"Zavřete pořádně okýnka a nenechávejte nic ležet tak, aby to bylo vidět zvenku" Potácím se z autobusu, snažím se rozhýbat svalstvo ztuhlé polohou skrčence na sedadle Karosy, a první, na co padne můj pohled, je obchůdek s luxusním módním zbožím. Nová mramorová fasáda, jakoby antické sloupy, halogenové bodovky..

Ulice patrových domků, chodníky, občas obchůdek s (polo)prázdnou výlohou, stromy. Klidně by to mohlo být některé z menších českých měst před revolucí - i když i tehdy toho bylo u nás ve výlohách víc, ulice čistší, lidé lépe oblečení... Užhorod.

Přes hranice to trochu trvalo, i na slovenské straně jsme si připadali rázem o několik let mladší. Všichni ven z autobusu, fronta a čekání, pasová kontrola prováděná příslušníky s přehledem (Jé, Kathmandu, slečno, kde to je? Někde na severu?.. To je razítek.. No, pane, vy nějak moc cestujete). Potom druhá strana, kontrola, zda je v pasech razítko AB Obmen, diskuse o pojištění (Visa? To neplatí!) a pak nás konečně pustili dovnitř, na Ukrajinu.

Přecházíme přes lávku, kličkujeme mezi žebrajícími dětmi v teplákách od Adidasů (Dolary! Marky!) a najednou jsme v samém centru. Hotel, divadlo pro děti, synagoga, ne, filharmonie. Tedy předtím synagoga, teď filharmonie, se slušivou přístavbou ze skla. Židovská obec - značně prořídlá po průchodu Hitlera a bolševiků - by ráda zase synagogu, ale nelze. Moc investic uloženo, víte?

Cestou na hrad míjíme řeckokatolický kostel, kde právě probíhá mše. Natřískáno, někteří věřící se již nevešli a poslouchají před vchodem kázání z reproduktorů. Na chodnících okolo žebráci, čekající až se shromáždění začne rozcházet. Vedle kostela zaparkovaná zbrusu nová černá limuzína, dveře a kapoty otevřené, rodina ve svátečním přihlíží, jak kněz s kropenkou obchází jejich vozidlo a pečlivě je vykrápí svěcenou vodou. Chrání to taky před pumovým útokem?

Hrad - spíš pevnost, připomínající Vyšehrad nebo Terezín, ve svém parku hostí sochy, mnohokrát spravované zručnou rukou svářeče. Úhlednou housenkou přivařené končetiny, záplata na hlavě. V pevnosti se najde muzeum - národopis, hudební nástroje, přírodovědné sbírky, které na mne dýchly vzpomínkou na školní kabinet. Na chodbách litinové radiátory ústředního topení s ukradenými kohouty, omítka a okna pamatující lepší časy.

Hned před hradem je skanzen. Několik desítek staveb v dobrém stavu, svezených z celého Zakarpatska (to je ta relativita - pro nás to je Podkarpatsko a ze Slovenska tam přijedeme po rovině, z Ukrajiny se musí za Karpaty). Stojí za vidění.

Vracíme se do města. Mše skončila a žebráci se přesunuli jinam. Kavárna Eduscho standartní kvality. Pěší zona a na ní prodejna Adidas, obchůdek s elektronikou za silnými mřížemi, firma nabízející připojení na Internet. O kus dál tržnice. V horkých dnech prý je možné najít ji čichem. Pokud jsou potravinářské (i jiné) obchody téměř prázdné, tady dostanete vše: coca-colu, půlku krávy, vložky Always (s křidélky!), živá kuřátka, Tchibo kafe, chleba ještě teplý se prodává přímo z korby náklaďáku stejně jako pytle cukru, západní kosmetika, kazety, zelenina, české pivo, dary naší země - sušenky Disko, klobásy, čínský textil.. no, byli jste tak před sedmi lety v Holešovické tržnici? Ceny o málo vyšší než u nás - tedy v absolutní hodnotě. Reálně je třeba vzít v úvahu průměrnou mzdu (40$ měsíčně; mnoho z těch, kteří mají to štěstí být zaměstnaní, ji ale zpravidla ani neuvidí).
Prší.

Mukačevo. Na vršku hrad, pod ním krávy, žebrající děti (dolary! marky!) a žena prodávající porcelánové sošky. Hrad překvapí čerstvě opravenou fasádou. Historické muzeum: Mukačevo má jistě o čem vyprávět. Osvobození, hrdinové bojů, hrdinové práce, dostiženija narodnogo chozjajstva, produkty místního závodu pro export (lyže značek Fischer i jiné - pamětníci si možná ještě vzpomenou na běžky přezdívané 'ruská bříza' - tak ty se dělaly taky tady). Je tady i zmínka o Československu, ale jen jako o jedné z mnoha etap historie této země. Rozhodně nečekejte, že se tady v souvislosti s naší První republikou setkáte s nějakým nadšením. Snad jen u části vzdělanců a potomků tehdejších státních zaměstnanců, kteří nestačili koncem třicátých let zmizet.

Centrum Mukačeva je příjemným překvapením. Čistá a úpravná pěší zóna, Rakocziho palác s opravenou fasádou.. Klidně si můžete připadat jako v některém z českých měst - pokud ovšem nezabloudíte do některé z bočních ulic. Pokud to uděláte, můžete se ale setkat třeba s nerudným agentem tankujícím pivo. Muž se zjevně styděl (schovával se za cisternu) a když jsem ho přece jen vyčíhal, rozběhl se za mnou a cosi volal. Později jsem se dozvěděl, že jsem byl asi pátý, kho ho během dvaceti minut fotil, a po některých chtěl prý doklady a vyhrožoval milicí.

Doporučuji v knihkupectví na pěší zóně zakoupit - pokud ještě nemáte - mapu Zakarpatské oblasti 1:200000. Jinou tady konec konců stejně neseženete.

Tržiště. K dostání je všechno možné a nemožné. Kromě sortimentu, vyjmenovaného v souvislosti s Užhorodskou tržnicí, ještě rukodělné výrobky a.. stařenky, nabízející svoje sváteční boty, oblečení, polštáře.. Zvednu foťák, abych se pokusil zachytit obchodující davy, a přede mne se staví usměvavá stařenka: Vyfoť si mne! Její přítelkyně z povzdálí pozorují. Cvaknu spouští a říkám si o adresu. Stařenka se vyděsí.-Proč? -No, abych vám tu fotku mohl poslat. -Ale já nemám peníze! -Já žádné nechci, odpovídám. Nakonec se stařenka uklidní a velice úhledným písmem krouží na kousek papíru svou adresu. Sousedky se shluknou okolo: -Proč fotku? -Jen tak, pro radost, říkám. -Proč ona? Na co ona potřebuje fotku! Seberu papírek s adresou, rychle se rozloučím a mizím z dosahu.