Cestopisy

> Cestopisy > Řecko 2024 > Meteora

Meteora

skála Stagi a Monydrion Agios Georgios Mandilas (uprostřed dole)

Kolmé stěny skal, na kterých stojí meteorské kláštery, vidíte v dálce před sebou hned při výjezdu z Trikaly. Ani se nezdá, že by to k nim bylo ještě dvacet kilometrů.

Staré kláštery, vystavěné na vrcholech skalních věží severně od Kalambaky, byly vlastně hlavním důvodem k této cestě. Poprvé jsem se o nich dověděl z časopisu, nejspíš 100+1 ZZ, asi tak koncem šedesátých let, a od té doby jsem si přál je uvidět na vlastní oči. Takže teď jsem byl, s víc než padesátiletým zpožděním, u cíle. Ubytování jsme měli v Kastraki, vesnici severozápadně od Kalambaky. I tady běží turistický průmysl naplno, místo je ale menší a klidnější a ke klášterům je to odtud blíž. Původně jsem měl v úmyslu vyrazit k některým z nich pěšky, vedro mi to ale rozmluvilo.

Agios Nikolaos Anapafsa - Roussanou - Megalo Meteoro - Varlaam

Seděli jsme v zahradě jedné z restaurací v Kastraki a paprsky večerního slunce barvily západní stěnu skály zvané Stagi do teplých odstínů. Uprostřed kolmé stěny, pěkných pár metrů nad zemí, ve vodorovné puklině někdo sušil prádlo. Alespoň tak se mi to na první pohled zdálo. Posílil jsem oko teleobjektivem a rozpoznal jsem zdi uzavírající puklinu a pestrobarevné hadříky a řecké vlajky na natažených šňůrách. Vrtalo mi hlavou, co může koho vést k tomu riskovat zdraví šplháním po kolmé stěně s barevným hadrem - a dokonce se mi to i podařilo zjistit. Ona to není jen tak obyčejná puklina. Je to Monydrion Agios Georgios Mandilas (tedy něco jako malý klášter, čí možná poustevna, Sv. Jiří). V 17. století byl jeden muž těžce zraněn při kácení stromů poblíž poustevny a jeho žena i vesničané se mu marně snažili pomoci.

opuštěný klášter Hagia Moni

Jeden z vesničanů ženě poradil, ať se obrátí o pomoc ke Sv. Jiří. Žena i zraněný byli muslimové a neuměli se modlit ke křesťanským svatým. Žena se přesto na světce obrátila s prosbou a nabídla mu to nejcennější, co měla: barevný šátek. Stal se zázrak, muž se postupně uzdravil. Od té doby každého 23. dubna místní mladíci a dívky šplhají do poustevny nabídnout barevné šátky na počest zázraku. Věří, že jim Sv. Jiří pomůže další rok přečkat ve zdraví.

klášter Roussanou

Klášterů přístupných návštěvníkům je šest. Pak je tu několik malých, které jsou pro veřejnost zavřené a řada dalších, ze kterých zbyly jen ruiny. A i ty přístupné nemají otevřeno každý den a po celý den - je tedy dobré zjistit si otevírací doby předem a pokud chcete navštívit všechny, přijet alespoň na dva dny. Kalambaka i Kastraki jsou - dalo by se říci - hotel vedle hotelu a všichni hosté sem přijeli na prohlídku klášterů. Obvykle je ke klášterům veze autobus či mikrobus cestovky a dávají si načas. Rozumné je proto vyrazit brzy a být na místě už v čase, kdy váš vybraný klášter otevírá. Počkat si na pozdější odpoledne je také jedna možnost. V obou případech budete mít také menší potíže s parkováním.

Megalo Meteoro a Varlaam

První den jsme začali u druhého, který byl při cestě a bylo před ním místo pro auto: Roussanou. Klášter zasvěcený Sv. Barboře byl pro nás první a proto úžasný (potom už bylo s čím srovnávat, první dojem ale zůstal). Původní klášter, založený zřejmě ve 14. století, zabírá celý vrchol šedesátimetrové skalní věže, tedy plochu zhruba 500 čtverečních metrů. O něco níž, mimo hlavní skalní věž, byl na místě bývalých stájí po roce 1996 vystavěn nový trakt. Ze stejné doby je i zvonice kláštera.

Nejsvětější Trojice

Už dávno není jedinou možností přístupu koš vytahovaný vzhůru lidskou silou nebo vetché dřevěné žebříky, i když obojí je stále ještě v některých klášterech možno vidět. Ke klášteru Roussanou vede strmá dlážděná cesta a pevný můstek. Po zakoupení vstupenky jsme byli vpuštěni do stísněných prostor kláštera. Návštěvníkům je dovoleno vidět jen několik málo místností a klášterní kostel, katholikon. Kromě kamenných zdí je k vidění řada nástěnných maleb. Některé z nich - ty v kostele - jsou 16. století, další ale vznikly zjevně až v poslední době a tak zde můžete spatřit i svatého muže na nemocničním lůžku se zavedenou kapačkou. V interiérech se bohužel nesmí fotit.

Sv.Štěpán

Silnice nás vyvedla na vršek skalnatého kopce, zhruba do úrovně vrcholků skalních věží, na kterých stojí kláštery. Na rozcestí jsme se dali vpravo, k jihu. Zastavili jsme na vyhlídce zvané Psalopetra. Odtud je možné přehlédnout pět přístupných klášterů (kromě Štěpána), skalnatý kopec oddělující Kastraki a Kalambaku a za nimi široké údolí řeky Pinios a v dálce hřebeny pohoří Pindos. Samozřejmě jsme tu byli v doprovodu desítek selfíčkářů.

Dojeli jsme na konec silnice, ke klášteru Sv. Štěpána - Agios Stefanos. Kromě silnice tu končí i skalnatý hřeben, dál, o 250 metrů níž, už je Kalambaka. Z parkoviště vede ke klášteru přes skalní rozsedlinu oblouk kamenného mostu - není tady nutno stoupat po schodech. Další, čím se Sv. Štěpán liší od ostatních klášterů, je skutečnost, že jako jediný je od roku 1961 ženský. Také jeho pozemky jsou větší a je tu tak místo i na trochu zeleně (a příležitost pro svaté sekačky). První mnich sídlil na skále koncem 12. století, první kostel byl vystavěn ve století patnáctém. Dnešní hlavní kostel, postavený v 18. století, ukrývá zajímavé vyřezávané dřevěné panely a ikonostas a nově vypadající fresky. Přístupný je i refektář, který v roce 1972 přestal sloužit svému účelu, byl opraven a nyní hostí muzeum. Jsou zde k vidění různé rukopisy (nejstarší z 6. století), liturgické předměty, svaté lžičky... Řádových sester je tu teď 34 a tvoří největší komunitu z meteorských klášterů. Pokud některá ze sester zemře, je pochována na osm let do prozatímního hrobu a poté jsou její kosti přemístěny do klášterní kostnice.

naviják v klášteře Sv.Trojice

Pěšky jsme došli kousek zpátky po silnici ke klášteru Nejsvětější Trojice. Tady už je přístup obtížnější. Od silnice se klesá dlouhou rampou k patě mohutného skalního bloku, na které klášter stojí, a pak je třeba šplhat po strmých schodech (je jich asi 140) vytesaných do skály v roce 1868. Poustevna zde nejspíš byla, stejně jako tomu bylo u většiny meteorských klášterů, už od 14. století. Jednou z nejstarších částí současného kláštera je kostel zasvěcený Nejsvětější trojici, vysvěcený zřejmě v roce 1476 (pokud ovšem nebyl příslušný nápis převzat z nějaké dřívější stavby). Kostel i jeho předsíň jsou zdobeny freskami a za povšimnutí stojí i naviják, který sloužil k zásobování kláštera. Po temeni skalní věže dojdete ke kříži s krásným výhledem do kraje, nic nového ale návštěva tohoto kláštera nepřinesla.

výtah v klášteře Agios Nikolaos Anapausas

Později odpoledne jsme zašli ještě do kláštera Agios Nikolaos Anapausas, který je nejblíž ke Kastraki a který jsme ráno minuli. Stojí na 80 metrů vysoké skále, takže kromě stoupání od silnice zase spousta (tak 130) schodů. Je malý (nejmenší), probíhají v něm stavební práce, takže kaple Sv. Antonia, ve které by měly být zbytky fresek ze 14. století, je zavřená, stejně jako katholikon. Na terase je rozložený stavební materiál a je odtud - jako z většiny klášterů - skvělý výhled. Kromě schodů je přístup do kláštera možný - ovšem jen pro povolané - i výtahem. Malá kabinka je zavěšená na dvou ocelových lanech a vedená čtyřmi dalšími v rozích kabinky. Podobné mechanismy je možno vidět i u jiných klášterů.

Monydrion Agios Nikolaos Bantova

V jihozápadní stěně skály Pyxari (jednoho ze skalních bloků mezi Kastraki a Kalambakou) je možné nalézt - mimo jiné - dva malé nepřístupné kláštery vystavěné ve skalních výklencích - Monydrion Agios Antonios a Monydrion Agios Nikolaos Bantova. A také poustevnu Agios Grigorios. A maličkou kapli. A určitě spoustu dalších zajímavostí, které mi unikly. Na druhý den jsme si nechali největší kláštery v západní části skalního města. Dojeli jsme na konec silnice, ale parkoviště u Megalo Meteoro už bylo beznadějně plné a tak jsme se vrátili a zaparkovali na jednom z posledních volných míst na příjezdové cestě ke klášteru Varlaam.

Varlaam

Varlaam byl založen v polovině 14. století. V té době se tedy mnich jménem Varlaam dokázal vyšplhat na příslušnou skalní věž, přilákat tam několik dalších a postavil kapli a zřejmě i nějaké přístřešky, ve kterých mohli několik desetiletí přežívat. Po Varlaamově smrti však ostatní mniši odešli a stavby začaly pustnout. Podobný osud ostatně potkal i většinu ostatních klášterů v Meteoře - některé byly obnoveny, jiné zůstaly zapomenuty v ruinách.

Varlaam - sud na vodu

Na začátku 16. století se našli další dva bratři, kteří se rozhodli opuštěný klášter Varlaam obnovit a vystavět novou kapli zasvěcenou Všem svatým. Ta se zachovala dodnes a v ní i původní fresky. Ve Varlaamu je k vidění i obrovský dřevěný sud (také původem ze 16. století), ve kterém byla skladována voda, a opět mechanismus, který sloužil k vytahovaní zásob i osob. Dnes vede do kláštera poměrně pohodlné schodiště s asi 200 schody.

kuchyně v Megalo Meteoro

Varlaam je ve srovnání s ostatními kláštery rozsáhlý, vzdušný a přepychově zdobený. A navíc se prý na úpatí skály, na které stojí, nachází jeskyně, ve které je zasypaný drak. Drak totiž sužoval obyvatele okolních vesnic, přepadal vesničany a požíral jejich stáda a občas i vesničany samé. Ti již byli zoufalí, na draka nestačili. I vydali se s prosbou za mnichy na klášter Varlaam. Jednomu z mnichů se jich zželelo a rozhodl se pro ně obětovat. Vystoupil na hranu srázu, pomodlil se, proklel draka a skočil dolů. Ve chvíli, kdy zemřel, propadl se strop jeskyně a pod kamennou sutí zhynul i drak. Jeskyně se jmenuje Drakospilia a je ji možno vidět z cesty od kláštera Agios Nikolaos.

Ypapantis

K Megalo Meteoro se dá od paty skály, na které Varlaam stojí, přejít po příjemné úzké pěšině, stíněné stromy a skalami a pak vystoupat 115 schodů k bráně. Klášter byl založen ve 14. století jako první z klášterů v oblasti. Rozloha vrcholku věže mu umožnila stát se klášterem největším. Kostel je opět ze 16. století a opět je zdoben původními freskami. Kromě něho je možné navštívit klášterní muzeum s cennými rukopisy a ikonami a třeba se jít podívat do staré černé kuchyně.

Koimisis Theotokou

Od Megalo Meteoro jsme se vydali na procházku přes kopec na sever, abychom se podívali na klášter Ypapantis. Patří k těm, které jsou vestavěny do kapsy ve skále a je zavřený. Na lysém kopci proti němu stojí kříž a socha Thymia Vlachavase, místního hrdiny. Vlachavas byl vůdce kleftů, tedy řeckých zbojníků ukrývajících se v horách, kteří v 18. a 19. století bojovali proti osmanské vrchnosti. Na začátku 19. století připravoval rozsáhlé povstání proti Alí Pašovi, guvernéru Janiny. Byl ale zrazen. V roce 1809 byl Vlachavas chycen osmanskými vojáky u kláštera Ypapantis. Klášter byl zničen a Vlachavas rozčtvrcen.

Koimisis Theotokou

Ale nejsou to jen kláštery, co je v této oblasti k vidění. Přímo v Kalambace, na severním konci městečka, stojí byzantský kostel Koimisis Theotokou (tedy Spočinutí Panny Marie), považovaný za nejvýznamnější památku v regionu. Byl vystavěn zřejmě na přelomu 4. a 5. století. Je údajně jediným kostelem na světě, kde se ve středu lodi zachoval raně křesťanský pulpit. Kostel je zdobený freskami z 11.-16. století a za prohlédnutí stojí i vnější zdi, ve kterých byly použity kameny z malého Apollonova chrámu, který stával na tomto místě od 4. stol. př.n.l.

Co nám uniklo? Kromě mnoha pohledů na kláštery a zastrčených míst s pozůstatky činnosti dávných mnichů především jeskyně Theopetra, vzdálená nějakých 5km jihovýchodně od Kalambaky. V ní se našly památky na lidské osídlení staré nejméně padesát tisíc let.