kapitola 11.

Saváí Madhópur a park Ranthambhór

(Sawai Madhopur, Ranthambore)

hlavní ulice v Man Town

Vlak z Džajpuru odjížděl s půlhodinovým zpožděním, často stál a čekal na protijedoucí vlaky, a přestože to byla stejná třída, jakou jsme jsme přijeli do Džajpuru, vagóny byly špinavější a obsluha žádná. Zpoždění narostlo na celou hodinu. Krajina kolem trati byla plochá a suchá a pokud už se nějaký ten pahorek objevil v dohledu, často na něm stála pevnost.

krejčí v Man Town

Ve vyschlém korytu řeky, kterou jsme překonávali po mostě, stály stany a pastevci poháněli stáda k loužím špinavé vody, která se udržela v prohlubních. Dřívější generace ve vyprahlém Rádžasthánu měly zažitou řadu postupů, jak přečkat období sucha: obyvatelé před příchodem monzunu hloubili v korytech řek jámy, které zůstávaly dlouho plné vody, udržovali staré studny. S vybudováním vodovodů se postupně na toto dědictví zapomínalo a když pak v 90. letech XX. století vynechal monzun a přišlo období sucha, vodovodní kouhoutky vyschly, stát nebyl schopen situaci řešit a obyvatelé museli nakupovat vodu za nehorázné peníze od soukromých podnikatelů. Mnozí kvůli tomu zastavili své domy a prodali svůj skrovný majetek, nebyli schopni splácet úroky a statisíce lidí se ocitly vyčerpané a bez domova podél silnic.

tuning po indicku

nákupy

"Mám dobrou zprávu, nejsou tam koberce," hlásil Pavel, který právě vyšel z - no, řekněme, že hotelu - Vishal. "Ale do dvanácti to zítra musíme vyklidit." Vysoukal jsem se z motorikši a rozhlédl se po hlavní třídě Saváí Madhópuru. Široká nedlážděná ulice svými proporcemi a patrovými domy lehce připomínala městečka z amerických westernů, tím však podobnost končila. Místo koní tu byly motorky a kola, flegmatické krávy a tlupy černých prasat pročmuchávající každý kout. Místo kovbojů ženy v pestrých sárí a černovlasí muži v bílých košilích. Množství turbanů na hlavách se zmenšovalo s tím, jak jsme se blížili na východ, k centru bývalé mughalské říše.

Hotel Vishal se ničím nelišil od okolních domů. Ušmudlaná nízká budova, v patře špinavé lodžie. Ironie Pavlova výroku mi došla v okamžiku, kdy jsem šplhal po příkrém ušmudlaném schodišti k pokoji. Pro osobu s plným batohem na zádech bylo schodiště úzké i nízké. Pokoj sám byl asi to nejhorší, v čem jsme se v Indii ocitli. Postel s barevným přehozem, který jsme se neodvážili sejmout, dvě plastové židle a sloleček a místnůstka se šlapkami a sprchou. Občas i tekla voda. Po zašlé malbě pochodovala nepřetržitě šňůra mravenců, dveře do prostory, kterou jsem před chvíli nadneseně nazval lodžií, nešly otevřít. Co tam také, bedna ochlazovače vzduchu byla zjevně už léta nefunkční a stejně tahle zařízení jsou jen líhněmi komárů. Nu co, jednu noc tu přečkáme.

Nevzhledný a nijak přitažlivý Saváí Madhópur je pro většinu návštěvníků vlastně jen přístupovým místem k národnímu parku Ranthambhór. Navíc se s městem setkají jen ti, kdo cestují místní dopravou. Turisté v klimatizovaných autobusech se tu jen mihnou a ubytují se v některém z lepších hotelů, lemujících silnici Ranthambore Road vedoucí k národnímu parku.

novostavby

Trať Bombaj - Dillí s nádražím zhruba dělí městečko na dvě části: jižně od ní jsou zmíněné hotely, národní park a také staré město Saváí Madhópur. Okolo nádraží a zejména pak severně od něj se rozlévá živá část zvaná "Man town" s obchůdky, tržištěm Badžaríja, dílnami, řemeslníky, pracujícími přímo na ulici, a levnými hotýlky podobné úrovně, jako je zmíněný Vishal. Dílny a obchody mají jako všude zhruba rozměr garáže. Ráno se vytáhne roleta a teprve pak se pozná, zda je za ní pult s nabízeným zbožím nebo složený materiál a nářadí. Ale také jako všude se i tady vyskytují provozovny stejného zaměření ve skupinách. Na konci hlavni ulice je prašné prostranství s náhrobními kameny, které jsem odhadl na muslimský hřbitov, a za ním, trochu s odstupem, čtvrť nových domků majetnějších obyvatel hlídaná Gándího sochou.

sušení paliva	opice v hotelu Pareek	generálka motoru

Historie městečka je svázaná s pevností Ranthambhór, jedním z největších a nejslavnějších opěrných bodů rádžpútské moci v Rádžasthánu. Pokud budete sledovat její dějiny zpátky do minulosti, dostanete se až do mlhavých dob, kdy historické záznamy splývají s pověstmi. Rádžpútský klan Čauhánů prý osídlil kopec v VIII. století a vlastní pevnost založil v polovině X. století. Ranthambhór, strategicky výhodně umístěný na obchodních cestách ze severní do střední a jižní Indie, byl pak jejich útočištěm při útocích rozpínavých sultánů z Dillí. Častokrát odolal, až v roce 1301 ukončil vládu Čauhánů Aláuddín Chaldží (vzpomeňte na pohádku z Čitauru).

tiskárna	truhlářství

Pevnost pak několikrát změnila držitele, až nakonec v polovině XVI. století ji obsadil mughalský vládce Akbar (opět paralela s Čitaurem) a učinil ji na dvě století součástí mughalského imperia. Když pak v polovině XVIII. století sílil tlak maráthských vládců, žádal džajpurský maharádža Saváí Madhósinha II mughalského vládce o povolení obsadit Ranthambhór. S žádostí neuspěl a tak se rozhodl opevnit nedalekou vesnici Šérpur a přejmenoval ji podle sebe, Saváí Madhópur. Je zajímavé, jak si Džajsinhovi nástupci zachovali čestný titul "saváí" a lpěli na něm tolik, že se s ním nedokázali rozloučit ani při pojmenování města. Dva roky po opevnění Šérpuru přešla správa pevnosti Ranthambhór pod Džajpur. Ve XX. století pak Saváí Mansinha nechal vybudovat železniční spojení a kolem stanice, vzdálené asi 4km od starého Saváí Madhópuru, vyrostl zmíněný "Man town" (hmm... proč ne Saváí Manpur?).

Vstávali jsme ještě za tmy. Ulice byla liduprázdná, objednaný taxík nikde, vydali jsme se tedy k nádraží. Některé rolety obchodů už byly otevřené, mlela se mouka na placky čapátí a z rozkřápaných tranzistoráků k tomu vyhrávala hudba. Před nádražím jsme bez problémů najali motorikšu a stihli jsme být před pátou hodinou u správní budovy před bránou národního parku. Tady už před zavřenými dveřmi stála řada místních zaměstnanců hotelů z Ranthambore Road, aby pro své klienty zajisitli místo v některém z džípů "jypsy" nebo autobusů bez střechy "canter". Bydlíte-li levně, musíte vstát ve čtyři a místo si zajistit sami. Do národního parku totiž není volný přístup, jen dvakrát denně, za svítání a za soumraku, se do něj vpouští smečka džípů a autobusů nacpaných turisty.

zastávka na parkovišti dala příležitost obchodníkům

Konečně se otevřely dveře kanceláře, my jsme se napsali na nějaký seznam, někomu jsme zaplatili 390 rupií za osobu a bylo nám řečeno, že pojedeme canterem 935. Tedy žádná zbytečná byrokracie - žádné potvrzení ani vstupenky. Snažili jsme se dočkat odjezdu v budově kanceláře, nebylo ale moc kde. Okolo šesté se začaly na silnici sjíždět dopravní prostředky. Našli jsme ten náš, autobus bez střechy s několika řadami lavic asi pro dvacet lidí, a usadili jsme se vpředu. Rozklepala mne zima. Slunce ještě nevyšlo a flíska a větrovka nevyspalého cestovatele oslabeného průjmem ohřát nedokázaly. Konečně jsme se rozjeli - směrem od rezervace, podél hotelů, ve kterých jsme nabírali další turisty.

v parku nás vítal prach zvířený projíždějícími vozy

"Už jedeme potřetí, dneska ho snad konečně uvidíme!" svěřovala se německá dáma, která se usadila hned za námi. Koho že to uvidí? No, samozřejmě tygra. Člověk tu vykládá o pevnosti a ani se nezmíní, že Ranthambhór je dnes znám především jako největší souvisle zalesněné území v Rádžasthánu, ve kterém navíc žije tygří populace. Ochrana území se datuje od roku 1955, v průběhu času se rozloha rezervace zvětšovala a v roce 1980 byl vyhlášen Národní park Ranthambhór. Dnešní rozloha národního parku je 372 čtverečních kilometrů. Většinu parku pokrývá suchý tropický les, najdou se tu skály a jezera. Hlavním chráněným savcem je tu tygr (Panthera tigris), žijí tu ale i levharti (Panthera pardus), divocí psi dhoul (či vlk rudý, Cuon alpinus), divoká prasata (Sus scrofa), jeleni sambar (Cervus unicolor), indičtí jeleni čital (jelen indický, Axis axis), antilopy Nilgau (Boselaphus tragocamelus) a buvoli gaur (Bos gaurus).

jeleni čital

Zaplněný canter se vrátil před bránu parku a zařadil se do fronty. Měsíc zapadal, na druhé straně vycházelo Slunce, brána se otevřela a džípy a cantery vjely na silnici vedoucí do nitra parku. Projeli jsme dvěma kontrolami, potom nás odstavili na parkoviště, aby byla dána příležitost obchodníkům nabízejícím bundy, klobouky, atlasy ptáků a zvířat a upomínkové předměty. Matně jsem tušil, že plyšová hračka, kterou mi nabídl jeden z prodavačů tlačících se kolem našeho vozidla, bude jediným tygrem, kterého dnes zahlédnu. Mýlil jsem se.

jelen čital

Znovu jsme se rozjeli a pokračovali po dlážděné silnici. Předjížděli jsme skupinky Indů směřující do pevnosti. Staré chrámy jsou totiž stále činné a zejména jeden z nich, zasvěcený slonímu bohu Ganéšovi, je mimořádně významný. Pokud byste chtěli pozvat tohoto veselého boha štěstí na svou svatbu tak jako to činí řada hinduistů, adresujte pozvánku právě do chrámu v Ranthambhóru.

v parku Ranthambhór

Zajímali jsme se o možnost pevnost navštívit, bylo nám však řečeno, že bychom museli zaplatit dvě návštěvy, ráno se u pevnosti nechat vysadit a večer, až se budou cantery vracet z odpolední vyjížďky, zase vyzvednout. Nesmysl, určitě to musí jít nějak jinak. Pro tentokrát jsem zařadil tuhle pevnost k nesplněným přáním podobně jako Kumbhalgarh, ale příště... ...příště, to se obléknu do volného bílého hábitu, na hlavu stočím oranžový turban a bosky se vydám pozdravit boha Ganéšu.

v parku Ranthambhór

Cantery odbočily ze silnice na prašné lesní cesty a na křižovatkách se rozjely všemi směry. Okamžitě se zvedla oblaka dusivého prachu, na dálku bylo poznat, kde se právě který canter či džíp pohybuje a nízké paprsky ranního slunce promítaly do prašného závoje stíny stromů. V hloubi lesa vyvstala v tomhle závoji silueta jakéhosi paroháče, canter však ani nepřibrzdil. Hledáme přece tygry. Na jedné křižovatce průvodce vzrušeně ukázal do prachu a křikl na řidiče. Vůz zastavil. "Podívejte, jsou tady! Tohle je tygří stopa!" A skutečně. V prachu se rýsoval obrys tlapy velké kočky, v přiměřené vzdálenosti druhý. Představil jsem si indického zřízence, jak tu před otevřením obchází a pečlivě vytváří podobné otisky pozorně vycpaným kusem hadru připevněným na holi. Canter pokračoval v jízdě pomaleji, při míjení s jinými vozidly zastavoval, přibržďoval u pěších strážců. "Viděli jste?" "Ne, ale prý jsou támhle u toho jezírka."

jelen sambar

A tak se jelo k jezírku. Podle zvířeného prachu tu před chvílí projelo jiné auto a podle stop na cestě nejen jedno. Míjeli jsme skupinky jelenů čital i větších sambarů, někteří se pásli jen pár metrů od cesty a projíždějícími auty se nedali rušit. Když auto zastavilo, zvedli hlavy a lhostejně nás pozorovali, aniž by ustali v přežvykování. Podrostem se mihlo cosi psovitého, snad dhoul, kdosi hlásil hyenu, kdo ví, co ale vlastně viděl. Viditelnou faunu doplňovali pávi - a to bylo asi tak všechno.

zastávka k odpočinku

Po hodinovém křižování mezi stromy zastavil canter na planině, odkud byl rozhled na oblé kopce a údolí zarostlé řídkým lesem. "Dáme si pauzu, pak budeme pokračovat." Vystoupili jsme z canteru, někteří se odebrali ke kadibudkám, jiní ke kohoutku s vodou. Sklepal jsem z větrovky vrstvu prachu a smutně jsem obhlížel zaprášený fotoaparát: ten tedy dostává na zadek. Po návratu domů také přestal jeden z objektivů ostřit a musel podstoupit očistnou kúru v servisu. Protáhl jsem si ztuhlé klouby a snědl pár sušenek. Slunce už začínalo hřát.

Druhou hodinu jsme křižovali jinou částí parku, obdrželi jsme další tip na místo, kde tygra uvidíme a zase tam nic nebylo. Začalo ubývat i býložravé zvěře. Další zastávka a průvodce optimisticky ohlašoval ještě jednu šanci uvidět tygra. Třetí hodina už ale byla jen ve znamení opic honících se po mohutných fikusech a vodního ptactva ne břehu jezírek. Z tygra už ani ta stopa. Německá dáma sem bude muset jet večer znova. Kdo ví, zda tu ještě vůbec nějací tygři jsou. Na začátku 70. let XX. století byl v Indii pod dohledem Indiry Gándiové zahájen ambiciozní Projekt tygr, jehož cílem bylo zachránit vymírající populaci indických tygrů. Bylo vybráno devět lokalit, mezi nimi také Ranthambhór, tygři byli spočítáni, sledováni a strážci dávali pozor na to, aby tygry nic nerušilo. Brzy začaly z rezervací přicházet zprávy o utěšeně narůstajících počtech. Po smrti ministerské předsedkyně se však program ocitl na vedlejší koleji a později zoologové zjistili, že všechno není tak růžové, jak stálo v hlášeních správy parků. Tygři byli často počítáni podle stop a špatně vyškolený personál považoval stopy otisknuté v různých terénech za stopy různých zvířat - měly přece jinou velikost. Horší však bylo, že se strážci spolčili s pytláky a hlásili jako živé i ty kusy, jejichž kožichy už dávno někde nosily filmové celebrity. V parku Sariska tak už zřejmě nezůstal žádný živý tygr, Ranthambhór je na tom o něco málo lépe.

Canter vyjel z brány parku a rozvážel turisty do hotelů. A teď jsme konečně uviděli tygry. V názvech hotelů, na poutačích, na plakátech... Řidič nás odvezl až k poslednímu hotelu na Ranthambore Road, blízko nádraží. Zašli jsme do čisté hotelové restaurace a vydatně jsme posnídali. Z nesčetných fotografií rozvěšených po stěnách nás soustředěně pozorovaly tygří oči.

brána starého Saváí Madhópuru

Hotel Vishal jsme opustili v poledne a nastalo dilema, co se zbytkem dne, když vlak jede až v devět večer. Co takhle zkusit dát batohy do úschovy? Došli jsme na nádraží, ale úschovna nebyla. Zamířili jsme tedy do čekárny vyšších tříd, že dospíme krátkou noc a trmácení parkem. V čekárně byly kromě židlí i postele, vše ale bylo obsazeno Indy. Sedli jsme na zem k batohům a čekali, zda se něco neuvolní po příjezdu vlaku. Uvolnilo, ale jen na moment: cestující čekající na pozdější vlaky už dříve obsadili kousky postelí alespoň částí zadků a jakmile se ti uložení zvedli, sedící okamžitě expandovali do uvolněného prostoru. Co takhle pokoje v nádražní ubytovně? Stará chyba s lístky - všichni na jedné rezervaci. Pavel vyzkoušel svůj vyjednavačský um a už už to vypadalo, že uspěje a získá jeden pokoj, když tu vešel do kanceláře šéf: "Žádné takové! Dva pokoje!" Hrdost nám nedovolila zaplatit za celou noc za dva pokoje, když jsme potřebovali útočiště jen do večera. Vydal jsem se tedy zkusit štěstí do města. V hotelu Sawan - asi nejslušnějším v Man town - chtěli 300, nakonec jsem se domluvil v nedalekém Pareek na pokoji do večera pro čtyři za dvě stovky. Alespoň jsem si to myslel. Když jsme se však dostavili v plném počtu, chtěli kluci u stolku nahrazujícího recepci další dvě stovky. Hádali jsme se s nimi a nakonec jsme zalezli do pokoje. Byla to ještě větší myšárna než Vishal, špinavý, upatlaný, okna s potrhanými sítěmi proti hmyzu vedla na ochoz, po kterém se dostavil jeden z kluků a čučel do pokoje. Druhý přišel dveřmi, které nešly zamknout, a dožadoval se příplatku. Vyšel jsem na chodbu a vysvětloval mu, že tam budou jen dva, že další dva za chvilku odejdou, že může přece pokoj večer znova pronajmout a o nic nepřijde, nakonec tedy zlevnil na stovku. Dal jsem mu sedmdesát a byl spokojen. Klid jsme však neměli. Neustále se chodil ptát, zda nechceme něco k jídlu, k pití. Okolo okna se honily opice makak, házeli jsme jim banánové slupky, které si pak s ohromným rámusem odnášely na plechovou střechu přístavku vedle a tam je zahazovaly.

chrám ve starém Saváí Madhópuru

Když odpoledne pokročilo, vydali jsme se ve třech do starého města. Vystoupili jsme po pomočených schodech na nadjezd a tam jsme nastoupili do místního autobusu. Stará rachotina byla z našeho pohledu zcela nacpaná, na každé další stanici však přistupovali další a další cestující. Zvědavě a s úsměvem si prohlíželi exotické turisty, kteří museli sehnout hlavy, aby si je neomlátili o strop. Autobus se sotva plížil, časo zastavoval a čtyři kilometry ke starému městu mu tak trvaly skoro půl hodiny. Konečně se rovina, kterou jsme přijížděli, přiblížila ke kopcům a my jsme vystoupili. Úzké údolí mezi dvěma strmými kopci bylo přehrazeno načervenalou zdí s mohutnou bránou.

Za branou jsem čekal živé město, našel jsem jen prázdnou pláň s malým opuštěným palácem a omšelou svatyni přilepenou ke skále. Dál v údolí to vypadalo podobně. Chvíli jsme se tu potulovali a pak jsme zjistili, že dostat se zpátky nebude jednoduché. Autobusy jezdily tak plné, že jsme ani nezkoušeli se do nich dostat. Dodnes mi vrtá hlavou, kde se v tomhle opuštěném údolí vzalo tolik lidí, aby zaplnili hned několik autobusů. Odkud jeli? Nakonec jsme se vešli do trochu přerostlé tříkolové motorikši, ve které nás jelo dvanáct. Řidič si pouštěl radio, což však veselým ženám vzadu nebránilo v tom, aby si zpívaly - samozřejmě něco jiného a poslouchatelnějšího. Docela jim to šlo, vítr nás ofukoval a cesta ubíhala.

Helena toho mezitím v hotelu moc nenaspala. Pozornost personálu se soustředila na ni, v pětiminutových intervalech se chodili ptát, jestli něco nepotřebuje. Byla ráda, že nás vidí.

kapitola 12: Bharatpur a park Keoladeo

úvod	Džódhpur	Džajsalmér	v poušti Thár	Džajsalmér 2	Ranakpur	Udajpur	Čitaur
Adžmér	Puškár	Džajpur Ámbér	S.Madhópur Ranthambhór	Bharatpur Keoladeo	Ágra	Ágra Fatéhpur S.	Dillí