Dírková komora - Pinhole Camera

 

HOLIZONT 4 - rotační panoramatický fotoaparát (s objektivem)

HOLIZONT 4 - rotating panoramic camera (with a lens)

2024-6

(sepsáno v květnu 2026)

Sice tomu ze setrvačnosti stále říkám holizont, ale už to není dírková komora. Vrátil jsem se k dávné myšlence fotoaparátu produkujícího kruhové panorama s objektivem. Tehdy, zhruba před pětadvaceti lety, jsem velmi brzy zjistil, že bez strojního vybavení taková věc není realizovatelná ani omylem a i dnes musím přiznat, že jsem cíle tak docela nedosáhl.

Princip je stále stejný, jako u prvního Holizontu: celá komora se otáčí a objektiv přes štěrbinu osvětluje synchronně se posouvající film. Na rozdíl od dírkové komory, kde se nějaká ta neostrost způsobená nesouladem rychlosti otáčení a posuvu přehlédne (viz Holizont 2) a osa otáčení je daná umístěním dírky, tady je třeba daleko přesnější soulad rychlosti a rovnoměrnosti posuvu a otáčení. Bod otáčení je dán optickým středem objektivu (nodal point, no-parallax point). Takže dává smysl začít foťák stavět kolem objektivu.

Kdo má některý z objektivů, pro které jsou údaje o poloze geometrického středu dostupné, má to jednodušší. Pro Pentacon 2.8/29 jsem údaj nenašel. Proč jsem zvolil právě tenhle kinofilmový objektiv? Úchyt pro M42 se řeší snadno. Úhel záběru zajistí zobrazení 360° záběru na políčko 182 mm, což je zpracovatelný rozměr a na svitkový film se vejdou čtyři záběry. Stačí na vykreslení pěti centimetrů výšky záběru. A hlavně: Měl jsem jej v šuplíku. Optický střed jsem si musel najít. Není to až tak složité: Místo filmu dáte matnici, před objektiv postavíte za sebe dvě svíčky (nebo venku dvě tyčky), aby byly v zákrytu, a foťák pootočíte. Svíčky či tyčky musejí být pořád v zákrytu. Pokud nejsou, změníte střed otáčení. Metod je víc, stačí kouknout na internet. Zkusil jsem ještě jinou metodu a výsledky se mírně lišily a lišily se i při opakovaném měření. Přesnost zjevně nebyla dostatečná a tak jsem konstrukci navrhl tak, aby bylo možno osu otáčení dodatečně změnit.

Další – a hlavní – problém je posuv filmu. Na jeden záběr přesně 182 mm. Navíjecí cívkou to řídit nelze, mění se průměr. A svitkový film nemá perforaci. A film se musí navíjet rozumně těsně, aby se vešel na cívku a nefoukalo do návinů světlo při výměně. Z toho mi vychází navíjecí cívka otáčející se tak rychle, aby stíhala odebírat film hned od začátku a něco, co bude film brzdit na požadovanou konstantní rychlost. Takže navíjecí cívka poháněná přes kluznou spojku. A brzdící mechanismus bude před štěrbinou, kterou se exponuje, a zajistí mi to (spolu s odpruženou přítlačnou deskou) i vedení filmu přes štěrbinu. A celé se to musí poskládat do něčeho, co se dá posadit na stativ a přenášet.

Čím to budeme pohánět? Nejvíc by se mi líbil hodinový stroj, chvíli jsem se tím zabýval, ale nakonec jsem myšlenku opustil (to byl Holizont 3; skončil dřív, než jsem začal kreslit). Nenašel jsem takový stroj, který by běžel dostatečně rychle a přitom měl sílu s tou hrůzou pohnout a mít konstantní rychlost. Takže elektromotor s převodovkou.

Výsledkem výše uvedeného je tohle rozložení:

Základem konstrukce jsou tři desky z pětimilimetrového hliníku, spojené hliníkovými sloupky. Hliníkové díly jsou podomácku eloxované – něco se chytlo, něco hůř, protože materiál byl rozličný (co se našlo v šuplíku). Převody jsou řešené výhradně ozubenými koly – začal jsem plastovými, později, jak docházelo ke změnám konstrukce, jsem kolečka začal vyrábět z mosazi. Já vím, nemá se to mixovat, ale tohle se moc používat nebude.

Závěrka je z mosazného plechu. Uzavírá dvoumilimetrovou štěrbinu ve frézovaném hliníkovém bloku. Film je veden přes rolny, podepírající jej v celé šíři před i za štěrbinou. Závěrka je ovládána kulisou. Kulisa je kruhová, spojená s ozubeným kolem, a má dva výřezy: jeden ovládá spínač motoru, druhý závěrku. Kulisa se otočí jednou za cyklus pořízení fotografie. Vytažením spouště (původně to byl stisk drátěné spouště) se otevře závěrka a sepne motor. Na konci otáčky se nejprve zavře závěrka a chvíli poté vypne motor, což vytvoří neexponovanou mezeru mezi snímky. Hlavní kolo, určující rotaci, má méně zubů, takže se komora otočí za jeden cyklus o víc, než 360° - část je malý překryv záběru, část mezera. Hlavní kolo je poháněno přes dvě letmo uložená mezikola, jejichž vzájemná osová vzdálenost se dá měnit, což dává možnost hlavní kolo posunout ve směru podélné osy objektivu pro přesné nastavení nodálního bodu.

Odvíjecí cívka není nijak brzděna. Hned za ní je válec posuvu, určující rychlost filmu. Je opatřený na krajích ozubenými koly s ostrými zuby. Ty se opírají o krycí papír filmu. Proti válci, ze strany filmu, je široká gumová kladka uložená ve třmenu tlačeném k filmu pružinami. V první verzi byl válec opatřen gumovými kroužky a kladka byla z leštěné oceli, film ale daleko víc prokluzoval. Válec je možno vyřadit ze záběru s kolem posuvu stisknutím tlačítka na horní desce. Je to třeba pro založení filmu.

Navíjecí cívka je poháněna přes kluznou spojku s nastavitelným přítlakem.

Zdrojem pohybu je 12V elektromotor s převodovkou, 35 otáček za minutu. Při 12 V rychlost odpovídá expozici 1/15 s (doba cyklu 6 s), při 8 V 1/10 s. Napájení zajišťují dva lithiové články 18650. (Původně jsem to chtěl krmit canonovskou NP-95 vestavěnou dovnitř, ale ta neustála záběrový proud a vypínala se.) Pro pomalejší expozici je použito přímo jejich napětí, pro rychlejší je zvýšeno spínaným zdrojem.

Základní parametry:

Citlivý materiál: svitkový film 120

Objektiv: Pentacon 29mm f/2,8

Úhel záběru: vertikálně cca 100 stupňů, horizontálně něco málo přes 360 stupňů

Expozice: 1/10, 1/15 s

Trvání jedné otáčky: 10 a 6 s

Pohotovostní hmotnost: 2 kg