Lugi, Usť-Hoverla. Východisko k cestě na Hoverlu a Pop Ivan, výspu předválečného Československa. Konec světa. Jede se sem po bahnité silnici plné výmolů, jeden z mostů je vyztužen shora položenými kládami, které jsou ocelovými lany svázané s nosnými trámy vespod. Jeden obchod, na regálech holinky, pár žárovek, igelitové pytle s moukou, olej, pár konzerv. Rozbahněné cesty jsou samozřejmostí. Bílá Tisa je plná vody, brzo přeteče. Těží se tu dřevo. Ano, mám práci, odpoví vám lesník. Ale peníze jsem neviděl už dlouho. Občas přivezou pytel mouky. Je na tom líp než mnoho jiných.

Na poloniny vůbec nevyrážíme, neboť pro změnu zase Prší. Údolí opouštíme na poslední chvíli, řeka už se místy vylévá z břehů.

Jasina, pro změnu na severovýchodě, na Černé Tise. Městečko, místní středisko. Rozpadající se hrubá stavba gigantického hotelu. Obchody, mnohdy zavřené a prázdné. Tržiště - zboží ze "západu" a ze zahrádek. Dřevěný kostelík na pahorku, který dal podle pověsti osadě jméno. Při rozmluvě se správcem kostela máme možnost osvěžit si, co nás naučili za 13 let povinné výuky ruštiny. Mladší mají smůlu. Správci se rozjasní tvář, když mu sdělíme, že poslat sem s dalším zájezdem nějaké to kadidlo by neměl být zas až tak veliký problém.

Turistická ubytovna - třípatrová, roubená.

Dostáváme pokoje ve třetím patře. Dva dolary za osobu a noc. Pro místní spousta peněz. Na stropě dvě zářivková svítidla bez trubic, z jednoho vedou dva dráty a na nich prázdná objímka. Dežurná se na nás zkoumavě podívá a pak zašroubuje žárovku. Trubky topení trčí ze zdi, radiátory místy jaksi chybí (jak to funguje v zimě?). Dámský záchod. Po spláchnutí vše vyšplíchne ven. Žádné vzrušení: "Charašo, ja pak smoju." Pánský záchod. Půlmetrovou dírou v podlaze můžete sledovat život o patro níž. Duševaja. Teplá sprcha je skutečným požitkem, přestože místnost mi silně připomíná můj vojenský pobyt na Zelené Hoře někdy před dvaceti lety.
Prší.

Jablunický průsmyk, jedno z velmi mála spojení s Ukrajinou. Nahoře pár dřevěných budek, kde můžete koupit lidové výrobky - většinou ze dřeva a vlny. Cesta do Jasiny vede opět horskými pastvinami (pamatujete se ještě, jak kvetou upolíny?) kolem dřevěných usedlostí ..a taky kolem vily se satelitní antenou, o které je vám šeptem sděleno, že se tu scházejí ti opravdu bohatí a hrajou o velké peníze.

Statky s pečlivě pokosenými loukami, koňské potahy, jezdci na koních ne z rozežranosti ale z potřeby, psi k hlídání, bosé děti v nohavicích přivázných k provázku v pase...
Prší.

Chust. Obrovské propadlé díry ve vozovce, vedoucí kamsi do kanalizace. Auta a povozy je objíždějí jako samozřejmost, která už dávno nestojí za zmínku. Vcházíme do synagogy. Místnost pro denní bohoslužby připomíná trochu školní třídu, uprostřed stojí veliká kamna. Hlavní místnost působí zaprášeně, depresivně. Závěsy ukrývají police plné hebrejsky psaných knih, poklad, který se podařilo shromáždit po letech diskriminace. "Je nás už málo."

Jako všude, žebrající děti: Máš žuvačku? Ne. Maš dolary? Jo. Dej! Proč? Chlapec nevěří svým uším: otočí ke svým kamarádům a sděluje jim ten neuvěřitelný zážitek: Proč! Jakto, proč?
Prší.

Ilnica. Na náměstí socha vůdce - poznáte ho ještě? Mimo plán se tu ubytováváme v soukromí, protože stany není pro vodu kde postavit (zmínil jsem se už o tom, že nám trochu pršelo?). Autobus stojí na ulici a skoro celou ji zabírá. Přijíždí volha, projet nemůže. Spolujezdec vystoupí a dožaduje se uvolnění cesty. Vedoucí zájezdu krčí rameny: řidič není. Inu, spolujezdec vytáhne pistoli, vedoucí sedne za volant a popojede. No prosím, a pak že to nejde.

Domek úhledný, slušný nábytek, čisto, barevná televize, plyn, v koupelně západní krémy a šampony, kadibudka venku dřevěná nad jámou. V zahrádce - stejně jako všude jinde - žádné kytky, všude zelenina. Domácí je Ruska, vítá nás vodkou a je rozpačitá. Spí nás u ní dvacet a dostane za jednu noc víc než je tady průměrný plat.
Prší.

A pak už jenom sbalit zalézt do autobusu, projet lehce zaplavenou nížinou okolo Tisy, kde na krajích měst můžete vidět desítky (nebo dokonce stovky?) rozestavěných domků, tedy ne domků ale patrových gigantických vil a paláců s arkádami (pravda, na některé se už dobře dva tři roky nesáhlo), prodělat si ponižující přechod hranic, kde nám slovenští přátelé svým chováním dají příležitost si uvědomit, že to rozdělení vlastně nebyla hovadina, a jsme zpátky na Západě...