Sicilie - Selinunte

Je dokonáno.
Dlouhé zástupy otroků poháněných kartaginskými vojáky klopýtají směrem k přístavu. Od moře vanoucí vítr odnáší dým stoupající ze zbytků města dále do vnitrozemí ostrova, aby zvěstoval, že není již více Selinunte. Tam v rozvalinách města zůstalo na šestnáct tisíc umučených a povražděných obyvatel.

Obléhání trvalo pouhých devět dní. Devět dní dokázali obránci chránit své bohaté město proti stotisícové kartaginské armádě. Bezmocná byla jejich pověstná diplomacie. Marné bylo jejich volání o pomoc. Ani Syrakusy, ani Akragas, obě města vyčerpaná právě skončenou válkou s Athénami, neměly bojeschopné jednotky, které by bylo možno poslat na pomoc spojenci. Kartago zvolilo správně chvíli k vykonání pomsty na řeckém městě, které jim již dlouho bylo trnem v oku.

Jakmile padly hradby, zaplavila ulice povodeň běsnících vojáků. Orgie ničení, mučení, vraždění, nad jejichž krutostí se pozastavovali i současníci. Jen několika stovkám z dvaceti pěti tisíc obyvatel se podařilo utéci a dosáhnout bezpečí v Akragantu (Agrigento).

Již nikdy od té doby, od konce pátého století př.n.l., nedosáhl Selinus někdejší slávy, moci a bohatství. Další rána dopadla za první punské války, kdy se opět Kartagiňané, ustupující od Panorma, rozhodli srovnat město se zemí navždy. Co nedokázali oni, dokončila zemětřesení, zřejmě v 5. a 9. stol. n.l.

Přestože je teprve devět hodin, slunce je již vysoko a pálí. Konečně se brána areálu otevřela a je mi dopřáno spatřit to, co až dosud bylo skryto mohutným valem, navršeným kolem areálu.

Cesta mne vede k rekonstruovanému chrámu. Je to E? Ale vždyť je to jedno. Božstvo, kterému byl zasvěcen, se již dávno stalo jen jménem z příběhů a jeho moc a sláva dávno pominula stejně jako ti, kteří mu dali ve svých představách život a moc. A chrám E je jen položka v katalogu.

Vstupuji pod mohutné sloupy na podstavu... je to beton... nebo není... Části sloupů jsou značně poznamenané povětrnostními vlivy, jiné zase vypadají daleko zachovaleji. Aha, říkám si, byly zasypané pískem. Z omylu mě vyvádí odštípnuté žebro, pod kterým vykukuje armovací železo. Podobně jako jinde, ani tady nedokázali znovustavitelé pracovat tak, aby se alespoň vzdáleně přiblížili trvanlivosti práce svých dávných předchůdců.

Další chrámy jsou hned vedle. Tedy pár znovupostavených sloupů z jednoho a hromada mohutných kamenných bloků z druhého. Ta vypadá nejpůsobivěji. Čím více se blížím, tím jsou bloky větší a větší. Zlomky sloupů zabírají stále větší část zorného pole a milosrdně skrývají betonové pokusy v sousedství. Po kamenech se honí ještěrky. Hnědé, zelené, tečkované. Nikdo tu není, na masové turisty je ještě brzy. Sedám si do stínu povaleného dříku sloupu a pokládám ruku na kámen, kterému dal tvar kameník před dvěma tisíci a pěti sty lety. Snažím se srovnat v hlavě to, co jsem četl o dějinách této dávné řecké osady a představuji si, co všechno asi tento sloup viděl od chvíle, kdy ho vytesali ze skály v lomu a dovalili sem. Ale pak si raději beru ruku zpátky a pokračuji v obchůzce. Cesta vede dolů k moři, kde na vyvýšenině je možno vidět rozsáhlé kamenné pole a z něho vyrůstající řadu sloupů ozdobenou, jak jinak, lešením. Ne, už nebudu pokračovat.

Vydávám se zpátky k autu. Prodavači upomínkových předmětů už rozbalili svoje stánky na kruhovém náměstíčku a začínají se trousit auta a autobusy s turisty.

A ještě jedna maličkost: Kdyby vám někdo tvrdil (třebas mapa), že po jižním pobřeží vede železnice, vyplatí se mu nevěřit. Nádraží je sice leckde, třebas i v Selinunte, koleje jsou však už většinou vytrhané.