Parga - Acheron - Arta
 |
| Parga |
Pobřeží Jónského moře je v okolí Pargy strmé a skalnaté, dlouhé a široké písečné pláže zde nenajdete. Zátoky jsou spíše menší a přecházejí do moře strmě pásem oblázků. Voda je průzračná, i když přímo v Parze v ní občas plavou věci, které bych tam mít nemusel. Lépe jsem se cítil, když jsme poodjeli kousek na západ k pláži Karavostasi. Také tam nebylo tolik lidí.
 |
| pláž Sarakiniko |
Samotná Parga se šplhá po svahu vzhůru od zátoky, která je rozdělena dvěma skalnatými výběžky. Na jednom, oddělujícím malou pláž Krioneri, stojí kostelík, na druhém, větším, pak opevnění z 15. století. Břeh mezi těmito výběžky patří turisty zahlcené promenádě lemované restauracemi a kavárnami. V ústí zátoky pak vystupuje z moře několik ostrůvků, na největším z nich je zbytek opevnění a kaple. Jako jinde v Řecku, i zde se dobře jí a ceny se nevymykají standardu.
další fotografie: 
Parga
Dnes jsem zkusil bodnout prstem do mapy někam, kde se vedro dá snášet trochu lépe...
 |
| Nekromanteion |
Acheron se prohřešil tím, že při epickém souboji olympských bohů s titány poskytoval titánům občerstvení. Vítězní bohové ho za trest proměnili v řeku.
Důkazem, že na tom přece jen něco je, budiž existence řeky Acheron v reálném světě - a také to, že občerstvení stále ještě poskytuje (a to i když nejste titán, natožpak bůh). Řeku tohoto jména najdete asi dvacet kilometrů jihovýchodně od letoviska Parga.
 |
| Nekromanteion - podzemní síň, kde pravděpodobně probíhaly hovory s dušemi mrtvých |
Na soutoku řek Acheron a Kokytos je vesnice Mesopotamo a u ní Nekromanteion, místo, o kterém se předpokládá, že sloužilo k rozpravám živých s dušemi mrtvých. Na vršku nad vesnicí stojí kaple a další patrové stavení a zbytky dalších objektů. Je zřejmé, že základy staveb jsou mnohem starší, postavené z velkých kamenů nepravidelných tvarů. V areálu je také velká podzemní síň, kde po náležité přípravě (tělesné i duševní) docházelo k oněm rozpravám. Představuji si to tak, že zájemci byli vyhladověni a zfetováni a při tom nenápadně informačně vytěženi kněžími a ve správný čas potom spuštěni pod zem, kde jim nějaký hů-hů v lajntuchu poskytl kýžené vzkazy od mrtvých.
 |
| prameny Acheronu |
Tok Acherontu jsme sledovali dalších dvacet kilometrů proti proudu až za vesnici Glyki, kde končí rovina a pole a řeka mizí v úzké soutěsce mezi skalami. Je tu velké parkoviště, krámky a restaurace a agentury nabízející splouvání řeky na gumácích. My jsme se vydali opačným směrem, do ústí soutěsky. Suchou nohou se tu jít nedá - jde se korytem, někdy po kotníky, někdy po kolena, po pás, po krk, a když jste menšího vzrůstu, i si zaplavete. Ze skalních stěn, z otvorů a puklin, vyvěrají proudy studené a průzračné vody a za každým pramenem je říčka o něco menší a teplejší. Šli jsme asi půl druhého kilometru, kousek před lávkou jsme se otočili a vrátili stejnou cestou zpět. Začínali jsme časně. Nebyli jsme tu úplně sami, ale na zpáteční cestě jsme potkávali davy výletníků. Autobusy z letovisek dorazily. Vrátili jsme se do Pargy a ještě byl čas na máčení v moři na pláži Sarakiniko.
další fotografie: Acheron
 |
| Arta - starý most |
A po mořském máčení v Parze zase přišel čas sbalit a přesunout se, tentokrát už zpátky směrem k Athénám. Cestou by bylo jistě leccos k vidění, my jsme ale měli v plánu dojet tento den až do Diakopta na Peloponesu, zase skoro 300 kilometrů. K zastávce na oběd a prohlídce jsme vybrali město Arta.
 |
| Arta - hrad |
Město stojí v meandru řeky Arachthos a podobně jako u řady dalších řeckých měst sahají jeho kořeny až do dob antických. Po roce 31 ale byla Arta (tehdy Ambrakia) opuštěna a dalšího rozvoje se dočkala až ve 13. století. Přístup od západu byl dříve možný díky kamennému mostu vystavěnému Osmany v roce 1612 (neodpustím si obvyklé parametry: dlouhý 141m a široký 2,8m, šířka oblouků 24-16-15-16, výška 12-9-10-9m).
 |
| Arta - kostel Sv.Theódory |
Po osvobození Arty v roce 1881 vedla středem nejvyššího oblouku hranice mezi Osmanskou říší a svobodným Řeckem. Milovníci pověstí jistě ocení příběh o zazděné ženě hlavního stavitele, jejíž oběť umožnila most dokončit a uchránit jej před neustálým ničením díla zdivočelou vodou.
V severní části města se zachovalo opevnění hradu založeného ve 13. století. Uvnitř je ale - až na ohavný, vybydlený a 20 let opuštěný hotel - jen park. V samotném městě se archeologové snaží vyhrabat a nakašírovat něco historie a mezi domky se najdou byzantské kostely ze 13. století - Agia Theódora a Agios Basilios. Největší, Panagia Parigoritsia, mi unikla - vedro zvítězilo nad vůlí.
další fotografie: Arta
