Pilipec. Pokud ho budete hledat na mapě, je to malá vesnice kousek východně od Volovce. Poměrně mě zaráží - a neplatí to jen pro Pilipec, ale pro celou zakarpatskou oblast - v kolika domcích mají návštěvu z Čech. Alespoň podle SPZ vozů, které u nich parkují. Na samém konci vesnice stavíme na mokré louce mezi kravinci stany. Původně jsme měli nocovat kousek výš, u bývalé turbázy KČT, ta je však zbouraná a veškerý upotřebitelný materiál odnešený. Četli jste Bradburyho povídku Zástup? Tady to funguje obdobně. Je večer, počasí, že by psa nevyhnal, zapadlé horské údolí. Autobus zastaví třista metrů od nejbližšího stavení - a najednou jsou tady. Kluci a holky ve věku tak osm až dvanáct, někteří ostýchaví, jiní vlezlejší, stojí u dveří a čekají. Z nás vypadávají sešity, tužky, žvejkačky, sušenky, kousky oblečení. Děti odnikud nepřicházejí a přesto je jich pořád víc a víc. Objeví se i nějací dospělí chlapi, ti však své požadavky specifikují: cigarety, sirky.
Prší.

Stavujeme se u místní atrakce - vodopádu a potom se cestou necestou drápeme v podstatě po spádnici na poloninu Boržava. Převýšení je nějakých 1000m, ale nakonec přece jen máme možnost si na hřebeni vydechnout, zastrčit vyplazený jazyk, rozhlédnout se.. a zjistit, že není vůbec, ale vůbec nic vidět. Vítr škube pláštěnkou a žene vodorovně kapky deště, které bodají jako jehličky ledu. Ještě kousek jdeme po hřebeni, abychom si nepřipadali jako srabi, a pak sestupujeme dolů. Cestou míjíme zakouřenou salaš rozměru větší psí boudy, ve které se svým otcem tráví prázdniny i děti.

Autobus zastavuje na návsi v Ričce, což je vesnice, do které jsme měli sestoupit. Jeden obchod, v něm následující sortiment: igelitové pytlíky s neidentifikovatelným obsahem (mouka? cukr? sůl? jáhly?), coca cola, fanta, sprite, pět párů černých polobotek,.. K autobusu přichází chasník a z plných plic zpívá. Pokud mohu soudit, zpívá dobře. "Ten se mi nevyvedl. Jeho bratři mají rodiny, ale on se ani neoženil, pije, nemá práci." Matka polyká slzy, syn je veselý.
Prší.

Mežgorje, dříve Volové. Ohavné rozpadající se paneláky, vylepšené úpravami obyvatel - každá lodžie jiná, na některých se pěstuje zelenina. To je vůbec charakteristické pro celou Zakarpatskou Ukrajinu - v zahrádkách nevidíte záhonky s kytkami ale s rostlinami, které se dají konzumovat. Pravoslavný kostel s novou plynovou kotelnou (plynové trubky jsou vedeny samonosně ve výšce asi 3m od domku k domku - naši bezpečáci by zešíleli) a popem, který si s vámi rád popovídá a odpoví na spoustu otázek. Kromě té, kolik má vlastně oveček.

Údolí Terebly. Stavíme u dřevěného srubovitého špičatého útvaru, který o sobě tvrdí, že je kolibou. Uvnitř je šero, několik stolů a lavic z fošen, uprostřed ohniště, vzadu výdejní okénko bufetu, ke kterému chodí místní pro kořalku. Přejeme si něco k jídlu. Inu, proč ne. Rozdělá se oheň a za chvíli se na něm již opékají špízy s masem, které přinesl rychlý posel odněkud zvenku v igelitové tašce. Prý telecí kýta. Je velmi chutná a místní pivo k ní vůbec není špatné. Táboříme kus nad soutokem Terebly s Ozerjankou, provádíme očistu v ledové řece.
Prší.

Siněvirská přírodní rezervace. Vjíždí se do ní přes závoru, kterou obsluhují tři vojáci. Moc se jim do zvedání nechce, zkoušejí z toho něco vytřískat. Nakonec ale přece jen uvedou do chodu ďábelský mechanizmus lan a kladek, který jim šetří deset kroků k závoře.

Jdeme proti proudu Ozerjanky a asi za tři čtvrtě hodiny dorážíme k Muzeju lesosplava, což je rekonstruovaná hamovjanka čili klauzura (ano, podle inženýra Klause, který je postavil v polovině 19. století), jinak tedy přehrada sloužící k zadržení vody. Na hladině nádrže se sestavily vory, potom se voda náhle vypustila a na vzniklé vlně se dřevo splavilo až do Tisy. Původně existoval na podkarpatských řekách systém čítající čtyřiadvacet takových přehrad a patřily k němu i břehy obložené kládami. Ještě v třicátých letech se plně využíval, teď už z něho zbyla jen tato jediná replika.

Na zpáteční cestě k autobusu mám společnost. Je mu tak k šedesátce, pokuřuje a říká, že v SSSR bylo líp. Bral slušné peníze, v Kazachstanu a v Moskvě pracoval, šetřil, ale pak mu úspory sežrala inflace, nemá práci a nemůže k doktorovi, protože ho nemůže zaplatit. Přeberte si to.
Prší.

Koločava. Co se vám vybaví? Olbrachtův romantický hrdina, Donutil v Baladě pro banditu (denně jsem ho měl v autobuse z kazet, ó ty prostoto), dezertér, zloděj, několikanásobný vrah, asociální živel. Louže, pohorky obalené blátem, svátečně oblečení vesničané a děti v běloučkých střevících a nažehlených šatech, nedlážděné rozbahněné cesty.

Na návsi chátrající hrubá stavba silně nadměrného kulturního domu. Kostely. Za jedním z nich tři náhrobky Šuhajových obětí - českých policajtů (byli to přece nástroje buržoazní moci.. nebo že by to bylo jinak?). Hřbitov na návrší. Hrob Eržiky a českými turisty vyšlapaná pěšinka do nejzazšího rohu k zapomenutému hrobu bratří Šuhajů. Místním to nic neříká a ještě se nenaučili na české sentimentalitě vydělávat. Prší.

A zase dole u Tisy. Ťačovo, Terešva - venkovská městečka, patrové domky, ty výstavnější většinou jako všude z dob Československa.

Solotvina. Známé solné doly a koupaliště s jezerem, které svou slaností (prý) připomíná Mrtvé moře. Někteří nadšenci se koupou, přestože Prší.

Rachov. S oblibou se o něm říká, že to měl být 'Davos východu', takže si to tady taky zopakuju. Jedna hlavní ulice, tržiště, trochu lépe zásobené obchody. Taky pamatuje lepší časy. Prší.