Cestopisy

> Cestopisy > Gran Canaria - Jih ostrova

1 Jih: Maspalomas, Playa del Inglés, Puerto de Mogán

2 Střed: San Bartolomé, Roque Nublo, Pico de las Nieves

3 Sever: Bandama, Arucas, Firgas, Moya

4 Střed: Roque Bentayga, Tejeda, Artenara, Acusa Seca

GRAN CANARIA

(3.-10.10.2009)

1. část - Jih ostrova - Maspalomas, Playa del Inglés, Puerto de Mogán

Playa del Inglés

Čtyř a půl hodinový let sliboval, že se trochu vyspím, když už se startovalo v půl třetí ráno. Bohužel místa v charterovém letadle bylo jako obvykle málo a čas byl rozkouskován roznášením nápojů a teplého jídla. Odér silně česnekovaného karboše se táhl letadlem už od startu a zesílil po odklopení víček z plastových vaniček. Vedle - v tuto noční hodinu spíš páchnoucího než vonícího - spláclého plátku recyklovaného masa se krčila hromádka gelovatých syntetických vajec. Jestli tohle je kosmická strava, nechci být nikdy kosmonautem. Pro lepší krkání bylo menu doplněno okurkovým salátem s hustou syntetickou smetanou. Nemáte taky dojem, že s kovovými příbory zmizela z letadel poživatelná strava? Trochu jsem se v tom porýpal, obrátil do sebe plechovku Gambrinusu a zkoušel jsem zdřímnout. Naspal jsem celkem možná tak hodinku.

apartmány Las Brisas

Letadlo přistálo na letišti Las Palmas načas, v šest hodin místního času. Byla ještě tma a nezlepšilo se to ani během čekání na zavazadla. Nalezli jsme do autobusu a nastalo rozvážení po hotelech. Ukázalo se, že apartmány Las Brisas nejsou ta nejhorší volba. Malé patrové domečky obklopující atrium s bazénem a kvetoucími oleandry a ibišky. Před domečkem dlážděné, částečně kryté zápraží s plastovým zahradním nábytkem a sušák, za posouvací prosklenou stěnou pak velká obytná kuchyně zabírající celé přízemí. Sedačka se stolkem se skleněnou deskou, barový jídelní stůl, dřez, mikrovlna, varná deska. A schody do horního patra, které pojme dvě ložničky (jednu malou a druhou miniaturní) s celkem čtyřmi postelemi a koupelnu se sprcháčem, mísou a bidetem.

Playa del Inglés

Okolo osmé se rozednilo a tak jsme se vydali na nákup potravin. Las Brisas se nachází v samém centru Playa del Inglés, přímo proti stejnojmennému hotelu. Přesto je tu dost klidno. A hned naproti jsou nákupní centra, změti butiků, kiosků, fastfoodů a restaurací. Nakoupili jsme, posnídali a zalehli, abychom trochu dohnali spánek. Po letu letadlem se mi týdenní bolení v krku překlopilo na rýmu a začala bolet hlava.

pláž a maják v Maspalomas

Spali jsme asi do půl třetí a pak jsme se vydali k moři. Je to asi 300m ulicemi a pak se ocitnete u zábradlí na Paseo Costa Canaria a pod vámi se táhne k jihu nekonečná písečná pláž posetá slunečníky a lehátky a promenujícími se rekreanty. Na druhou stranu, vlevo, dvě zátoky vytvořené umělými vlnolamy a pak strmý břeh. Sešli jsme na pláž, zuli boty a na hranici příboje šli a šli a šli po mokrém písku.

pískové plastiky v Maspalomas

Ono totiž po suchém to nešlo, moc pálil do chodidel. Jak jsme se vzdalovali od města, ubývalo slunečníků i lidí, pak jsme minuli ceduli oznamující nudistickou pláž a začali se objevovat úplní naháči. Nahoře bez se totiž běžně nosí i na "textilní" pláži. Pobřeží se zalomilo a před námi v dálce se objevil maják. Pořádný kus cesty.

El Charco de Maspalomas, ptačí rezervace

Měli jsme v úmyslu odbočit a vrátit se přes duny Maspalomas a z nějakého důvodu jsme si mysleli, že cesta začíná u majáku. Chyba. U majáku byla další smečka hotelů a mrtvé rameno, do rezervace uzavřené hnízdiště ptáků. Na východním břehu je možné si najmout velblouda a projet se na něm po dunách. A po chvíli hledání jsme našli i značené stezky přes duny, barevné pruhy na kůlech. Písek na cestách byl sypký, nohy se bořily a líp se šlo mimo cestu. Zvlněné kopce písku tečkovala sporá vegetace, žádná utěšená krajina. Pak se po naší pravé ruce objevily holé písečné přesypy a přibylo odpadků a fekálního pachu z trnitých houštinech. Slunce se blížilo k horizontu a já jsme se těšil na dobře osvětlené duny. To skutečně byly, ale také řádně zdupané a poseté fotícími se rodinkami, přestože tabulek zakazujících vstup tu nebylo málo. Došli jsme na kraj města a po Paseo Costa Canaria, chodníku nad pláží, jsme se vrátili, odkud jsme vyšli.


přírodní rezervace Las Dunas de Maspalomas

Zastavěnou plochu Maspalomas, Playa del Inglés a dalších sídel tu tvoří hotely, apartmány, nákupní střediska a zase hotely. Neviděli jsme žádnou obytnou zástavbu. Věkový průměr návštěvníků je poměrně vysoký a to i přesto, že tu najdete i dost rodin s dětmi. Okolo osmi se setmělo, povečeřeli jsme a uložili se ke spánku.

V neděli mi kapalo z nosu jak z kohoutku v žižkovském pavlačáku a tak jsem odmítl kamkoliv jít. Ráno jsme absolvovali schůzku s delegátkou, zaplatili 10.50 za heslo k wifi internetu a našli jsme na internetu půjčovnu aut, malé autíčko na pět dní za 83 eur s plným pojištěním, tedy za polovic než od cestovkou doporučované půjčovny. Poslal jsem rezervaci a ještě odpoledne mi přišlo potvrzení. Přes den jsem se snažil vytipovat místa, kam by stálo za to jet.

Puerto de Mogán se žlutou ponorkou

V pondělí jsme vstávali před devátou, dlouze snídali a na jedenáctou hodinu jsme šli pro auto. Dostali jsme Hyundai i10, maličkého úzkého pětidvéřového bobka. Lehké řízení, krátké nepřesné řazení a vysoko umístěný brzdový pedál. Ale jede slušně a má i klimatizaci. Chtěli ode mne kreditku a nechali si podepsat bianco šek jako zálohu. No fuj.

Puerto de Mogán

Vyjeli jsme na severozápad do Puerto Mogán. Velká část cesty byla po slušné dálnici vedoucí pustou krajinou hřebínků směřujících k moři. Kde bylo trochu vody, objevovaly se látkou pokryté banánové plantáže, u konců údolí pak hotely, hotely a hotely. A golfová hřiště se zeleňoučkým trávníčkem. U Puerto Rico hřebínky přidaly na výšce a silnice se prodírala skrz ně několika tunely, až pak rezignovala, smrskla se na běžné dva pruhy a zkroutila se do serpentin.

v ponorce

co je vidět z ponorky

Puerto Mogán je malé úpravné městečko na konci údolí, nehyzdí je zatím výšková výstavba a uličky patrových domků u přístavu jsou pečlivě opravené, nabílené a porostlé rozkvetlými buganviliemi. Přístav je plný jachet a od konce mola vyjíždí na své plavby žlutá ponorka.

V ponorce jsme ještě nebyli a tak jsme koupili lístky a nastoupili do útrob stroje. Válcový trup lemovaný okénky a židličkami, asi pro 44 lidí, u okének obrazovka s obrazem kamery umístěné v místě periskopu a digitálními ukazateli teploty, času plavby a prý hlouby - čísla ale vypadala nedůvěryhodně. Během čtyřicetiminutové plavby jsme viděli spoustu různých ryb, tedy hlavně sardinek, a jeden vrak, kolem kterého jsme se drahnou dobu točili. Prý jej tu společnost v březnu 2002 úmyslně potopila, aby měli atrakci. Voda byla poměrně kalná, čekal jsem lepší viditelnost, dno nezajímavé. Nebýt vraku a ryb shluknuvších se na účelově předhozené žrádlo, nebylo na co koukat. Po plavbě jsme byli hladoví a tak jsme zamířili do městečka, kde na zdech jedné restaurace měli nabídky malých rybích jídel za mírné ceny. Naletěli jsme a tak jsme dostali pět grilovaných ryb s chlebem, rajčatovým salátem a omáčkami. Byli jsme přecpaní a restauraci máme pro tuto dovolenou za sebou.

Casa de Veneguera, běžný vzhled krajiny na jihu Gran Canarie

Vrátili jsme se na molo pro auto (dá se parkovat u kotviště ponorky, zadarmo) a ponorka právě vyplouvala. Sledovali jsme, jak se vyplazila z přístavu, otočila kolem přístavní hráze, zamířila asi 100m od břehu a tam se potopila. Žádné kilometry. Pak jsme se autem pustili dál do kopců, projeli jsme několik vesnic cesou na Mogán, nekonečnými serpentinami jsem šplhali po kopcích porostlých jen suchou travou a sukulenty, minuli jsme odbočky do údolí vedoucích k moři, až jsme dojeli do průsmyku Degollada de la Aldea a před námi se otevřel výhled do širokého údolí, ve kterém se bělaly domy San Nicolás de Tolentino obklopeného krytými plantážemi. Odbočili jsme doleva na Tasártico a pracně vystoupanou výšku ztratili v několikakilometrové sérii serpentin.

Playa del Asno

Ve vesničce - pár domů a banánové plantáže - asfalt končil a dál vedla prašná cesta. Dojeli jsme k místu, kde odbočovala cesta do údolí Canada de Aguas Sabinas, kam jsme původně chtěli jít (přejít přes sedlo a spadnout k zátoce Guíguí), bylo ale vedro, dost pozdě na to vycházet na pětihodinový výlet a hlavně se nám vůbec nechtělo drápat se nehostinno krajinou nějakých 500 výškových metrů nahoru. Dojeli jsme tedy na konec údolí - a on tam byl kemp. Byl ale bokem, malý, a nezdálo se, že by byl kdovíjak osídlený. Údolí končilo pláží, lávové valouny a místy černý písek, voda chladnější než na Playa del Inglés, ale pořád ne studená, a vlny, které ztěžovaly přístup do vody. Vpravo a vlevo končila zátoka kolmými stěnami. Vyráchali jsme se, oschli, já jsme se vydal na konec zátoky k jihu (asi 10 minut jedním směrem) a pak už bylo skoro půl sedmé a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Zatáček bylo snad ještě víc než cestou sem (a to jsme jeli stejnou cestou) a k apartmánům jsme dorazili už po setmění, po osmé hodině. Dali jsme jen lehkou večeři, jsouce nacpáni rybami od oběda.