Andalusie

kapitola 1. - Sevilla

malované kachle na Plaza España

Vyhrabal jsem se ze spacáku, rozepl zip a vysunul jsem se na udusanou červenou zem před stanem. Noční déšť změnil vrchní vrstvičku v malířskou hlinku, ochotnou obarvit cokoli, co se jí dotklo. Kolem stanu se povalovaly přezrálé pomeranče opadané z okolních stromů a vzduchem voněl jasmín. Hluk čtyřproudové komunikace sem doléhal jen tlumeně a obyvatelé kempu buď ještě spali nebo něco kutili uvnitř svých obytných vozů.

myslíte, že takhle vypadali první Indiáni, které Španělé spatřili?

Opatrně jsem rozhýbával bolavá záda, zkoušel jsem, co ještě můžu a co už ne. Předešlé čtyři dny mi daly zabrat. Urazili jsme přes tři tisíce kilometrů a už druhý den bylo jasné, že sedadla našeho vozu nejsou zdaleka ideálně navržená, řízení mě nebavilo a tak jsem stále hledal, do kterého města cestou zajet a cesta neubývala. Začalo to návštěvou katedrály v Ulmu, pokračovalo zajížďkou ke Guggenheimovu museu v Bilbau, pak přišel Burgos, Salamanca... a pak mi došlo, že takhle bych do Andalusie dojel právě včas, abych se vydal na cestu zpátky. Takže Extremadurou jsme projeli bez zastávky a teď jsme konečně byli v kempu v Dos Hermanas a čekala nás Sevilla. Podíval jsem se na auto. Zdálo se mi, že si stejně jako já unaveně povzdechlo. No nic, tak dnes tedy si od řízení odpočineme.

Plaza España

Spěchali jsme po mostě přes čtyřproudovku: snad ještě stihneme autobus v celou. Zastávku jsme našli včas, ale autobus nejel. Pomalu se scházeli místní i naši spolubydlící z kempu a v půl jsme se konečně dočkali. Nikdo nereptal, takže jsme asi přehlídli nějakou poznámku v jízdním řádu, říkal jsem si. Během půlhodinové jízdy se za okny vystřídaly supermarkety, předměstské čtvrti a ulice vnitřního města a autobus nás vyklopil před Plaza España. Někde se začít musí, a tak jsme vkročili do areálu.

strop katedrály, Sevilla

Rozsáhlé dlážděné nádvoří ohraničené půlkruhovou krytou promenádou, vodní kanál, dnes bez vody, přes něj klenuté mostky, a všude lány azulejos, malovaných keramických kachlíků. Jsou jimi obložemé mosty, z glazované keramiky jsou balustády a po celé délce oblouku promenády jsou z nich pod arkádami vytvořené obrazy reprezentující jednotlivé provincie Španělska. To všechno tu bylo vystavěno v 20. letech 20. století pro Ibero-americkou světovou výstavu v parku Marie Luisy. Minuli jsme černošské prodavače šátků, vějířů a kastanět a příliš bílého a příliš tlustého Indiána týrajícího píšťalu a vyrazili jsme k hlavním pozoruhodnostem města.

Giralda, slavná korouhev z vrcholku věže	Retablo Mayor	v katedrále

pohled na město z ochozu věže

Zlomyslné kolo dějin, které na sebe tentokrát vzalo podobu reconquisty, se převalilo v polovině XIII. století přes Sevillu.

starší zástavba se přizpůsobuje novým potřebám

Bůh zůstal stejný, změnily se však způsoby jeho uctívání a příslušná ideologie. Přece tady nenecháme musulmanskou svatyni! A tak se bouralo, přestavovalo, zvětšovalo, až tu stála ve své době největší gotická katedrála na světě. To mluvíme o začátku XV. století. Na vrcholku věže se objevil kříž a tak se rázem stala z minaretu kostelní zvonice a k bohoslužbám odtud zval místo hlasu muezína hlas zvonu. A pak Kolumbus doplul do Ameriky, ze Sevilly se stal hlavní přístav pro lodě připlovající z Nového světa a část bohatství, protékajícího tehdy nejbohatším městem Španělska, ulpěla i na místní katedrále. Samozřejmě, že jsme šli dovnitř. Šourali jsme se mezi davy od kaple ke kapli, vyvraceli hlavy ve snaze prozkoumat klenby stropů, kroutili hlavami nad zlatem a stříbrem tlumeně svítícím z každého koutu. Vrcholem okázalosti pak je hlavní oltář Retabl Mayor v hlavní lodi chrámu. Opakovaně jsem se snažil si ho prohlédnout, ale nebyl jsem schopen posoudit jednotlivé detaily: vše se mi stále slévalo do jednolité zlaté plochy.

co se dá vidět při výstupu na věž katedrály

katedrála v Seville

Vystoupili jsme na věž. Ne až na špici, tam by nás La Giralda, socha Víry s korouhví, nepustila. Stačil ochoz tak ve dvou třetinách celkové výšky. Cestou vzhůru se nám otevíraly výhledy na zákoutí osídlená holuby a trpělivými chrliči, pak jsme se ocitli nad úrovní kleneb chrámových lodí a nakonec, na konci stoupání, se před námi otevřelo město. Támhle je Alcazar se zahradami a za ním, dál na jihu, se pod zataženou oblohou matně leskne hladina Guadalquiviru, řeky, po které do města připlulo bohatství. A na jeho břehu se v husté zástavbě nedá přehlédnout kruhová plocha býčí arény. Točíme se dál po směru hodin: pod námi, na plochých střechách domů, čekají na své hosty restaurační stolečky, a támhle - támhle je skutečně na střeše bazén s vodou. A támhle se staví další. Tam, kde je zástavba hustá a není možné dohlédnout na dno ulic, to bude Santa Cruz, stará židovská čtvrt. Dál k obzoru pak romantiky a historie ubývá a do výhledu se cpou panelová sídliště.

Takže na oběd do Santa Cruz. Procházíme uličkami kolem krámků se suvenýry, míjíme dámy v úzkých dlouhých sukních s kanýry, čím víc kanýrů, tím víc dáma. V některých obchodech se takové šaty nabízejí i pro děti. Copak se tu asi dnes děje? Bloudíme uličkami a nakonec si vybíráme hospůdku, která se zdá být úměrná našim možnostem. Paella je překvapivě bez chuti a enchilada vypadá jinak než mexická, je zapečená v misce, je dobrá, ale je jí zase žalostně málo. Chtělo by to repete. Po jídle se zase chvíli touláme uličkami a pak míříme do paláců.

Real Alcázar

Reales Alcazares, královské paláce se zahradami, tvoří jeden celek, dá se ale dobře rozpoznat, ze které doby která část pochází. Za vstupem projdeme Patio del León a za ním, na dalším nádvoří, už stojíme před paláci: Cuarto del Almirante vpravo hostí v patře výstavu obrazů, v přízemí pak je v jinak prázdných místnostech stálá výstava kachlíků. Dochází mi, že kachlíky jsou v této části světa určitým způsobem posedlosti (což se mi potvrzuje i později, když v horách potkáváme na místech s výhledem panoramata složená z malovaných kachlíků). Procházíme jednotlivé místnosti, které se střídají s malými dvorky a atrii zpříjemněnými bazénky. Je tu klid.

Vedlejší Palacio Mudéjar je mnohem zdobnější: kam se podívám, všude se najdou nějaké ornamenty, jemné mřížky a ornamentální reliéfy. Všechno je to vyvedeno ve štuku. A já bláhový jsem si vždycky myslel, že to je řezané do mramoru a ne odlévané ze sádry do formy. Palác je rozlehlý a tak jsou tu ornamentů a výzdoby - štukové výzdoby - lány.

zahrady královských paláců

Tak, teď si dáme trochu zeleně. Královská zeleň je od vnějšího světa oddělena vysokou zdí a má několik různě pojatých částí. Jedna část má formu anglického parku, jinde jsou keře pečlivě střižené a záhonky upravené, jsou tu lavičky, kašny a támhle dokonce voda padá silným proudem z výšky do bazénku. A to už jsme u dalšího paláce, postaveného křesťanskými panovníky v gotickém slohu. Stěny sálů zdobí tapiserie, znázorňující krajiny, výpravy a bitvy. Legenda je na tapiseriích psána španělsky - závidím místním, že si můžou přečíst, oč se jedná. To my doma abychom se učili latinsky, české texty se na takovýchto dílech najdou těžko.

A teď se půjdeme podívat k řece. Bereme to kolem arény a jak se k ní blížíme, dav houstne, přibývá slavnostně oděných dam, stolky na chodníku před hospůdkami jsou obsazené a lidé postávají okolo, u arény se dá už jít jen tam, kam vás nese dav. A dav směřuje do arény. Dnes je na programu corrida de toros. Jak by ne, je přece La Feria de Abril! Začalo to někdy v polovině XIX. století jako dobytčí trh a časem se z toho stala slavnost, na kterou se sjíždějí v hojném počtu návštěvníci z široka daleka a je veselo, jí se a pije, hraje a tančí se flamenco - a každý den jsou býčí zápasy, na kterých nesmějí chybět ti nejlepší toreros.

Mraky se roztrhly a odpolední slunce rozzářilo pestrobarevné ženské šaty, před bránu arény přijíždějí drožky, na kozlíku slavnostně oblečení muži v nízkých kloboucích s rovnou střechou, televize zabírá vystupující honoraci, zřízenci rozdávají programy a papírové vějíře, jiní nabízejí polštáře na sezení a další prodávají sáčky buráků či pití. Hlava na hlavě, je vyprodáno. Turistů je vidět minimum, je to andaluská slavnost, žádná šou pro cizince. Přešlapujeme před pokladnami a přemýšlíme. Býčí zápasy jsou přece krvavý bezohledný sport hodný odsouzení. Ale jsme ve Španělsku a tady zápasy patří k národní kultuře, tak bychom měli vědět, o čem to je a jak to vypadá. Nakonec kupuji dva lístky na zítřejší den a pak se proplétáme slábnoucím proudem lidí ven.

Na nábřeží je klid. Obloha se zase zatáhla a od západu k nám doléha hřmění. Jdeme podél řeky k severu s úmyslem dojít na Isla Magica, místo konání světové výstavy Expo 92. Zdá se to být na dohled, ale přece jen to je dobré tři kilometry daleko. Jdeme od mostu k mostu a cesta neubývá. Zastavujeme se, abychom chvíli sledovali zajímavý sport: muži na kajacích se prohánějí za míčem v prostoru vyhrazeném na řece a snaží se vhodit míč do košíkářských košů na koncích hřiště. O dramatické situace není nouze, míč se odráží pádlem i rukama, kajaky najíždějí jeden na druhý a ke slovu přijdou i eskymácké obraty. Mezitím se zatáhlo úplně a dopadající kapky dělají na hladině kruhy. Prudkou bouřku přečkáme pod mostem a pak, už za soumraku, přecházíme most a dorážíme k Isla Magica. Klášter je zavřený stejně jako celý areál. Stavby vypadají sešle a zanedbaně, mezi panely vyráží tráva, z konstrukcí se loupe nátěr. Jdeme podél plotu až k dalšímu mostu, u kterého je několik budov, které vypadají ještě používaně. Je to ale jen zlomek celého obrovského areálu. Doporučil bych pražským propagátorům olympijských her, aby si zajeli popovídat si se sevillskými radními o využití takových gigantických areálů. Ale o to přece nejde, že, zisk se vytvořil a po nás potopa, ať se starají druzí. Přecházíme zpátky přes most - a ejhle, autobusová zastávka! Za pět minut jede bus, to ještě stihneme linku do Dos Hermanas v půl desáté.

Ouha! autobus jel po druhém břehu, provoz začínal houstnout, pak jsme jeli přískoky, krokem, a nakonec jsme víc stáli než jeli. To jsme byli u rozsáhlé plochy pokryté ulicemi vytvořenými ze stanů, všude spousta žárovek, hluk, davy lidí.

Tady se dříve konaly trhy a dnes tu je hlavní centrum Feria de Abril, stanové městečko, co stan to taverna, na ploše asi 300x500m. Konečně se autobus pohnul, přejel řeku a vyklopil nás nedaleko Plaza de España. Linka do kempu byla samozřejmě pryč. Ale co, ve 22:45 jede další, to je za 3/4 hodiny. Dalo se opět do deště, pak přestalo, opilí jezdci na koních se motali po hlavní ulici, než se jim podařilo koně, kteří tu přes den byli jako atrakce, naložit do přívěsu. Některá auta nesvítila. Na zastávku přišlo několik lidí, zkontrolovali jízdní řád a vyhlíželi s námi autobus, který by zastavil u nás. Už bylo čtvrt hodiny po plánovaném odjezdu a všechny autobusy nás míjely: městské linky. Čekali jsme další půlhodinu, hodinu, půl druhé. "Však on pojede," říkali místní. Zkoušeli jsme zastavit taxi, všechny byly plné. K neosvětleným autům se přidaly motocykly v protisměru. Drožka s opilým kočím zastavila rodině se dvěma dětmi, holčička křičela, že nepojede, otec ji chytil a naložil. Autobus přijel. V půl jedné. Naložil nás, zavřel dveře, vypnul motor. Nikdo nic neříkal, všichni čekali. Je přece ferie. Do kempu jsme přišli ve 3/4 na 2. Měl jsem hned první den Andalusie plné zuby.

další fotografie k této části naleznete zde: Sevilla

kapitola 2. - Doñana a býčí zápasy v Seville