Cesta za železnou oponu

Švýcarsko 1979

Eiger, Bernské Alpy

Tohle vyprávění se v něčem odlišuje od ostatních, která jsem dosud napsal. V těch se totiž samozřejmě předpokládá, že hrábnu do šuplíku pro pas a kartu, případně zajdu do banky a místo korun vyzvednu z účtu příslušnou měnu. Cesta, o které se chystám psát, se uskutečnila v jiné době. Mnichov byl dál než Bukurešť a Vídeň nedostupnější než pobřeží Černého moře.

Bern

Začalo to vlastně o rok dřív, v létě 1978. Měl jsem za sebou druhý ročník vysoké a jako každý rok jsem v létě chtěl strávit část prázdnin na brigádě. Doslechl jsem se, že v chmelařských vesnicích se dá vydělat deset i víc korun za hodinu, což byla jinak částka obvyklá v zimě za noční vykládání poštovních vagonů na nádraží Praha Střed. Na poslední chvíli z toho ale sešlo - známý mi nabídl práci u Italů, jejichž firma dokončovala stavbu paláce jednoho z tehdejších podniků zahraničního obchodu (obchodovat se zahraničím tehdy nemohly státní podniky samy, zprostředkovatelé byla právě PZOčka).

Bern

Stavba byla před dokončením a firma poslala část svých zaměstnanců domů, platila jim mzdu, diety směnila a najímala za ně brigádníky (a jistě ještě zbylo). Dělalo se od sedmi do sedmi s hodinovou neplacenou přestávkou na oběd, v sobotu do pěti. Platilo se 25 až 30 korun čistého na hodinu (pro ilustraci: hovězí vývar byl tehdy za kačku pade, svíčková za deset a pivo za korunu sedmdesát, košile sedmdesát korun a botasky sto třicet. Za byt jsme tehdy platili necelých pět set), výplata každé pondělí večer. Italští šéfové obcházeli stavbu a stěžovali si, že Češi moc fumare a mangare a málo lavorare. Šest týdnů dřiny při tahání kabelů a vrtání betonových stropů mi přineslo úspory, o jakých se mi do té doby nesnilo a které vyzývaly k tomu něco podniknout. Co takhle zkusit vyjet na Západ? Probíral jsem to se svou kamarádkou a nebyla proti. Za zkoušku to stojí. Zvažovali jsme možnosti. Na splnění mého snu vidět Grand Canyon Colorada prostředky ani zdaleka nestačily a tak nakonec zvítězil další sen: Matterhorn.

Pohled ze Sorebois, Valliské Alpy

Začátkem podzimu byl nejvyšší čas začít vyřizovat doklady. Předně bylo nutné získat od banky devizový příslib, tedy příděl prostředků ve směnitelné měně. Těch bylo méně než zájemců a získat příslib bylo něco jako výhra ve sportce - s tím rozdílem, že nezáleželo na štěstí, ale na známostech. Musím přiznat, že mezi příbuznými se nakonec našla osoba schopná tuto největší překážku odstranit a tak jsme se stali držiteli potvrzení, že ve Státní bance jsou pro nás vyhrazeny devizové prostředky ve výši 21 amerických dolarů na osobu a den.

Wetterhorn, Bernské Alpy

Druhá etapa: výjezdní doložka. Měli jsme sice oba dva platné pasy, ty však opravňovaly jen k cestě do zemí socialistického tábora. Pro kapitalistickou cizinu jsme museli získat zvláštní povolení. Tedy další žádost a potom řada potvrzení, razítek a podpisů. Začínalo se u svazácké buňky studijního kruhu. Tady byl trochu problém: jako jeden ze tří nečlenů SSM v kruhu jsem byl osoba podezřelá, leč vedoucí svazák vzal odpovědnost na sebe a papír podepsal (vrátíš se, žejo?). Další byl vedoucí učitel kruhu. Dlouho váhal a ptal se mne, jestli cesta do kapitalistické ciziny nebude mít negativní vliv na mé studijní výsledky. Leč i jeho podpis se posléze na lejstru objevil a pak i souhlasná vyjádření vyšších instancí až po proděkana. Odevzdal jsem dokument na správu pasů a čekal. Po několika týdnech přibylo do našich pasů potvrzení povolující vycestovat krátkodobě a jednorázově k "těm zlým na Západě". Zbývala maličkost: německé a švýcarské vizum, zde však problémy nebyly.

V průsmyku Furka

Jaro jsem strávil studiem zapůjčeného Baedekera a map a hlavně opravami patnáct let staré Škody 1202STW, která měla být naším dopravním prostředkem a domovem. Dávali jsme dohromady výbavu - spacáky, batohy, benzinový vařič Juwel, náhradní díly na auto, fotoaparát... Ty jsem měl vlastně dva: tátovu Exu 1a na diáky a Zenit EM, ke kterému jsem měl půjčený i teleobjektiv Pentacon 135 (myslím, že mi ho kamarád půjčoval jen velmi nerad a s obavami, že ho - stejně jako mne - už nikdy neuvidí). Vyzvedli jsme přislíbené valuty - teď již v měně příslušných států v ekvivalentu přidělených dolarů, v příslušném aktuálním směnném kurzu dolaru (tedy koruna-dolar a pak teprve dolar-marka. Marka nás tehdy vyšla na 10.70 a švýcarský frank na 11.60. Na černém trhu byla marka za 15).

Mnichov

Nadešel den odjezdu. Ze stejšnu se nahrazením zadních sedadel molitanovou matrací stal obytný vůz, bedničky se zásobami zapadly do předem určeného prostoru a vyvexlovaná stomarkovka v igeliťáku se ocitla smotaná v trubce držící nárazník. Rozloučili jsme se s příbuznými (Brácho, jestli tam budeš chtít zůstat, udělej to bez ohledu na nás...) a vydali se na Smíchov a dál po Strakonické. Nedojeli jsme daleko. Zastavila nás červená plácačka u buňky na kraji Prahy. Takové byly tehdy na všech výpadovkách a sloužily ke kontrolám aut, zejména těch starších jako bylo to naše. Pane řidiči, vystupte si, občanský průkaz a doklady od vozidla. Podávám mu pas. Tohle nechci, dejte mi občanku. Nemám. Jakto!? No, jedu do ciziny. Tudy? Kam jedete? Do Švýcarska. Tímhle? No, tak to to jistě máte v pořádku. Tak šťastnou cestu. Oddechl jsem si. Výlet mohl skončit už tady.

Mnichov

První den jsme dojeli jen k hranicím, kousek před Železnou Rudu, a přespali jsme na lesní cestě. Ráno jsem přijel k pumpě, abych doplnil benzin. Plnou! Pumpař se na mne podíval: Dneska jste první zákazník a hned plnou. To jste zaspal? Ne, jedu do Německa a tam to bude dražší a za tvrdý. Aha, tak to jo. Zaplatil jsem o polovinu víc, než když jsem bral benzin posledně. Od půlnoci totiž byl benzin dražší, 6.50 místo 4.30. Všichni Češi měli plné nádrže a kanystry (a někteří i vany; již několik dní stály před čerpadly v očekávání zdražení několikahodinové fronty. "Úprava cen" však byla oficielně oznámena jako vždy až večer před zdražením.) a kdo dnes tankoval, byl buď zoufalec nebo magor.

St.Moritz

Do cesty se nám postavila spuštěná závora se strážní budkou. Od ní se na obě strany táhl vysoký plot s ostnatým drátem. Z budky vyšel voják se samopalem. Kam jedete? Do Německa. Dejte mi pasy. S našimi doklady zmizel v budce. Bylo vidět, že někam telefonuje. Asi půl hodiny se nic nedělo. Potom vyšel ven, vrátil nám doklady. Můžete pokračovat. Zvedl závoru a my jsme vjeli do zakázaného pásma. Po obou stranách nic než les, několik kilometrů. A pak tu byla celnice. Odevzdali jsme pasy a celní a devizové prohlášení, kam jsme poctivě zapsali foťáky, spacáky i hodinky a Radana stříbrný prstýnek a kde bylo také potvrzení banky o směně legálně přidělených devizových prostředků. Moc si nás nevšímali a za chvíli jsme mohli popojet k německé celnici. Tady si naše pasy okopírovali, vyptali se, kam jedeme a pak nás vpustili do země. A jsme z nejhoršího venku, řekl jsem, když stejšn sjížděl po hladké asfaltce lemované čistými příkopy k první vesnici s úpravnými nabílenými domy, s truhlíky plnými květin v oknech. Železná opona byla za námi.

Zastavili jsme až v Mnichově. Cestou jsem měl příležitost zjistit, že i náklaďáky jezdí rychleji než u nás a že protijedoucí auto nebývá škodovka jedoucí osmdesát ale také třeba mercedeska, která si to hrne hodně přes sto. Takže žádné předjíždění.

Mnichov

Pomalu jsme procházeli ulicemi Mnichova a dávali jsme si dohromady to co jsme viděli s komunistickou propagandou. Podle ní byly obchody, ze kterých zboží vytékalo na ulici (u nás v té době nebyly k dostání dámské vložky, maso jen ve čtvrtek, v některých obchodech i v úterý) jen kapitalistické pozlátko a lidé kolem nás z devadesáti procent stávkující dělníci a nezaměstnaní, kteří si nemohou dovolit cokoliv koupit, protože zmírají hlady, jsouce vykořistěni až k smrti. Dřevěné zátarasy s cedulí "Padá omítka, přejděte na druhý chodník" a letitá dřevěná lešení chránící chodce před padajícími římsami domů zde byla na rozdíl od rodného Žižkova věcí neznámou. V centru vyhrávala mládež na hudební nástroje, což na mne dýchlo ztraceným létem osmašedesátého, kdy jsem poslouchal na Karlově mostě Hele, lidi, nechte chvilku zmatků... Ta nálada se nakrátko vrátila na samém počátku devadesátých let, avšak záhy ji smetla všeničící vlna registrovaného hokynářství. V Mnichově tehdy svítilo slunce, květinové stánky před radnicí zářily všemi barvami a lidé se nemračili.

Dostat příslib, jedu do nejbližšího města, koupím magneťák a jedu zpátky, řekl mi tehdy před cestou spolužák. My jsme spěchali dál, k Bodamskému jezeru. Cestou jsme přespali na parkovišti, které nám zasviněností připomnělo domov. Trajekt přes zamžené jezero a pak už Švýcarsko. Na celnici na toaletách cedulka v češtině: Neodnášejte prosím toaletní papír. Jo, ten byl u nás také úzkoprofilovým zbožím, na veřejných záchodcích jste dostali pečlivě odpočítaný počet listů a lepší bylo nosit si svůj. Tedy spíše ubrousky, ty se sehnat většinou daly.

Moench, Bernské Alpy

Romanshorn. Ujeli jsme první metry po švýcarském asfaltu když tu na nás začalo za námi jedoucí auto divoce blikat. Něco jsem provedl? Teče mi z toho olej, či co? Zajel jsem ke kraji a zastavil. Z auta se vyhrnul bodrý muž a česky nás zval k sobě na návštěvu. Emigrant z vlny po osmašedesátém. Chytil se, měl vlastní dům, vyprávěl, kde všude byl. S tím jsme se setkali opakovaně - na parkovišti u nás zastavilo auto se švýcarskou či německou značkou a osádka nám vyprávěla, jak se jim skvěle žije, máme vlastní firmu, tohle je náš starý vůz, s novým jsou mladí na dovolené na Korsice (ta tehdy přicházela do módy). Hostitel nám vyprávěl, jak česká komunita drží pohromadě, jak mají srazy a jestli tam taky někoho známe. Ve své naivitě jsem mu dal adresu známých, které jsme jeli navštívit. Ti z toho pak žádnou radost neměli. Emigrati jsou různí, političtí či ekonomičtí a nebo také nastrčení s úkolem mapovat dění v české komunitě. Naši známí se po okupaci v srpnu 68 báli vrátit z dovolené v Jugoslávii. Pro svou politickou angažovanost před Srpnem se obávali, že by se mohli stát obětí perzekucí obdobných těm z padesátých let. Nevěřili, že by se mohli kdy vrátit do Čech. A tak přijali azyl, našli si zaměstnání, děti dali do švýcarských škol a v přiděleném sociálním bytě (což znamenalo kolik členů domácnosti tolik pokojů) prožívali oněch dvanáct let na jedné adrese potřebných k tomu, aby obdrželi švýcarské občanství. S českou komunitou se nestýkali.

St.Gallen byl šok. Jako ve snu jsem procházel městem tak čistým, že jsem se styděl odhodit na chodník vajgl. Auta se zde nezamykala, stejně tak budovy. I po pracovní době bylo možné vejít do budovy, vystoupit do patra a dojít do své kanceláře aniž byste potřebovali klíč. V prodejně obytných přívěsů jste mohli vystavené chaty na kolech procházet, usednout v nich a všechno si vyzkoušet, aniž by vás někdo vyháněl či alespoň netrpělivě pozoroval. A nikde nebylo nic rozbitého, nikde nic nechybělo. Dnes se situace v Čechách už zlepšila, ale tehdy to byl obrovský kontrast: co u nás nebylo pod zámkem, bylo ukradené a co pod zámkem bylo, to bylo zničené. A tak nás ani nepřekvapilo, když při odchodu na výlet do hor nechali hostitelé pootevřená okna u auta na parkovišti. Bylo by tam přece hrozné vedro.

St.Moritz

Po krátké návštěvě Lichtenštejnska začal náš velký okruh Švýcarskem. Zamířili jsme do hor - slavná střediska Klosters a Davos s krásným jezerem, nahoru přes Fluelapass a za ním St.Moritz. Auto mělo problémy s chlazením - přehřátý motor, slabé palivové čerpadlo a jízda do kopce byly příčinou častých zastávek. Nakonec pomohla demontáž zlobivého termostatu a plánování přejezdů průsmyků na ranní hodiny, kdy ještě bylo chladno.

San Bernardino

Obrázky v kalendářích nelhaly - skutečnost se jim přinejmenším vyrovnala. Modrá obloha, bílé vrcholky hor, z oken domků se valily vodopády červených květin. Nahoře ještě jezdily lyžařské vleky a dole se po jezeře prohánely windsurfingy, zažívající právě svůj velký nástup. Často jsme potkávali auta, která měla na střeše jak lyže tak windsurfingové prkno.

Surlej a Corvatsch

Tu noc jsme strávili na opuštěném parkovišti v Surlej pod horou Corvatsch. Původné jsme chtěli podniknout pár výletů, ale týden před odjezdem si při softballovém zápase Radana zhmoždila kotník a byli jsme rádi, že neskončila doma se sádrou. A tak žádné tůry, jen nenáročné rekonvalescenční vycházky. První vedla právě pod Corvatsch. Cena lanovky 21 franků za osobu byla pro naši pokladnu moc. A pořád dál na jih. Cestou do kantonu Tessin jsme překonali průsmyk Julier, projeli několika tunely, v San Bernardinu jsme přemítali, jestli právě ono je tím místem opěvovaným v populární písničce a někde u Belinzony nás zastihla teplá noc.

Locarno

V Locarnu bylo horko. Na břehu zamlženého Lago Maggiore rostly palmy a domy měly před okny žaluzie a mluvilo se tady italsky. Po hřebeni střechy přízemní policejní stanice vedla trubka, ze které stříkala na střechu voda: klimatizace. V jedné z uliček na nás dýchla zapovězená historie: prodejna bot firmy Bata. U nás nebyl ani Baťa ani Zlín, v Gottwaldově byla firma Svit a když jsme se ve škole o tomto průkopníkovi velkoseriové výroby něco dozvědeli, pak to, jak vykořisťoval dělníky, ničil drobné výrobce a kolaboroval s nacisty. Tedy, ne že by na mne jeho potomek po svém návratu v devadesátých letech udělal kdovíjaký dojem. Ale obchod v Locarnu jsem si tehdy aspoň vyfotil.

Furka - Belvedere. Pramen Rhony

Voda v Lago Maggiore byla teplá a koupaliště v Asconě příjemné. Ale co naplat: času málo, plány veliké. Zamířili jsme tedy ke Sv. Gotthardu. Bude to bajka, je tam tunel. Chyba. Byl jenom na maďarské mapě (jiná se v Československu zrovna koupit nedala), ve skutečnosti až za dva roky. A tak jsme zase hnali stejšna do kopce, zákrutu za zákrutou. Srovnal se s tím hrdinně - potřebovali jsme jen dvě zastávky. Před dalším průsmykem, který nás dělil od údolí Rhony, jsme nechali auto vydechnout přes noc.

Brig

Furkapass byl se svými 2431m nejvyšším bodem naší cesty. Hned pod ním, u Belvedere-Furka, vytéká z výběžku ledovce Rhone Gletscher bystřina, která se později stane řekou Rhonou.

Grosse Aletschgletscher

Podle ní jsme pokračovali dál a dál, přes města Brig, Visp, kde mléčný proud ledovcové vody nabíral na síle díky přítokům ze severu z Bernských z jihu z Valliských Alp, pak Sierre a Sion se středověkými hrady, Martigny-Ville a k Lac Léman, tedy Ženevskému jezeru a podle něj přes Montreux, Lausanne s krásnou gotickou katedrálou a Nyon do Ženevy.

Ale nešlo to tak rychle. Cestou bylo třeba se podívat například na neuvěřitelně špinavý ledovec Grosser Aletschgletscher, táhnoucí se až k jižnímu srázu Jungfrau. Cesta k němu vedla po alpských loukách s pasoucími se krávami a s usedlostmi pastevců. Jednoduché sruby postavené štítem po svahu, ve kterých spolu s pastevci žijí i jejich zvířata. Hnůj se pak vykydává dvířky ve štítové zdi dolů.

Zermatt

A pak, samozřejmě, to, kvůli čemu jsme vlastně tady: Matterhorn. Údolí Mattertal vede na jih od Rhony a silnička na jeho dně je frekventovaná. Končí však obrovským parkovištěm v Taesch. Dál, do Zermattu, Mekky všech, kterým učaroval vyzývavý zub Matterhornu, se musí buď vláčkem nebo po svých. My jsme měli štěstí, podařilo se nám stopnout auto.

Cesta k Matterhornu

Po obloze se honily mraky, ulice Zermattu, po kterých jezdily jen elektrické vozíky a koňské taxiky byly mokré a Matterhorn se schovával v mracích. Spatřit ho je prý možné jen s dávkou štěstí. Mnozí turisté tráví dlouhé dny v drahých zermattských hotelích čekáním na ten vytoužený okamžik.

Protože lanovka na Schwarzsee byla opět mimo naše finanční možnosti, vydali jsme se vzhůru pěšky. Po loukách a lesem, pořád nahoru.

Monte Rosa a Gornergletscher

Cestou nás přepadla průtrž mračen, která nás zahnala do chaty u cesty. Hned se k nám přitočila milá obsluha, co že si dáme.

Matterhorn. Lepší to nebude.

No, kafe. Bylo skvělé. Dlužno dodat, že to bylo na dlouho nejdražší kafe v mém životě. Přestalo pršet a tak jsme pokračovali vzhůru. Konečně tu bylo Schwarzsee, konečná lanovky. Šli jsme ještě blíž k Matterhornu. Zatímco na ledovec Gornergletscher pod masivem Monte Rosy svítilo slunce, z Matterhornu toho nebylo mnoho vidět. Foukal studený vítr a den se nachýlil, bylo na čase vrátit se zpátky.

Ráno ve Val d'Anniviers

Druhý den jsme strávili prohlídkou měst a jejich památek a protože se s přicházejícím večerem vyjasňovalo, rozhodli jsme se v horách ještě zůstat. Vracet se do Mattertalu se nám však už nechtělo a tak jsme zabočili do dalšího údolí, Val d'Anniviers. Ač jsou obě údolí jen pár kilometrů od sebe, tady už vládla francouzština.

Silnice do Val d'Anniviers

Zatímco jsme zdolávali serpentiny, úplně se setmělo a v první vesnici nás zaskočil dav s pochodněmi, jdoucí proti nám. Zastavili jsme na krajnici a sledovali jsme průvod krojovaných pištců, oslavujících 1.srpen, státní svátek. Trochu práce dalo odhánět děti, které se pokoušely našeho auta využít jako tribuny pro lepší výhled. Když byla cesta volná, pokračovali jsme do Zinalu, kde jsme oslavu shlédli podruhé.

Ráno bylo jasno a my jsme se nechali vyvézt lanovkou na horu Sorebois, odkud byl nádherný výhled na Valliské Alpy i přes údolí Rhony na Berner Oberland.

Pohled ze Sorebois - kruhové panorama

Rychlý tok Rhony nás dovedl k Ženevskému jezeru. A tam, severně od ústí, se v hladině odráží pohádkový kamenný zámek Chillon.

Zámek Chillon

Absolvovali jsme i prohlídku, viděli jsme tedy i místnosti, kde byl vězněn Byron. Připomnělo mi to mou silně afektovanou češtinářku, platnou členku učitelského panoptika naší průmyslovky: Lórd Džórž Gódn Bájrn, Čájld Haroldova pouť. Neměli jsme se vzájemně v oblibě. Na schůzce SRPŠ mě ocejchovala jako bezprizorního individualistu a já jsem jí za to udělal svými znalostmi ostudu u maturity. A ona kontruje tím, že se mi se vzpomínkou na pohádkový zámek ve Švýcarsku vybaví i ona.

Neuchatel

Města na břehu Lac Léman mi splývají ve směs drahých hotelů a upravených nábřeží s labutěmi. Vzpomínám si jen na již zmíněnou katedrálu v Lausanne, jinou, tentokrát v Ženevě, která byla v rekonstrukci, a pak na vodotrysk v jezeře, údajně 130m vysoký.

Basilej

Dál naše cesta vedla kantonem Jura podél francouzské hranice. Moc příjemná krajina. Zvlněné kopečky, louky a pole, Neuchatelské jezero a zase příjemnou krajinou až do Basileje. Už se začala dostavovat únava z cesty. A tak v Basileji ze standardu úpravných měst plných květin vybočila socha Sv.Jiří. Bestie, kterou mordoval, byla docela maličká a zasluhovala spíše soucit, neboť Jiří se na ni zjevně vytahoval.

Solothurn

Další zastávka byl Solothurn. Tady byla změna: místo gotických kostelů obvyklých v každém městečku jsme zde konečně našli bílé baroko, hned dva kostely kousek od sebe a, divte se, postavené kolmo na sebe. A taky tam měli orloj.

Bern, hlavní město, měl lidské rozměry a moc se nám líbil. Vystoupili jsme na věž kostela a měli jsme celé město s červenými střechami a vlajkovou výzdobou ulic jako na dlani.

Bern

Kousek od Interlaken jsme se vykoupali v Brensersee a pak jsme spěchali zase do hor. Čekala nás totiž další legenda: Eiger. Nejdříve jsme zajeli do Lauterbrunnen, slavné vodopády ale měly velmi málo vody a tak jsme přejeli do Grindelwaldu.

Jungfraujoch (?)

Obří parkoviště bylo prázdné. Podívali jsme se do ledovce, ve kterém byly vytesané chodby, a potom jsme vyjeli vláčkem na Kleine Scheidegg.

Eiger, severní stěna

Přes trojici slavných hor se hnaly mraky, my jsme seděli na trávě a pozorovali, jak se v dírách v mracích objevuje tu Eiger, tu zasněžený hřeben Jungfrau a pak zase Moench. Vydrželi jsme to dost dlouho, než jsme se odhodlali k návratu po svých do Grindelwaldu.

Ráno vedle našeho vozu zastavilo policejní auto. Vystoupil z něj sympatický policista a podal nám s úsměvem jakýsi papír. Na něm německy, francouzsky a anglicky stálo, že podle nařízení na ochranu Grindelwaldu na tomto parkovišti není dovoleno umisťovat stany nebo karavany.

Luzern

Ubezpečili jsme jej, že jsme na odjezdu, načež se rozloučil a odjel. S přespáváním na parkovištích jinde ve Švýcarsku nebyl problém. Prakticky na každém byly čisté záchody s tekoucí vodou, poblíž měst i teplou, a tabulky omezovaly parkování na 12 (nebo 16?) hodin.

Rýnský vodopád v Schaffhausenu

Luzern a Zurich, velká města na jezerech. Dřevěný most v jednom a kostel s Chagallovými okny v druhém. A pak Schaffhausen s velkolepými vodopády, kde se pod hradem vrhá Rýn střemhlav ze skalního prahu.

Při přejezdu hranice ze Švýcarska do Německa o nás neměl nikdo zájem. Celníci mávali, že máme pokračovat a nechápali, proč chceme razítko do pasu. Pro člověka připraveného na svlékání do spodků při cestě do Drážďan zase situace krajně nezvyklá. A potom změna. První parkoviště, na kterém jsme zastavili, přineslo po švýcarském ráji znechucení.

Ulm

Kabinky na záchodech na mince, papíry na zemi. A otec rodiny, která svačila u jednoho z piknikových stolků, po našem příjezdu vstal a s pohledem upřeným na nás demonstrativně zamkl auto, které stálo pět metrů od něj.

Ulm

I v Německu jsme měli ještě poznávací program. Nedělní Stuttgart byl mrtvý a centum stejné jako v ostatních německých městech: Pěší zóna se vzorně opravenými fasádami starých domů, za kterými se ale leckde skrývají moderní obchodní domy, a mezi tím skleněné novostavby. Rothenburg a Noerdlingen, dvě městečka, která si uvnitř středověkých hradeb uchovala původní ráz. A pak samozřejmě Ulm s věží sahající až do nebes, Regensburg, Norimberk. V jednom městě - snad to byl Noerdlingen - jsme se šli podívat na mši. Kněz vystoupil na kazatelnu a aby dodal svým slovům důrazu, přidával na hlase více než akustika prostory vyžadovala. Z kostela jsme utekli. Němčina křičená shora nás děsila.

Noerdlingen

Silnice pro nás vedla už jen k československým hranicím. Jeli jsme po ní pomalu. Proti jelo auto. Z okna visel mladík a křičel: co blbnete, otočte to! Němci si opět okopírovali pasy a propustili nás domů. A pak už česká celnice. Vyložili jsme auto, namátkově předvedli obsah zavazadel. Obešlo se to kupodivu bez strkání drátů za výplně dveří a rozebírání vzduchového filtru, které s oblibou praktikovali při návratech z NDR jak východoněmečtí tak naši celníci. V té době jsem radioamateřil a vezl jsem pár součástek, které jsem poctivě přihlásil k proclení. Nevěděli si s tím rady. Ukazoval jsem účty, ale oni že prý na to musí být znalec. Kde ho máte? V Klatovech (nebo až v Plzni?). Musíte to tu nechat a přijet si v pondělí. Nakonec jsme se dohodli, že to zkusí telefonicky. Znalec byl doma. Celnice s ním chvíli diskutovala a pak mi předala sluchátko. To vám to našli? Ne, přihlásil jsem to. Tak co blbnou? Co to tam máte? Vyjmenoval jsem typy. Chvíli bylo ticho. Kolik to má vývodů? Řekl jsem mu to. No, tak dvacet korun za kus. Berete?

Se složenkami na clo jsme pokračovali po rozbité silnici do vnitrozemí. Závěry sjezdu splníme. Se Sovětským Svazem na věčné časy. Radaně na sedadle vedle mne tekly slzy a mně se chtělo zvracet.