Norsko? To je spousta vody ve všech formách, z nichž některé lahodí oku a jiné jsou nepříjemné, a to obojí ještě podle okamžité situace. A taky spousta kamení. Ale musí se to vidět, aby si jeden udělal představu.
A proto tedy:
Kudy jinudy než přes Německo. Krátká zastávka v Berlíně, abych po letech konečně spatřil vytoužené zadky koní na Brandenburger Tor, jako přídavek Reichstag celý zabalený do hadru (domácí odjeli na letní byt a přikryli ho, aby se snad nezaprášil?)
a pak dál lautr rovinou na Rujanu.
Kap Arcona - maják a zbytky slovanského sídliště na nejsevernějším výběžku německé země. Už se nedá dojet až k němu, hezky nechat auto na placeném parkovišti a pak dál můžete na šlapací čtyřkolce, koňským povozem, případně oblíbenou zrůdností všech turisticky atraktivních míst - (f)ekovláčkem.
Sassnitz-Trelleborg. Trajekt čistý, působící důvěryhodným dojmem, plavba klidná. Švédské silnice jsou rovné, kvalitní, rychlost omezená většinou na 110.
Přespáváme na parkovišti vybaveném toaletami a umývadly (vše v nerezu, čisté, neponičené) a další den se již seznamujeme s maličkostmi, které nás budou provázet po následující týdny: zatravněné střechy (ať už jsou to stodoly, záchodky nebo jen informační tabule, na stříškách se zelená tráva), výstražné tabule s losem, které se tu běžně používají na místě našich s jeleny, červenohnědě natřené dřevěné domky.
Silnice vede rovinou borovými lesy, které občas přeruší hladina jezera. Za Jönköping se krajina trochu vlní, přibývá luk, z nich vyčnívají balvany jako hřbety zkamenělých buvolů, lesy jsou smíšené. V okolí statků, které vypadají přesně tak, jak je kreslil Karel Čapek - hloučky červených, bíle olemovaných stavení - se pasou koně a bezrohé krávy různých barev.
![]() |
![]() |
![]() |
Stockholm (čti st, ne št), královské město. Jedete městem a najednou jste na mostě, několik desítek metrů pod vámi je voda a pak jste zase ve městě, a zase most.. je to moře nebo jezero Malaren?.. a nakonec přeci jen najdete nádraží a místo k parkování a jdete se podívat na ostrov Gamla Stan, protože tam jsou uzounké uličky a kostely a královský palác a budova parlamentu.. a z toho všeho jsou nejlepší ty uličky s malými krámky. Určitě by se tady dalo pobýt řadu dní a pořád by bylo na co se dívat, ale my přece míříme na Sever. Tak ještě projít hlavní obchodní ulicí Drottninggatan a pak vzhůru na Uppsalu.
Cestou večeříme na odpočívadle, když tu kolem nás prochrčí Karosa s courákem, zasyčí brzdy, ovane nás oblak špatně spálené nafty, otevřou se dveře a z nich se hrnou turisté, vedoucí zájezdu odemkne přívěs, vyvalí se vietnemské pruhované tašky a dvoukilové plynové bomby (nezesměšňuji, taky je máme), cestující se spěšně rozkládají po ploše a po příkopech (stolky jsou už obsazené), vedoucí volá: ¨Dvacet minut! Pak jedem dál. Máme dneska ještě Uppsalu, pak do tří pojedem a pak musí šofér odpočívat, takže když nebude pršet vyklidíte autobus a můžete se venku dospat."
Předpokládám, že to musí být opravdu hodně levná cestovka a obdivuji její klienty (většinou kolem padesátky), kteří pro splnění čtyřicetiletých snů za železnou oponou obětují tak velkou část osobního pohodlí a důstojnosti. Mají stejný plán jako my. Nechť šťastně dojedou.
Uppsala. Universita založená v 15. století, románský kostel z 12. a gotická katedrála ze 14. století postavená z červených cihel. O zábradlí na břehu říčky je opřeno několik kol v různém stadiu zrezlosti právě vytažených z vody. Že by zdejší pověra nařizovala házet do vody místo mincí kola?
Dál na sever po silnici sledující směr pobřeží.
Krajina je zvlněná, ve smíšených lesích jsou zastoupené i smrky, jezera s malebnými malými ostrůvky - jen s jedním stromem nebo keřem, někdy z vody čouhá jen kus holé skály, pole a pastviny s typickými statky. Dává se do deště.
Celý den jedeme v dešti na sever. V jednom kiosku u silnice, kde jsme se stavovali na kafe, jsme podlehli osobnímu kouzlu obsluhy a zakoupili jeden kus sobí kožky, která teď ve voze schne a tiše, leč usilovně páchne. Jen občas je tato její činnost brutálně přehlušena zápachem chemické továrny osamoceně stojící na pobřeží.
U města Pitea opuštíme pobřežní silnici a zahýbáme podle řeky Pitealven na severozápad, kde u Alvsbyn jsou údajně největší vodopády Skandinavie - Storforsen. Kousek před Alvsbyn míjíme hrůzný výjev - obrovský pavouk s osmi bílýma nohama a neuvěřitelnou tlamou požírá člověka! Již jen spodní část trupu a nohy vyčnívají z jeho útrob... Zvláštní způsob uskladnění balíků slámy..
Storforsen. Vezměte tak jarní Berounku u soutoku s Vltavou, zbavte bahna a pusťte ji lesem po skalách se spádem tak 60m na 1km. Po kamenných plotnách a lávkách přes tůně dojděte až na kraj toku a zadívejte se do proudu letícího kolem vás. Země se chvěje pod nohama, voda se s ohlušujícím řevem řítí přes skály (protože balvany tu prostě nejsou). O kousek dál si můžete rozdělat oheň a ugrilovat oběd - pokud ovšem neprší.
Polární kruh překračujeme jižně od Jokkmokk. Nic zvláštního. Silnice, z jedné strany jezero, z druhé svah se severským lesem. Prostá cedule v pěti jazycích oznamující prostou skutečnost: polární kruh. Žádná vlajkosláva a obchody se suvenýry jako na silnici E6 v Norsku. Zde si jasně uvědomíte pouhou pomyslnost této čáry.
Do Jokkmokk přijíždíme pozdě večer - podle hodinek. Podle světla je deštivé odpoledne. Ubytováváme se v místním campu na břehu jezera, v recepci získáváme doklad o tom, že jsme překročili polární kruh, a využíváme dobrodiní horké sprchy. Je tu i koupaliště s dlouhou skluzavkou, obojí zavřené. Je začátek července, asi deset nad nulou, a z paměti se noří slova klasika: „.. a můj dech, jakkoliv jsem nepožil vody, je mrazivý.." Jokkmokk, centrum Laponska, má jen pár čísel, jednu křižovatku a úpravný světlý kostel s oltářním obrazem Poslední večeře, na kterou si apoštolové zjevně zaskočili od dřevorubecké práce na zdravém vzduchu, tak dobře vypadají.
![]() |
![]() |
![]() |
Silnice dál na sever vede lány břízek podrostlých borůvčím, ze kterých vykukují podivně tvarované zakrslé smrky.
![]() |
![]() |
![]() |
Další zastávkou je Kiruna. Jsa vycvičen paní učitelkou Hrubou ze základní školy, okamžitě vstávám a deklamuji: Kiruna - železná ruda. Městu, založenému r. 1890, vévodí černá hora, jejíž ohavnost na vás dolehne ve chvíli, kdy si uvědomíte, že se jedná o hlušinu. Pak tady mají červenou radnici s železnou zvonicí a dřevěný kostel z r. 1912, jehož oltářní obraz maloval princ Eugen, paneláky a rozkopané ulice.
![]() |
![]() |
![]() |
Abisko - brána Laponska. Národní park. Hory, břízy, voda, rozkvetlé louky, voda, visuté lávky. Potkáváme skupinku turistů v holinkách a kroutíme hlavou: jak v tom můžou chodit. Když se večer vracíme z výletu, máme jasno: na rozdíl od nás můžou chodit. Kožené pohorky můžete mít naimpregnované jak chcete a není to nic platné, když jde voda vrchem. Holinky, jak se později ukázalo, byly speciál v vibramem pro turistiku. V Abisku se dá udělat spousta pěkných výletů včetně několikadenního přechodu Kungsleden (Královské cesty). U vchodu do parku je možné získat řadu informačních letáků a plánků vycházek různé délky - od hodinových po několikadenní. Pro změnu prší.
Ráno se probouzím a protírám si oči. Vedle nás stojí vlek s jízdními koly připojený ke Karose a za ním - a okolo nás - řada svalnatých mužů hrdinně močících do příkopu a vedoucích řečí o Čecháčcích, kteří se nacpou všude. Lezu za volant a vyrážíme k hranici. Hranice je volně průjezdná a nikdo nám nevěnuje ani tu nejmenší pozornost. Za hranicí se silnice svažuje k pobřeží, k Narviku. V kamenité neutěšené krajině kolem silnice, na ostrůvcích a ostrozích mezi jezírky a zbytky sněhu, stojí červené chatičky - snad víkendové domky? - každý sám docela hezký a prostý, ale v tom množství..
HOME |
![]() ![]() |
fotogalerie photo gallery |
dírková komora pinhole camera |
dokumenty documents |
výlety short trips |
FotoPrůvodce (photo club) |
Kabriolety (cabrio club) |
Kruh |
Copyright Zdenek Bakštein 1999
v.5 120320