ARMÉNIE - den 3. - 1.10.2012

Khor Virap – Echmiadzin – Saghmosavank - Hovhannavank

Ráno po snídani se objevila Nina, rusky mluvící průvodkyně spolupracující s Three Jugs. Rusky mluví příliš dobře, takže jsme se chytali jen obtížně. Povídali jsme si o tom, co navštívit, nabídla se, že nám zkusí domluvit Uchtasar (místo v horách na jihu země, kde jsou k vidění petroglyfy - i když v říjnu bude díky počasí již nepřístupný) a doporučila nám, jak se dostat na Aragac a vidět přitom ještě něco navíc - tedy kostel Ohanavank a pomník arménské abecedy. Díky tomu jsme vyjížděli až asi v půl desáté, ale nevadí, pár set metrů od nás je nájezd na M15, obchvat Jerevanu, a to budeme v Masis a tedy na silnici k Chorvirap jedna dvě.

Na obchvat nikdo neodbočoval, což nám mělo být divné, silnice byla rozbitá a místy jsme museli jet krokem, což mělo být ještě divnější, my ale pokračovali po stále horší silnici, náhodné hromady odpadu, vyklopené z aut vedle silnice se změnily ve skládku, kde pracovníci uprostřed hromad odpadků piknikovali u stolku pod zřejmě nalezeným slunečníkem, pohrdli jsme odbočkou do města a pokračovali jsme podle ukazatele na Masis 14km, pak silnice místy chyběla, už nás nepředjížděly ani terénní vozy a bylo vidět, že chybějí opravdu velké kusy podloží a objízdných tras bylo několik, asi podle tvrdosti řidiče a vozu, pak zas pár desítek metrů asfaltu a najednou jsme byli na ostrohu a dál nevedlo nic, objízdná trasa pro hummery H1 byla pět metrů pod námi, v něčem, co vypadalo jako vyschlé koryto řeky. Silnice pokračovala na druhé straně koryta, snad dvacet metrů od nás. GPS s mapou svorně tvrdily, že jsme na M15. Otočili jsme se a vrátili se po vlastní stopě na odbočku do Jerevanu, pokorně vjeli do města a nakonec jsme skutečně našli použitelnou silnici, která nás odvedla do Artašatu a k odbočce ke klášteru Chorvirap – tedy Khor Virap – stojícímu na místě staré pevnosti Artašat.

Bylo po jedenácté hodině, slunce stálo vysoko, byl opar, nicméně Ararat byl vidět včetně zasněženého vršku. Zaparkovali jsme pod klášterem, odmítli nákup holubů a vystoupali jsme ke klášteru. Areál je obehnaný zdí, je tu jeden kostel a jedna kaple, cely pro mnichy. Nejzajímavější je legenda, která se k místu váže - byl zde vězněn Řehoř Osvětitel, který nakonec obrátil na víru celou zemi.

Když Sásánovci přemohli Parthy v Persii, obrátili svou pozornost na jejich severního příbuzného, krále Chosrova Velikého, vládnoucího Arménii. Chosrov odrážel jejich nájezdy, zvítězil v mnoha bitvách a Sásánovci se proto rozhodli podplatit Anaka, Chosrovova vzdáleného příbuzného, aby krále zavraždil. Po spáchání zločinu byl Anak chycen a utopen, jeho synu se však podařilo uprchnout do města Caesareje. Tam byl vychován ke křesťanské víře a přijal jméno Řehoř.

Chosrovův syn Trdat byl vychován Římě, kde se mu dostalo vzdělání, a když dosáhl dospělosti, vydal se v čele Diokleciánových legií do Arménie a v roce 287 se mu podařilo vyhnat Sásánovce. V průběhu tažení se setkal s Řehořem, vzdělaným a inteligentním mužem, a přijal jej do své družiny. Při jedné bohoslužbě vyzval Trdat Řehoře, aby složil obětinu k soše bohyně Anahit (tedy Artemis). Řehoř to odmítl a přiznal se ke své křesťanské víře. Když se pak rozlícený Trdat dověděl, že je Řehoř navíc synem královraha, nechal Řehoře mučit a uvrhnout do vězení v pevnosti Artašat.

Král Trdat pronásledoval křesťany a poté, co nechal zavraždit dva svaté muže, posedlo jej šílenství. Králova sestra měla vidění, že Trdatovo zdraví a celé království může zachránit jen smíření s Řehořem a přijetí jeho rad. Trdat dal na její naléhání a po třinácti letech se tak opět setkal s Řehořem. Vyzpovídal se mu ze svých hříchů, přijal křesťanství a jeho duše byla vyléčena. Psal se rok 301 a touto událostí začalo šíření křesťanství v Armenii. Přijetí víry sjednotilo národ, přetrhalo svazky s Persií a když byla o sto let později vytvořena arménská abeceda, získali Arméni další nástroj, který chránil jejich národní identitu. Jen pro srovnání: Od Kristova úmrtí k přijetí křesťanství v Arménii uplynula zhruba stejná doba jako třeba od usednutí Marie Terezie na rakouský trůn k dnešku. Kolem roku 300 u nás sídlily germánské kmeny a do příchodu prvních Slovanů chybělo ještě nějakých 250 let…

Pod kaplí, postavenou v místě tehdejší pevnosti, je tedy dodnes k vidění kobka, ve které Řehoř, nazvaný Osvětitel (Grigor Lusavorich, Gregory the Illuminator), strávil třináct let. Je to v podzemí, sestupuje se tam šest metrů po železném žebříku. Je tam dusno a mouchy.

Chorvirap je vystavěn na skalnatém pahorku uprostřed rozsáhlé úrodné roviny. Kdysi tu leželo královské město Artašat, založené někdy v roce 180 př.n.l. Zhruba po pěti stech letech však král Chosrov udělal hlavní město z Dvinu (snad kvůli nezdravému ovzduší z bažin poblíž Artašatu) a město pomalu ztrácelo význam. Přestože se o něm v literatuře zachovaly bohaté záznamy, archeologové dlouho jeho zbytky nemohli nalézt. Hledali podle záznamů na soutoku řek Araxes (nojo, Aras, Araks, Arax, Araxi, Araz nebo Yeraskha – vyberte si) a Mecamor – ale ten byl tehdy o 20km jižněji, než je dnes.

Od kláštera je výhled do kraje - na Ararat na jedné a na pohoří Geghama na druhé straně. Kousek pod klášterem se táhne arménsko-turecká hranice. Čekal jsem něco lépe chráněného, ne jen plot. Na obou stranách hranice se táhnou do nedohledna pole. Pod vrškem s klášterem, hned vedle silnice, se rozkládá hřbitov s kameny a železnými ohrádkami. Hřbitovy mohou být ponuré, zarostlé a zpustlé, úpravné, ba i příjemné, důstojné a klidné, tenhle byl ale jen jaksi nehezký. Nic, kde bych chtěl navěky spočinout.

fotografie: Khor Virap

Z Chorvirapu jsme se vypravili do Ečmiadzinu. Zpátky na Masis a potom přímo do Ečmiadzinu. Ukazatelů není v Arménii nadbytek, spíš je štěstí, když na nějaký narazíte. Ty, které jsou, mají často kromě arménského i nápis v azbuce nebo latince, takže se našinec chytne.

V Ečmiadzinu - tedy ve Vagharšapatu, jak se město, ve které se církevní areál nachází - se s ukazateli moc neobtěžovali. Komplex kláštera se slavnou katedrálou jsme však intuitivně našli a zašli jsme dovnitř. Katedrála je pod lešením, vnitřní výzdoba je temná a ve srovnání s jinými arménskými kostely velmi bohatá. Původní baziliku postavil Řehoř Osvětitel na začátku IV. století, v průběhu věků byla rozšiřována a přestavována. Nynější podoba vychází z přestavby v XVIII. století. V klášteře je pokladnice, kde se uchovávají vzácné relikvie a palác hlavy arménské církve. Stranou stojí zajímavý nový kostel, moderní brána a řada dalších budov. Místo mne neoslovilo, nebyl jsem zřejmě naladěn na jeho (pro mne příliš neosobní) atmosféru.

No, byli jsme tu. Pojedli jsme chleba s máslem (důsledek neschopnosti najít stravovací zařízení) a vydali jsme se na východ. Ještě než jsme opustili Ečmiadzin, stavili jsme se v kostele S. Hripsima (založen 618), obehnaném opevněním. Svatý Hripsim byl jedním z mučedníků, jejichž zavraždění uvrhlo krále Trdata do šílenství. Kostel je postaven na místě, kde se podle tradice nachází mučedníkův hrob. V kostele byla horda Němců a jejich průvodce byl urážlivě hlučný.

fotografie: Echmiadzin

Zvartnosts je v pondělí zavřený. Tečka. Tedy ne tečka. Domáci se nás večer ptá: A to jste tam nikoho neviděli? Oni tam jsou pořád. A když jste je viděli, měli jste na ně zamávat, oni by vám otevřeli bránu, vybrali vstupný a pustili by vás dovnitř. Ovšem bez lístku. Inu, zvartnotská zřícená katedrála nám unikla.

Co se zbývajícím, časem? Když už jsme tady, pojedeme se podívat na sever, za Aštarak (pozor, neplést s Artašatem), na klášter Hovhannavank - tedy Ohanavank, jak říkala ráno Nina. Silnice byla slušná, Aštarak jsme našli, po chvíli kufrování i cestu na sever, projeli jsme kolem Ohanavanu a čekali na odbočku na Hovhannavank. Místo ní přišla odbočka na Artašavan a v něm jsme zahlédli další kostel - Saghmosavank. Podle azimutu jsme k němu dojeli (cedulka se šipkou byla jen jedna uvnitř vesnice) a našli jsme příjemný kostel s prosvětlenou předsíní a tmavou svatyní a to všechno stálo na hraně kaňonu řeky Kasach. Další arménsky dramatické místo - jak jsme si opakovaně ověřili, zdejší sopečná krajina dokáže nějaký ten nepravděpodobný kaňon nabídnout i v rovině, natož pak na svahu nejvyšší hory Arménské vysočiny.

„Klášter žalmů“, jehož částí kostel Sv.Sionu je, byl založen v roce 1215 a potom několikrát opravován, naposledy v roce 2001 (a stále je na něm práce dost). On to vlastně není jeden kostel, ale kostely dva, mnohem menší (tedy spíše kaple), zasvěcený S.Astvacacin (tedy Svaté Matce Boží), stojí jižně od většího. K západnímu průčelí většího kostela pak přiléhá rozlehlá hala čtvercového půdorysu – gavit, tedy předsíň - se čtyřmi sloupy podepírajícími průsečíky dvou dvojic oblouků, nesoucích strop. Toto uspořádání je běžné u mnoha arménských kostelů. A aby toho nebylo málo, na jižní straně všechny tyto stavby propojuje další místnost, knihovna, která sloužila k ukládání rukopisů. Komplex neoplývá výzdobou, ale sama architektura je natolik zajímavá, že stojí za to se na klášter zajet podívat.

fotografie: Saghmosavank

Od Saghmosavanku jsme uviděli i druhý klášter, na hraně srázu o nějaké tři kilometry jižněji. Napodruhé jsme ho našli. První kostel byl v Hovhannavanku postaven už IV. století, o dvě století později pak byla z tufu a čediče vybudována bazilika, která stojí dodnes. Ve XII. století dostal klášter opevnění a v roce 1216 pak byla zahájena stavba nového kostela. I tady vstoupíte napřed do rozlehlého gavitu, kde dvě dvojice oblouků nesou lucernu, ve které jsou umístěny malé zvony. (Tedy lucerna by asi měla výrazně menší průměr, než to, co bývá v tomto místě v arménských kostelech. Je to nízká válcová nebo vícehranná věž s okny krytá střechou ve tvaru kuželu – nebo vícehranného jehlanu). Odtud můžete projít do kostela, nebo severněji umístěnými dveřmi do původní baziliky.

Vpád Mongolů byl příčinou, proč byl klášter byl opuštěn a začal pustnout. Obnoven byl až za perské nadvlády v XVII. století a zejména po Rusko-turecké válce (1828), kdy sem přesídlili Arméni z Osmanské říše. Dnes je kostel nově rekonstruovaný a uvnitř jsou k vidění fotky, jak vypadal předtím. Příspěvky krajanských spolků a nadací zachraňují památky, na které se po sedmdesát bolševických let příliš nedbalo. (Škoda, že stejné štěstí nemají arménské a gruzínské kláštery v Turecku - i když tuhle jsem četl, že jako projev dobré vůle začala turecká vláda opravovat katedrálu v Ani.)

Před kostelem prodávaly místní ženy ovoce a jedna nás zvala na čaj, kafe a všechno možné doma dělané. Slunce se blížilo k horizontu a tak jsme nabídku odmítli a vydali jsme se na zpáteční cestu.

fotografie: Hovhannavank

Poznámka: Pokud do této oblasti pojedete, navštivte také Ošakan (Oshakan). My jsme jej bohužel minuli.

Three Jugs jsme už měli uložené v GPS, takže orientace byla snadná, přestože se rychle setmělo. Protloukli jsme se hustým provozem do centra, nechali auto u opery v ulici Zoryan, kde jsme náhodou našli místo, a na Maštots jsme si dali lavaš s vepřovým z gyrosu a zeleninou, mangové džusy a kafe. Vše za 2400. V blízké samoobsluze jsme nakoupili a pak jsme snad tři čtvrtě hodiny poskakovali zácpou do Three Jugs.

Večer mi domácí vyprávěl o letech v Petrohradu a Moskvě (se silnou preferencí Petrohradu) a o svých projektech - mapy a adresář na tabletech, objednávkový systém jídla v business centru, tavení čediče a podobně... Prý tu nikdo nemá chuť investovat do něčeho, co má návratnost až za několik let. Proto tu také nejsou nikde vidět solární elektrárny, přestože země má pro tento zdroj energie velmi dobré podmínky.

den 4. : Památník abecedy - hora Aragats - pevnost Amberd

---

úvod	info	Jerevan	Garni, Geghard	Khor Virap, Echmiadzin	Aragats, Amberd	Noravank, Zorats Karer	Ughtasar, Tatev
Khndzoresk, Goris	Smbataberd, Selim k.serai	Noratus, Dilijan	Haghartsin, Kobayr	Sanahin, Haghpat	Akhtala, Alaverdi	Odzun, Lori Berd	Jerevan