Trajekt z Helly vás převeze do Vangsnes a potom už je to jen kousek do Viku. My jsme Vik projeli a vzhledem k pokročilé hodině jsme zastavili na prvním příhodném místě, kde jsme pojedli a uložili se ku spánku. Večer nám trochu zpestřily ovce, které obestoupily auto a začaly se do něj intenzivně dobývat (přiznávám, že upozorňovat na sebe bečením nebyl zrovna ten nejšťastnější nápad). Zkusil jsem tedy akustickou metodu podruhé a naštěstí po několika imitacích zuřivého štěkotu se dal vůdce stáda na ústup a s ním záhy i všichni ostatní.

Ráno jsme se probudili pro změnu do deště. Sjeli jsme zpět do Viku, kde jsou k vidění dva kostelíky - kamenný románský a o něco málo novější dřevěný, který stojí na malebné vyvýšenině mezi stromy s červeným listím. Cestou k němu procházíte norským hřbitůvkem - pokosený trávník, do kterého jsou vsazeny náhrobky se jmény vyvolávajícími obrazy ledovými větry ošlehaných rybářů a drsných horalů.

Slunce, které se na chvíli objevilo, aby nám umožnilo prohlídku kostelů, opět mizí a nahrazuje je liják, ve kterém se drápeme na další šílený průsmyk s věčným sněhem, za kterým konečně vidíme soby (přivázané u laponské prodejny suvenýrů), silnice padá dolů, prolézá nesčetnými tunely, kroutí se a vyplivuje nás do Bergenu.

Procházíme se v dešti po nábřeží, ukusujeme housku s uzeným lososem koupenou na tržišti a říkáme si, že Trondheim se nám líbil víc. Tady většina starého města lehla popelem po výbuchu v přístavu v roce 1944 a starých kupeckých domů moc nezbylo, většinu museli postavit znova a to už není ono. Za vidění stojí stará pevnost a socha krále Hakona v námořnickém s dalekohledem (zemřel v padesátých letech) u budovy, ve které bývali korunováni norští králové.

V prodejně sportovních potřeb si můžte prohlédnout sbírku historických lyží (včetně královských) a nebo vyzkoušet své schopnosti na cvičné horolezecké stěně, která vede přes dvě patra.

Silnice č.7 z Bergenu na východ je nově rozšířená, vede novými tunely - skoro jenom tunely, nejdelší přes 7km, a bestialita! jeden tunel se točí ve skále o 360 stupňů a ústí o několik desítek metrů výše!. Norové mají tunely zřejmě v oblibě a používají je vždy a všude, kde je to jen trochu možné. Jejich tunely jsou nahrubo vytesaně, žádný beton a jenom poctivá skála, místy obložená heraklitem aby na auta nekapalo.

Jeden z tunelů vás vyplivne na místě, odkud můžete vyrazit po staré úzké silnici Steinsdalsvegen vytesané do skály, s mnoha tunely a galeriemi. Ale to už jste nahoře - a jaké překvapení - sjíždíte zase dolů, tentokrát k Hardangerfjordu, jehož břehu se přidržíte několik desítek kilometrů, protože vás čeká trajekt přes Eidfjord (což je jen takové slepé střevo Hardangerfjordu) a potom návštěva 181m vysokých vodopádů Voringfossen.

Dojděte si k jejich patě úzkým údolím, ve kterém budete přelézat šutry a občas zahlédnete i nějaký ten zbytek náklaďáku, který se sem zřítil ze silnice šplhající vzhůru na levém břehu, nechte se zkropit jemnou vodní tříští, zajděte si taky nahoru, zaplaťte vstupné a zadržte dech nad propastí a dejte při tom pozor, aby vám neujela noha. Pěšina (po níž se neustále pohybují davy turistů) totiž vede velmi blízko hrany a není tam žádné zábradlí. Potok, který vodopád napájí, bych označil za vodákův zlý sen. Jedete si, spád nic moc, a pak - ouvej. Přehlídnete se jen jednou. Ale odspoda je to stejně lepší.

A poté, co jsme tohle vše absolvovali, jsme si zašli na prohlídku elektrárny Sima, a to jsme neměli dělat. Ne, že by za to elektrárna nestála, to rozhodně ne. Napřed nás posadili do kinosálu a promítli nám film o výstavbě, a už to samo o sobě stálo za to. A pak nás naložili do autobusu a vezli nás 700 metrů tunelem do nitra hory. Na konci tunelu se otevřela vrata a my jsme vstoupili do gigantického sálu (rozměry? no, jak říkám, gigantické, a to nijak nepřeháním), ve kterém se nacházely turbíny elektrárny, tedy elektráren. Jsou to totiž dva systémy napájené z nezávislých vodních zdrojů (přehrady a jezera) ležících (tradičně) asi o kilometr výše. Voda se přivádí tunely k Peltonovým turbínám; oběžné kolo jedné z nich, vysoké 5 metrů, je pro názornost vystaveno v hale. Nádherný kus leštěného nerezu. Potom nás zavedli do velína a tam se to všechno provalilo: je to podfuk, jeden z nejslavnějších vodopádů Norska je na vypínač. Na ovládacím panelu byl diagram celé soustavy, která zahrnuje i vodopád Voringfossen. Na čarách znázorňujících kanály a toky byly vypínače, regulátory a displeje, jeden taky u značky pro vodopád. „Mohli bychom vyrábět víc elektřiny, ale ministerstvo trvá na tom, že přes Voringfossen musí téct 6.4 kubíku, jinak by tam nechodili turisti."

Náhorní rovinou Hardangervidda jsme jen projeli napříč, ale kamarádi tvrdí, že je báječná na to vzít batoh a stan a vyrazit tam na pár dní pěšky. Na jejím východním konci je městečko Gol, kde je bazén se skluzavkami, leč otevřený jen do sedmi hodin (přestože opalovat byste se mohli klidně ještě v půl deváté - pokud by ovšem nepršelo). Pokud se vám tedy stane totéž co nám, tedy že bazén už bude zavřený když ho konečně najdete, potom se můžete alespoň podívat na dřevěný kostelík.

Je to však jen replika - originál si můžete prohlédnout ve skanzenu v Oslo.

Jo, Oslo. Nepočítejte s tím, že by vám stačil jeden den: je tam toho k vidění až příliš. Na ostrově Bygdoy je rozsáhlá a náročná sada muzejí - Heyerdahlovo muzeum Kon-Tiki a Ra, mezeum věnované polárním výpravám s lodí Fram, kterou si můžete prolézt a zjistit, že slavní polárníci nemohli být nijak urostlí (protože pak by nemohli spát na těch neuvěřitelně krátkých a úzkých pryčnách), muzeum vikingských lodí, skanzen s originálem zmíněného Golského stavkirke a s budovami z přelomu století, kde vám v koloniále stylově oblečený a učesaný prodavač nasype bonbony do kornoutu. Pak ještě nezapomeňte na park s Vigelandovými sochami. Dobře si je prohlédněte a nechte je vyvolat ve vás pocity: veselí, smutek, mrazení v zádech, odpor,.. .. a po tom všem budete nohy tahat za sebou a těšit se na to, že už brzy budete doma.

Cesta se nám totiž chýlila ke konci. Přejeli jsme hranice do Švédska, zastavili jsme se v Goteborgu, na který si, přiznám se, moc nepamatuji, a prošli se po Malmo, které ve mně zanechalo trochu jasnější vzpomínku. Je to příjemné, úpravné starobylé město s cihlovými domy ze 14. století a náměstím dlážděným kočičími hlavami, plné květin a hospůdek.

No, a pak trajekt Trelleborg - Sassnitz, čtyřhodinová noční plavba trajektem plným německy ječících a jak prasata se chovajících dětí, nocleh někde na Rujaně mezi kamiony, cesta po dálnicích přes bývalou NDR, a koruna všeho, neprozřetelný přechod přes hranice v Hřensku. Krajina je tam sice pěkná, leč silnice špatná, byla neděle a již od Konigsteinu byla silnice zaflákaná vraky vlekoucími se k hranici. Po nekonečné frontě nás němečtí celníci hodili stranou a nechali nás ještě čtvrt hodiny čekat - jak za bolševika. Byli jsme ve frontě jediní Češi, všichni ostatní jeli jenom na trh těsně za hranice, aby se napakovali chlastem, cigaretami a sádrovými trpaslíky. Hořkost jsme zahnali pořádnou žranicí U české koruny v Děčíně - a to je vlastně konec.

Vřele doporučená četba: Zdeněk Šmíd - Za písní severu aneb Proč bychom se neztratili.
Trasa pana Šmída byla velmi podobná té naší, on to však umí líp podat. Ale já mám zase fotky! :-)