Cestopisy

> Cestopisy > Řecko 2024 > Atheny

Atény

Dlouhodobé statistiky jsou mimo. Pětadvacet stupňů byla v polovině letošního června v Aténách tak minimální noční teplota, ne celodenní průměrná. Slunce se dalo tušit někde za vrstvou saharského prachu, který stlačil všechny barva světa do odstínů žluté. Nebylo ještě osm a my jsme se táhli co noha nohu mine z pronajatého apartmánu po jižním úpatí Akropole k bočnímu vstupu u Dionýzova divadla. Tam nás čekala dobře stometrová fronta. To je dobrý, lístky už máme koupený, nemusíme čekat. Jenže oni je měli koupené všichni. Možná přišli i ti, kdo měli lístky na včerejšek a nebylo jim pro vysokou teplotu umožněno prohlídku uskutečnit. Fronta postupovala celkem rychle a brzy jsme byli vpuštěni do areálu a zahájili jsme první túru po starých šutrech.

odeon Heroda Attika

Všechno jsem už někde viděl, o všem jsem četl - ale vynechejte návštěvu toho nejprofláknutějšího, co se dá ze starověkého Řecka vidět. (Tys byl v Aténách? A co Akropole? Cože? Žes tam nebyl?! - No, uznejte, to přece nejde.) U vchodu první past pro natěšené, římské sochy z Dionýzova divadla. A pak dál samo divadlo, vyhrabané či obnovené jen částečně, hromádky opracovaných kamenů v různém stádiu uspořádanosti na místě všelikých staveb jižního úpatí a svahu Akropole. A nad tím mohutné zdi svatého okrsku korunované příhradovými konstrukcemi jeřábů. Minuli jsme zbytky Asklépiovy svatyně, prošli podél Eumeneova sloupořadí a na chvíli jsme se zastavili u velkého odeonu Heroda Attika, ve kterém se stále ještě pořádají představení.

Propyleje a chrám Athény Niké

A pak jsme se najednou ocitli ve svažitém prostoru za hlavní bránou a nad námi byly propyleje a vpravo půvabný chrámek Athény Niké (to je vše, co z něj uvidíte - jít se k němu nedá) - a pod tím široké strmé schodiště zaplněné lidmi. Za propylejemi jsme se ocitli na staveništi plném lidí. Průčelí Parthenónu bylo pod lešením, po jeho jižní straně se nacházelo zcela současné zařízení staveniště a stejnému účelu zřejmě sloužilo i staré muzeum. Lešením byl ozvláštněný i Erechtheion. K žádné ze staveb se nadalo dojít, natož do ní vstoupit. Zábrany a provazy udržovaly stádo návštěvníků v bezpečné vzdálenosti od lešení a staveb. Jestlipak ze špagátů časem udělají elektrický ohradník?

Erechtheion

Takže žádné popovídání si s Karyatidami - konec konců, ty původní jsou stejně od roku 1979 uložené v muzeu, nyní v novém pod kopcem (až na jednu, kterou v roce 1804 ukradl lord Elgin pro Britské museum) spolu s ostatními sochami a na Akropoli jsou jen nové kopie (které by ani nemusely být moc důkladné, protože se k nim stejně nikdo nedostane blíž než na dvacet metrů).

Dionýzovo divadlo, nové muzeum Akropole

Tak ano, byl jsem na Akropoli. A užil jsem si hlavně výhledy na město. Je to skvělé místo pro získání orientace a představy o Aténách, o rozmístění dalších památek a zajímavostí. Támhle u jižního vchodu je nové muzeum, nezaměnitelná černá hranatá hmota usazená ve změti výrazně drobnější nažloutlé zástavby (co ale v ten den nebylo nažloutlé). A támhle, dál na východ, je další lešení. Tentokrát obklopuje pár sloupů, které zbyly z chrámu Dia Olympského. A o kousek dál Panathénajský stadion. Vypadá zajímavě a zachovale - ovšem, vždyť ho přece na konci předminulého století okopali, oprášili …a znova postavili pro první novodobé Olympijské hry, konané v roce 1896. Na severovýchodě je snadno rozpoznatelný orientační bod, pahorek Lykavitos, a podle něj najdu budovy parlamentu a akademie. A tohle přímo pod námi je Plaka: pár uliček, které jsou o něco užší, domy v nich o dvě patra nižší a tudíž (ale nejen proto) o něco malebnější a pro návštěvníky přitažlivější, a tak se v nich zřídí obchůdky s cetkami a kavárničky a zakáže se vjezd autům - a máme tu uzavřený kruh turistického magnetu.

Akropole z kopce Aeropagus

Severní úpatí Akropole je návštěvníkům uzavřeno. Ale hned o kousek dál snadno určím Věž větrů na Římské agoře a hned za ní zbytky Hadriánovy knihovny. A vlevo, západně od Římské agory, je rozlehlá, na pohled prázdná plocha Staré agory, na které vyniká Héfaistův chrám, rozhodně nejlépe dochovaný antický chrám široko daleko. U východního konce Staré agory je rozlehlá Attalova stoa, která je ovšem nově postavená.

Dokončili jsme kolečko po staveništi (půl druhé hodiny mi stačilo), kde mezitím davy ještě zhoustly, vyšli hlavní branou a na chvíli se stavili na do kluzkosti oleštěných kamenech pahorku Areopagus. Bodejť by nebyly oleštěné - kde jinde si udělat selfíčko s Akropolí?

Římská agora s Věží větrů

Sešli jsme k Římské agoře, koupili lístky a vešli dovnitř. Pokud se našinec nechce věnovat podrobnějšímu zkoumání, může si vstup ušetřit - vše je vidět přes plot. I Věž větrů je zajímavá především zvenčí. Pod střechou osmiboké věže je osm reliéfů, které zobrazují Větry: Zefyr (západní), Euros (východní), Boreás (severní) a Notos (jižní). Tyto hlavní větry doplňují mezilehlí Kaikias (SV), Apeliotes (JV), Skiron (SZ) a Lips (JZ). Do římsy pod reliéfy jsou vetknuté gnómóny slunečních hodin. Z vodních hodin se nic nezachovalo - snad jen žlábek na podlaze uvnitř stavby. Přístupná je i mešita Fethiye, vystavěná na troskách byzantské baziliky. Uvnitř je k vidění pár informačních panelů právě probíhající výstavy a několik málo archeologických exponátů.

Stará agora - Attalova stoa

Dál vedly naše kroky ke Staré agoře. Severní stranu ulice Adrianou tvoří řada restaurací, levou zídka a pod koleje metra a pak už vykopávky. Pozornost upoutají dvě stavby: na západě Héfaistův chrám, v severovýchodním koutě, u kolejí, Attalova stoa. A na jihovýchodě, blíž k Akropoli, vykukuje nad koruny stromů kupole byzantského kostela. Po zbytku plochy jsou mezi stromy roztroušené základy dalších staveb a torza sloupů.

Héfaistův chrám

Héfaistův chrám nezklamal. Sice je opět obehnaný provazy a nepřístupný, zachovaly se ale nejen obvodové sloupy, ale i zdi vnitřní svatyně a části reliéfů. Chrám z 5. století př.n.l. má to štěstí, že z něj křesťané udělali kostel Sv. Jiří a sloužil tak do poloviny 19. století.

Byzantský kostelík

Byzantský kostelík v protilehlém rohu pozemku pochází ze začátku 11. století. Je zavřený, ale zase se u něj dá posedět ve stínu olivovníků. To Attalova stoa je veřejnosti otevřena a v přízemí hostí sbírky malého muzea Staré agory, které sestávají hlavně z keramiky. V patře pak je kromě soch možno vidět historické pohledy na Athény. Aha, tak takhle vypadal Panathénajský stadion polovině 19. století - úvoz mezi dvěma kopci. A takhle probíhala demontáž mramorových reliéfů z Parthenonu - těch, které přežily Osmanskou říši - předtím, než byly odvezeny do Londýna, aby tam "prezentovaly širší kulturní kontext a trvalou interakci se sousedními civilizacemi Egypta a Blízkého východu, které přispěly k jedinečným úspěchům starověkého Řecka".

bronzová jezdecká socha v archeologickém muzeu

No, nadešel čas na posezení pod mlžítky některé z restaurací (téma pro milovníky konspirací: nejsou ve vodní mlze obsaženy látky ovlivňující lidskou psychiku a pobízející k větší konzumaci?) a nějakou tu musaku (stejně drahou jako jinde - ať si číšníci tvrdí třebas opak). Vedro je vyčerpávající a pro dnešek kultury stačilo. Ještě nás čeká cesta kolem Akropole a stinným úbočím vrchu Philopappos a pak pár bloků prašných ulic čtyřpatrových domů do Koukáki, kde bydlíme.

Druhý den v Athénách. Zas to vypadá na pěknou výheň. Sahary už není ve vzduchu tolik, takže paprsky to berou přímo, teplota je ale obdobná jako včera. Archeologické muzeum bude jistě alespoň trochu chlazené. Je to do něj daleko, ale příslušný trolejbus č.5 naštěstí staví hned za rohem.

Plaka

V muzeu je toho neuvěřitelné množství a dalo by se tam strávit několik dní. Kam dřív? Určitě chceme vidět zlato, exponáty z mykénského období, bronz je taky parádní - třeba tahle socha koně ve skoku s jezdcem. Překvapí expozice věnovaná technice a v ní antikythérský mechanismus včetně různých rekonstrukcí a popisů, a sály egyptských sbírek se čtyři a půl tisíce let starou dřevěnou sochou pradleny. A to byly některé části muzea zavřené. Bufet poskytne i něco k jídlu a tak není důvod budovu opouštět. Ani těch lidí tam nebylo příliš.

Akropole z kopce Philopappos

Cestou zpět jsme vystoupili z trolejbusu někde u Syntagmy, prošli Plaku, pohlédli jsme přes mříže na lešení chrámu Dia Olympského a obešli jsme hranaté muzeum Akropole. Mířili jsme zase do Koukáki a přitom se nám do cesty postavila lehce hipsterská knihovna-kavárnička se stolky pod zeleným stromem a čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou. Příjemné místo, kam si místní chodí počíst či popovídat.

Obloha se téměř vyčistila od prachu a tak jsem před setměním vylezl na kopec Philopappos, odkud je dobrý výhled na osvětlenou Akropoli. V Hadriánově divadle se svítilo, bylo nějaké představení. Lešení nebyla tolik vidět a připadalo mi, že na víkend někam uklidili i ramena jeřábů.