A zase hory.
Z Kongsvolu jsme podnikli výlet na kopec Knutshoin (1690m). Jsme tedy v národním parku Dovrefjell. Přenocování bylo tentokrát trochu komplikovanější, neboť ve zdejším okrese je zakázáno spát na parkovištích - odjeli jsme tedy pár kilometrů do vedlejšího okresu, zatímco ostatní turisté na zákaz kašlali.

Výšlap na Knutshoin byla jen taková lehká vycházka ve srovnání s tím, co bychom museli absolvovat, kdybychom se rozhodli k tvrdšímu nekolikadennímu výletu na Sněžku, pardon, Snohettu, která má nějakých 2200 a něco.

V Kongsvolu jsem získali jakousi mapku, která se na místě ukázala být k ničemu. Jak jsme tak tápali po svahu, zaslechli jsme češtinu - šťastná náhoda nás svedla se skupinkou Východočechů, ze kterých se vyklubali pracovníci Krnapu, botanik a známý fotograf. Výlet se s nimi stal příjemnou vycházkou spojenou se zajímavým výkladem o místní floře (který na mně, bohužel, nezanechal kýžené následky). Díky nim jsme si všimli místní masožravé rostliny a zbavili se bludu, že ty drobné keříčky jsou něco jako borůvčí. Byly to břízy, případně vrby a jalovce.

Vrcholek Knutshoin byl nehostinný. Kameny porostlé lišejníky, žádná vegetace a široko daleko ani stavení. Sešli jsme zpět do údolí, prošli se po kousku staré královské cesty a zamířili přes průsmyk (1015m) do Romsdalu.

Projíždíme městem Dombas a o kus dál, již v údolí Romsdal, se u říčky Rauma ukládáme ke spaní.

Ráno pokračujeme pomalu údolím Romsdal. Každou chvíli je tu něco k vidění, většinou vodopády, nepříliš vysoké, leč dramatické. A pak nás už čeká Stěna trollů, na jejíž patě je umístěna informační tabule, znázorňující mimo jiné stěnu ve srovnání s Eiffelovkou. Ta samozřejmě nesahá stěně ani po kolena - poměr je tak 1:6.

Cesta trollů je impozantní silnice, která patří k povinnému repertoáru každé cestovky a nestydím se, že jsem ji taky v tom davu projel. Kroutíte vesele volantem, koukáte na vodopád, a za chvíli jste o kilometr a něco výš, v sedle, kde ten vodopád začíná.

Na druhé straně vás čeká dlouhé klesání a na jeho konci trajekt a zase nahoru a dolů a jste v Geirangeru, turistickém městečku u jednoho z nejnavštěvovanějších fjordů. Je tu velký kemp a spousta obchodů s trolly, pohlednicemi a norskými svetry. Při sjíždění dolů nám nad hlavou přeletěl hydroplán, zamířil po hlavě k hladině, aby se zdánlivě na poslední chvíli vyhoupl nad protější hory. Juj! To by bylo něco! Pilot však již ten den nestartoval.

Půjčili jsme si tedy alespoň loďku s motorkem 4HP (máte na výběr z různých výkonů a cen) a vydali se v dešti po hladině fjordu k vodopádu Sedm sester. Pán v půjčovně říkal, že tam pojedeme asi hodinu, ale hned za první zátočinou jsme byli pod nimi. Tak to asi není ono, i když jsme se oba téměř dopočítali. Tak jsme jeli dál, za další zátočinou taky něco padalo, ale nebylo toho sedm, a tak zase o kus dál, až jsme najednou byli skoro ve Storfjordu (?) a tak jsme se otočili a vrátili se šťastně do Geirangeru, pletouce se přitom do cesty trajektům a výletním parníkům. Po návratu jsme marně hledali obsluhu půjčovny - už bylo zavřeno. Přivázali jsme tedy po vzoru ostatních člun k molu a vesty nechali v něm. Zkuste to tak dělat u nás.

Počasí nám opět nepřálo a tak jsme změnili program a místo na poloostrov Orsta jsme zamířili do Alesundu a dobře jsme udělali. „Něco takovýho jsem neslyšel od doby co vyhořel Alesund" říká se v Norsku o neuvěřitelných zprávách. Pravdou je, že město roku 1904 kompletně lehlo popelem a v celé Evropě se dělaly sbírky na pomoc při jeho obnově. Výsledkem je krásné úpravné a čisté město, krásně položené na břehu moře a na ostrovech, celé jako jediné v Norsku postavené z kamene v secesním slohu. Po asi 420 schodech můžete vystoupat na kopec s restaurací, z jejíž terasy je nejlepší výhled na město a jeho okolí. Při procházce městem jsme dorazili ke kostelu, kde se právě scházeli lidé k bohoslužbě. Usměvavá paní u vchodu nás zvala dál, jen si pojďte prohlédnout kostel, začínáme až za chvíli. Každého příchozího zdravila, předala mu zpěvník.. a v předsálí byly připravené hrnečky na kávu či čaj...

Poloostrov Orsta nakonec neunikl naší návštěvě. Počasí se vylepšilo, moře bylo krásně čisté.. no, vlezli jsme tam, ale nemohu tvrdit, že bychom plavali. Slaní jsme tedy dorazili do města Orsta, které nás zaskočilo tím, že jeho informační středisko bylo v neděli zavřené. Na vytouženou příručku jsme se tedy mohli jen dívat přes sklo, což nám ale k plánování výletu nepomohlo. Nakonec to skončilo jen vycházkou podle potoka a odsolovací koupelí v něm. Počasí záhy nabylo obvyklou kvalitu a začali jsme pro změnu vlhnout odshora.

Dál nejkratší cestou na Lom podle mapy. Prašné cesty, na kterých se auta můžou vyhnout jen na místech k tomu uzpůsobených, nahoru a dolů až do Strynu, kolem jezera Strynsvaten a nahoru do průsmyku. Silnici E15 necháváme po své levici potupně mizet v tunelu a vyjíždíme po staré silnici 258 mezi mantinely vyfrézovanými ve sněhu, kolem upravených sjezdovek, až nahoru, kde ve výšce asi 1100 m trávíme noc.

Na hranici provincie se kvalita silnice prudce mění, dál se dá jet jen asi 20km rychlostí. Poskakujeme dlouho, dlouho mezi výmoly směrem na Grotli, leč pak se cesta vylepšuje a cedule u silnice věští vodopády Pollfoss.

To bude něco! Leč není. Vodopády tu sice jsou, jsou o něco větší než Mumlavské, jde se k nim po upravených cestičkách... a hlavně je tam místo na hotel, takže se na turistech dá něco trhnout. V Norsku je mnoho hezčích a vyšších vodopádů, které nejsou nijak ohlašovány - ale u těch nejsou kiosky a třeba se k nim musí jít i kus pěšky po neupravené pěšině a tudíž pravděpodobnost že by se u nich zastavily autobusy s německými turisty je prakticky nulová. Nekupujte si proto průvodce přeložené z němčiny a zkuste sehnat informace na místě. V každém větším místě nebo turistickém středisku jsou informační kanceláře, kde můžete zdarma získat radu, mapku, informační leták, úsměv. Mluví se běžně anglicky (a dohodnete se tak i s malými dětmi); němčina je taky použitelná, leč vřelé úsměvy jsou potom vzácnější.

Jeden z nejslavnějších, nejstarších a největších dřevěných kostelů je k vidění v městečku Lom. Taky tam můžete vyměnit peníze, doplnit zásoby a případně z telefonní budky zavolat domů - to se ale dá udělat i leckde jinde, zatímco podobných staveb je jen málo. Ze střech a trámů na vás otevírají tlamy dřevění draci, kteří potměšile připomínají, jak to tady s tím křesťanstvím bylo: Prosím, král si přistoupil na nové náboženství a tudíž je to i náboženství jeho poddaných. Nelíbí se to snad někomu? Lepší mít hlavu na krku a střechu nad hlavou. A tak se staví křesťanské kostely, ale ozdoby silně připomínají přídě vikingských lodí, které pluly pod ochranou Thora, Baldera, Odina a dalších.

Kostel sám je prostý, nějaké ty nápisy a malby ze 17. století, kdy byl tehdy již půl tisíciletí starý kostel přestavěn. Části trámů, které již díky sešlosti věkem neplnily svou nosnou funkci byly prostě vyříznuty a na jejich místo vsazeny nové kusy bez ohledu na to, jak moc to bude poznat. Ale co - znamená to, že stavba stále ještě žije a nestala se vázičkou oprašovanou za sklem ve vitríně. Po celém objektu je instalováno protipožární zařízení a bezpečností systém.

Pokud máte čas a zájem a pokud vás ještě neznechutily davy německých důchodců, neúnavně chrlených z útrob desítek autobusů, můžete se s nimi jít podívat do skanzenu - domy si ale můžete prohlédnout jen zvenčí.

Tak radši do hor. Je to do nich (jako skoro všude v Norsku) co by kamenem dohodil. Vyjedete prostě obligátní kilometr výškového rozdílu po Sognefjelské stezce a najednou je kolem vás sníh. Zrovna neprší a tak necháte auto u chaty Krossbu ve výšce asi 1430m a vyrazíte na vycházku do pohoří Jotunheimen na Krosho a Sognefjellhyttu a zpátky. Věru neutěšená krajina. Kameny a sníh a ty kameny vedou nahoru a dolů a občas končí srázem z kamenů, který se musí obejít, a kameny a sněhová pole kam až oko dohlédne, vegetace skoro žádná a ten sníh je - fuj - samá saze, ale jak přijdete blíž, tak ty saze se zvednou a zamíří k vám a nejsou to saze ale komáři. Černí a hladoví. A pak začne zase pršet, ale to už jste u auta, o čtyři a něco hodiny starší, a pokračujete dál dolů a dolů, šofér má v očích děs, ukroucené ruce a z brzd se kouří, a to trvá čtrnáct kilometrů až k mořské hladině, tedy k Lusterfjordu. Pokud sem dorazíte někdy mezi desátou a čtrnáctou hodinou, můžete se podívat do elektrárny Fortun (vodní, jak jinak). Pokud dorazíte jindy, nezoufejte, vodních elektráren přístupných veřejnosti je v Norsku víc a rozhodně stojí za to jednu z nich vidět.