akce fotoklubu FotoPrůvodce

Všechno to začalo jako obvykle článkem na fóru FotoPrůvodce, ve kterém si Yantschi stěžoval, že tady v Čechách se pořád scházíme a někam chodíme a že u nich se nic nepořádá. Odpověď byla jednoznačná: Tak něco zorganizuj, on tam někdo přijede. Yantschi s přáteli se směle vrhl do díla a výsledkem byla historicky první zahraniční výprava příznivců FotoPrůvodce. Místo konání: Vysoké Tatry.
Odjezd byl stanoven na šestou hodinu odpolední na MDŽ. V určený čas jsme před Motokovem byli všichni až na Jana, který byl pro tento den hned po řidičích Jakubovi a Pavlovi klíčovou osobou, neboť poskytoval skupince první nocleh v Popradě. Odjezd byl tedy odsunut a hodinku čekání jsme příjemně strávili v blízké pizzerii.
Jano dorazil, naložili jsme se do aut a frčeli tmou na Brno, Znojmo, pak přes česko-slovenskou hranici (příznivci pomlčky, tedy spojovacího/rozdělovacího znaménka se musí tetelit štěstím), podél Váhu dál a dál a v půl třetí jsme šťastně dorazili do Popradu. Krátce jsme oslavili příjezd, uložili se kam se dalo a snažili užít zbytku noci, neboť ráno v deset již byl sraz s pořadatelskou slovenskou sekcí v Tatranské Lomnici.
A bylo ráno, den druhý. Absolvovali jsme kolotoč záchod - koupelna - kuchyňka - balení, vybatolili se na chodbu, do aut, a pak už před námi byly Tatry. Oblačno, bez deště, viditelnost dobrá. V Tartranské Lomnici jsme se šťastně shledali s Yantschim a Jimmym, kteří nás odvedli do skvělé lovecké chaty kousek od Kežmarských Žlabů. Tam jsme odložili batohy, popadli výbavu a celí natěšení vyrazili na první fotografické orgie. Autobusem do Smokovce, lanovkou na Hrebienok a potom už jen pár kroků k vodopádům ve Studené dolině. Tam jsme vztyčili stativy (ne všichni, canonisté s IS to neměli zapotřebí) a přes hodinu se věnovali tichému bláznovstí, čímž jsme poskytli kolemjdoucím turistům látku k zamyšlení. Časem nás začaly zábst prsty a nohy a tak jsme sbalili fidlátka a pokračovali dál až na Zamkovského chatu. Všichni - až na Lukyho s Jiřinou, kteřížto dali přednost holdování obžerství na Bilíkově chatě. Ale ani my jsme nepřišli zkrátka. Po návratu do Smokovce jsme objevili výbornou restauraci-pizzerii Arbas s příjemnou, rychlou a pohlednou obsluhou, výtečnými jídly, chutným a dobře ošetřeným pivem a cenami, na které tady už můžeme jen vzpomínat. No, a potom nás autobus za čtrnáct korun dovezl zpět a následoval dlouhý večer s povídáním, zpěvy, legrací, focením a popíjením, a to všechno v příjemné a přátelské atmosféře. Spát jsme šli zase až po půlnoci.
V sobotu nás čekal hlavní výlet, na jehož plánování se podílel Pavel Kopřiva. Vyrazili jsme pěšky od chaty, kousek po silnici a pak už jsme jenom stoupali. Zpočátku to byla vlastně bajka, sníh udupaný a ztuhlý nočním mrazem a stoupání Dolinou Kežmarskej Bielej vody jen mírné. Ale už tady bylo dobře patrné dělení společnosti na dvě skupinky: na mladé vlčáky s energií na rozdávání a rozvážné moudré otce rodin, kteří již věděli, že jsou i důležitější věci než být nahoře první. Ke zvětšení rozestupu došlo zejména poté, co naše cesta odbočila z údolí a jala se šplhat vzhůru k sedlu pod Malou Svišťovkou. Mnoho turistů tu před námi nešlo, cesta byla jen mírně prošlápnutá a tak jsme se čas od času bořili: nekteří po kolena, ti méně šťastní o dost více (zeptejte se Jakuba na přesnou specifikaci). K přední skupince, ve které byli samozřejmě autoři trasy Pavel a Jimmy, byly (zejména Jakubem) vysílány zoufalé a později i nanávistné signály typu 'jen počkej, až tě chytím, vybrat takovouhle cestu'. Ale konečně tu bylo sedlo, kolem se valily mraky a mlha a v dírách se občas objevil tu kousek Lomničáku, tu něco z Belanek, a na námahu výstupu se při focení pomalu zapomínalo. Ještě nás čekal dlouhý, mírně stoupající travers na Skalnaté pleso a když se z mraků jako přízrak z jiného světa vynořily sluncem zalité kopule observatoře, volal Jakub mezi jednotlivými stisky spouště fotoaparátu na Pavla 'vše odpuštěno'.
Na Skalnatém plese jsme doplnili tekutiny, leckdo do sebe nasoukal i kynuté knedle sypané kakaem a naše cesty se rozdělily. Luky s Jiřinou využili k cestě do údolí lanovky, Jimmy, Ondřej, Pavel Pola a Jakub zamířili pod lanovkou na Štart a pak do Tatranské Lomnice a Pavel Kopřiva a já jsme se vydali ještě kousek po magistrále na Hrebienok, do Smokovce a hajdy do oblíbené restaurace. Autobus jede za dvě hodiny, jinak električka každou hodinu do Lomnice a odtamtud už se těch pět kiláků nějak dostaneme... Právě nám nesli na stůl jídlo, když tu se otevřely dveře a vešel Jakub. 'Slyšel jsem, pánové, že jste v průšvihu, protože autobus jede až po desáté, tak jsem pro vás přijel.' Zahrnuli jsme ho chválou a díky, Jakub se připojil k hodování a po kafíčku jsme byli vezeni na chatu, se zastávkou pro další část výpravy v Lomnici. Ale jsště nebyl focení pro tento den konec. Obloha se vyjasnila, měsíc těsně po úplňku osvětloval zasněžený Lomnický štít a nad tím vším Jupiter se Saturnem a spousta hvězd. Takže jsme i přes mokré boty a kalhoty sebrali stativy a vyplácali ještě trochu materiálu při čtyřminutových expozicích. Na chalupě se mezitím pilně topilo, takže jsme se vrátili do tepla, dali sušit boty i sebe a příjemně jsme usínali před krbem, poslouchajíce vícehlasý zpěv našich hostitelů, doprovázený hrou na kytary. Někteří usínali a byli zneužiti přítomnou reportérkou k záznamu bezděčného zvukového projevu.
Nedělní ráno, tedy lépe řečeno dopoledne, protože ráno jsme zaspali, bylo zasvěceno úklidu a balení. Okolo poledne jsme pořídili skupinové foto na rozloučenou, nasedli do aut a zamířili na Spiš. Ještě jsme se dvakrát zastavili na focení u kolejí a snažili se porovnat s kontrastem tmavého náspu a zasněžených hor, projeli jsme několika vesnicemi, na jejichž okraji se krčily malé domky, mezi kterými v blátě pobíhaly chudě oblečené snědé děti, projeli jsme smutnou Levočou a Spišským Podhradím, kde i v centru jsou vymlácené a padající domy, a byl tu hrad. Jeden z největších ve střední Evropě, pod ochranou Unesco a procházející rozsáhlými opravami. Areál byl otevřený, expozice uvnitř však byly zavřené. Něco jsme nafotili, poodjeli jsme na protější kopec, vyčkali díry v mracích, prošli liduprázdnou Spišskou kapitulu, chutně a vydatně pojedli v kolibě a byl nejvyšší čas na cestu zpátky. Začalo pršet a cesta nebyla zdaleka tak příjemná jako ve čtvrtek. Ale vše dobře dopadlo, řidiči byli skvělí a bezpečně nás dovezli...
Největší přínos akce ovšem vidím v tom, že byla s konečnou platností rozhodnuta tzv. 'válka značek'. Zatímco Minolta nebyla vůbec zastoupena a jediný nikonista se ustrašeně krčil v koutku a ani nedutal, pentaxikáři jen velmi chabě a se zanedbatelným účinkem hájili pochybné 'výhody' svých strojů a zcela jednoznačně se ukázalo, že budoucnost patří nejpokrokovější ze všech značek, tomu, kdo dal světu IS a USM a objektivy s červeným proužkem! :-) V této souvislosti bych rád uvedl, že všechny fotografie, doprovázející tuto zprávu, byly pořízeny kompaktem Olympus. ;-)
A na závěr poděkování: Yantschimu a slovenské sekci za zorganizování, Janovi za přijetí celé bandy na noc v Popradu, Jakubovi a Pavlovi za dopravu a všem zúčastněným za přátelskou a veselou atmosféru.
Tak zase někdy...

Nenechte si ujít další zprávy o této skvělé akci:
- u Pavla Poly na Paladixu