a Gurhu spustil čerpadlo. Z toho, že Berta vylezla s puškou v ruce na střechu vozu a Hella také zůstala u cisterny, zatímco ostatní se vydali proti proudu, jsem usoudil, že plavky nebudu potřebovat. Asi po sto metrech jsme došli k místu, kde říčka tvořila rozsáhlou tůň s klidnou vodou, takže se tu dalo i udělat pár temp. Voda byla kupodivu dost chladná, ale po dlouhé cestě bylo velmi příjemné se do ní ponořit. Když jsem si připadl už dost čistý, vzal jsem košili a kalhoty, ve kterých jsem přijel a chystal se je vyprat. Erne mě však zarazil: "Od toho si platíme domorodce v prádelně, s tím se nezabejvej." Oblékl jsem se tedy do čistého fasovaného a představoval jsem si přitom, jak se polonazí domorodci, pomalovaní válečnými barvami, s propíchnutými tvářemi a s kruhy v uších a v nose tahají v prádelně o moje zánovní džíny. Ostatní už byli taky na břehu a pomalu se trousili zpátky k cisterně. Ustalo i chrochtání, doprovázející Gurhovu vodní siestu a orangutan v trenýrkách na gigantickém mokrém těle směřoval ke svému osmikolému miláčkovi. Míjel mě právě v okamžiku, kdy jsem si sedal do stínu k zadnímu kolu, které jsem se chystal využít jako opěradlo. Krátce na mne pohlédl, a aniž se zastavil, zamumlal: "Na todle kolo každej pořádnej šofér chčije", což stačilo k tomu, abych se rozhodl změnit působiště. Pavel seděl na plochém balvanu, vyčnívajícím z vody a kouřil cigaretu. Sedl jsem si vedle něho. "Sleduj!" štouchl do mne loktem a kývl hlavou proti proudu. Podíval jsem se tím směrem a zahlédl Hellu právě v okamžiku, kdy se ponořila do tůně, zatímco Berta ještě pózovala na břehu. Co ale uvidíte s mínus jeden a půl dioptriema na sto metrů bez brejlí. "Příště si vem dalekohled, ty starej kanče," rejpnul jsem si do Pavla. "To není blbej nápad, ale ostatní by asi pro moje koníčky neměli takový pochopení." "Že si nedáš pokoj aspoň tady." "A proč bych si zrovna tady měl dávat pokoj, když nemusím," trval na svém Pavel. "Jestli se ti snad žádná z nich nelíbí, nebo seš úchylnej, či co, je to tvoje věc a nestarej se vo to, co dělám já. Dřív si, pokud vím, nebejval takovej citlivka." "Ještě pořád si připadám bejt normální, ale přijde mi to trochu neslušný," bránil jsem se. "Neblbni, kdyby se nechtěly předvádět, pudou jinam, nebo si vemou něco na sebe. Každá ženská se ráda předvádí, ať vypadá jak chce." Jeho generalizující výrok mi připomněl dny studií, kdy Pavlovým heslem bylo "má díru, je to můj typ". Zřejmě ho to ještě neopustilo. Radši jsem vstal a vrátil se k cisterně. Občas bejvá ke konverzaci lepší pomočený kolo než nabuzenej spolužák.

Ležel jsem na své palandě a rovnal si v hlavě události uplynulého dne. Přes uličku si četl pod pastelovou krajinkou Rim a na regále pode mnou se převaloval Pavel. Náhle se na chodbě ozvalo řinčení skla, dusot, chrochtání a do místnosti vrazil totálně zlihovaný Gurhu. "Á, pán si ráno na nákupu koupil a teď má nakoupíno," zaševelil Rim od své knížky. Gurhu ho zaslechl: "Vopice.. žlutá.. hubu.. zabiju.." chrochtal a potácel se k Rimovi. Převrhl židli, ztratil rovnováhu, zachytil se o moji postel a mě ovanul pach lihu, říznutý něčím dost ohavným, co bych rozhodně nepil. Gurhu zvedl svoji zarudlou tvář a upřel na mě zelené oči s krvavými žilkami: "Za-bí..ju.." zachrochtal. Otočil se a hrábl po Rimovi. Chytil Rima za kalhoty a límec pyžama a vyzvedl ho z postele. Napadlo mě, jestli by se nehodilo se do toho vložit. Podíval jsem se dolů na Pavla, ten se ale tvářil spíš pobaveně. Gurhu náhle ztratil znova rovnováhu, trhl za Rimův límec, v důsledku čehož se knoflíky pyžama oddělily od látky, Rimovy ruce kmitly dozadu, tělo vypadlo z kabátku a posléze i z příliš volných kalhot na podlahu, a to vše za Pavlova pekelného chechotu. Vysílený orangutan dopadl mezi odpadky na svou postel. V témže okamžiku vešel Jules. Nevšímal si neoblečeného Rima, který se tahal s orangutanem o svůj noční úbor a zamířil přímo ke mně. "Je potřeba, abys vzal za něj hlídku. V tomhle stavu by tam nebyl nic platnej. Oblíkni se a přijď k věži." Naházel jsem na sebe věci, vzal teplou bundu a zamířil ven. "Nepřetrhni se, mladej," loučil se se mnou Pavel.

Cestou k věži jsem potkal Bertu. "Co s ním je?" kývnul jsem hlavou k domku. "Ale, má dneska svátek. Ráno si nakoupil nějakou samohonku a teď to do sebe nalámal skoro najednou ze žalu, že si na něj nikdo nevzpomněl. Deš místo něj na věž? Tak dobrou." Pokračovala k obytnému vozu a já měl materiál k přemýšlení, kterýho asi tak může být dneska svatýho, aby se to aspoň trochu podobalo slovu Gurhu. Vylezl jsem po železném žebři na plošinu, kde na mne čekal Jules. "Měls to někdy v ruce?" Podával mi vojenskou automatickou pušku s dalekohledem. "Jo," zalhal jsem. Copak musím furt bejt všude za blba? "Hele, zásobník je tady," zřejmě ho moje odpověď nepřesvědčila, protože zahájil výklad. "Je plnej, tady je druhej náhradní. Takhle se vyměňuje." Předvedl několik profesionálních pohybů, ze kterých jsem ale v měsíčním světle moc neměl. "Takhle se to natahuje, odjistíš, střílíš." Závěr zacvakal. "Střílí se ale jenom v krajním případě, jasný?" "Jo," odpověděl jsem podruhé a současně se mi vybavila poučka mého bývalého třídního na střední škole, že "jenom volovi je všechno jasný". "Napřed si radši posviť. Tady je reflektor, tady se rozsvěcí. Dnes je úplněk, takže ho ani nebudeš potřebovat. Kdyby něco, tady se pouští siréna. Jasný?" Ano, jsem vůl:"Jo." "Dobře. Za dvě hodiny tě vystřídá Rim. Dobrou." Zvedl ruku na pozdrav, kteréžto téměř lidské gesto mě překvapilo, a zmizel ve tmě.

Rozlédl jsem se po táboře. V zadní části laboratoře se svítilo, občas se za oknem mihla ženská silueta. Berta vyšla ven, natočila vodu z cisterny a vrátila se zpátky. V okně jídelny blikal odraz televizní obrazovky, krmené programy ze satelitu na střeše domku. U vrtací soupravy byla tma, stejně jako u skladiště. Julesova baterka chvíli blikala okolo vrtulníku, ale pak i ona zamířila k domku. Ochlazovalo se. Zadíval jsem se do stepi. Nikde nic.. Ne, suchou travou se mihl stín a za ním druhý. Namířil jsem tím směrem dalekohled - byly to nějaké menší šelmy. Marně jsem lovil v paměti, zda v této končině můžu čekat šakaly, kojoty, lišky či co jiného.

Před jedenáctou zhasla světla v laboratoři, krátce nato i televizor v jídelně. Na chvíli se na trávě za domkem objevil čtverec světla z Julesova pokoje, ale pak už byla všude tma. S Julesovým světlem dochrochtal i agregát a nastalo nezvyklé ticho, do kterého jen velmi zřídka vstoupil vzdálený výkřik probuzeného ptáka od řeky. V jednu chvíli se mi zdálo, že na úpatí hor bliklo světlo, jinak byl úplný klid. Rim přišel střídat přesně.

Běžel jsem pískem ve snaze uniknout, ale čím větší úsilí jsem vyvíjel, tím hlouběji jsem zapadal. Už jsem slyšel sípání zubaté tlamy a horký dech těsně za sebou. Bodavé světlo mi pronikalo až do mozku. Otevřel jsem oči a hned je zase zavřel. Stropní světlo, svítící si metr od mé hlavy, bylo opravdu nepříjemné. Otočil jsem hlavu ke stěně a pomalu nechal očím přivyknout. Za malou chvíli jsem už mohl přehlédnout situaci. V uličce mezi postelemi na sebe za mohutného supění navlékal Gurhu poslední součásti oděvu. Rimova a Pavlova postel už byly prázdné. "Dobrý ráno," povídám. "Jo. Dobrý." Gurhu ani nezvedl hlavu a dokončoval úpravu zevnějšku. Oblékl jsem se a vyrazil k cisterně za ranní očistou. V jídelně už bylo živo, proto jsem celou proceduru urychlil; přesto jsem na jednu ze dvou volných židlí usedal se zpožděním.

Téměř probuzen jsem se pustil do snídaně, která by určitě udělala radost předkům, neboť objemem splňovala požadavek skrytý v poučení, podle kterého "snídej sám...". Ostatní měli značný náskok. Erne se při mém příchodu podíval na hodinky, což ve mně vyvolalo potřebu se omluvit: "Promiňte prosím, ale dosud jsem se neaklimatizoval na zdejší podmínky a časový posun". Erne odložil příbor na prázdný talíř a pohodlně se rozvalil na židli: "A jak dlouho taková aklimatizace trvá?" Polkl jsem sousto vajec na slanině: "To záleží samozřejmě na okolnostech a specifických vlastostech organismu každého jedince, ale obecně se dá říct, že schopnost okamžité a bezproblémové aklimatizace je omezena vzdáleností, kterou je schopen živočich urazit vlastními silami." Potěšil mě jeho nechápavý výraz. Nacpal jsem do sebe pár soust a povzbuzen pozorností většiny ostatních jsem pokračoval ve výkladu: "Jestli jsi schopen ujít nebo uběhnout denně řekněme padesát kilometrů a v deseti dnech se přesuneš o pět set," "Kolik je to v mílích?" strčil Gurhu loktem do Berty. "nebudeš na aklimatizaci potřebovat žádný čas. Tělo se přizpůsobí okamžitě. Pokud ovšem těch pětset kilometrů ujedeš za den autem," Gurhu, kterému se mezitím dostalo informace o přepočetním koeficientu pohrdavě zafuněl při představě, že by tak zanedbatelné vzdálenosti věnoval celý den, "budeš k úplné aklimatizaci potřebovat stejnou dobu, za jakou bys to ušel pěšky, tedy deset dní." "To je přeci blbost, pětset kilometrů není ani hodinovej posun, to se nemusím aklimatizovat vůbec!" oponoval Erne. Dostával jsem se do ráže: "Tady se nejedná jenom o časová pásma, připojuje se k tomu změna klimatu a geomagnetických polí, kromě toho pro každou oblast jsou charakteristické jiné skupiny mikroorganizmů, vyskytujících se nejen ve vodě, v zelenině" položil jsem před něj na stůl kedlubnu, "ale prakticky všude. Tím vším se dá taky vysvětlit horší a pomalejší aklimatizace starších a nemocných osob, jejichž schopnost přesunu vlastními silami je silně omezena." Erne rozmáchlým gestem odstrčil kedlubnu a obrátil se k Bertě: "Takže pro mladýho od zejtřka jídlo jenom z Evropy a snídani na desátou." Vstal a odešel z jídelny. Pokračoval jsem v jídle. Toho "mladýho" pochytil dost rychle, frajer. "Ty jsi studoval fyziologii?" zeptala se opatrně Hella. "Ne, kybernetiku" odpověděl jsem po pravdě. "To von mladej občas takhle trousí, viď že jo?" plácl mě Pavel po rameni. "Ne, ne," zastal se mě Rim, který až dosud pozorně poslouchal. "U nás ve třináctém, ne, čtrnáctém století žil filosof.." "Ty a tvoji filozofové," ušklíbl se Pavel, teď už na odchodu. Rim zmlkl a vypadal ukřivděně. Rychle jsem dojedl a chystal se sklidit nádobí, ale Gurhu mě zadržel: "To tady dělá vona," ukázal palcem na svoji sestru.

Den byl dost fádní. Ráno jsme ve čtyřech pokračovali ve vrtání, Hella byla zalezlá v laboratoři a přišla se k nám podívat za celé dopoledne jenom dvakrát, naopak Berta byla u vrtačky pod různými záminkami několikrát, dokonce i svačinu všem přinesla. Jeden z nás byl vždy na věži a Jules byl, dokud to teplota dovolovala, zalezlý ve své ložnici, kde měl i kancelář. Ráno jsem se skoro klepal zimou, ale jak přibývalo dne, teplota stoupala. Krátce před jedenáctou už bylo takové vedro, že se nestačil uchladit motor vrtačky a museli jsme práci přerušit. Přes poledne jsme byli skutečně podle Pavlovy předpovědi zalezlí, kde se dalo, většina v klimatizované laboratoři na přátelské návštěvě, zbytek ve stínu přístřešků. Ve tři, kdy jsme se vrátili k práci, bylo vedro pořád stejně nesnesitelné, ale motor se, kupodivu, už nepřehříval. Večerní koupání, tentokrát už mi jízda nepřipadla tak divoká jako včera, večeře - v rozporu s výšeuvedenou poučkou stejně vydatná jako snídaně, pak chvíle volna, spánek, přerušený noční hlídkou. Dnes na mne vyšla pozdější hlídka; Jules předělal pořadí, podle kterého Hella a Berta měly střídavě jednu z denních hlídek, takže bylo dosaženo žádoucího denního posuvu časů. Stejně jako včera se nic nedělo kromě občasného pohybu zvěře ve stepi, za horami se občas zablýsklo jako od bouřky. V jednu chvíli jsem postřehl nějaký pohyb u náklaďáku, stojícího poblíž vrtací soupravy. Podíval jsem se tam dalekohledem, ale přes jeho velkou světelnost jsem byl schopen rozeznat jen dvě nezřetelné siluety, splývající s pozadím. Namířil jsem tím směrem reflektor a stiskl vypínač. Zahlédl jsem, jak jedna postava prudce odskočila do stínu za náklaďák, druhá se naopak otočila čelem ke mně; jednou rukou si clonila oči a druhou udělala dvakrát vzteklý pohyb shora dolů směrem ke mně, který jsem si nemohl vysvětlit jinak, než "zhasni to, blbe". Toho blba jsem si zcela jasně přečetl na konci druhého z pohybů současně s poznáním, že je to Erne, který mě dnes má vystřídal. Ta druhá postava byla ženská; podle krátkých vlasů, které jsem zahlédl, než se ukryla za vozem, jsem s ulehčením určil Bertu. Zhasl jsem reflektor a po zbytek hlídky věnoval svou pozornost vdálenějším obzorům.

Erne vylezl na věž s desetiminutovým zpožděním: "Hele, máme tady hlídat." "To vím, ty dokonce už deset minut." Erne mojí narážce nevěnoval pozornost: "Asi nejseš dost silnej v angličtině, mladej, ale hlídat a šmírovat jsou dvě rozdílný slova." Pověsil jsem mu na krk dalekohled a pušku: "Hele, rada za radu: Tohle jsou hodinky. Když je velká ručička tady, ty máš bejt na věži. Jinak je mi srdečně jedno, jestli děláš třeba v pravý poledne striptýz uprostřed tábora. Vyslovuji to správně anglicky?" Otočil jsem se a opustil stanoviště. Jak jsem tak slézal po žebříku, uvažoval jsem o tom, že oslovení 'mladej' používá vlastně polovina osazenstva - Hella, Rim a Jules mi zatím říkali křestním jménem. Bylo mi ale určeno, abych ho ten den zaslechl ještě jednou. U domku jsem totiž potkal Bertu: "To už deš spát, mladej? Nechtěl bys trochu pomoct s tou tvojí aklimatizací?". Po zádech mi přeběhl mráz: "Nechtěl. Dobrou noc."

Ráno mě vzbudily svým pípáním hodinky, které jsem si večer nařídil ve snaze předejít tak významným pohledům u snídaně. Sešlo se nás zase sedm, tentokrát byl na věži Rim. Snídaně byla dost podobná té včerejší, jen se při ní míň mluvilo. Den pak proběhl podle už zaběhnutého schematu, stejně jako několik dalších. Prostě nic nového. Z věže občas zahlédli v dálce prach, zvířený jedoucím autem, jednou dokonce proletěl podél řeky vrtulník bez imatrikulačních znaků. Pomalu jsem si už začínal zvykat na zvláštnosti jednotlivých spolupracovníků, společnost některých jsem rád vyhledával, jiným jsem se pro jistotu snažil spíše vyhnout, s některými jsem si neměl o čem povídat. Záhy jsem se stal členem společnosti, která trávívala poledne v chládku laboratoře. Kromě Berty a Helly tam pravidelně - pokud jim v tom nezabránila hlídka- býval Rim a Pavel, někdy i Erne a jen velmi zřídka Jules, v jehož přítomnosti však zábava poněkud vázla. Hella se vždycky tvářila, že chce pokračovat v práci a že venku přece nemůže být ještě zas až takové vedro, ale jak se laboratoř zaplňovala, bylo i pro ni stále těžší předstírat aktivitu. Mluvilo se o všem možném; byl - li přítomen Jules, pak převážně o postupu prací. Rim se mne dost vyptával na evropskou historii a dostával mě tak do nepříjemných situací, které byly zaviněny mými chabými znalostmi z této oblasti. Znal spoustu příběhů z korejské historie, které jsem rád poslouchal. Pavel se většinou snažil dát očividně najevo svou nudu a krátit si chvíli dobýváním Helly, což se mu, k mému potěšení, nedařilo, a Berta buď koketovala s Ernem nebo, pokud nebyl přítomen, věnovala se úpravě svého zevnějšku.

Jednou přišla řeč na poměry u nás v dřívější době. Pavel obhajoval svůj obvyklý názor, že vlastně systém byl v pořádku a byla to jenom otázka špatné organizace, já jsem tvrdil, že taková věc přece nemůže nikdy fungovat, protože na místa vpředu se vždycky protlačí svině s dobrým žaludkem a ostrými lokty, hrabou pod sebe a zpětná vazba či možnost kontroly vůbec neexistuje. "Co ti vlastně udělali, že je tak nenávidíš? Vystudoval jsi zadarmo? Vystudoval. Měl jsi kde bydlet? Měl. Měl jsi co do huby? Měl. Řekni mně jedinej sebemenší příklad, kdy se tě něco dotklo. Pokud vím, vždycky jsi držel hubu a krok a to stačilo ke klidnýmu životu." Je mi jasné, že jemu nic nechybělo. Holky měly víc času a většinou se nudily, takže měl míň práce a víc zábavy. "Jseš na omylu. Ještě jsi jim musel lízt do zadku, když jsi něco chtěl, ale to ti jako svazákovi zřejmě nedošlo. A jestli chceš malej příklad, co to bylo za lidi, tak poslouchej: Svýho času jsem jezdil po celý republice kontrolovat a nastavovat telefonní zařízení. Bývalo to umístný všemožně a protože jsem měl těžkou měřící soupravu, měl jsem na služebním auťáku označení, že můžu jezdit a parkovat i tam, kde je to normálně zakázaný. Jednou jsem byl na den v takovým malým městečku, tehdy bylo špinavý a plný ruskejch vojáků. Stál jsem s autem ve dvorku. Měřím a najednou někdo bouchá na dveře. Jdu otevřít a za dveřma stojí nějakej starší člověk. -To je vaše auto? Tak si ho postavte někam jinam, povídá bez pozdravu. -Proč? ptám se. -Protože tam nemá co dělat. -Ale já mám vyjímku. -To mě nezajímá. Tam budu parkovat já. -Mám tady práci, za chvíli jsem hotov. Pak budu nakládat a jedu pryč. -Nechte těch řečí a dejte si ten vůz jinam, řekl a vytáhl přitom červenou legitimaci. -Není to vyhražené pracoviště a já skutečně během dvaceti minut odjedu. Ty přístroje váží devadesát kilo. Nebudu je tahat kdovíkam. -Já se taky můžu postarat, abyste neodjel vůbec! -Jistě, se svojí legitimací můžete samozřejmě všechno. -To by mě zajímalo, kdo vám s vašimi názory dovolil dělat tadytu práci! -Pane, tady je potřeba odborná způsobilost, zodpovědnost a pečlivost. S názorama systém nenastavíte. Za dvacet minut jedu, dodal jsem ještě a zavřel dveře. Dokončil jsem měření, složil přístroje a začal je nosit k autu. Černá volha, kterou ten chlápek přijel, mi blokovala odjezd. Dokončil jsem nakládání a vydal se hledat chlápka, aby mi uvolnil cestu. V domě nebyl. Čekal jsem asi hodinu a pak přijelo policejní auto, v něm ten chlápek a dva policajti, se kterejma si tykal. Naložili mě do auta a odvezli na stanici. Tam mě nechali sedět další hodinu, přestože jsem je upozornil, že mám v autě přístroje za milion. Pak mi dali bez toho, aby se mnou o čemkoli mluvili, podepsat protokol, že jsem ohrozil svým chováním pod vlivem alkoholu a nerespektováním dopravních předpisů plnění služebního úkolu zváštní důležitosti, což jsem jim samozřejmě nepodepsal. Tak mi sebrali řidičák, a ať prej si jdu a ty přístroje odnesu na zádech. Šel jsem zpátky, volha už tam nestála. Zatelefonoval jsem tedy kolegům, aby pro mne a pro auto přijeli. Pak jsem čtrnáct dní nejezdil, až mi nakonec vedoucí dopravy řidičák přinesl zpátky, protože měl známý vejš než ten bolševik. Povídal mi přitom: -Příště si, blbče rozmysli, než se začneš někde hádat s městským tajemníkem KSČ. Na podnik přišla na tebe stížnost, že namáš patřičnej politickej profil a že doporučujou přeřazení na méně zodpovědnou práci. Máš štěstí, že se to tady tak nebere a že tě potřebujou. No. Tak to se stalo v době perestrojky. A co bys řekl, že ta svině dělala po revoluci? Zprivatizoval si v tom svým městě fabriku a byl z něj velkej kapitalista a vydřiduch. Zapomněl na svý lidumilný učení o rovnosti, jezdil mercedesem a platil zaměstnancům míň, než měli předtím. Pak ho zašili za daňový úniky." "Dobrý, tak sis postěžoval," řekl Pavel, "a co jsi tím chtěl vlastně říct?" "Nic. Jenom jsem ti chtěl naznačit, koho se tady zastáváš. A takovejch byla většina."

Události dostaly spád, když končil čtvrtý týden mého pobytu v táboře. Bylo asi pět odpoledne, právě jsme končili práce, spojené se stěhováním vrtačky na nové stanoviště, když nás vyrušilo zaječení sirény z věže. Všichni se rozběhli k táboru. Pod věží stál již Jules, kterému Pavel shora něco vysvětloval, ukazuje přitom rukou do stepi, asi šedesát stupňů severněji od směru, kterým jsme jezdili pro vodu. Jules vylezl za ním. Chvíli se díval dalekohledem směrem, kam předtím ukazoval Pavel, potom slezl zpátky k nám: "Myslím, že se můžete zase rozejít. Jede sem jedno auto, jinak jsme nic nezahlédli. Vemte si s sebou zbraně, kdyby snad šlo do tuhýho. Nemusí být ale vidět hned na první pohled. A hlavně žádné nepředloženosti" dodal, když viděl, jak si Erne při zmínce o zbraních zamnul ruce. Došel jsem si pro svoji pistoli, zkontroloval zásobník a nacpal ji do kapsy u kalhot. Prý se tak dají způsobit velmi nepříjemná zranění, takže jsem ji uložil raději nenataženou. Asi za dvacet minut, to už jsem byl zpátky u vrtačky, dorazil do tábora zaprášený landrover se třemi muži. Řidič zůstal ve voze, ven vystoupil jen jeden starší, mohutný, v bílé košili, světlých kalhotách a se slamákem na hlavě. Druhý byl zjevně mladší, menší, vyhublý, bez slamáku, jinak oblečen podobně. Vrtačka byla v té době dost daleko od tábora a tak jsem mohl usoudit podle chování obou mužů jen to, že ten menší bude poskok a větší naopak nějaké větší zvíře. Jules jim vyšel vstříc a pak společně s Ernem zmizeli v domku. Asi za půl hodiny vyšli zase všichni ven, ti dva sedli do landroveru a odfrčeli směrem, odkud přijeli. Všichni - kromě Pavla, který byl stále ještě na věži, jsme se stáhli k Julesovi. "Co se děje?" neudržel svou zvědavost Rim. "Pojďte do stínu," vyzval nás Jules. Přesunuli jsme se pod přístřešek k vrtulníku a rozsadili se po zemi. "Takže," ujal se slova Jules, "tihle pánové, respektive ten starší, mají eminentní zájem o naše pozemky. Prý tu chtějí stavět nějakou továrnu." Erne se uchichtl. "Byl jsem o jejich zájmu informován už předem od pana Robova, který je, jak jistě víte, hlavním podílníkem firmy, a kterého navštívili před dvěma dny. Stejně jako mně i jemu nabízeli napřed odkoupení za několikanásobek původní ceny, potom nabízeli spolupodílnictví, a skoro nakonec se nabídli, že budou naši činnost financovat formou velmi výhodného úvěru. Stejně jako pan Robov, i já jsem jejich nabídky odmítl. Rozloučili se se mnou s tím, že si to máme ještě jednou pořádně promyslet. Ten mladší ještě dodal, že se nám to rozhodování pokusí ulehčit. To je všechno. Vzhledem k tomu, že jsme - pan Robov i já - pevně rozhodnuti na jejich podmínky nepřistoupit, prosím vás tímto o obezřetnost a opatrnost, zvláště na hlídkách. Zbraně neodkládejte. Chce snad někdo z vás odjet do města?" Přelétl pohledem po přítomných. Podlehl jsem jakési hrdinské euforii, která potlačila můj pud sebezáchovy a ruku jsem tedy nezvedl ani já. "Tak dobře," ukončil Jules sezení. Pozval jsem se do laboratoře na kafe.

Seděl jsem proti Helle a rozmíchával cukr v hrníčku s velkým zeleným H. "Ty tady chceš vážně zůstat?" zeptal jsem se Helly, která zásadně nesladila. "Musím. Nemám dokončenou práci. Ale tobě se divím." "Proč? Já mám taky s firmou smlouvu." "Dobře, ale tobě jde časová mzda. Já dostanu zaplaceno, až odevzdám závěrečnou zprávu. A na tu mi ještě občas něco chybí." "A budeš to mít dřív, když tady budem v plným počtu?" "To ano, ale tady není solidarita na místě. Mám dojem, že brzo tu bude dost nebezpečno." Usrkl jsem kávy. Stále ještě byla dost horká. "Proč tu teda zůstávají ostatní?" "Vem si je jednoho po druhým," povzdechla. "Julesovi to tady patří. Rim je na tom stejně jako já. Gurhu se do civilizace nemůže vrátit. Zapletl se do nějaké záležitosti s drogama, samozřejmě jenom jako řidič a navíc o tom, na rozdíl od Berty, snad ani nevěděl, nicméně je oba hledá Interpol." Nějak mi vyschlo v krku. Hella pokračovala: "Tu práci mu tehdy sehnala ona přes - no, přes svého známého. Oba jsou tady díky tomu, že Robov na těch obchodech nějakým způsobem profitoval, tak je aspoň na čas uklidil. Erne - ten za peníze udělá všechno. Pavla snad znáš dost dobře - nehne se odtud, dokud tady bude aspoň jedna ženská, se kterou se ještě nevyspal." Trochu se začervenala. "Ale ty, ty by ses měl hned sebrat, jít za Julesem a požádat ho, aby tě zejtra poslal se vzorkama jako doprovod a řekni mu, že bys je rád doprovodil až do města a už se nevrátil." Káva byla pořád nějak málo sladká. Přidal jsem další kostku cukru. "Jo. A ty si mě dovedeš živě představit, jak jdu k šéfovi a jako jedinej tady chci, aby jako zapomněl na naši smlouvu a vyjednal mi odvoz, že." "No, to právě nedovedu," povzdechla Hella, "to je ta tvoje pitomá ješitnost, či co, že se občas nejsi schopen rozumně rozhodnout."

Dva dny nato jsem měl hlídku. Ostatní byli pro vodu, v táboře byla jenom Berta, chystající večeři. Díval jsem se dalekohledem k horám, a tu jsem zaznamenal na úpatí nějaký pohyb. Auto to není, ne, to by nechávalo za sebou oblak prachu.. a nepohybovalo by se tak rychle.. Vrtulník.. a míří sem.. Za chvíli jsem rozeznal jeho tvar. Byl to týž stroj, který jsem tady už jednou viděl, bez jakéhokoliv označení. Spustil jsem sirénu, i když byla velmi malá pravděpodobnost, že ji u vody uslyší. Berta okamžitě vyběhla z domku. Zamával jsem na ni, a ukázal směrem, odkud se rychle blížil vrtulník. Najednou jsem si na věži připadal jako nahý. Vzal jsem pušku a slezl k Bertě. "Neměli bychom pro ně dojet?" zeptala se. Chvíli jsem uvažoval : "Ne, to nemá cenu, jestli je to přátelská návštěva, nic se neděje, když chvíli počká. Stejně už musí pomalu být zpátky. A když není," pokrčil jsem rameny, "tak sem stejně dojedou pozdě." Berta odběhla do laboratoře a vrátila se s druhou puškou. Ukázal jsem jí, ať zůstane tam, kde je, a sám jsem zamířil k terenní obludě. Záhy byl vrtulník tady. Byl o dost větší než náš a zblízka bylo vidět, že imatrikulační znaky jsou jen nedbale přetřeny zelenošedou barvou. K přistání si vybral místo mezi skladištěm a domkem. Berta mu s puškou v ruce vyšla vstříc. Křikl jsem na ni, ale bylo pozdě. Vrtulník prudce přerušil přistávací manévr, otevřely se jeho boční dveře a dávka z automatu zvířila písek před Bertou. Druhá dávka jí podlomila nohy. Probral jsem se z úleku a z úkrytu za vozem začal střílet na vrtulník. Neměl jsem vůbec představu o účincích mé střelby. Proud vzduchu od rotoru vířil prach a je možné, že o mně osádka ani nevěděla. Střelec se teď zaměřil na náš vrtulník pod vedlejším přístřeškem. Sakra, kde může mít ta jejich bestie nádrž? Pálil jsem nazdařbůh do různých částí trupu. Pojednou vetřelci nabrali výšku a zamířili zpátky k horám. Důvodem byl asi oblak prachu, ve kterém se k nám od řeky řítila cisterna. Vyběhl jsem z úkrytu k Bertě. Jedna z posledních střel z cizího vrtulníku patřila mně, ale naštěstí nezasáhla. Bertě silně krvácelo zasažené lýtko. Doběhl jsem do laboratoře pro obvazy, roztrhl Bertě nohavici kalhot a vzpomínal na kursy první pomoci. To už vjížděla cisterna do tábora. Kola se ještě nezastavila a Jules už vyskakoval z vozu a běžel k nám, ostatní za ním.

Berta spala na svém lůžku v laboratoři; Hella jí ránu ošetřila a nacpala do ní nějaká analgetika, takže přes díru v noze se jí podařilo upadnout do jakéhosi spánku. Slunce už zapadlo a my jsme seděli pod přístřeškem vedle laboratoře, kam si nás svolal Jules. " Pavle, ráno, hned jak se trochu rozední, vezmeš laboratoř a odvezeš ji i s Bertou a se vzorkama do města." "Proč zrovna já? Nemoh by jet někdo jinej?" protáhl Pavel znechuceně a pohodil hlavou směrem ke mně. Jules se na něj ostře podíval: "Proč?" "Protože já nerad brzo vstávám," pokračoval Pavel stejným tónem. "Dobře. Vzbudím tě ještě za tmy a osobně ti ručím, že vyrazíte včas. Nikde se nebudeš zastavovat a pojedeš rovnou do kanceláře. Ohlásíš se u pana Robova a všechno, včetně Berty necháš na něm. O všem jsem ho informoval. Každý den ráno se budeš hlásit u pana Robova a budeš mu 24 hodin denně k dispozici. To je všechno." "Neměl bych teda vyjet hned?" předstíral zvýšenou aktivitu Pavel. "Ne. Potmě bys zůstal určitě někde viset a nikdo další s tebou jet nemůže. Ráno tě doprovodíme k brodu. Teď si běž zabalit a hned po večeři pudeš spát. Hella si přenese svoje věci do kuchyně a bude teď přespávat tam. Až se přestěhuješ, udělej nám večeři. Vy dva," ukázal Jules na Erneho a Rima, "se teď podíváte na vrtulník a pokusíte se ho opravit." Erne pohlédl směrem k vrtulníku: "Jenom jestli to pude. Šili do něj pěkně. Nevím co tu tendle," máchl rukou směrem ke mně, "na tý hlídce vlastně dělal." Má oblíbenost zřejmě rostla hodinu od hodiny. Jules však jeho poznámce nevěnoval pozornost. Rim se vrátil zpátky k tématu: "Už jsem se na to díval a nezdálo se mi, že by to bylo něco vážnýho. Pár děr v plechu a plexiku, ňáká děravá hadice. To pude." "Dobře. A ty" obrátil se Jules na mne," pomůžeš Gurhovi zkontrolovat všechny auta. Vodu, olej, motor, brzdy, prostě všechno. Každý zkuste nastartovat, pokud to bude potřeba, dejte dobít baterky. Dotazy? Tak do toho. Hlídku si teď beru já, vystřídá mě Gurhu, až bude hotov a najedený."

Byla už úplná tma, když jsme se pomalu začali scházet v jídelně ke studené večeři, kterou tentokrát připravila Hella sama. Helikoptéru se podařilo opravit a Erne s Rimem s ní podnikli krátký zkušební let, auta byla rovněž více méně v pořádku. Gurhu si svoje jídlo vzal do hrstě, nacpal do kapes dvě plechovky piva a šel vystřídat Julese na věž. Pomalu jsem dojídal, když vtom se prudce rozletěly dveře a do jídelny vtrhnul Jules. Za celou dobu, co jsem tu strávil, jsem ho neviděl takhle vyvedeného z míry a namíchnutého. "Kdo jste se hrabal ve vysílačce?!" Všichni se na něj podívali a on po nás rejdil pohledem. "Co se stalo?" zeptal se Rim. "Nefunguje. Ani vysílat, ani přijímat. Mrtvo. Odpoledne ještě šla. Jestli přijdu na to, kdo se v tom hrabal, na místě mu zlomím vaz! Kde je Pavel?" "Na cimře, už šel spát." Jules vyrazil z jídelny a zamířil k naší ložnici. Za chvíli byl zpátky. "Ty jsi elektrikář?" zeptal se mě. "Ano, ale byl jsem celou dobu s Gurhem u aut," bránil jsem se. "Já vím. Pojď se mnou. A ty taky." Rim, kterému patřila druhá část výzvy, se zvedl a zamířili jsme za Julesem do jeho ložnice. Byla o něco menší než naše, ale daleko pohodlněji zařízena. Na psacím stole stála japonská krátkovlnná vysílačka. Podrbal jsem se pravou rukou za levým uchem. "To bude dost těžký." Neměl jsem s podobnými přístroji naprosto žádné zkušenosti. "Zkuste to." Jules nám přisunul židle. Sedl jsem si a zapnul přístroj. Z reproduktoru se ozýval jen velmi slabý šum. Přepnul jsem na vysílání. Indikátor výstupního výkonu zůstal na nule, nepomohlo ani přepnutí kanálů. Rim vylovil z kapsy šroubovák. "Tak se podíváme dovnitř, ne?" Uvolnil šrouby a sejmul kryt přístroje. Uvnitř všechno vypadalo normálně. "Hele," Rim ukázal na špatně nasazený kryt vysokofrekvenčního dílu. Zatlačil jsem na něj palcem a kryt odskočil. "Něco tu chybí, že?" podíval se Rim na mne. "Jo, to jo." Tam kde by měly být krystaly, bylo většinou prázdné místo. Sdělil jsem to Julesovi. Zaťal pěsti. "Dá se s tím něco dělat?" "Těžko.. Je k tomu dokumentace? Snad by se to dalo někde koupit." " Dokumentace tu někde bude, ale na shánění nemáme čas. To můžem rovnou koupit novou vysílačku. Ale není čas," opakoval Jules. Rim složil vysílačku zase dohromady. "A co vrtulník, tam je taky vysílačka" zeptal jsem se. "Jo. Byla. Do dnešního odpoledne. Je to jediná věc, která tam nefunguje." odpověděl mi Rim. "Dobře. Vyndejte tu z vrtulníku a zkuste udělat ze dvou jednu." rozhodl Jules. Podívali jsme se s Rimem na sebe. pokrčil rameny: "No, zkusíme to."

Zkusili jsme to, ale bezvýsledně. Přístroje byly dost odlišné a nepodařilo se nám je zkombinovat. Nebylo divu, s nářadím, které jsme měli k dispozici, se mi při každém pokusu o zásah do zapojení vybavovala vzpomínka na to, jak jsem kdysi dávno při silvestrovském pobytu na jedné horské chalupě vyměňoval vadnou součástku v televizoru za pomoci rozžhaveného pohrabáče, který jsem si nahříval do ruda v kamnech. Tehdy jsem ovšem uspěl a sklidil za to všeobecný obdiv, zatímco teď jen nevlídné Julesovo zavrčení. Spát jsme šli dost pozdě. Při pohledu na klidně pochrupujícího Pavla mě přepadla závist.

Zvuk sirény mi řezal hlavu vejpůl a kdosi ze mne strhl spacák a něco křičel. Posadil jsem se a protřel si oči. Na posteli proti mně se probíral Rim, jehož spacák se spolu s mým válel v uličce na zemi. Ve dveřích řval téměř oblečený Gurhu: "Vstávat!" Za oknem byl skoro den a Pavel v místnosti nebyl. Hodil jsem na sebe košili a kalhoty a vyrazil na chodbu. "Kde máš kvér?" zařval na mne Gurhu. Vrátil jsem se pro pistoli a za chvíli jsme doběhli pod hlídkovou věž. Erne, který právě slezl dolů, ukazoval kamsi k horám. Po chvilce se mi podařilo zahlédnout v dálce nad obzorem malý černý bod. Z druhé strany právě vjížděl do tábora v terénní obludě Jules, který byl doprovodit Pavla k brodu. Zastavil u nás a vyskočil z vozu. Rychle se zorientoval v situaci. "Erne a Gurhu hned do vzduchu. Ostatní do skladu pro pušky." Hodil mi klíče od skladiště. "Pak se rozestavte po táboře. Klidně je sundejte," ukázal na blížící se vrtulník. "Ty ne Hello, ty běž do kuchyně a připrav nám normálně snídani." Hella zkusila něco namítnout, ale Jules ji odbyl prudkým gestem. Sám vzal pušku z kabiny auta, kterým přijel a rozběhl se k vrtačce. Když jsem, řádně ozbrojen, zaujal místo u cisternového přívěsu, byl již cizí vrtulník - tentýž jako včera - skoro nad táborem a Jules zahájil palbu. Vrtulník zamířil přímo k vrtačce. Zaduněl výbuch a vrtná souprava se zahalila dýmem. Když se trochu rozplynul, uviděl jsem Julese, jak se snaží uvést do činnosti čerpadlo, aby uhasil oheň, který soupravu zachvátil. Někdo střílel, snad Rim. Cizí vrtulník se opět přiblížil nad vrtnou soupravu a ozval se druhý výbuch, který roztrhl vrtnou soupravu na dvě části. Strnule jsem zíral, jak se její věž neskutečně pomalu sklání k zemi na cisternu, u které Jules stále ještě bojoval s čerpadlem. Do přítomnosti mě vrátil až nepříjemný zvuk kulek, narážejících na stěny přívěsu s pitnou vodou. V místech zásahu vytryskly malé pramínky a voda začala mizet v puklinách vyschlé země. Uskočil jsem za přívěs a zvedl pušku ke střelbě. Kde jsou, sakra, Gurhu s Ernem? Cizí vrtulník mi opět zmizel ze zorného pole, když se konečně objevili. Blížili se šikmo shora a Gurhu, nebezpečně vykloněný z kabiny, zběsile pálil na vetřelce. Nepřátelská střelba ustala téměř okamžitě - nevím, jestli se někomu z nás podařilo zasáhnout jejich střelce, nebo jestli to bylo důsledkem rozhodnutí, že účelu bylo dosaženo - a tmavý stroj zamířil od tábora, zpět k horám, těsně následován naším, ze kterého za ním Gurhu stále posílal kulku za kulkou, ovšem bez viditelného úspěchu.

Ke zřícené konstrukci vrtací soupravy jsme doběhli s Rimem současně. Jules ležel vedle trosek cisterny a zkroucená ocelová konstrukce tiskla horní část jeho těla k zemi. Obličej měl ponořený ve špinavé kaluži, kterou vytvořila v prachu voda, vyteklá ze zničené cisterny. Chvíli jsme se s Rimem snažili ho vyprostit, ale marně; konstrukce byla nad naše síly. "Stejně to už nemá cenu" kývl rukou Rim k Julesovu tělu. "Přece ho tu nemůžem takhle nechat - zkusím to s mechanickou rukou." Otočil jsem se zpět ktáboru a octl jsem se tváří v tvář Helle, která nepřítomně zírala na Julese. Vzal jsem ji za paži "Pojď zpátky, musíme se připravit, kdyby se vrátili." Dala se odvést do baráku, ale tam se zhroutila na židli a nereagovala na moji snahu zmobilizovat ji k nějaké činnosti. Nechal jsem ji tam a s náklaďákem se vrátil k dohořívajícímu zbyku vrtné soupravy. Za pomoci mechanické ruky se nám podařilo konečně Julesovo tělo vyprostit. Odnesli jsme ho ke skladišti a tam uložili do prázdné dřevěné bedny, kterou Rim vytáhl ven. Chvíli jsme nerozhodně postávali nad bednou a dívali se, jak se k ní pomalu blíží tenký pramínek vody. Najednou Rim zaklel a vrhl se zpátky do skladiště. Hned se zase objevil se dvěma plastikovými kanystry a spěchal k cisterně s pitnou vodou. Rychle jsem ho následoval. Když jsem vybíhal s kanystry ze skladiště, dolehl ke mně zvuk, který vzdáleně připomínal zahřmění. Pohlédl jsem směrem k horám, bylo úplně jasno, jen na úpatí jsem zahlédl obláček kouře. Upozornil jsem na něj Rima. Pozorně se zadíval tím směrem a řekl cosi ve svém rodném jazyce.

Než byla cisterna docela prázdná, podařilo se nám zachránit asi sedmdesát litrů vody. Sedli jsme si na nárazník terenního vozu. Nezbývalo nám, než čekat. Rim mi nabídl cigaretu. Chvíli jsem váhal a nakonec jsem ji přijal. Zhluboka jsem zatáhl a zatočila se mi hlava a rozkašlal jsem se. Po několika letech to byla moje první cigareta. Pak už jsme jen mlčky seděli a kouřili.

Slunce pomalu stoupalo po obloze. Po vrtulníku nebylo ani památky. Zvedl jsem se z nárazníku a oprášil si kalhoty. "Měli bychom ho zakopat," řekl jsem Rimovi. Kývl hlavou a vstal. Vzali jsme si nářadí a ve stínu za skladištěm začali kopat jámu. Po necelé hodině byla jáma už dost hluboká. Dostrkali jsme bednu k ní a snažili se ji spustit dolů, ale vysmekla se nám a padla na dno na bok. Chvíli jsme se ji snažili srovnat, ale ani jeden z nás k tomu neměl dost sil. Nahrnuli jsme hlínu zpátky a Rim do hlavy hrobu umístil jednoduchý kříž z pokřivených trubek, které sebral někde u vrtné soupravy. "Co teď?" zeptal se mě Rim, když jsme byli hotovi. "Co já vim. Erne se nevrací a už ani asi nemůže, protože tak dlouho by jim nevystačilo palivo. Tady není už co dělat. Měli bychom se zabalit a vypadnout. Pojď, podíváme se na tu obludu," kývl jsem rukou k terénnímu vozu, "naložíme a pojedem." "Tak jo," odvětil Rim. Pokusil jsem se otevřít zadní dveře terenního vozu. Kupodivu to šlo úplně lehce. Začal jsem vyhazovat ven kvanta nepotřebných krámů. Krabice, staré noviny, lahve, dřevěné bedničky, pomačkaný kanystr...V jedné krabici cosi zacinkalo. Otevřel jsem ji. Uvnitř byly krystaly z vysílačky, každý upravený dobře mířenou ranou kladivem. Ukázal jsem je Rimovi, který se věnoval opravě chladiče. "Jules, Erne, Pavel, Gurhu, Hella?" Rim přerušil práci: "Já ne. Jules těžko. Hella a Gurhu by asi nevěděli kam sáhnout. Pavel a Erne? Kdo ví." Změnil jsem téma na náš dopravní prostředek:"Jak to vypadá?" "Jo, půjde to. Je v tom jenom jedna díra. Vytoč, prosím, ještě nějakou vodu z chladiče náklaďáku na doplnění a pak se mrkni na Hellu, jestli bude schopná zabalit něco k jídlu." Hella! Na tu jsem úplně zapomněl. "A může to bejt v opačným pořadí?" zeptal jsem se a aniž bych čekal na odpověď, spěchal jsem k baráku.

Hellu jsem našel v kuchyni. Seděla na židli s pohledem upřeným na zeď, kde byla hřebíkem připevněna fotka pohlednicového formátu, kterou svým polaroidem udělal Robov při své první a jediné návštěvě v táboře. Byl na ní i Jules. "Jinak to nemohlo dopadnout," řekla, aniž se na mne podívala. "S Julesem?" "Ne, vůbec. Bylo to obrovské riziko hned od začátku a všichni o tom věděli." Zvedla hlavu. "Jak to vypadá?" "Erne a Gurhu se ještě nevrátili. Rim se snaží zprovoznit auto a docela se mu to daří. Myslím, že bychom měli odjet. Pomůžeš nám, prosím, zabalit nějaké jídlo?" Kývla hlavou a vstala. "Dobře. Kdy chcete vyjet?" "Co nejdřív. Pojedeme i přes poledne. Jenom tu musíme nechat zprávu, kdyby se Erne a Gurhu přece jen vrátili." "Dobře. Až budu hotová, přijdu za vámi." Nějak se mi nechtělo odejít. Zeptal jsem se: "Ty jsi v pořádku? Nepotřebuješ něco?" "Ne, děkuju, už je to dobrý."

Za hodinu a půl jsme byli připraveni opustit tábor. Doplnili jsme palivo, posbírali zbraně, zkontrolovali a znovu nabili. Prostor v obludě se pomalu zaplňoval. Nakonec jsem zašel s Hellou ještě do Julesovy ložnice. Vzali jsme rozbitou vysílačku a všechny dokumenty, které jsme tam našli. Blížila se jedenáctá hodina, když jsme se naposledy rozhlédli po táboře. Sedl jsem si za volant, Rim s puškou v ruce na sedadlo spolujezdce a Hella dozadu do křesílka, které jsme přinesli z Julesovy ložnice. Nastartoval jsem a pomalu zamířil k řece.

Už shora jsme viděli, že mostek je zničený. Rim si vzpomněl, že kousek nad místem, kam jsme se chodili koupat, je něco jako brod. Vydali jsme se tím směrem, ale k brodu jsme nedorazili. Odradila nás přítomnost landroveru a čtyř ozbrojených mužů, kteří se líně povalovali ve stínu balvanů na protějším břehu. Rychle jsem otočil vůz od řeky; nikdo nás však nesledoval. "Kam teď?" zeptal jsem se. Odpověděla mi Hella: "Budeme muset přes hory. Podle mapy je tam jedno větší město, odkud by se mělo dát navázat spojení a snad se i dopravit někam do civilizace. Teď bychom ale měli ještě zajet do tábora a pobrat, co se dá. Pod horama je sice pár vesniček, ale pochybuji, že tam budeme moci doplnit zásoby." Hella odložila mapu. Zamířil jsem zpět k táboru.

Sebrali jsme valnou část zbylých potravin, spací pytle a plynový vařič a Rim přitáhl ještě pár kanystrů nafty. Procházeli jsme s Hellou ještě jednou všechny prostory. V místnosti, která mi sloužila za ložnici, jsem sundal se zdi pastelovou krajinku. Rim mezitím zalepil zadní okno obludy kusem igelitu. Budeme sice mít větší horko, ale zato míň prachu. "Ještě něco?" zeptal se, když jsme se vrátili k vozu. "Ne. Jedem." Zaujali jsme svoje místa v obludě a definitivně opustili tábor.

Nad stepí se vlnil vzduch horkem. Mířil jsem k místu, kde jsme ráno uviděli oblak kouře. Ctěl jsem mít jistotu, co bylo příčinou. Přes step se jelo poměrně dobře, ale čím víc jsme se blížili k horám, tím byla jízda pomalejší a obtížnější. Nakonec jsem musel od svého úmyslu upustit; hory byly daleko divočejší a neprostupnější, než jak vypadaly z dálky. Vrátili jsme se zpět na pláň a pokračovali souběžně s pohořím na západ. Čím více známek života krajina jevila, tím pomaleji jsme postupovali. Museli jsme se vyhýbat porostům křovisek, hledat přechody přes polovyschlá řečiště a později se i vyhýbat skupinkám nízkých stromů. V podvečer jsme narazili na jakousi polní cestu, která nás přivedla do malé vesničky, skládající se z přízemních domků, postavených z neopracovaných kamenů a hlíny. Zastavili jsme na návsi. Všude bylo jako po vymření. Rim vystoupil a zabouchal na nejbližší dveře. Žádná odpověď. Zkusil další. Zase nic. Domy se zavřenými okenicemi na maličkých oknech byly němé. Odkudsi k nám dolehl dětský pláč. Rim zamířil na druhou stranu k domu, který nevypadal tak uboze, jako ostatní. Znovu zabouchal na dveře. Zevnitř se ozval mužský hlas, který důrazně něco přikazoval řečí, jíž nikdo z nás nerozumněl. Rim zabouchal znova a teď byla odpověď doprovázena pootevřením okenice, zpoza které se výhružně vysunula hlaveň brokovnice, což dodalo nesrozumitelným příkazům na jednoznačnosti. Rim pokrčil rameny a vrátil se do vozu.

Jeli jsme dál. Teď už nás vedla rozbitá prašná cesta, uježděná volskými povozy. Míjeli jsme chudá políčka, která za chvíli vystřídala zase neobdělaná půda. Tráviny a křoviska měly však už veselejší barvu. Brody byly častější a většinou bez problémů sjízdné. Zastavili jsme u jednoho z nich, abychom doplnili zásoby vody, které se ztenčily díky neustálému doplňování prosakujícího chladiče. Zatímco jsme plechovkami plnili vyprázdněné kanystry, připravila nám Hella konzervy k večeři. Teprve když k nám zavanula vůně ohřívaného masa, uvědomil jsem si, že jsme od včerejší večeře nic nejedli. V průběhu večeře se úplně setmělo. Dohodli jsme se, že pojedeme tak dlouho, dokud to půjde.

Rozsvítil jsem světla. Vpředu fungovalo jen jedno, ale na rychlost, kterou dovoloval stav cesty, to stačilo. Hella ve křesle usnula a Rimovi už taky občas padala hlava. Zčistajasna se ve světle vozu objevily domky další vesnice. Zastavil jsem zase na návsi a vystoupil z vozu. Zavřenými okenicemi nepronikal ven ani paprsek světla. Zabouchal jsem asi na čtvery dveře, nedostal jsem však vůbec žádnou odpověď. V téhle vesnici zřejmě nikdo neměl pušku. Vrátil jsem se do vozu. Rim byl vhůru a navrhl mi, že mě vystřídá, abychom mohli pokračovat v cestě po celou noc. Souhlasil jsem. Po hodině jízdy jsme se znovu vystřídali. Cítil jsem ale, že splnit dané předsevzetí je nad naše síly. Když jsem krátce po půlnoci sjel z cesty a málem převrátil vůz, ustoupili jsme od úmyslu cestovat přes noc definitivně. Vycouval jsem zpátky na cestu a uložili jsme se ke spánku. Rim se uvelebil v sedadle spolujezdce a já jsem přerovnal vzadu kanystry a zásoby, aby se mezi ně dalo lehnout. Hellu, spící v křesle, naše přípravy ke spánku neprobudily. Rim přes ni přehodil spacák, k ránu jistě bude zima.

Probudilo nás hulákání a neurvalé bušení do plechové skříně vozu. Posadil jsem se a podíval předním oknem ven. Byl už den. Cesta před námi byla prázdná, zato za námi stály tři povozy. Vozkové dvou zadních hulákali, co jim hlasivky stačily a ten z předního nějakým kamenem bušil do karoserie. Rim ze sebe shodil spacák a s puškou v ruce vystoupil z auta. Při pohledu na zbraň v jeho ruce vesničané okamžitě ztichli a ukryli se za svoje tažná zvířata. Vlezl jsem za volant a chtěl nastartovat, abych poodjel někam, kde by nás povozy mohly objet, Rim mě ale zadržel a šel napřed dolít vodu a doplnit palivo. Měl pravdu, daleko bychom nedojeli, protože chladič byl skoro prázdný Vesničané během těchto operací spořádaně čekali.

Projeli jsme další vesnicí, která byla stejně vylidněná, jako ty předchozí. Za ní se cesta dělila. Jedna odbočka mířila mezi pole a dál do stepi, druhá se stáčela směrem více do hor. Vybrali jsme si druhou z nich . Mírně stoupala podél polovyschlé bystřinky a byla čím dál tím kamenitější. čas od času jsme museli zastavit, abychom z cesty odstranili kameny, které se nedaly objet. Asi po půlhodině jsme projeli soutěskou a před námi se objevila malá kotlina s jezírkem. Navrhl jsem zastávku na snídani. Ostatní se mnou téměř radostně souhlasili. Zajel jsem tedy na okraj cesty. Z auta jsme vzali zbraně a jídlo a zamířili na břeh jezírka. Rozhodli jsme se pro ranní koupel. Hella zamířila dál po břehu jezera a za chvilku nám zmizela za skalním výběžkem. Shodili jsme ze sebe špinavé propocené šaty a skočili do vody. Byla dost studená, že jsem až v první chvíli zalapal po dechu, ale dočista ze mne spadla veškerá ranní ospalost a s ní i pocit ulepenosti. Udělal jsem pár temp ke středu jezírka a potom jsem se otočil zpět ke břehu, kde Rim právě dokončil sebemrskačskou očistu těla pomocí hrubého písku a celý zarudlý se ponořil do vody. Na břeh jsme vylezli společně. Stáli jsme pak nazí nad svými hromádkami hadrů a vůbec se nám nechtělo brát je na sebe. "Tak tohle jsme tedy z tábora nevzali," konstatoval jsem. "No co, dáme se do toho," rozhodl se Rim. Vymáchali jsme všechno v jezeře a navlékli na sebe jenom mokré spodky. Zbytek jsme rozložili po sluncem vyhřátých kamenech. Přestože bylo stále ještě ráno, slunce již začínalo připalovat a zaručovalo tím, že na suché oblečení nebudeme muset dlouho čekat. Po břehu k nám přicházela Hella. Měla na sobě mokrou košili, kalhoty nesla v ruce. "Tak na tohle jsme zapomněli," řekla, když rozkládala kalhoty na skálu vedle našich. Museli jsme se s Rimem zasmát.

Po snídani jsme se oblékli už do suchého a vydali se opět na cestu. Zanedlouho stoupání skončilo, přehoupli jsme se přes mělké sedlo, kde nám nápis na kusu zrezlého plechu dával na vědomí, že opuštíme území jednoho svrchovaného státu a vjíždíme na území druhého, neméně svrchovaného. S žádnou celnicí či vojenskou kontrolou jsme se naštěstí nesetkali. Za zatáčkou se nám otevřel výhled do krajiny na druhé straně hor. Nebyla zdaleka tak vyschlá a zdálo se, že je i hustěji osídlená. "Támhle!" Rim ukazoval dolů do kraje, kde se cosi pohybovalo napříč směru, ze kterého jsme přijížděli. Auto! Blížili jsme se k silnici. Trvalo nám však ještě nějakou chvíli, než jsme k ní dorazili. I na této straně hor byla cesta místy pro naše vozidlo neprůjezdná díky sesutým kamenům; naštěstí však žádný z nich nebyl nad naše síly.

Na silnici se mi podařilo přinutit obludu ke cvalu a po chvíli se ručička tachometru vyšplhala skoro k dorazu, který byl na čísle 70. Poprvé mě napadlo, jestli se jedná o kilometry, míle, či versty. Národnost vozu byla totiž výrobcem naprosto dokonale utajena, takže ani Rim, který ho znal zevnitř víc než já, ji nedokázal určit. Asfaltka vedla poměrně přímo mezi obdělanými poli a sady, občas jsme projeli i vesnicí. Lidé před námi neutíkali, naopak, zvědavě si prohlíželi naše vozidlo. Rozhodli jsme se, že nikde nebudeme stavět a pojedeme rovnou do města; přesto jsme museli udělat několik technologických přestávek na doplnění chladiče, který tekl víc a víc.

Ve městě jsme zaparkovali ve stínu stromu na malém náměstí s kašnou a snažili se najít poštu. Po několika marných dotazech jsme konečně narazili na člověka, který rozuměl termínu "pošta", pronesenému v některém ze světových jazyků a pomocí rukou a několika německých slov nám popsal cestu. Na poště nám vytočili číslo kanceláře a Hella popsala panu Robovovi, co se včera přihodilo. Na oplátku dostala informaci, že Pavel s Bertou dorazili a Bertě prý že už se daří docela dobře, kost že prý zůstala celá. Nejlepší zpráva ze všech byla, že pro nás ještě dnes pošlou letadlo. Svět začínal mít zase normální barvu. Měli jsme trochu problémy při placení, protože úřednice trvala na zaplacení v místní měně, kterou jsme samozřejmě neměli, a námi nabízené dolary v hodnotě několikanásobně vyšší, než jakou hovor mohl mít, nám zuřivě metala okénkem zpátky. Nechali jsme je tedy ležet na pultě a opustili jsme poštu. Při odchodu jsem si ještě všiml, že úřednice kamsi telefonuje.

Pomalu jsme se loudali zpátky k vozu. Došli jsme na náměstí, ale obluda tam už nestála. Rozhlíželi jsme se, a Hella najednou sykla: "Barnes!". Současně se zpoza rohu vyřítil povědomý landrover. Rim do mne strčil: "Běž od nás, tebe nezná!" Snažil jsem se zachovat podle jeho rady, i když s ohledem na naše příliš stejné oblečení byla naděje malá. Úplně se vytratila ve chvíli, kdy na moje rameno dopadla něčí ruka. Prudce jsem uhnul, ve snaze ji setřást, ale můj manévr byl očekáván. Otočil jsem se. Erne! "Zdravíčko, mladej! Tos nečekal, že mě tu uvidíš, co?" "Že tě ještě vůbec kdy uvidím," opravil jsem ho. Koutkem oka jsem zahlédl rychlý pohyb: Rim se pokusil o únik. Jen o zlomek vteřiny později někdo v landroveru cosi vykřikl a z jeho dveří doslova vyletěl obrovský vlčák. Porazil Rima na zem a zakousl se mu do ruky. Rim vykřikl bolestí. Za vlčákem vyskočil jeden z mužů, chytil Hellu za ruku a neurvale ji vlekl dovnitř. Cukl jsem sebou, ale Erne mi rychle nasadil nějaký chvat, až mi zašumělo v hlavě. Nemohl jsem se ani hnout a Erne pokračoval v přerušeném hovoru: "To víš, orangutan se hrozně moc vykláněl - stejně mu to bylo houby platný, protože vostrý měl v zásobníkách jenom nahoře - a mně se samotnýmu nechtělo vracet. Tak jsem přestoupil a na tom vašem starým křápu jsme si vopekli buřty. Určitě by se ti to, mladej, líbilo, jak jsem tě občas poslouchal jak támhle naší krasavici blbneš hlavu romantickejma kecama z toho vašeho Rumunska." "Nejsem z Rumunska," procedil jsem mezi sevřenými zuby. "To máš jedno, stejně je to tam u vás na tom východě všude stejný." Mezitím k nám dorazil Barnes: "Tak, děti, budeme nasedat. A žádný blbosti, nebo vás vydáme místní policii. Ti by měli radost, auto plný zbraní a banda chuligánů k tomu." Nacpali nás dozadu do landroveru a když zabouchávali dveře, zaslechl jsem, jak se náhodní čumilové, postávající v bezpečné vzdálenosti, dali do nadšeného potlesku.

Rimovi ruka dost krvácela, ale nedovolili nám, abychom mu pomohli. Přes zadní sedadlo mi do obličeje vrčel vlčák a jeho oči, asi dvacet centimetrů od mých, neměly vůbec přátelský výraz. Někam nás dost rychle vezli, ale ze svého místa na podlaze jsem viděl jen poslední patra a střechy některých domů. Cesta netrvala dlouho. Najednou landrover prudce zabočil a zastavil. Zahlédl jsem, jak se za námi zavírají železná vrata, ukončená nahoře dvěma řadami ostnatého drátu. Zadní dveře se otevřely. "Vystupovat, jedem!" přikázal nám jeden z mužů. Ocitli jsme se na nádvoří bývalé továrny. V protějším rohu zrovna podrobovali prohlídce naši obludu. Erne se ke mně otočil: "A co krystaly, líbily se?" "Nemohli byste aspoň nechat ošetřit Rima?" zaptal jsem se místo odpovědi na jeho otázku. Rim se o mne opíral, byl úplně bílý a ruka mu pořád krvácela. Erne řekl něco jednomu z mužů, ten ode mne Rima převzal a odvedl do budovy, kde zřejmě dřív byly kanceláře. "A vy dva zatím sem," ukázal Barnes na plechové dveře pod úrovní dlažby, ke kterým se šlo po několika schodech. "A můžete tam přemýšlet, co tak asi s váma uděláme." Samolibě se šklebil a když nás vedli okolo něho, plácl Hellu přes zadek. Za dveřmi byly další schody, po kterých jsme sestoupili na vybetonovanou podlahu. Místnost byla dost velká a úplně prázdná. Dveře se s rachotem zavřely. Jediným zdrojem světla bylo malé zamřížované okénko u stropu. Byl tu chladný a zatuchlý vzduch; do takového sklepa bych si doma ukládal brambory na zimu nebo dával chladit pivo. Rezignovaně jsem usedl na předposlední schod a divil se Helle, která procházela systematicky naše vězení. Byla právě v protilehlém rohu, když na mne tiše zavolala. Zvedl jsem se a zamířil k ní. Ukázala mi železný poklop v podlaze, zajištěný závorou a visacím zámkem. "Uměl bys s tím něco udělat?" Prohlédl jsem si zámek. Byl to jeden z nejlevnějších typů. "Jo. Šroubovákem to jde vypáčit." "Fajn. Máš šroubovák?" "To těžko, ale - počkej." Sáhl jsem do kapsy pro zavírací nůž. "Ty mantáci nás zapomněli prohledat. Mám nůž. Tím to půjde taky." Poklekl jsem k zámku, otevřel šroubovací želízko, vsunul je pod kroužek, který zajištoval vnitřek zámku před vypadnutím a zapáčil. Jak jsem předpokládal, kroužek se lehce prohnul, vyskočil a plechové kulisy se rozsypaly po podlaze. Shrnul jsem je na hromádku. Vtom zarachotil v zámku klíč. Hodil jsem nůž do kouta oba jsme se vzdálili od poklopu. Dveře se otevřely a vešel jeden z mužů, které jsme předtím viděli v landroveru. Druhý,s puškou v ruce, zůstal stát za ním. "Zůstaňte, kde jste. Pan šéf se nechá poroučet a prej abyste mu do večera nepomřeli hlady." Položil na zem lahev vody a pár obložených chlebů. Pak vycouval a dveře se zase zavřely. Všiml jsem si, že venku se sešeřilo; už když jsme přijeli do města, bylo dusno a slunce svítilo skrze silný opar. Z dálky do sklepení dolehlo slabé zahřmění. Seděli jsme s Hellou vedle sebe a jedli. Řekl jsem: "Ten dekl asi vede do kanalizace. Jestli bude bouřka, jako že asi bude, stoupne hladina a nebude se tam dát projít." "Máš pravdu. Navíc nás budou potřebovat asi až večer, a to už můžem být dost daleko. Měli bychom jít," dokončila místo mne Hella. Nacpal jsem do sebe několik posledních soust a přešel jsem k poklopu. Zvednout ho nebyl velký problém. Pod ním se objevila čtverhranná šachta, v jejíchž stěnách byly zabetonované kramle. Začal jsem po nich sestupovat dolů, Hella mě následovala. Šachta končila ve stropě chodby. Zůstal jsem viset za ruce na poslední kramli, a opatrně jsem spusti nohy dolů. Po kotníky jsem se ponořil do vody. Nadechl jsem se, zavřel oči a pustil se. Dopadl jsem vlastně hned, rozdíl byl asi deset centimetrů. Ustoupil jsem stranou a zavolal na Hellu. "Pojď, je tu jen něco nad kotníky vody. Pověs se na poslední kramli a pak se pusť, je to jen kousek na dno." Hella se zařídila podle mé rady. Chtěl jsem ji dole zachytit, ale udělal jsem to tak nešikovně, že jsme málem oba upadli na dno stoky. Řekl jsem: "Vezmeme to po proudu, snad to nebude ústit někde pod hladinou" Neoponovala. V podzemí byla naprostá tma. Před očima se mi dělaly červené kruhy. Vzal jsem Hellu za ruku a druhou jsem natáhl před sebe a ke stěně. Bál jsem se, abychom nenarazili na nějaký vyšší stupeň, město však stálo na rovině a tak jsem se domníval, že pravděpodobnost toho je malá. Občas jsme narazili na boční chodby různé velikosti, ale postupovali jsme stále po proudu. Hladina pomalu stoupala. Venku už asi začalo pršet. Dávno jsem ztratil pojem o čase a vzdálenosti, kterou jsme urazili, když naše chodba vyústila do hlavního kmene. Po dalších metrech tápání moje pravá ruka narazila na železnou mříž. Zastavil jsem se. "Co je?" zeptala se Hella. Z hlasu bylo poznat, že se klepe zimou. "Mříž napříč," odpověděl jsem. "Dá se otevřít?" "Nevím, podívám se." Tápal jsem rukama po železných prutech. V mříži byla branka. Zkusil jsem ji otevřít, ale nepohnula se, ani když jsem se do ní opřel celou vahou. Další průzkum mi odhalil dvě železná oka, spojená velkým šroubem a maticí. Pokusil jsem se je zkřehlýma rukama rozšroubovat, ale závit byl zarostlý rzí. "Nejde. Budeme muset zpátky," oznámil jsem Helle výsledek svého snažení. "Zkusíme některé boční chodby." Postupovali jsme v opačném pořadí. Voda už nám byla po kolena a proud nám podrážel nohy. Některé boční chodby byly příliš malé nebo příliš příkré, některé další jsme vyzkoušeli, ale všechny končily zajištěnými poklopy. Vždy po návratu do hlavní stoky jsem zaznamenal zvýšení hladiny. Jednou Hella uklouzla a proud nás nestrhl oba jen díky tomu, že jsem v tu chvíli stál u ústí jedné z chodeb a zachytil jsem se rukou za roh. Vtáhl jsem Hellu k sobě. Chodba, ve které jsme stáli, přiváděla jen minimum vody, o to víc však páchla. "Nemá cenu pokračovat. Proti proudu se nedostaneme a dole u mříže bychom se utopili." Vystoupili jsme o několik desítek metrů výše, abychom nestáli ve vodě, a hledali nějaký východ. Pokud ho chodba měla, ústil zřejmě stropem jako ten, kterým jsme se sem dostali a byl pro nás nedosažitelný. Pokračovali jsme ještě dál, až jsme se dostali na místo, kde se chodba roztrojovala. Všechny odbočky byly příliš kluzké a příkré. Hella řekla: "Budeme tady muset čekat, až voda opadne." Znělo to jako otázka, na níž tazatel jedinou možnou odpověď sice zná, ale přeje si slyšet pravý opak. Napřed jsme zkoušeli rozehřát se pohybem, potom jsme se už jen snažili snížit vydání tepla tím, že jsme se k sobě přitiskli. Když jsem ucítil svýma rukama Hellinu mokrou košili, vzpomněl jsem si na ranní pohodu na vyhřátých kamenech u jezírka. Vzápětí mě napadlo, že jsme se vlastně s tím praním namáhali zbytečně.

Po dlouhé době se mi začalo zdát, že hluk ženoucí se vody, který k nám doléhal odspoda z kmenové stoky slábne. Čekali jsme ale ještě drahnou chvíli, než jsme se odvážili k dalšímu postupu. Vody bylo opravdu značně méně a dál klesala. Zkoušeli jsme dál různé odbočky, ale stále více mi bylo zřejmé, že zdejší kanalizace nebyla projektována s úmyslem vytvořit alternativní spojovací systém pro přemisťování osob z místa na místo. Z chmurných úvah o smrti vyčerpáním a podchlazením mě vytrhl Hellin výkřik: "Kramle!" Otočil jsem se, nahmátl napřed Hellu a pak její ruku, která směřovala ke stěně. Na jejím konci jsem skutečně nahmatal železný stup, zapuštěný do zdiva. Pocítil jsem vinu, že jsem tak důležitou věc minul bez povšimnutí. "Počkej tady, podívám se nahoru," řekl jsem a začal jsem stoupat vzhůru. Napočítal jsem šestatřicet kramlí, než jsem dolezl k litinovému poklopu. Hlavou mi v tu chvíli projela ohavná myšlenka, že jsme na místě, odkud jsme vyšli. Rychle jsem ji zahnal a opřel se o poklop. Chvíli vzdoroval, už jsem myslel, že je zajištěný, když tu povolil a na hlavu a do obličeje mi vchrstlo množství vody, bláta a smetí. Odklopil jsem dekl úplně a vyhlédl ven. Byla noc. Protrhanými mraky probleskoval srpek měsíce a slabě osvětloval čtvercový dvorek, ze tří stran obehnaný zdí. Patrový dům, uzavírající čtvrtou stranu, měl všechna okna temná a vypadal opuštěně. Venku bylo o poznání tepleji než v kanále. "Je to dobrý, můžeš nahoru. Mám ti pomoct?" zavolal jsem na Hellu. "Ne, už jdu." Vysoukal jsem se úplně ven a podal ruku Helle. Potom jsem vrátil poklop na původní místo. Rozhlédl jsem se po dvorku. Byl plný harampádí, u jedné ze zdí se černal skelet starého auta. Hledal jsem pohledem nějaká vrata, zdi však nebyly nikde přerušené. Zamířil jsem k domu; nestačil jsem však udělat ani tři kroky, když mě oslnil proud světla z baterky. Zvedl jsem ruce před obličej. Obhroublý, přiopilý hlas na mne něco v nesrozumitelné řeči zařval. Nereagoval jsem a hlas výzvu opakoval ještě hlasitěji. Měl jsem dojem, že dalším stupněm už může být jen výstřel z pistole."Kdo ti má rozumět, blbe," řekl jsem česky. Hlas se trochu uklidnil. "Co tady vometáte?" pronesl příšernou ruštinou. "Padejte!" dodal, a kužel světla nám ukázal cestu k otvoru vedle průjezdu, který byl zakrytý na jednom pantu visícími dveřmi. Vzal jsem Hellu za ruku a pomalu jsme se vydali ke dveřím. "Dělejte, dělejte," pobízel nás hlas, "dolů!" Za dveřmi byly schody a na nich spousta odpadků, spadané omítky a suchého listí. Šel jsem první. Schody končily před pootevřenými dveřmi, zpoza kterých na ně spolu s paprskem světla doléhal hovor několika lidí. Zastavil jsem se. "Padej!" Neznámý do mne prudce strčil, až jsem stratil rovnováhu. V pádu jsem rozrazil dveře, vletěl do místnosti a rozplácl se na podlaze. Místnost byla plná kouře z laciného tabáku a zatuchlého vzduchu. Ve světle svíček jsem rozeznal asi šest obličejů, rámovaných neupravenými, dlouhými vlasy, které patřily osobám obého pohlaví, jejichž stáří jsem odhadl něco pod dvacet. Napadlo mne, že vzhledově mezi ně určitě zapadneme.

Všichni rázem ztichli a obrátili své zamžené pohledy ke dveřím. První se z překvapení probral poďobaný skrček: "No pocém, Vadime, z kerý žumpy si to vytáh?" Ostatní se rozchechtali. Vadim mě překročil a skrček uviděl Hellu, která až do té chvíle stála za ním: "To tam bylo taky? Tomu teda řikám matroš!" Pomalu jsem si sedl. Vadim se svalil na jeden z rozdrbaných slamníků, které se porůznu válely po zemi. Kromě nich byla jediným nábytkem už jen prázdná dřevěná bednička, sloužící za stůl. "Vadim začal vysvětlovat: "Sem byl s pískem, a jak tak čiju, tak zírám, jak se hejbe dekl na kanále. Řikám si, přebrals, Vadime Gavriloviči. Jenže von se vodklopil úplně a ven začal lízt tendle zjev. Sem se málem strachy posral." Vadim si mohutně přihnul, aby tu hrůzu spláchl. "Pak vylezla ta holka. Chvíli vočumovali a pak rovnou ke mně. Sem myslel, že sou vod cara a dou po nás. Posvítil sem mu do vočí a zařval. Von místo aby mě vodbouch se zastaví a zvedne pazoury." V tu chvíli jsem byl rád, že mu Hella nemůže rozumět. Měl jsem ale pocit, že mám červený i uši. "Tak sem je přived sem. Von vypadá, že rozumí, vona jenom čumí." "Seš kretén, Vadime, co je sem taháš. Měls držet hubu a nechat je zmizet," pronesl světlovlasý pořízek, který vypadal na hlavu téhle party. Potom se obrátil na Hellu, která pořád ještě stála mezi dveřmi: "Zavři a sedni si!" Hella se na mne tázavě podívala. Vstal jsem a šel jsem zavřít dveře. "Tobě to neříkám!" zařval pořízek. "Ale ona ti nerozumí," řekl jsem mu. "Tak jí to přelož!" Tlumočil jsem Helle jeho přání a pak jsme si vedle sebe sedli na slamník naproti pořízkovi, který začal s výslechem: "Co tady chcete?" "Přišli jsme sem s Vadimem." Jedna z dívek se uchichtla a pořízek ji zpražil pohledem. "To sem viděl, nejsem slepej! Co tady chcete?" opakoval svou otázku. "Tady nic. Chceme pryč." "Proč jste teda vylezli tady na dvoře?" "Nevybírali jsme si. Vylezli jsme, kde to šlo." "Proč jste teda lezli dovnitř?" "Protože to jinudy nešlo." "Co nešlo?" Přemýšlel jsem, co mu můžu říct. Zeptal jsem se Helly. "Nedomlouvejte se a mluv!" zařval pořízek. "Kdyby byli od nich, nebudou tady a budou vědět, co jsme zač. Co se může stát?" řekla Hella. "Nešlo to jinudy odejít z jednoho sklepa jedný starý fabriky," řekl jsem pořízkovi. "Proč?" "Protože byl zamčenej a lidi, co ho zamkli, byli venku a měli zbraně." Vadim, který přes všechen náš hovor usnul, začal hlasitě chrápat. Poďobaný skrček si přisednul k Helle z druhé strany: "Není ti zima, já bych tě zahřál!" "Vodpal, debile!" okřikl ho šéf a hodil po něm prázdnou konzervu. Skrček uhnul a konzerva dopadla s rachotem do kouta mezi své družky, kterých tu nebylo málo. Jedna z dívek se napřed pokoušela Vadima převrátit a pak mu dala facku: "Nechrápej, čuně!" Vadim zachrochtal a převrátil se na bok. Pořízek se vrátil ke svým otázkám, teď už mírnějším tónem. "Jak ste se dostali do té továrny?" "Přivezli nás tam z náměstí landroverem" "Čím?" "Džípem. Gazíkem" Bylo to venku. "Tak to jste vy! A kde je ten třetí?" "Ten s námi zavřený nebyl. Pokousal ho pes a odvedli ho jinam." Pořízkovi i ostatním, co nás poslouchali, se viditelně ulevilo. "Tady jste v bezpečí, sem nikdy carova svoloč nechodí." "Carova? Myslel jsem, že máte presidenta." "Ten je daleko. Tady ve městě vládne car. Má svoji policii a patří mu půlka města. Ale nebojte. Nás je mnoho. My jsme se nelekli, jako naše rodiče, když padla vláda sovětů. Zůstali jsme tady. V podzemí chystáme novou revoluci." Myslel jsem, že si dělá legraci, ale jeho tvář vyjadřovala upřímné nadšení. Ostatní se tvářili lhostejně. "A odkud jsi ty?" zeptal se mě. "Z Čech." "Z takové dálky? A co tady děláš?" "Pracovali jsme na druhé straně hor a váš car nás odtamtud vyhnal." Revolucionář poněkud znejistěl. "Proč jste utíkali sem?" "Cestu na druhou stranu hlídali a ani jsme nevěděli, že sídlí tady." Moje odpověď ho zase uklidnila. "A odkud je ona?" ukázal na Hellu. Vlastně jsem se jí nikdy nezeptal. Amerika i Anglie byly v tu chvíli nepřijatelné. "Z Kuby," odpověděl jsem. Rozezná španělštinu od angličtiny? Podle toho, jak se mu rozzářil obličej, nerozezná, nebo neví, jak se na Kubě mluví. "A váš přítel?" "Z Koreje." Zpozorněl: "Severní, nebo jižní?" "Severní!" Suverénně jsem přemístil Rimovo rodiště o pár set kilometrů. "Soudruzi! Nezoufejte! Sovětský svaz znovu vstane! Světová revoluce zvítězí!" Podal mi rozpitou lahev a sám si vzal druhou. "Na komunismus!" Zhluboka si přihnul a pak tu svou podal Helle, která se na nás nechápavě dívala. "Dělej, že piješ. Vysvětlím ti to potom," řekl jsem jí. Pořízek se obrátil k jedné z dívek: "Ljuso, dej jim pořádně najíst! A deku, ať jim není zima!" Oslovená se otráveně zvedla a odněkud přinesla kus chleba a vojenskou konzervu. Kupodivu nebyla prošlá. Zato deka byla ještě špinavější než my. Opatrně jsem ji odmítl.

"Co pro vás můžeme udělat?" zeptal se pořízek, když byla konzerva prázdná. "Potřebujeme na letiště. Naši pro nás poslali letadlo. A rádi bychom našeho kamaráda." "Oj oj, špatně, letiště taky patří carovi! A na kamaráda zapomeňte, na to je nás málo. Ale tady Kolja vám sežene nějaký auto a já vám zatím vysvětlím cestu. Koljo, ať je to něco, co se hned tak nerozpadne!" Skrčkovi zasvítily oči. Přestal hladit Helle ruku a vystřelil ze sklepa. Pořízek stále naléhal, abychom nejezdili na letiště, ale nakonec mi cestu popsal. Pro jistotu jsem si nechal vysvětlit i cestu z města. Dostal jsem i jednoduchý plánek, načmáraný ohořelou sirkou na zažloutlém kusu novin. Hella mezitím usnula.

Z dřímoty mě probral Koljův návrat. "Rozkaz splněn, Vladimire Ivanoviči!" hlásil radostně od dveří a podával pořízkovi koženou bundu. Ten z ní vytáhl náprsní tašku a řidičský průkaz. Pohlédl do něj. "Blbče. Jestli je chytnou, tak je na místě zastřelej." Kolja se bránil: "Říkal jsi pořádnou káru pro soudruhy. A pořádný káry má jenom ta carova sebranka. Muchlal se s tou svojí kurvou před barákem a ani nevypnul motor. Měl jsem snad okrást někoho z našich?" Vladimir Ivanovič mu neodpověděl. Podal mi bundu: "Jsou tam i peníze. Budete je možná potřebovat. Buďte opatrní, soudruzi." Stiskl ruku mně i Helle, která se mezitím probrala.

Šli jsme za Koljou. Vedl nás ze sklepa, průjezdem na ulici, do dalšího domu a přes dva dvorky až do úzké uličky, kde stálo auto. Rozhodně to nebyl žádný lenochod. "Tři litry." poklepal na kapotu a potom se obrátil k Helle. Stále ještě ignoroval jazykovou bariéru: "Škoda, že jsme na sebe neměli víc času. Tak jindy." Pohladil ji po hlavě a zmizel ve tmě.

Tak v takovým autě jsem ještě neseděl. Kůže, leštěný dřevo, počítač. Spousta místa, vysokej podvozek, náhon na všechny čtyři. Přepych a přitom snad musí projet úplně všude. Hodiny na přístrojové desce ukazovaly půl třetí. Jak dlouho jsme byli v kanále? Jak dlouho v tom sklepě? "Jeď!" Hella do mne strčila. To přece nemusí, přece nechrápu! Kde se do toho cpe klíček?..Aha, tady. Motor lehce naskočil. Řazení? Normální. Tak pojedem. Zařadil jsem, přidal plyn a pustil spojku. Auto vyrazilo prudce dopředu. Lekl jsem se a ubral plyn. Povedly se mi krásné začátečnické přískoky. Zastavil jsem. "Proč nejedeš?" "Není tu někde mapa města? Vladimir mi to sice popsal, ale moc chytrej z toho nejsem." Schránka na přístrojové desce byla zamčená. Vytáhl jsem klíčky ze zapalování a odemkl ji. Mapa v ní skutečně byla a kromě ní a jiných drobností i malá pistole. Byla nabitá. Hella si vzala mapu. "Rozsviť!" Jo, ale kde? Šátral jsem po přístrojové desce, až jsem nalezl lampičku přímo před Helliným sedadlem. Vzala si ji, rozložila mapu a zeptala se: "Kde jsme?" "Nevím." "To ses jich nezeptal?" "Mohla ses zeptat ty." Cítil jsem její podrážděnost už když jsme se loučili s Vladimirem a jeho lidmi, ale marně jsem přemýšlel o příčině. "Pomalu pojedu a podíváme se na cedulky." Znovu jsem nastartoval a opatrně se rozjel, tentokrát už bez přískoků. Projeli jsme několika bezejmennými uličkami, než jsme se dostali na pusté náměstí, které se nějak jmenovalo. Hella ho našla na mapě a pak už mě poměrně slušně navigovala, průběžně mě nabádajíc ke spěchu. Dostali jsme se na hlavní ulici. Dvě,sedmdesát, tři, stodeset, čtyři. Pomalu jsem si na vůz zvykal. "Proč jedeš tak rychle? Doleva!" Brzda, meziplyn, tři, brzda, meziplyn, dva, volant, hvízdající gumy, plyn, tři,.."Co šílíš?" Čtyři, nohu z plynu. "Promiň, bylo toho všeho na mne už asi moc. A ty sis stěžovala, že jedu moc pomalu." "Ale proč jedeš doprava, když řeknu doleva?" "Promiň. Asi jsem myslel na něco jinýho." Zpomalil jsem a opatrně otočil. Pokračovali jsme ještě chvíli ulicemi a pak už jsme byli na výpadovce k letišti. Cedule Letiště 2km. Už tam budem. A pak do letadla a chrápat. A probudit se tak doma v Praze v posteli a ráno nakrmit křečka a spěchat na sedmou, abych si nepích červeně. Konečně letiště. No, vypadá spíš jako venkovská hasičská zbrojnice. Tak, kde to máme. Támhle. Ne, to není ono. "Tam!" Kam to ukazuješ? Jo, už vidím, ale kdo to stojí okolo? Není jich nějak moc? Co to maj v rukách? Ne,ne. Pryč! Pryč! "Pryč! To nejsou naši!" Taky vidím. Otočit. Kdo to tam ksakru je? Policajti?! Vědí už o ukradeným autě? "Mám zastavit?" Teď mi poraď! "Asi jo!" Tak, odřadit, okýnko dolů, dobrzdit. Pro jistotu připravit jedna. Tak pojď, ať to máme za sebou. Co to máš v tý ruce? Baterku, to ještě jde. Nesviť mi do ksichtu, sakra. "Jeď, jeď!" Spojka, plnej. Chlap s baterkou uskočil a ve světle reflektoru jsem zahlédl na poslední chvíli psí tělo. Instinktivně jsem strhl volant, ale vlčák stejně dostal plný zásah. Smyk, skok na trávník vedle silnice. Kola vyryla do trávníku brázdu. dalo mi práci dostat vůz zpátky na silnici. Za námi se ozvala střelba. "Sehni se!" Ani jsem nemusel Hellu pobízet. Dvě, tři, čtyři. Jedou za náma? Jedou! Hlavní silnice. Přibrzdit. Vzpomínám si na radu revolucionáře a zahýbám doleva. A zase plyn. Silnice je rovná. Dlouhý světla, čtyři, pět. Stošedesát. Jedou za náma? Už skoro ne. "Zvládls to." Jo. To vím taky. Ale mohlo to bejt lepší. "Takže varianta dvě, po vlastní ose." Hella vyhrabala z kastlíku automapu. "Teď jedeme zpátky podél hor, zhruba na východ. Ještě asi sto kilometrů, pak musíme zase přes ně, ale ta silnice je tady namalovaná jako větší než ta, po které jsme ráno přijeli." Řekl jsem: "Ráno je teď." Přímo před námi obloha pomalu začínala blednout.

Tři čtvrtě na pět. Tady musím odbočit. Ta jejich muzika se nedá poslouchat. Vypínám radio. Co má na těch kazetách? Samej rap, blbec. Ale je to lepší než nic. Pumpa. Tankovat? Jo. Zajíždím k ní, Hella vedle mne pořád spí. Tak polez z tý boudy, polez. "Plnou. A máte něco kjídlu?" Dědek se dívá divně. Ruštinu asi nečekal. Jde k čerpadlu a přes rameno volá něco do boudy. Vyleze šeredná baba. Prohlíží si mě podezíravě, ale současně mi podává čerstvě vypadající chlebový placky a lahev místní limonády. Dávám je do auta. "Voda. Teče vám tady?" Dědek ukazuje za boudu. Ze země tam čouhá stará pumpa. Zapumpuju a teče rez. Vzpomínka na kanál je ale silnější. Sundám košili a myju se. Paráda. Dvakrát pumpnout, natočit rychle do dlaní, polít se, a znova. Pak k autu. Dědek už čeká na placení. Na stojanu není počítadlo a tomu, co říká, nerozumím. Dávám mu padesát, ale on vrtí hlavou. Přidám ještě jednu padesátku a on začne hrabat v kapse. Mávám rukou a nastupuju do vozu. Klaní se až k zemi. Při odjezdu mi slušnou ruštinou přeje šťastnou cestu a dlouho mi mává. Divný lidi. Pouštím se do jedné placky. Skřípe mezi zubama, ale jíst se dá. Hella pořád spí.

Šest pětapadesát. Už to tak neodsejpá. Polovinu toho,co jsem předtím ujel za hodinu, jedu teď tři. Blbá cesta. Nahoru, dolů, samá ztáčka. Zeleň kolem cesty už se dávno vytratila, okolí je samá skála a to zdejší slunce začíná připalovat už teď. Nemá ta kára klimatizaci? To víš, ře má! Jak se s ní.. Sakra, šutr. Měl bych už zastavit a trochu se prospat, než nás oba zabiju. Ale stejně je to pěkná holka, i teď, když je tak zmazaná. Co ty lidi dneska blbnou? To už je druhej povoz s nábytkem, a takhle časně! Hele, támhle za tou skálou by moh bejt plácek. Jo, dobrý. Tak, vypnout motor, ruční brzdu, zajistit dveře, ty její taky. "Co se děje?" Probudí se zrovna, když sem nad ní nakloněnej. Proč na mne tak kouká? "Promiň, ale já tě nechtěl líbat, zavíral jsem dveře." "To bych od tebe snad ani nemohla čekat. Proč jsi zastavil?" "Jak dlouho jsi spala?" "Nevím." "Já to taky nesledoval, ale vím, že já jsem spal asi půl hodiny v tom bolševickým doupěti. Prostě nemůžu dál. Jsem hotovej...A proč na mě pořád tak koukáš?" "Je to na tobě dost vidět. Pojď sem, já chvíli pojedu." "Dobře." Vylezu z auta, kolem čumáku k jejím dveřím. Při každým kroku jako by mi vrazil hřebík do hlavy. Ona samozřejmě jenom přeleze šaltpáku. Levý dveře odemčený, pravý zamčený. Jak jinak. Ťuk, ťuk. "Co chceš?" "Dovnitř." Nevídáno. Dobrý. Trochu sklopit opěradlo, posunout sedadlo na doraz dozadu, pásy. "Můžem." Ééé. Se zařazenou rychlostí se nestartuje. To už je lepší. Míň plynu! Míň spojky! Hop, hop, hop. Ta dvojka je tam moc brzo, ten motor se musí víc vrtět. Toč, toč,.."To si časem zvykneš, víš, jaký já měl v noci problémy, když jsem si za to sed poprvé" říkám nahlas a jsem rád, že v zápětí můžu usnout.

Zaclonil jsem si oči a rozespale jsem mžoural, protože slunce mi svítilo předním oknem přímo do obličeje. Auto stálo a já si uvědomil, že mě vzbudilo ticho a ustálení polohy. Sedadlo řidiče bylo prázdné. Hodiny ukazovaly devět pět; to jsem tady moc dlouho nespal. Tachometr? O třicet pět víc. Nic moc. Vyhlédl jsem ven. Stáli jsme na ulici, tvořené několika chudě vyhlížejícími domky. Ten nejbližší byl trochu větší, čerstvě nabílený a nad dveřmi měl nějaký nápis. Odhadl jsem ho na obchod. V uctivé vzdálenosti od vozu postávala parta bosých kluků a o kousek dál i pár dospělých a zvědavě se dívali směrem k nám. Po Helle nebylo ani památky. Stáhl jsem okno a naklopil zpětné zrcátko, abych se v něm viděl. Dalo mi dost práce donutit představivost, abych našel alespoň nějaké společné rysy toho, co jsem před necelými pěti týdny viděl v zrcadle na londýnském letišti s dohněda opálenou tváří s hlubokými, prachem zaplněnými vráskami, červenýma očima, šedými vousy a vlasy, které připomínaly trávu, ojíněnou podzimním mrazem. Zkusil jsem vlasy uhrábnout rukou, ale nemělo to pražádný účinek. Vrátil jsem zrcátko do původní polohy a zapnul rádio. Nechal jsem proladit celou stupnici, ale byly tam jenom dvě stanice. První vysílala tu ohavnou místní hudbu a druhá jakýsi projev, přednášený v místním jazyce hlasem místy až hysterickým. Strčil jsem do přehrávače jednu z rapových kazet a otevřel přihrádku na přístrojové desce. Kromě mapy a pistole obsahovala ještě cigarety, zlatý zapalovač a brýle proti slunci. Nasadil jsem si je a zapálil jsem si cigaretu. Čekání už se mi zdálo dlouhé. Strčil jsem pistoli do kapsy a vystoupil z vozu. Jen o zlomek vteřiny později se otevřely dveře a na ulici vyšla Hella. V náručí nesla objemný pytel z hnědého papíru. Hodil jsem cigaretu na zem, vzal jsem od ní nákup a uložil ho na zadní sedadlo. Hella si automaticky sedla na sedadlo spolujezdce, takže mi bylo jasné, že spát se už nebude. Vlezl jsem tedy za volant. "Co jsi nakoupila?" zeptal jsem se. "Co měli. Něco na sebe, mejdlo, jídlo. Někde musíme zastavit a dát se trochu do pořádku. Z toho kanálovýho smradu se mi dělá zle." Pohodlně se rozvalila v sedadle, které jsem předtím upravil pro sebe. "Ty si teda umíš udělat pohodlí. Jak ses vyspal?" "Málo." Došlo jí, že si sedla na nesprávné místo. "Mám jet já?" "Děkuju, ale teď to zas chvíli pude. Až pozdějc." Prudce jsem se rozjel. Ve zpětném zrcátku jsem skrz oblak prachu viděl, jak se tři z čumilů o překot hrnou k místu, kam jsem odhodil cigaretu.

Cesta za vesnicí ještě asi pět kilometrů více méně stoupala, až nás dovedla k průsmyku, kde jsme opět, a opět bez problémů, překročili hranici. Za průsmykem jsme potkali další potah, stěhující rodinu s celým majetkem. Od rána už byl nejmíň pátý. Přejeli jsme mělké, kamenité údolí a přehoupli se přes sedlo, za kterým už silnice začata definitivně klesat. Pod námi vpravo ležela suchá step a někde v ní zbytky našeho tábora, vlevo, kam mířila silnice, bylo místy vidět obdělanou půdu a známky lidského osídlení. V jednom místě stoupal k nebi oblak dýmu. Asi za půl hodiny jsme přejížděli dřevěný mostek,ze kterého jsem zahlédl, jak kousek proti proudu bystřina překonává skalnatý práh a tvoří tak malý vodopád. Zastavil jsem a zeptal se Helly: "Není to to správné místo pro sprchu?" Probrala se z dřímoty: "Je. Ale není tam moc vidět z cesty?" "Víš, jak je tady malej provoz. Než se sem někdo dokodrcá, budem dávno pryč. Dole to už bude slabší a kdo ví, kde zase narazíme na slušnou vodu. Kromě toho už mám hlad." "Tak dobře," souhlasila nakonec. Popojel jsem ještě kousek. Za mostkem odbočovala k vodopádu cesta, široká tak akorát na naše auto; dal jsem se tedy po ní. Klikatila se mezi balvany, až byla nakonec tak úzká, že jsem musel zastavit. Vzali jsme náš papírový pytel a zbývajících pár kroků došli pěšky. Usadili jsme se na velkém plochém kamenu na břehu a Hella vysypala obsah pytle. Na kameni se postupně objevily dvě hrubé šedé košile, kostka mýdla, hřeben, místní chleba, ručníky, které vypadaly skoro jako utěrky, šedohnědé kalhoty, podobné těm, ve kterých jsem viděl vesničany při čekání na Hellu, zeleninu, nějaké konzervy a dvě plechovky Pepsi Coly. Vyvalil jsem oči. "Divíš se, co? Měli to tam vystavené jako luxusní zboží. Jedna stála to co celý zbytek nákupu. Vykoupila jsem jim všechny dvě." Měla dost dobrou náladu. "Jaký postup zvolíš?" zeptala se. "No, napřed jídlo." "To já ne, mně by nechutnalo." Vzala čisté oblečení a zamířila k vodopádu. Patlal jsem si na chleba olejovky v tomatě a díval se, jak ze sebe deset metrů ode mne Hella shazuje poslední kousky oděvu a noří se do tůně pod vodopádem. Při škrabání něčeho, co vypadalo jako mrkev, ale mělo to bílou barvu, se Hella mydlila a já přemýšlel o tom, že dost často volím špatné pořadí. "Nechals mi něco, hamoune?" Místní oblečení na ní kupodivu vypadalo jako módní safari a ne jako pracovní oděv pasačky ovcí. Nebo si to namlouvám? Dojedl jsem pátý krajíc. "Nechal, na!" Podal jsem jí konzervu, ale náhle mě ovanul kanálový puch, který jsem do té doby jaksi nevnímal. Stáhnul jsem ruku zpět. "Vem si radši sama, já se jdu umýt." "Ale na ty hadry, co ze sebe sundáš, pak už radši nesahej, aby ses nemusel mýt znova!" volala ještě za mnou. Vyprázdnil jsem kapsy na břeh. Kromě nepoužitelného kapesníku, nože a pár drobných jsem tam měl i v pas v plastikovém sáčku. S uspokojením jsem zjistil, že procházku kanálem přestál ve zdraví. Postavil jsem se pod vodopád a nechal si dopadat proud vody na ramena a na záda. Dokonale mě to probralo. Znáte ten stav, jako byste se najednou probudili. Vidíte věci z úplně jiného pohledu, jako byste stáli mimo svoji osobu, vidíte jasně, jak jste se nechali pasivně dotlačit okolnostmi tam, kde jste, víte, kde jste udělali chyby, komu jste ukřivdili a ublížili, co jste měli ve kterém okamžiku udělat.. Bohužel, tento stav trvá většinou tak krátce, že si jen stačíte dát předsevzetí, že se to musí změnit, že musíte dát do pořádku alespoň ty věci, u kterých je to ještě možné, zdá se vám to všechno jednoduché, ale pak ten vzácný okamžik zvolna pomine a vy se zase dostanete do vyjetých kolejí. Jako byste slezli ze žebříku, ze kterého byla jasně vidět cesta z bludiště ven. Tápete dál a děláte zejména věci, které se dělat hodí a o kterých si myslíte, že je od vás ostatní očekávají.

Pod tím studeným vodopádem jsem jasně věděl, co v příštích chvílích udělám, ale než jsem dokončil očistu, oblékl se (Hella měla pravdu, starých šatů jsem vůbec neměl chuť se dotýkat) a došel k Helle, svět zase stačil zesložitět. Stále ještě jedla, a to byla možná jedna z těch banálních maličkostí, které vás zaskočí, protože neodpovídjí vašim představám a tím vás pomohou sundat ze žebříku. Použil jsem hřeben a pak jsem si otevřel plechovku coly a zapálil další cigaretu z auta. Lehl jsem si na záda a díval se na tmavomodrou oblohu. Hella stále jedla.

Probudil jsem se asi za tři hodiny a cítil jsem se o dost líp. Hella seděla na zemi kousek ode mne, vyhazovala jeden kamínek do vzduchu a snažila se sebrat jiný ze země a vyhozený zase chytit. Ukazoval jsem před časem tuto dětskou zábavu v táboře, ale Pavel to okomentoval takovým způsobem, že jsem na podobné akce ztratil chuť. Došel jsem k ní. "Nechceš mě to naučit?" zeptala se. "Rád. Ale nenecháme to na jindy? Jsme tu už dost dlouho a měli bychom pokračovat." Chvíli ještě mlčky zkoušela svou obratnost s kamínkem, ale pak mi podala obě ruce, abych jí pomohl vstát: "Máš pravdu," řekla. Vzal jsem ji za zápěstí a pomohl jí na nohy. Vstala příliš prudce, takže na moment ztratila rovnováhu. Najednou jsme stáli tak blízko sebe, že jsem měl dojem, že nemůžu udělat nic jiného, než ji obejmout a políbit. Díval jsem se jí do očí. Byly unavené, ale měl jsem dojem, že se usmívají. Chvíli jsem váhal a pak se mi najednou přes její obličej přeložil obraz zoufalé tváře, v jejíchž očích se odrážejí plameny hořící vrtné soupravy. Pustil jsem její ruce a o krok ustoupil. Řekl jsem: "Promiň." Sklonila trochu hlavu a vydala se beze slova k autu. Vzal jsem pytel se zbytkem jídla a šel za ní.

Oba jsme mlčeli. Cesta se vlnila předhůřím, občas jsme míjeli naložené povozy a teď už dokonce i jednotlivce či skupinky lidí s ranci na zádech, směřující opačným směrem než my. Vůbec si nás nevšímali; jen když bylo na cestě málo místa pro vyhnutí se, ustoupili trochu stranou. Projeli jsme několika chudými vesnicemi, lidé v nich postávali v hloučcích uprostřed cesty, kterou nám jen velmi neochotně uvolňovali. Jednou jsem zkusil zatroubit, ale vyneslo nám to navíc jen hrození pěstí, takže jsem příště raději jen trpělivě čekal, až bude cesta volná. V jedné z vesnic jsem si všiml, že některé domy mají rozbitá okna a vylomené dveře, a v další jsme dokonce projížděli kolem ještě doutnajícího spáleniště. Přerušil jsem ticho v kabině: "Co tomu říkáš?" Hella se vytrhla ze zamyšlení. "Nevypadá to dobře; doufám, že na autě nemáme tu nesprávnou značku." Bohužel, hned v další vesnici jsme se přesvědčili o opaku, když nás při průjezdu pozdravily letící kameny. Blížili jsme se k hloučku vesničanů, stojících uprostřed cesty. O něčem vášnivě diskutovali a vůbec nejevili snahu nám uvolnit průjezd. Musel jsem se s autem nacpat do mezery mezi okrajem cesty a domem a zachytil jsem přitom o omlácený bicykl, který byl opřený o zeď. Dav ztichl a otočil hlavy. Pak někdo něco vykřikl a najednou se všichni pohnuli směrem k nám, začali křičet a mávat rukama. Odněkud přilétl kámen a hlasitě udeřil do dveří auta a hned za ním další, který dopadl na okno. Byla to dost silná rána, ale okno vydrželo. Na nic jsem nečekal a prudce jsem sešlápl pedál až na podlahu. Porazil jsem další dvě kola, poničil nízký plůtek a pak se mi konečně podařilo dostat se zpátky na cestu. Dav se hnal za námi. Přeřadil jsem nahoru a v duchu blahořečil Koljovi, že pro nás ukradl právě tohle auto. Řítili jsme se pryč z vesnice kolem hořícího domu. Koutkem oka jsem před ním v troskách nábytku zahlédl něco, co ze všeho nejvíc připomínalo mrtvého člověka. Další vesnicí jsme doslova proletěli se zapnutými světly a spuštěnou houkačkou osmdesátikilometrovou rychlostí, zanechávajíce za sebou oblak prachu a rozlícené vesničany, kteří jen tak tak stačili před námi uskakovat. O několik kilometrů dál jsem uhnul z cesty a zastavil za skupinkou keřů. "Co chceš dělat?" zeptala se Hella. "Sundám čísla, třeba to trochu pomůže. Rozhodně si nemyslím, že by to bylo na škodu," odpověděl jsem a začal pátrat po nářadí. Žádné jsem však nenašel a tak mi nezbylo než čísla urvat za pomoci klacku. Po zádech mi přeběhl mráz, když jsem si představil, že bychom v některé vesnici píchli. Hella po celou dobu, co jsem odstraňoval značky, seděla za volantem v nastartovaném autě, po ruce pistoli. Široko daleko však nebylo nikoho vidět. "Pojedeš?" zeptal jsem se, když jsem byl hotov. "Jestli to není nutné, tak radši ne," odpověděla. Sedl jsem si tedy za volant a vrátil se na silnici. "Co myslíš, že se tady, prosím tě, děje?" zeptala se Hella po průjezdu další vesnicí, který tentokrát proběhl hladce. "Nevím přesně, ale vypadá to jako vyřizování účtů. Nejspíš národnostní nebo náboženská nenávist. Dřívější vláda si libovala v tom, že celé etnické skupiny záměrně přesidlovala a tím vlastně rušila hranice dřívějších zemí. Nikdo nebyl nikde doma, národnosti se promísily, zanikl pocit sounáležitosti a cizorodá masa pak nebyla schopná se sjednotit a líp se jim ovládala. Tohle jsou pak důsledky, když lidi ztratí bič, který je držel ve strachu." "Jak to dopadne?" To jsem se neodvážil odhadnout. Pokrčil jsem rameny. "Nevím. Třeba se to za pár dní urovná." Doufal jsem přitom, že se mi podaří zmizet odtud co nejdřív. Před námi se objevila v zapadajícím slunci silueta města. Změnil jsem téma: "Nedojíme zásoby, než tam dojedem?" "Dobrej nápad," souhlasila Hella.

Seděli jsme vedle sebe pod stromem, opření zády o jeho kmen. Zmizel v nás poslední kousek chleba a já jsem si zapálil předposlední cigaretu z krabičky. "Tu poslední si nechám, až to bude hodně špatný." "Co?" zeptala se. "Nic, to je jenom jedna z metod, jak přestat kouřit. Bohužel ne vždycky funguje. Většinou mi někdo nabídl, nebo jsem si koupil další krabičku." "Ale pak jsi přece stejně přestal!" "Ano. To jsem si vždycky ráno zapálil a bylo mi tak špatně, že mi nic jiného nezbylo. A to si všichni známí mysleli, kdoví jak nemám silnou vůli. Houby! Vidělas někdy někoho umírat na rakovinu plic? Ležel celý dny v nemocnici metr ode mne a já neměl kam utýct. Vyprávěl - když ještě mohl mluvit - že ho má na svědomí jeho mistr, kterej pět let kašlal na opravu odsávání par a tak tam všichni celou tu dobu dejchali toluenový výpary." "Nechceš se bavit o něčem příjemnějším?" zaprosila. "O čem? Jak budeme Robovovi vysvětlovat, co se vlastně stalo a proč se vracíme jenom dva?" "Ten už stejně všechno dávno ví líp než my." Nechápal jsem: "Jakto? Proč?" "Proč myslíš, že nás nikdo nehonil? Protože jsme měli rychlejší auto? Ne. Protože věděli, že máme jen jednu možnost. Kam jinam jsme mohli jet, než sem." "Ty si myslíš, že tam na nás čekaj?" "Ne," řekla "alespoň ne v tom smyslu, jak si to představuješ ty. Na nás jim nezáleží. Touhle dobou už to Robov určitě prodal. Na nás jim nikdy nezáleželo. Potřebovali donutit Robova k prodeji. To se jim povedlo a pro něj je to navíc lepší, protože jestli tady bude občanská válka, on by musel vyklidit pole tak jako tak." Musel jsem přiznat, že takhle jsem se na to nikdy nedíval. "A tys to věděla?" "Napadlo mě to, když nás chytli." "Proč jsi tedy se mnou utíkala? Mohli jsme si v klidu počkat, až nás sem dopraví a ne se trmácet čtyřiadvacet hodin kanálama a přes hory?" "Neznám zdejší zvyklosti v zacházení se zajatci. Pro mne to bylo rozhodně příjemnější a možná i bezpečnější. Pro tebe asi ne." "Proč myslíš?" "Protože jsi tolik spěchal. Nic by se nestalo, kdybychom tady byli o den či dva později. I když, nakonec, asi jsi měl pravdu. Zítra už bychom nemuseli projet." Zase jsem měl před očima tmavý vrtulník a věž vrtné soupravy, sklánějící se v plamenech k zemi. Co je vlastně normální? Umět se přizpůsobit podmínkám a nevracet se k tomu, co bylo včera? Držet se nějakých abstraktních pravidel a omezení, která si více méně stanovuji sám, i když mě k tomu vlastně nic nenutí? Kdo byl vlastně Jules, Gurhu a ostatní, že dopustím, aby mi i teď zasahovali do života? Zeptal jsem se: "Budeš pro ně dál dělat?" "Ne. Stačilo to. Najdu si práci v nějaké klidnější oblasti. A ty?" "Mám smlouvu na rok." "Na to zapomeň. Tady se už nic nebude dít a pokud vím, jinde nic, kde by tě potřebovali, nemají. Kromě toho si myslím, že by ses měl vrátit k svému oboru. Na tohle se podle mne nehodíš. Ale to je, samozřejmě, tvoje věc."

Projížděli jsme pomalu ulicemi města a Hella se snažila najít nějaký záchytný bod, aby se zorientovala a mohla mi ukázat cestu ke zdejšímu sídlu firmy. Ve městě byl klid, ulice byly liduprázdné až na ozbrojené vojenské hlídky, které nám však nevěnovaly pozornost. Přijeli jsme na kulaté náměstí, uprostřed něhož stála socha jakéhosi vůdce s napřaženou rukou, vyvedená v nadživotní velikosti. "Takže támhle doprava," řekla se zřetelným ulehčením Hella. Zahnul jsem za roh a zastavil u chodníku. "Nějak se mi tam nechce," řekl jsem. "Mně taky ne, ale radši jeď, ať to máme za sebou a nebudíme tady zbytečnou pozornost." Odrazil jsem od chodníku ve chvíli, kdy se skupinka vojáků, kteří dosud stáli deset metrů za námi, vydala směrem k nám. Když jsme se dali do pohybu, zase zůstali stát. Projeli jsme několika ulicemi a nakonec jsme dorazili k patrovému domu, který měl na vstupních dveřích přibitý kus papíru se jménem firmy. Otevřenými vraty jsem zahlédl ve dvoře obytný vůz. Hella mě vedla po schodech nahoru do patra, kde bez klepání otevřela dveře, na kterých byla stejná cedulka jako na dveřích domovních. Octli jsme se v předsíni, z níž vedly čtvery dveře. Jedny byly otevřené a za nimi jsem uviděl úsporně zařízenou kancelář, kde kromě několika sbalených zavazadel byli ještě tři muži. Dva seděli u konferenčního stolku zády k nám, třetí byl Robov. "To je dost, že jste tady! Kde jste se tak zdrželi? Dejte sem papíry a klíče od toho vozu! Co vás to vůbec napadlo?" Dva muži se po nás ohlédli a já jsem v nich poznal dvojici, která nás byla navštívit předtím, než začaly naše potíže. Zdaleka nebyli tak nervozní a vzteklí jako Robov. Teprve teď jsem si uvědomil, že tvář mladšího je nápadně podobná tváři z řidičského průkazu, který byl ve voze, kterým jsme přijeli. Protože u stolku už nebylo žádné volné křeslo, přitáhl jsem si židli od psacího stolu a sedl si na ni. Hella chvíli váhala a pak udělala totéž. "Nikdo vám neříkal, abyste si sedli!" vyjel Robov. Nevšímali jme si ho. Vyndal jsem z kapes doklady, pistoli a zlatý zapalovač a položil je před staršího muže na stůl. "Promiňte, že jsme vám způsobili potíže, ale jistě chápete, že jsme neměli na vybranou. Auto stojí před domem, je až na dolík od kamene v pořádku. Náklady vám uhradím a chybějící peníze vrátím, až dostanu svůj plat." Robov se zase chystal vyletěl, ale starší z mužů ho předešel: "Již jsme se dohodli s panem Robovem." Potom přesunul hromádku věcí, které jsem předtím vyndal z kapes, před mladíka a něco mu řekl ve svém jazyce. Mladík zrudnul a sklopil hlavu. Pak se oba zvedli. "Sbohem," řekl starší Robovovi. Nás si ani nevšiml.

"Ta vaše pitomina mě stála dvacet tisíc! Nedostanete ode mne vůbec nic!" vyštěkl, sotva se za nimi zavřely dveře. "Za čtyři hodiny startuje letadlo. Můžete odletět se mnou. To je to poslední, co jsem pro vás ochoten udělat. Dál se o sebe starejte sami." "Ta vaše pitomina stála Julese a Gurha život a Rima a Bertu zdraví a nám taky moc nechybělo. Co se týče placení, mám smlouvu na rok. Já jsem ji na rozdíl od vás neporušil. Vy jste mi nezajistil podmínky k práci. Pokud nemáte zájem o mé další služby, zaplaťe a já půjdu." "Nedostanete ani vindru," opakoval Robov, "a jestli chcete, tak si firmu klidně můžete i žalovat." Vtom se ozvala Hella, která až do té doby mlčela: "Pane Robove, v tom případě mi nezbude nic jiného, než si popovídat o vašich aktivitách se svým zaměstnavatelem. Zaplaťte podle smlouvy." Podíval jsem se na ni. Takhle překvapivě ráznou jsem ji vůbec neznal. Něco ví, nebo blufuje? Robov kupodivu vstal a otevřel trezor v koutě. Vyndal z něho papírovou krabici. Začal z ní odpočítávat stodolarové bankovky. Bylo jich tam požehnaně. Ještě jednou oddělené peníze přepočítal a pak je přisunul k nám. Hella vzala svoji hromádku a prohlédla si jednu bankovku. Pak svůj balíček zase přisunula k Robovovi. "Tak si je zase dejte zpátky do krabice, pane Robove," řekla, "nám dejte z těch, co máte v kufru." Robov se na chvíli zarazil, ale pak řekl: "Pokud vám nevyhovuje hotovost, dám vám šek." "To v žádném případě," snažil jsem se opět zapojit do hovoru, ale Hella mě přerušila: "Klidně v dolarech, ale ne ve falešných. Račte," pokynula rukou ke skupince zavazadel. Dohadovali se ještě chvíli a mně byla určena jen role pozorovatele. Výsledkem však bylo, že jsme oba dostali zaplaceno - Hella všechno a já to, co jsem odpracoval plus náklady na cestu domů. Robov po zmínce o HelIině zaměstnavateli pro mne nepochopitelně zkrotnul. Nebylo mi jasné, že člověk jistě velmi zkušený a protřelý víc nebojuje. "Co je s ostatními?" zeptal jsem se ještě před odchodem. "Váš přítel ještě něco zařizuje a zítra odjíždí s laboratoří." "Rim?" "Ne, pan Rim Čong Gon leží v nemocnici a poletí s námi, stejně jako slečna Hahnová..." "Kdo?" Nikoho toho jména jsem neznal. "Berta." vysvětlila mi Hella. "..a ostatní, pokud neodjeli už včera, se rozhodli zůstat tady." "Pro některé to bylo jistě poměrně jednoznačné rozhodování," řekl jsem, když jsme odcházeli. Hella se zastavila ve dveřích a otočila se zpět k Robovovi: "Mohl byste mi na chvíli půjčit klíče od laboratoře? Mám tam doklady." Robov chvilku váhal, ale pak jí klíče hodil. Čekal jsem na ni před laboratoří a stále mi vrtala hlavou Robovova změna v chování. Když se vrátila, zeptal jsem se jí, co si o tom myslí. "Nic. Hrabal se mi v dokladech a já jsem mu to připomněla."

Staré dvouvrtulové letadlo se těžce odlepilo od startovací dráhy. Sedadla byla odmontovaná kromě dvou, na nichž seděl Robov a jeden místní cestující narychlo opouštějící město, a letadlo bylo naloženo různými pytli a krabicemi. Rima a Bertu přivezla krátce před odletem vojenská sanitka. Berta měla poměrně dobrou náladu, zato Rim měl vysokou horečku a nikoho z nás nepoznával. Po dvouhodinovém letu jsme přistáli na slušném letišti, odkud zraněné odvezla další sanitka. Na poslední chvíli jsem ještě na kus papíru načmáral svoji adresu a strčil ji Rimovi do kapsy od košile. Robov hned po přistání někam zmizel, zůstali jsme s Hellou zase sami. Zvolna jsme došli k přepážce a podařilo se nám získat na následující den dvě místa dál do civilizace. "Měli bychom si sehnat něco lepšího na sebe. Vypadáme asi dost nezvykle," řekl jsem Helle. "Teď o půlnoci to půjde těžko a ráno letíme brzy. Necháme to na další zastávku." Usadili jsme se v čekárně. Hella si bez rozpaků lehla na čalouněnou lavici a položila mi hlavu na klín. Na rozdíl ode mne usnula brzy.

Stáli jsme proti sobě, drželi jsme se za obě ruce a dívali jsme si do očí. Měl jsem dojem, že odlesk ohně je o dost slabší. Zeptal jsem se: "Dáš mi na sebe spojení?" Zavrtěla mírně hlavou: "Nevím, kde budu bydlet. Nejspíš pocestuju zase jinam." "Tak ti dám aspoň svoji adresu." Chtěl jsem jí pustit, ale ona mě zadržela: "Nedělej to, nemá to smysl." Letištní rozhlas oznamoval nástup do mojeho letadla. Pustila mi ruce a z igelitové tašky, která byla jejím jediným zavazadlem, vyndala krabičku, zabalenou v kancelářském papíře: "Rozbal to až doma. Ahoj." Strčila mi krabičku do ruky, políbila mě a zmizela v davu. Ještě jsem se snažil zachytit ji pohledem mezi spoustou lidí, ale hala londýnského letiště ji už nenávratně pohltila.

Vystupil jsem z taxíku a vešel do domu. Pomalu jsem stoupal po točitých schodech žižkovského činžáku, až jsem vyšel na pavlač, ze které vedly dveře do mého jedna plus nic. Na pavlači stála domovnice se sousedkou. Pozdravil jsem je. "Pěkně vitám, pane inžinýr, tak zase doma, doma? Japak ste se měli? Jo, kytky sem vám zalejvala. Mučenka kvete, ale ten váš křeček pošel. Tak sem ho hodila do popelnice, jo. Zrovna předevčírem to bylo, jo povidám, ať se máš dobře, sem mu dala makovej koláč, a von potvora do rána pošel, no co. Ta počkejte, vrátim vám klíče." Když jsem za sebou zavíral dveře, dolehl ke mně ještě útržek hovoru. "Jo, vopálenej, to jo, pani Braunová, to víte, takovou dobu u móře, kde na to berou ty lidi v týdle drahotě, ale zestár, zestár, vo deset let..." Sedl jsem si do křesla k psacímu stolu a vyndal z tašky balíček. Roztrhl jsem papír a objevila se krabička od cigaret. Otevřel jsem ji. Kromě poslední cigarety tam byl ještě složený papír. Rychle jsem ho rozbalil a po stole se rozkutálelo asi deset průsvitných kamínků. Papír byl čistý. Shrnoval jsem kamínky na hromádku a pohled mi padl na akvárium, kde kromě hoblin a skleněné misky s kouskem makového koláče nebylo nic. Jedinej kdo mě tady mohl čekat skončil v popelnici. Zapálil jsem si poslední cigaretu.