kapitola 9.

Puškár (Pushkar)

úsvit v Puškáru

V pět zvonil budík, o pár minut později volal recepčni, zda skutečně chceme auto. V půl šesté jsme sešli dolů a kde nic tu nic. Za pár minut přijel mikrobus a řidič se divil, že nemáme do Džódhpuru žádná zavazadla. Vysvětlovali jsme, že chceme jen do Puškáru. Zklamaně odjel bez nás a my jsme vyrazili do ranní tmy hledat jinou dopravu. Jen co jsme vyšli na hlavní, zastavil taxík a bez potíží jsme se dohodli. Do Puškáru to nebylo daleko, vlastně jen kolem jezera Ana Sagar a pak přes kopec a byli jsme tam.

svaté puškárské jezero

Taxík nás vyložil v ranním šeru na kraji vesnice a my jsme pěšky pokračovali ke svatému jezeru. Ono je totiž tím hlavním důvodem, proč sem směřují již po staletí davy poutníků. Jeho voda má kouzelnou moc podstatně zkrátit proces převtělování a pomoci tomu, kdo se v ní vykoupe, ke splynutí s božskou podstatou, k dosažení nirvány. Původně mělo jezero tuto moc celoročně, později však kněží zjistili, že se omezuje pouze na krátkou dobu kolem listopadového úplňku. Věřící se tedy scházeli u jezera v tomto období a využili této příležitosti k obchodu.

puškárské jezero

A tak vznikl největší velbloudí trh v Indii. V rámci setkání se pořádají také závody a soutěže, v posledních letech přibyly i pouťové atrakce včetně ruského kola. Puškárský trh se stal magnetem pro turisty a místní správa se snaží různými výhodami (jako je třeba krmivo zdarma) udržet velbloudáře v místě co nejdéle a prodloužit tak vrcholnou turistickou sezónu. Původně jsme tady chtěli strávit tři dny, nepodařilo se nám však zajistit předem ubytování a tak jsme se rozhodli přebývat v nedalekém Adžméru (i tam jsou ale ubytovací možnosti v době puškárského trhu vyčerpány) a do Puškáru se jen jet podívat. Turisté, se kterými jsme se setkali v Džajsalméru, nás od delšího pobytu v Puškáru zrazovali - není tu prý co dělat, pokud sem tedy nejedete kvůli drogám.

poutníci

Jeden z internetových cestopisů, které jsem před odjezdem do Indie pročítal, varoval před přijímáním květů od kohokoliv v Puškáru, nepodával však vysvětlení, co se bude dít, pokud květ přijmete. Mohu posloužit. Poupata afrikánu nám byla nabídnuta, jakmile jsme se objevili ve vsi. Dal nám je mladík v džínách a košili, který nás pak vyzval, abychom jej následovali k jezeru. Prošli jsme mezi domy a svatyněmi na břeh jezera lemovaný širokými schodišti.

na břehu

Bylo tu prázdno, jen tu a tam bylo na ghátech vidět osamělou postavu. Usadil jsem se na nejvyšším schodu a ostatních se ujali další odžínovaní mladíci a odvedli je k vodě. Vytáhl jsem foťák, leč v tu chvíli kde se vzal, tu se vzal, byl u mne hlídač: nesmí se tu fotit. Ale na zdi máte napsáno, že se nesmí fotit jen koupající se lidé. Nic se nesmí fotit, dejte to pryč. Pokrčil jsem rameny, schoval foťák a pozoroval přátele dřepící u jezera při jakémsi obřadu.

jedna ze svatyní

Po několika minutách se vrátili ke mně. Chtějí peníze, nemáš stovku? Vytáhl jsem z kapsy sto rupií a dal ji mladíkovi. Vyzval mě, abych ho následoval k vodě a civěl na kapsu, odkud jsem předtím vytáhl peníze. Odmítl jsem a ve snaze se ho zbavit jsem mu vrazil další bankovku. Hrábl po ní a začal mě přesvědčovat, že se jedná o neškodný, ba velice prospěšný obřad. Trval jsem na tom, že mé náboženství mi zakazuje praktikovat cizí rituály. Zkušeně oponoval, že puškárské jezero je svaté pro všechna náboženství a začal se ohánět anglickou královnou a dalšími celebritami, které prý rituál rády podstoupily. No, nakonec mě ukecal a vítězoslavně mě odtáhl na poslední schod u vody. Tichým hlasem vyprávěl o štěstí, které svaté jezero přináši všem, kdo jej navštívili, vyzýval mne, abych vzpomněl na všechny své blízké, které má modlitba zahrnout (řekni mi, kolikpak jich je?) a na všechna přání, která chci aby se splnila. To vše bylo doprovázeno namáčením rukou do vody a patláním vody na čelo, uši, oči, ústa (fuj!), obětováním červeného a žlutého barviva, rýže a okvětních lístků na hladinu jezera. Označil mi čelo žlutou a červenou hlinkou, přilepil pár zrnek rýže a kolem ruky ovázal šňůrku. Poslední otázka byla: A kolik dáš? Už jsi dostal. Ale to bylo jen za tebe. Musíš dát za každého blízkého, na kterého jsi vzpomněl. A musíš dát za každého na chudé, na svaté muže, na tisíc svatyní, které tu jsou kolem jezera. Vařila se ve mně krev. Už jsi dostal, kšeftaři. Vstal jsem a stoupal po schodech od vody. Šel za mnou a pořád do mě hučel. Přidali se i další, dokud jsem nehrábl do kapsy a nevrazil mu další dvacku. Nespokojeně ji shrábl do zadní kapsy džínů a zamířil s ostatními branou od jezera. Tam nasedli na motorky a odfrčeli. Kdo ví, kolik z našich peněz uvidí skuteční svatí muži a chudí?

Slunce už bylo nad obzorem a ozval se hlad. Zamířili jsme do restaurantu Venus, na střešní terase jsme posnídali čaj a tousty s fazolemi a shlíželi jsme dolů na probouzející se ruch. Začali se objevovat turisté a poutníci a spolu s nimi přibývalo obchodníků a žebráků. Nechutné handrkování o peníze na konci obřadu způsobilo, že jsem si připadal spíš pošpiněný než poctěný boží přízní. Umyl jsem si čelo a strhl šňůrku, příliš mi připomínala moji prohru, majetnickou značku na srsti ostříhané ovce. Puškár mi zhořkl dřív, než jsem z něj něco víc viděl.

Sešli jsme na ulici a pomalu jsme procházeli bazarem, nakukovali do nesčetných svatyní, prohlíželi vystavené zboží, odmítali nabídky průvodců a prodavačů a byli jsme jako vždy rozpačití z žebráků. Minuli jsme Brahmovu svatyni a po pár krocích jsme najednou byli v dunách za městem. Kam jsme se podívali, na zvlněném písku ve skupinkách polehávali velbloudi, staří i mladí, mnozí z nich vyzdobení květy a ornamenty v srsti. Mezi velbloudy posedávali ve skupinkách muži v různobarevných turbanech. Podle oblečení, barev turbanů a způsobu, jakým je měli uvázané, se dalo dohadovat, že pocházejí z různých konců země. Někteří byli i ze sousedních indických států a strávili se svými zvířaty týdny na cestě než dorazili do Puškáru. Dunami procházely ženy a sbíraly velbloudí bobky. Každý bobek zručně nadhodily, aby se obalil pískem, podobně jako když se o Vánocích obalují vanilkové rohlíčky v moučkovém cukru, a pak jej uložily k ostatním na široký mělký plechový talíř, hezky do pyramidy, jako je v televizní reklamě naskládaný Ferrero Rocher. Naplněné mísy pak odnášely na hlavách směrem k vesnici - bude čím topit.

Dole u cesty byly opět stánky, některé s potřebami pro velbloudáře, jiné zaměřené na turisty. Davem se prodírali obchodnící, kteří nesli své zboží na sobě. Našel se i malíř miniatur, jeho práce však nesnesly srovnání s těmi, které prodávali v našem hotelu v Udajpuru. Žádné hedvábí, jen papír, chudší ornamenty a dvojbarevné provedení - při stejné ceně. Seznámili jsme se však s dalším obchodním trikem: Dnes jsem ještě nic neprodal, jste moji první zákazníci, pomozte mi, přinese to štěstí i vám. A ostatní přihlížející obchodníci přizvukovali: ano, ano, to byste mu přece nemohli udělat, první obchod je nejšťastnější pro obě strany. Nu což, mám ve sbírce kus balícího papíru pokresleného tuší. Za to divadlo to stálo.

mezi velbloudy		Hanumanova věž	puškárská mešita

Polední vedro jsme zase strávili v restauraci u Venuše, podařilo se mi na židli pod rákosovou střechou i na chvíli zdřímnout. Po ulici procházela procesí a živá hudba se mísila s produkcí pronikající z otevřených dveří obchodů s cédéčky. Odpoledne jsme pak vyrazili od jezera opačným směrem, kolem autobusového nádraží, na němž se už proud cestujících pomalu obracel. Jakmile se autobus zaplnil, odjel a na jeho místo přikodrcal jiný. Po pravé straně ulice se zvedá místní mešita, samozřejmě je to nejvyšší stavba ve vesnici. O kus dál na protější straně pak hinduistický chrám kompenzuje svou menší výšku řevem z tlampače: Kršna, Kršna, Hare, Hare. Korunou ulice je Hanumanova věž na jejím konci. Několikapatrová stavba je vyzdobena všemi barvami hrajícími plastikami opičího boha Hanumana a dalších postav hinduistického nebe. Hollywood by se nemusel stydět.

mrtvej velbloud

K velbloudům jsme to tentokrát vzali druhou stranou, okolo jezera. Domů je tu kolem cesty jen pár, málo lidí, žádní obchodníci či žebráci. Občas nás předjížděly dvoukolové káry tažené velbloudy, na kterých si pod baldachýnem hověli turisté. Měli jsme společnou cestu s kanadským turistou. Vyprávěl, že je v Indii tři týdny, začínal ve Váranasí a už se mu začíná věčná špína, hluk a indická strava zajídat. Rozuměl jsem mu. Vyprávěli jsme si o místech, která jsme navštívili a cesta k velbloudům rychle utekla.

tak se jezdí bez sedla

Jakmile jsme se objevili na dunách, obklopily nás loudící děti. Snažil jsem nevšímat si jich, byly však neodbytné. Procházeli jsme opět mezi davem lidí a velbloudů. Když jsem chtěl fotit velbloudy, často se jejich majitelé stavěli hrdě k nim, i mladá žena v tradičních svátečních šatech si přála být zvěčněna - pokud jí ovšem zaplatíme. V jedné skupince bylo veselo, velbloudáři byli v dobrém rozmaru a ať prý si vyfotím mrtvého velblouda. A hned jeden z nich padl na záda a vytrčil ruce a nohy do vzduchu. Cvakl jsem a mrtvý velbloud se ptal po jídle. Podal jsem mu načatý balíček místních sušenek, které jsem teď pořád nosil s sebou jako bezpečnou dietu. Úsměv na velbloudově tváři se ještě rozšířil.

Našli jsme klidné místo na svahu duny a pozorovali jsme kousky, které předváděli jezdci na neosedlaných velbloudech. Zvláště jeden chlapec seděl jako klíště za hrbem a odtud neváhal pobízet velblouda ke klusu. Odkudsi se vynořil muž s tradičním nástrojem (bambus-kokos-kůže-struny-smyčec) a ptal se, zda nám může zahrát. Kývl jsem a zpovzdálí přišla i jeho žena. Usedli vedle mne na písek a spustili duet. Slunce se sklánělo k západu, na dunách už se pomalu rozhořívaly ohně pro přípravu večeře a spolu se zvířeným prachem vytvářely v nízkém světle přízračnou atmosféru. Ve zpěvu se oba hlasy střídaly jako v dialogu a k tomu ostré zvuky vyluzované tahy smyčce navozovaly tu správnou náladu pro dané místo a čas. Nevím, kolik bylo písní, zda tři nebo víc, ale najednou kouzlo zmizelo a hudebník mi podával papír s anglickým textem, který manžele představoval jako příslušníky kasty hudebníků z Puškáru a přibližoval hudbu, kterou hrají. Text končil informací, že manželé nahráli své písně na CD a je možné si je koupit. Zvedl jsem hlavu od papíru a setkal se s tázavým pohledem muže. Takže mám dnes doma amatérsky pálené CD s autentickou hudbou z puškárských dun.

šou pro turisty

hygiena především

Mezitim kousek od nás zapadlo do písku drahé rádoby terénní auto a řidič se v zoufalé snaze vyjet zahrabával víc a víc. Inu, není nad velbloudy. Ti dotáhli na cestu před námi několik dvoukoláků, ze kterých se vyhrnuli japonští turisté. Někteří z nich měli roušky přes ústa a všichni drahé foťáky. Rozestavěli stativy do půloblouku kolem skupinky místních žen v krojích a ty na povel začaly křepčit. Japonci cvakali a cvakali. Se západem slunce se fotografové vyrojili i na duny, hledali nejlepší záběry a pokukovali nenápadně po ostatních, zda by se nedalo něco okopírovat. Končil náš den v Puškaru a necítili jsme potřebu jet sem zítra znovu. U autobusového nádraží jsme našli starého Ambassadora, místní taxík, který nás za nepřetržitého troubení a předjíždějí odvezl zpátky do Adžméru.

Ráno jsme věnovali balení a vyřízení pošty. Internet nebylo snadné najít a byl velmi pomalý.

Poštu jsme našli, ovšem známky jsme museli koupit ve vedlejší budově a pak se s nimi vrátit, požádat o lep, protože ten na sobě indické známky nemají, počkat až zaschne, odnést dopis k přepážce a trvat na tom, aby pošťák dal na známky razítko. Jinak prý hrozí nebezpečí nežádoucí recyklace známky ještě před odesláním. Po obědě byl čas jít na nádraží. Na nástupišti byly světelné ukazatele, které udávaly nejen cíl a čas odjezdu, ale i číslo vagonu, který u dané tabule stojí. A na vagónech vyšších tříd zase vylepené seznamy cestujících. Našli jsme svá místa. Tentokrát jsme jeli třídou AC Chair. Polohovatelná sedadla v řadách po pěti, každý z nás dostal litr balené vody a cestou ještě čaj, sušenky a bonbony. Krajina kolem vlaku byla nezajímavá, plochá, většinou zemědělsky využívaná. V Džajpuru jsme byli asi za dvě hodiny.

kapitola 10: Džajpur a Ámbér

---

úvod	Džódhpur	Džajsalmér	v poušti Thár	Džajsalmér 2	Ranakpur	Udajpur	Čitaur
Adžmér	Puškár	Džajpur Ámbér	S.Madhópur Ranthambhór	Bharatpur Keoladeo	Ágra	Ágra Fatéhpur S.	Dillí