Rakousko - Nízké Taury

Hochreichhart a Geierhaupt

aneb Spláchnutý výlet do hor

první nocleh

I zachtělo se nám zase hodit na záda batohy a dojít někam výš, kde nejen výškové stavby ale ani stromy nebrání dalekému výhledu a noční obloha není otrávena světly sodíkových výbojek. Před několika desetiletími by to bylo jednoduché: Beskydy, Fatra, hole Nízkých Tater... Lidí na horách však přibylo, po hřebenech Krkonoš se prohánějí auta a ochranáři vynesou v zubech každého, kdo by si pod Královou Holou byť jen rozložil spacák.

Prst bezradně kroužil nad mapou Evropy, přitahován místy, kde zelená barva nížin přecházela do žluté a dále hnědla. Nemělo by to být daleko, nemělo by tam být moc lidí, nemělo by to být nebezpečné a moc namáhavé... prst zamířil na jih, minul České Budějovice, prosvištěl celní kontrolou, u Linze trochu zaváhal, ale pak pokračoval ještě kousek stejným směrem a zabodl se do mapy jižně od městečka Trieben. Nízké Taury budou to místo.

deštivé a mlhavé ráno

Na rozdíl od mnoha jiných pohoří v alpské oblasti jsou Nízké Taury schůdnější a jejich nejvyšší vrcholy nedosahují výše než nějakých 2400 metrů. Najdete v nich horské louky, oblé kopce porostlé kosodřevinou, jezera i žulové štíty. Pohoří se dále dělí na jednotlivé části, oddělené od sebe údolími: Rottenmannské, Wölzerské, Triebenské a Seckauské Taury. Po zvážení našich možností a částečném úspěchu ve shánění map (podařilo se nám sehnat Kompass č.222, pokrývající většinu z prvních tří jmenovaných skupin) jsme se rozhodli začít přechodem hřebene Triebenských Taur. To nám v případě příznivého počasí a dobré kondici umožňovalo plynule pokračovat Rottenmannskými Taurami na severozápad.

konečně na hřebeni - Feistererhorn

Za východiště jsme zvolili malou vesničku Kalwang, ležící na silnici E57 několik kilometrů jižně od průsmyku Schoberpass v nadmořské výšce asi 750m. Značená nástupní trasa na hlavní hřeben Triebenských Taur začíná jen malý kousek od místní železniční zastávky, tvořené jen nástupištěm s přístřeškem proti dešti. U zastávky je i malé parkoviště, kde je možné nechat auto. A vlak z Rottenmannu a Triebenu, možných cílů přechodu hor, sem jezdí několikrát denně.

cesta na Kleinreichhart

Na místo jsme díky četným objížďkám a hustému zmatenému provozu na české straně dorazili až v pozdním odpoledni. Převlékli jsme se do "horského", dobalili batohy a alespoň jsme poodešli po značené cestě dále od civilizace. Na louce, za kterou se široká vozová cesta stočila doprava vzhůru, zúžila se a posloužila jako koryto potůčku jsme postavili stan a přečkali první bouřku. Začala za soumraku nenápadným deštěm a s ubývajícím denním světlem nabírala na síle. Zvuk deště brzy přehlušil bystřinu tekoucí dole na louce. V průběhu noci déšt polevil, snad aby uvolnil scénu pro další bouřku která přišla okolo třetí hodiny.

Ráno jsme v drobném dešti sbalii a pokračovali v přerušené cestě. Pěšina sledovala koryto potoka, skoro pořád lesem vzhůru po spádnici, křižovala několik lesních cest. Postupně přestalo pršet a mezi mraky občas prosvitlo slunce. Porost okolo cesty se snižoval a střídal se s pasekami plnými zralých borůvek, což výrazně zpomalovalo náš postup.

z vrcholku Kleinreichhartu: vlevo od hřebínku Hochreichhart a hned vpravo Hirschkarlgrat

Konečně po vystoupání asi šestisetmetrového výškového rozdílu jsme se ocitli v sedle nad hranicí lesa a pokračovali jsme po travnatém hřebeni mezi kosodřevinou k našemu prvnímu vrcholu, 2041m vysokému Feistererhornu. Po obloze se honily mraky, občas spadlo pár kapek a studený vítr nás nahnal i do čepic. Za Feistererhornem, v sedle Stubentörl, jsme se již konečně dostali na naši mapu a i bez ukazatelů jsme věděli, že ten kopec před námi je 2090m vysoký Kleinreichhart.

večerní procházka

Před námi se vypínala skutečná majestátní hora, 2416m vysoký Hochreichhart, s vrcholem zahaleným v mracích. Seběhli jsme pod něj, do sedla Schönebentörl, a přemýšleli co dál. Naše další cesta nevedla přes vrchol ale před závěrečným stoupáním se stáčela k západu k náročnému úseku přes Hirschkarlgrat. Další možnost k přenocování byla až dost daleko a tak jsme se rozhodli využít pohostinné louky jihovýchodně pod sedlem a přespat zde. Zbytek dne jsme využili potulováním po okolí a výpravou pro vodu, kterou jsme našli na druhé straně sedla nad loukou Schönebenalm. Po stráních se honili kamzíci a zahlédli jsme i sviště, kteří byli velmi plaší. Slunce zapadalo a barevné mraky vytvářely dramatické scenerie. Nakonec se mraky zvedly a my jsme konečně uviděli vrcholek Hochreichhartu a pásy hor táhnoucí se až k obzoru. V posledním světle jsem hledal, kam bude nejlepší zamířit pokud v noci přijde zase bouřka. Za celý den jsme nikoho nepotkali, jen když se na chvíli roztrhly mraky zahlédli jsme spěchajícího chodce na úbočí Hochreichhartu.

večer pod Hochreichhartem

...ráno vypadalo nadějně

pohled zpátky na Kleinreichhart a Feistererhorn

Počasí ráno vypadalo nadějně: oblačno, ale i modré oblohy bylo dost. Rozhodli jsme se proto pokračovat v cestě po hřebeni na severozápad. Došli jsme na rozcestí a Eda s Viktorem vyběhli nalehko na Hochreichhart, zatímco my jsme okukovali další cestu. Nevypadalo to příjemně. Značená cesta končila u paty strmé skály u tabulky pravící že dále je to obtížný terén a vstup jen na vlastní nebezpečí. Kousek jsme zkusili, ale dál to bylo už lezení nad propastí, s batohy se nám tam nechtělo a lanem jsme vybaveni nebyli. Mezitím se kluci vrátili a Eda prozkoumal další cestu. Vrátil se s tím, že pro nás obtížný úsek je jen krátký a dál již je terén schůdný. Nakonec jsme sestoupili vlevo dolů a Hirschkarlgrat obešli - nestabilní sutí a potom travnatým úžlabím zpátky nahoru na hřeben. Po něm jsme se museli několik desítek metrů vrátit, abychom se napojili na cestu vedoucí po hlavním hřebeni. Zabralo to až příliš mnoho času.

Hirschkarlgrat: Tamhletudy to nepůjde	Hirschkarlgrat - konec značené cesty a "vrcholová knížka"	cesta na Grieskogel a Geierhaupt

Další cesta vedla přes řadu vrcholků ve výšce okolo 2100m. Většinou po kamenech, přelézali jsme i skalnaté úseky. Tak to šlo až na začátek stoupání na Grieskogel a Geierhaupt. Obloha se začala zase zatahovat. Stoupali jsme po úzkém hřebínku, místy bylo potřeba i lézt za pomoci rukou, nikde to však už nebylo tak náročné jako přechod přes Hirschkarlgrat.

Grieskogel a Geierhaupt

Na vrcholku Grieskogel (2328m) se připojila zprava značená cesta 971 od Unterwaldu. Konečně jsme byli u železného kříže na vrcholku Geierhauptu, s 2417m nejvyššího bodu hřebene. Počasí se rychle kazilo. Absolvovali jsme proto rychlý sestup do sedla Liesingtörl. Západní svah Geierhauptu nebyl zdaleka tak prudký a náročný jako východní hřeben, po kterém jsme předtím stoupali vzhůru. Rovněž výstup po značce (967A) na následující vrchol Schrimpfkogel (2207m) byl celkem v pohodě, až na to že jsme stoupali v dešti a žulové kameny byly rázem velice kluzké. Na Schrimpfkogel jsme se dostali do hustých mraků, viditelnost se snížila na pár metrů, cesta však byla dobře patrná. Tak jsme došli do sedla Krugtörl, kde jsme se ocitli zase pod mraky a uviděli jsme dnešní cíl, kotlinu s jezírkem o několik desítek metrů níže jižním směrem. Protější stranu kotliny uzavíraly ostré štíty Hahnenkammu (2072m). Sestoupili jsme ze sedla, přelezli plot a mezi kravinci jsme našli místo pro stan. Pro vodu jsme došli kousek výš, nad ohradu, a prohnali jsme ji keramickým filtrem.

pohled z Grieskogel zpět na Hochreichhart	Geierhaupt: pod vrcholkem	Geierhaupt: Tak kudy dál?
další na řadě je Schrimpfkogel	sestup k jezírku pod Hahnenkammem	a počasí se stále zhoršuje

Unaveni jsme za zvuku deště usnuli, ale nespal jsem dlouho - někdy okolo půlnoci se přihnala bouřka a hřmění se odráželo od okolních skal. Počítal jsem čas mezi zábleskem a úderem hromu. Jeden blesk stíhal druhý a interval se zkracoval: dvanáct vteřin... osm... pět... dvě... Byli jsme uprostřed bouřky, rachot hromů rozechvíval zemi, já jsem si představoval železné kříže kotvené řetězy na vrcholcích hor zářící při zásahu bleskem a přemýšlel jsem, jestli jsme sestoupili dostatečně nízko.

vrcholek nebo jen další terasa?

Ráno déšť ustal a okolní hory se halily do mlhy. Dohadovali jsme se, zda sestoupit do údolí podél potoka Grünbach, který vytékal z louže u které jsme spali, nebo se vrátit do sedla a pokračovat po snižujícím se hřebeni.

taky už tě to počasí s...?

Zvolili jsme druhou variantu - na bouřku to nevypadalo, měli jsme před sebou jen jeden vrcholek a tato cesta nás přivede dříve do civilizace.

Stoupání na Kerschkernkogel (2225m) bylo nekonečné. Už se zdálo, že jsme nahoře, ale po překonání prahu se z mlhy vynořil další hrbol, vyšší než ten který jsme právě zdolali. Občas jsme se přidržovali rukama, ne však pro obtížnost terénu jako spíše pro udržení rovnováhy na kluzkých kamenech. Tráva se střídala s kameny a pevnou skálou. Nahoře jsme se na chvíli zastavili. Kolem nás se hnaly mraky. V jednu chvíli se rozrhly a odhalily naši další cestu. Všechny kopce dnes už budou nižší.

Goldkogel a ti druzí

Sestupovali jsme směrem na Goldkogel (2080m) a začalo pršet. A už nepřestalo. Schoval jsem zrcadlovku hluboko do batohu a pod pláštěnkou si nechal jen dokumentační kompakt. Pěšina vedla blízko hřebene. Vlevo pozvolný travnatý svah, vpravo příkrý skalnatý sráz vedoucí do nízkých mraků. V dálce před sebou jsme uviděli cestu, vedoucí napříč přes hřeben. Byl to k ní ještě kus, čekal jsem ji dřív. Pokračovali jsme deštěm přes Goldkogel (2080m) dál na sever a za Lattenbergem (2018m) už se kolem cesty začala objevovat kleč a později stromy. U Bärenkogel cesta sestoupila z hřebene vpravo, vedla pod romantickou skalou porostlou stromy a najednou tu byla vytoužená cesta (969) na severovýchod, do údolí. Původně jsme měli v úmyslu pokračovat na jihozápad, překročit údolí Vordertriebental, vystoupat na Grießstein a dál na severozápad po hlavním hřebeni do Rottenmannu, v tomto počasí by to ale byl holý nesmysl.

Starší dvojice kterou jsme potkali na křižovatce se nás vyptávala odkud jdeme a bylo vidět, že místa o kterých mluvíme dobře znají. Za celou cestu z Kalwangu až jsem jsme vlastně kromě nich potkali jednoho člověka (byl nalehko a vypadal, že celý hřeben dělá za jeden den) a jiného zahlédli v dálce. Rozloučili jsme se a rychle jsme sestupovali po široké pohodlné cestě do údolí.

klášter Admont

Až příliš bezstarostně - u první usedlosti jsme přehlédli odbočku a stálo nás to půlhodinovou zacházku. O kus níž nás předjížděl naložený terenní vůz. Řidič zastavil a ptal se, kam jdeme. Wald am Schoberpass a potom Kalwang. No to máte pořádný kus cesty! Osm kilometrů na silnici a pak dalších deset do Kalwangu. Ale já tam dnes pojedu. Jen odvezu tenhle vůz a vezmu si jiný. Jděte dál po značené cestě a až se bude zleva shora připojovat cesta, tak vás naložím. Ale nikde se nezdržujte, nemůžu na vás čekat. Poděkovali jsme a šlapali deštěm dál. Křížili jsme rozestavěné cesty, lesní cesty a stále jsme klesali. Pak přišly louky s usedlostmi v údolí a nás míjely náklaďáky jedoucí na stavbu cesty. V jednom místě se připojovala zprava cesta. Kde že to říkal, že nás vyzvedne? Ve stejnou chvíli jsme uslyšeli motor, po cestě přijel kombík, naložil nás a odvezl až do Kalwangu. Klika. Cestou se vyptával kde jsme byli a kam máme namířeno, mluvil zasvěceně o kopcích a na mou poznámku, že budeme hledat kemp, se zatvářil pochybovačně a radil nám, že máme odejít kousek do lesa a přespat raději tam. My jsme ale potřebovali civilizační přepych v podobě sprchy, židle a přístřešku na vaření.

klášter Admont, kostel

Měl pravdu. Autem, teď již převléknutí do suchého, jsme bloudili po Wald am Schoberpass a marně hledali avizovaný kemp. V Rottenmannu se již zdálo, že se na nás štěstí usměje: našli jsme dopravní značky navádějící na kemp - na místě samém však žádný kemp nebyl a domorodci nám to potvrdili: nicht mehr. Takže dál po silnici na západ až do kempu Putterersee u Aigenu. 18 euro za čtyři osoby a auto se stanem. Příjemné jednání, teplá voda ve sprchách a klidná noc - ticho od deseti až do šesti, kdy začala lomozit údržba. Co víc jsme si mohli přát.

klášter Admont, kostel

Ráno pro změnu pršelo. Stočili jsme mokré karimatky, sbalili jsme mokrý stan a vydali jsme se mokrem na východ do kláštera v Admontu, který nám doporučil náš včerejší dopravce. Říkal, že by mělo dnes přestat pršet a tak jsme zařadili kulturní program. Areál kláštera, stále obývaného a spravovaného řádem benediktinů, je opravený, s upravenými zahradami a velkým parkovištěm. Je možné zde navštívit kostel, kapli a hlavně rozsáhlou knihovnu. Ta má tři sály s tajnými schodišti na galerii, je zdobená barokními sochami a freskami. Bylo zde poměrně dost lidí, ale bylo na co se dívat.

Klášter byl založen roku 1074 arcibiskupem Gebhardem ze Salzburgu. Své vrcholné období prožíval ve středověku a potom znova v 17. a 18. století. V té době klášter zakládal školy, podporoval umění a doznal značného stavebního rozšíření. V roce 1865 byl těžce poškozen požárem, po kterém byl vystvěn nový kostel v novogotickém slohu.

klášter Admont - knihovna

Po obědě jsme zamířili okolo Halstattského jezera pod Dachstein, do Obertraunu, s úmyslem shlédnout tamější jeskyně. Nechtělo se nám šlapat hodinu v dešti do kopce - vchod do jeskyní je ve výšce asi 1400m - a tak jsme se rozšoupli a ke vstupenkám přikoupili i cestu lanovkou. Konec konců, předchozí dny jsme žili velmi úsporně - tak co si neužít.

Dachstein - Obří ledová díra

Od lanovky jsme šli asi ještě čtvrt hodinky do kopce a pak jsme strávili skoro hodinu ve studené temné díře vyzdobené ledem, tedy v Obří ledové jeskyni. Jeskyně není špatná, ale přece jen pro našince zmlsaného Moravským krasem a jinými tuzemskými a slovenskými jeskyněmi to není dech beroucí zážitek. Kousek od stanice lanovky je ještě museum, kde kromě fotografií a jeskyňářského vybavení vystavují trojrozměrný model systému chodeb dachsteinské Mamutí jeskyně - a je to tedy pořádný kousek! Dosud prozkoumané chodby mají celkem 60km, z toho je veřejně přístupných asi jen 800m.

Počasí nevypadalo, že by se chtělo umoudřit a tak jsme zamířili domů. Koryta řek byla plná, kalná voda se divoce tříštila o pilíře mostů a místy to vypadalo, že už už se vylije z břehů. V pohraničí měli rakouští hasiči plné ruce práce s čerpáním vody ze sklepů a lidé měli jiné starosti než oprašovat přečetné cedule brojící proti Temelínu. Za hranicemi jsme si pustili rádio. V Českých Budějovicích je v ulicích místy až půl metru vody, vyhněte se městu. S koncem našeho propláchnutého výletu do Nízkých Taur začínaly v Čechách srpnové povodně roku 2002.