Cesta do Skotska - 4

Craigievar, Auchindoun, GlenFiddich, Elgin, Urquhart, Dunrobin, výlet do kopců

Doe not vaiken sleiping dogs

(heslo rodu Forbesů na erbu nad hlavním schodištěm hradu Craigievar)

Věžový hrad Craigievar, malebná a zajímavá stavba z roku 1610, kterou si pro sebe a svůj rod nechal postavit zbohatlý kupec William Forbes stylem 'pane staviteli, tady máte štangli zlata a dělejte, co umíte'. Hrad se zachoval od doby postavení prakticky v nezměněné podobe a nikdy nebyl dobyt díky hradbě, po které však dnes již není ani památky. Obcházíme ho ze všech stran a přemýšlíme, jestli budeme čekat do půl druhé, kdy se hrad otevírá pro veřejnost. Když vezmeme v úvahu, že předplatné vstupenky nám do tohoto hradu neplatí a rodinné vstupné je 16 liber, obejdeme hrad kolem dokola (s ohledem na rozměry je to cobydup) a přesouváme se zase dál.

To 'dál' je v tomto případě hrad Kildrummy. Mnoho nezbylo z kdysi mocného hradu, jen části narůžovělých obvodových zdí. Byl postaven někdy v 13. století a na začátku 14. století byl obléhán pro podporu Roberta Bruce. Nakonec byl zdolán jen díky zradě jednoho z obránců, kováře, který zapálil zásoby obilí a tím donutil posádku, aby se vzdala. O třicet let později byl znovu přepaden a hradní paní úspěšně řídila obranu až do doby, než se její manžel vrátil s pomocí. Opuštěn byl počátkem 18. století, po prvním jakobitském povstání.
V pokladně je možné vidět rekonstrukce, jak asi hrad vypadal v době své největší slávy, a v samotné zřícenině narazíte často na cedulky sdělující třeba, že tahle zídka bývala kuchyň a támhleta zase hradní kaple...

Silnice nás vede dál na sever směrem na Dufftown a Elgin. Znalci již jistě při těchto slovech větří vůni skotské whisky (pozor, ne pouze 'skotská' a už vůbec ne 'žitná'; takové vulgárnosti si, prosím, odpusťte) a před očima jim defilují řady povědomých lahví s nazlátlým obsahem a nehoráznou cenou. Ale ne tak rychle. Cestou totiž potkáváme nenápadnou šipku s nápisem Auchindoun.

As I cam' in by Fiddichside, on a May morning...
...Auchindoun was in a bleeze, an hour before the dawning.

(Burning of Auchidoun, Childova sbírka, #183)

Okamžitě se mi vybavuje strhující píseň skupiny Asonance o vypálení hradu Auchindounu, zastavuji auto na kraji a vydávám se po polní cestě do kopce a pak přes louky k ruině něčeho, co kdysi býval věžový hrad obehnaný zdí. Hrad je veřejnosti nepřístupný a všechny díry a dveře v hradbě jsou pečlivě utěsněny. A tak si alespoň přečtu něco o historii. Hrad patřil rodu Gordonů, kteří i na drsné highlandské poměry byli nezvykle krvelační. A tak poté, co vypálili hrad Corgraff a nechali v něm uhořet paní domu i s rodinou a služebnictvem, číše přetekla a MacIntoshové provedli skoro totéž Auchindounu, nedbaje hrozby odplaty pána z Huntly.

Ve výšeuvedeném úryvku písně je ještě jedno zajímavé slovo, a to Fiddichside. Fiddich je ve staré gaelštině jelen a na druhé straně silnice, proti Auchindounu, ústí údolí jelenů, tedy Glen Fiddich (s řekou Fiddich, která protéká lesem Fiddich kolem Glenfiddich Lodge). A v něm je pramen, ze kterého bere vodu k výrobě své whisky jedna z nejslavnějších palíren v povodí řeky Spey, dufftownský Glenfiddich. Kromě toho, že je takhle hned po ruce, má tato palírna ještě některé další vlastnosti, které ji činí přitažlivou: Je jednou z mála palíren vlastněných ještě rodinou, která ji založila a jednou ze dvou posledních palíren ve Skotsku, kde se všechny operace včetně stáčení provádějí na jednom místě. And last but not least: vstup a prohlídka včetně ochutnávky je zdarma.
Palírna byla založena v roce 1887 panem Williamem Grantem (portrét najdete na lahvi whisky Grant's), který koupil zařízení nějaké zkrachované palírny a se svými šesti syny vlastnoručně postavil kamennou budovu nové palírny. Vystojíme si frontu (je vyjímečně nával: jednak je neděle a jednak prý byly včera v blízkém Aboyne Highland games, říkají nám zřízenci) a místo abychom byli uvedeni do promítacího sálu, kde bychom shlédli film o historii okolí a také něco o palírně a výrobě whisky, jdeme přímo do palírny. Kádě na máčení sladovnického ječmene, ještě větší (50 000 litrů, vypálí se z toho 4000 l whisky) kvasné kádě (kvašení trvá 3 dny a kvasnice byly nejspíš již předtím použité k výrobě piva), vlastní srdce palírny, dvě řady (první a druhá destilace) krásných měděných destilačních kotlů (jejich tradiční tvar se zachovává, protože ovlivňuje chuť whisky) a sada skleněných trubic s hustoměry a ventily, u kterých zkušení pracovníci rozdělují, co půjde do sudu a co se vrátí zpět. No, a potom to byly sudy (zásadně dubové, desetina byla předtím použita pro španělské sherry a devět desetin pro americký bourbon; po ukončení zrání -5 let - se to smíchá a nechá se to ještě 8 měsíců zrát ve 'svatebním' sudu) a pak stáčírna. Vše je dnes, v neděli, mrtvé, nic se neděje, ale zase na druhou stranu je rozumět výkladu. No, a nakonec bar s ochutnávkou pětileté single malt whisky pro pány, smetanový krém jako varianta pro dámy a džus pro děti. A můžu říct, že se to rozhodně dá pít a má to málo společného s whisky, kterou si koupíte za 250 u nás na tržišti. Běžně dostupné whisky jako Johnny Walker, Ballantine, B&W, Grant's a podobně jsou totiž blended, tedy míchané, z několika druhů malt whisky (podle značky 10-50%, čím víc, tím líp) a zbytek je 'němý líh' průmyslově pálený z kukuřice. A teď, když už všechno víte, si můžete udělat whisky doma ve sklepě. A nebo se stavte ve strategicky umístěném obchůdku a kupte si lahev Glenfiddicha (levněji než tady ho stěží seženete). Je z čeho vybírat, ale buďte si jisti, že možnosti průměrného Čecha končí hluboko hluboko pod padesátiletou single cask malt whisky v dřevěné krabici s certifikátem na pergamenu.

Mrholilo a my jsme pokračovali dál na sever. Pokud by někomu jedna palírna nestačila, v okolí Dufftownu a vůbec v povodí řeky Spey jich je přehršel (včetně té nejslavnější, The Glenlivet) a dokonce jsou spojeny dobře značenou turistickou trasou Whisky Trail. Nám to stačilo a tak jsme se zastavili až ve městě Elgin.
V Elginu jsou pozůstatky velké katedrály z 12. století (předplatné funguje), jejíž hlavní portál s věžemi je opraven do podoby umožňující vystoupit na vrchol jedné z věží a obhlédnout tak celé město. Katedrálu vypálil ve 13. století nějaký zdivočelý šlechtic v odplatu za to, že ho papež exkomunikoval. Potom se katedrála opravovala a opravovala, až přišla reformace... a tak z ní sundali olověnou střechu a potom to šlo už rychle. Jednou z nejzajímavějších částí je kaple s centrálním sloupem, o který se opírá klenba. Kaple má opravenou střechu, poletují v ní holubi a hraje příjemná reprodukovaná varhanní hudba.
Na South street v Elginu se má rovněž nacházet obchod s největším výběrem malt whisky, je však zavřeno (je neděle, přeci!) a není ani nic vidět, protože zákon zakazuje dávat alkohol do výloh. Z Elginu cestou na Inverness míjíme Culloden - místo, které se stalo v roce 1747 dějištěm bitvy, znamenající prakticky konec slávy highlandských klanů. O co šlo? Zase politika a náboženství. Highlands se přikláněly spíše ke katolicismu a byly tak většinou příznivci Stuartovců. Poté, co se Skotskem prohnaly Cromwellovy armády (obnovení monarchie 1660), katoličtí králové dostali pod svůj vliv parlament a postupně opět posilovali katolickou církev, ustavovali biskupy, a když nastoupil na trůn James VII Stuart, stoupenci Covenantu byli pronásledováni a účast na shromáždění byla hrdelním zločinem. To samozřejmě vzbudilo značnou nevoli, opozice povstala, James VII byl sesazen a na jeho místo dosedl Vilém Oranžský. Katolíci tuto volbu neuznali a Stuartovci se za podpory Francie v následujících letech opakovaně pokoušeli dostat zpět na skotský trůn (Jakobitská povstání 1715, 1719). Lidský materiál pro vedení bitev většinou dostávali od loajálních clanů z Highlands (rozdělení úloh: Highlands jako zdroj tvrdých bojovníků a útočiště v době válek, Lowlands výroba a zdroj obživy). Relativně nejúspěšnější byl pokus charismatického Charlese Edwarda Stuarta, řečeného Bonnie Prince Charlie, který pod svou moc dostal celé Skotsko a část Anglie. Dal však Angličanům šanci sebrat armádu a v konečném střetnutí u Cullodenu byl poražen a stal se psancem. Bezprostředně po bitvě nastaly hony na highlandery a tito byli na potkání vražděni bez ohledu na věk a pohlaví, podle hesla Mrtvý highlander - dobrý highlander. Náčelníci higlandských klanů, kteří byli na princově straně, byli většinou uvězněni, případně zbaveni majetku, bylo zakázáno nošení tradičního oblečení (kiltu) a zbraní a na highlandery bylo pohlíženo jako na barbarské divochy. Tak to byl Culloden. Neklidné duše zabitých highlanderů se ještě dnes občas zjevují náhodným návštěvníkům bitevního pole. Ve Studni smrti, na hrobech...

Po noci v kempu v Beauly (9 liber za rodinu, nepříjemná kempná malého vzrůstu s šátkem přikrývajícím jedinou velkou natáčku na hlavě, midges, 9 nad nulou, mrholení) jsme navštívili hrad Urquhart (stále mrholení, 10 stupňů) na břehu jezera Loch Ness. Naprostá většina členů výpravy to totiž prohlásila za povinný bod programu a tak nebylo zbytí.
Urquhart zcela splnil má očekávání: zbytky hradu nic moc, velké leč nedostatečné parkoviště, nakrátko střižené trávníčky. A hlavně nepřehledné davy turistů - naštěstí zejména z Japonska, takže jsme díky jejich menšímu vzrůstu měli šanci zahlédnout nejen zbytky zdiva, ale i šedou hladinu jezera Loch Ness. Nessie se nám neukázala a tak jsme prchli do Inverness doplnit zásoby a nakoupit mapy.

Inverness je město ležící na řece Ness v místě jejího ústí do Moray Firth. Začíná tu Kaledonský kanál, přetínající Skotsko v nejužším místě a podstatně zkracující cestu (malým) lodím do Fort Williamu, mají tu pohledný kostel a upravené nábřeží a je tu hodně turistů. U většiny cestovek je Inverness nejsevernějším místem, kam vás zavezou. Mínus pro klienty, plus pro ty, kdo cestují na vlastní pěst, protože díky tomuto jevu je na sever od Inverness opravdu viditelně méně turistů. Na druhou stranu ale, pokud na jihu zamíříte mimo vyhlášené turistické atrakce nebo dokonce vyrazíte pěšky do hor, budete tam taky skoro sami.

Na sever od Inverness najdete vesničku Nigg a na jejím prastarém zarostém hřbitůvku, který sám o sobě stojí za shlédnutí, je v kapli k vidění velmi pěkná kamenná deska s keltskými ornamenty a křížem. O kousek dál směrem na Balintore je u obce Shandwick další taková deska, tentokrát stojící uprostřed pole ve velké skleněné bedně.

Cestou do severních Highlands děláme ještě odbočku na pobřeží k hradu Dunrobin. Dlouhá a široká cesta nás vede k výstavnému sídlu, stojícímu na terase s výhledem na moře. O něco níže je druhá terasa a na ní se rozkládá park. Hrad je již vzhledem k pozdní hodině (zavírá v 17.30, rodinné vstupné 16) zavřený, ale je nám dovoleno prohlédnout si bezplatně park. Sestupujeme tedy po schodišti na spodní terasu a procházíme se po upravených cestičkách mezi udržovanými záhony a pečlivě střiženými živými ploty. Ne celý park je však takhle upraven - jen to, co je vidět přímo z hradní terasy. Další část, vpravo, už na tom zdaleka tak dobře není. V koutě parku právě sokolník uklízí své dravce, které tu přes den předvádí. Nejzajímavější rostlinou je jakási lopuchovitá adéla s listy přes metr v průměru a banánovitými květy jak ruka.

Loučíme se s Dunrobinem a míříme kousek zpátky po pobřeží, abychom mohli odbočit na silnici vedoucí do vnitrozemí. Na kopci po pravé ruce stojí obrovská socha a my se dohadujeme, kdo by to tak mohl být. Padají různá jména hrdinů skotské hostorie, ale nikdo se netrefuje. Ptáme se tedy správcové v kempu v Lairgu (11 za rodinu s 1 stanem, sprchy na desetníky) a ta nám s úšklebkem prozrazuje, že se jedná o prvního vévodu ze Sutherlandu, který proslul jako zdaleka největší bestie při Highland Clearances. Proč mu tedy postavili sochu, ptáme se. Víte, on se nikoho neptal a postavil si ji sám.

Highland Clearances jsou nejsmutnější částí historie Highlands. Jednalo se o vysídlování Highlands, které probíhalo ve vlnách od bitvy u Cullodenu a někteří říkají, že pokračuje i dnes. Majetek zabavený highlandským náčelníkům se jim nebo jejich dědicům po čase vrátil zpět, v některých případech změnil majitele. Majitelé však již necítili žádnou sounáležitost s místními obyvateli a nájemci půdy a snažili se získat z půdy co největší prospěch. Ten v té době tehdy přinášel chov ovcí a těžba mořských rostlin (kelp). Jali se tedy vystěhovávat celé vesnice z hor na pobřeží, v horách založili chov ovcí a vesničany nutili, aby se živili rybolovem a podíleli se na těžbě a zpracování kelpu. Druhou variantou bylo vysidlování do Ameriky, Kanady a Australie, kam byli lidé přepravováni v nelidských podmínkách, namačkáni v lodích a sužováni epidemiemi, kterým často až polovina podlehla. Rozsah vystěhovávání byl obrovský, jednalo se o desítky tisíc lidí ročně. K přesvědčovacím metodám patřilo i vraždění a vypalování. V polovině 19. století se k tomu přidala ještě bramborová sněť a hladomor. (Maně mě napadá, jak bude historie pohlížet zpátky na průběžné vysidlování našich (nejen) pohraničních hor započaté odsunem Čechů na začátku protektorátu a pokračující odsunem Němců po válce, drancováním národními správci, kolektivizací, dvacetikilometrovým zakázaným pásmem, chalupářstvím...)
Paradoxně na přelomu 18. a 19. století dochází (zejména mezi šlechtou a ve městech v nížině, samozřejmě) k oživení zájmu o tradice Highlands a patří k bontonu mít mezi předky někoho z Vysočiny. Do toho přichází ještě jacísi bratři s polsky znějícími jmény (John a Charles Sobieski Stuart) tvrdící, že jsou potomky prince Charlieho a vytasí se s latinsky psanou knihou (Vestiarium Scoticum; Walter Scott měl o její autentičnosti pochybnosti) nalezenou údajně v nějakém italském klášteře, která pojednává o vzorech skotského tartanu (kostek) a jejich příslušnosti k jednotlivým rodům. Tím dává základ obrovskému kšeftu, který běží dodnes. Ať máte či nemáte ve jménu nějaké to Mac, všude si můžete koupit kilty nebo alespoň kravaty s kostkovaným vzorem a podrobným popisem, kterému rodu ten který tartan přísluší.
Pravdou však je, že to, co je dnes považováno za pravý skotský kilt (neboli sukni), je jen poměrně nová krátká varianta zvaná philibeg (někteří zlomyslníci dokonce tvrdí, že byla vynalezena roku 1770 nějakým Angličanem). Původní kilt byl velký obdélníkový kus vlněné doma tkané látky, kterou ženy barvily tím, co bylo po ruce. Pléd měl plochu několika metrů čtverečních (cca 2x6 yardů) a muži jej používali jako deku na spaní, pokud byli právě mimo domov. Ráno látku položili na opasek na zem, přeložili a nařasili, lehli si na ni, přehodili jeden konec přes rameno a upevnili opaskem. V krátkém kiltu potkáte dnes někoho celkem běžně - buď při slavnostních příležitostech, jako součást tradice (např. stráže na hradech) nebo jako turistickou atrakci. V tom původním, dlouhém, jsem tam neviděl nikoho.

V kempu v Lairgu je, co se týče midges, již poměrně husto. Příprava večeře probíhá v moskytierách, jí se za průběžného přecházení sem a tam a i ostatní činnosti, při kterých je člověk připoután po určitou dobu na jedno místo, se stávají zlým snem. A bude hůř. Ptali jsem se místních, jak se s midges vyrovnávají. Říkali, že pokud možno se zdržují v místnostech a že venku je třeba se stále pohybovat nebo počkat až bude foukat silnější vítr. Také se tam prodávají svíčky s repelentním účinkem. Já si ale myslím, že to má co dělat s nějakými keltskými kouzly a s whisky.

Konečně jsme se vykopali na skutečný výlet. Ráno balíme a vyjíždíme z Lairgu na sever po úzounké silničce směrem na Tongue. Po chvíli uhýbáme na prašnou cestu vedoucí na samotu Dalnessie. Protože výlet není okružní, vykládáme výpravu a řidiči odvážejí auta do cíle, na Crask Inn, kde zažíváme nejhrůznější okamžiky celé výpravy do Skotska.
Je krásný slunečný den a Crask Inn je hospůdka s několika přilehlými hospodářskými staveními, na druhé straně silnice parkovišťátko. Stavíme na něj auta vedle sebe, otevíráme dveře, a svět se mění v peklo, popadá nás šílenství. Vzduch je totiž najednou šedý, šedá jsou trička a zejména nekryté části těla. Vlády se ujímá pud sebezáchovy, rozum je zatlačen do pozadí. Mácháme rukama, mažeme si midges po obličejích.. a ono jich neubývá, ba naopak. Nějak nakonec nalezeme do jednoho auta a vydáváme se zpět do Dalnessie. Okna dokořán, větrák naplno se snažíme hmyz vyhnat ven všemi způsoby a nakonec přece jen vítězíme. Těch pár stovek mušek, které zůstávají, nás přece nemůže už rozházet. Midges byly ve značném počtu na všech tábořištích severně od Inverness. Žili jsme v moskytierách a ke konci někteří jedinci propadali depresím, ale taková hrůza jako to ráno na Crask Inn už to nebyla nikde. Jen tak mimochodem: midges nejsou skotská specialita. Onehdá se mě pokoušely posvačit nějaké bestie na Šumavě a jako by highlandským midges z oka vypadly.

Dalnessie je zemědělská usedlost uprostřed vřesovišť, široko daleko žádní sousedé. Cesta k ní je rozbitá a nižší auta mají místy problémy. Podle mapy by okolo cesty měl být les, ale nic, co by ho alespoň připomínalo, jaksi nevidíme. V okolí usedlosti se stéká několik potůčků a vytváří větší potok, teď napůl vyschlý, který se dále stává řekou Brora. Jdeme proti proudu, zhruba na sever, a cesta, zpočátku jasná a zřetelná, se stále zužuje, odpojují se od ní ovčí stezky, jiné ji křižují, cesta překračuje potok tam a zase zpět, potok se také větví a zmenšuje a často není jasné, kudy vlastně jít. Značení veškeré žádné. Nad hlavou nám přeletí za ohlušujícího řevu formace vojenských letadel a za chvíli znova. Letí tak nízko, že je možné rozeznat v kabině piloty. Procházíme vřesovištěm, míjíme kamenné základy usedlostí, zase podle vody, vysoké břehy jsou tvořené rašelinou, místy podemletou. Pořád do kopce, k lince obzoru, která je všude stejná a pak je jasné, že jdeme už jenom po ovčí stezce a cesta je kdovíkde, orientační body také nic moc. To už jsme blízko plochého vrcholu stoupání, všude kolem jsou rašelinná jezírka, teď díky delšímu suchu naštěstí vyschlá, takže není problém je přejít nebo obejít. Je třeba dávat pozor, kam šlapeme, protože jednou je pod nohou drn, jindy kámen a nakonec třeba taky stružka nebo metrová jáma tak dobře schovaná vřesem, že ji není vidět. Do jedné takové díry se můj dvanáctiletý synek schoval celý, koukala jen čepice. Takže žádné běhání. V deštivém období musí být celá oblast v podstatě neprůchodná a sejít z cesty znamená vracet se a zkoušet jinou. Tak jsme se vydrápali do výšky asi 480m (Lairg je asi 180), před námi je prudší vřesovo-travnatý svah a na jeho dně zřetelná cesta, stromy, zbytky usedlosti. Jsme asi tak 500 metrů západněji, než jsme měli být. Za protějším kopcem se zvedají vrcholky skupiny Ben Klibreck, z nichž nejvyšší, Meall nan Con, má 947m. Tam ale naše ctižádost nesahá, míříme k jezerům na úpatí skupiny, která však z tohoto místa nejsou vidět. Takže jdeme po spádnici dolů, vyhýbáme se zrádným dírám a mezerám mezi drny, ve kterých i opohorkovaná noha snadno uvízne, přeskočíme potok, vydrápeme se kousek nahoru - a jsme na cestě. Po ní jdeme s kopce, míjíme lesík tvořený většinou podivně pokroucenými břízami napůl zadušenými mechem, cesta se stáčí doleva a jsme u jezera Loch Choire. Hory, plochý břeh, místy dokonce písčitý, vodní hladina, pár stromů, žádný lidi. Idylka. Bohužel také chladno a midges. Cesta se stáčí vlevo po břehu a přes můstek překlenující hrdlo, které spojuje Loch Choire s jihozápadnějším a podstatně menším Loch Bhealaich. To už není tak pohledné, břehy jsou zarostlé vřesem, ze kterého vyčnívají balvany. Cesta brzy opouští břeh a stoupá vzhůru po severním stráni k průsmyku. Od něj už jde jen dolů, zase mezi vřesovišti a pastvinani plnými starčeku a vousů svatého Ivana, v dálce se objeví bílé zdi Crask Inn, cestu nám zastoupí sveřepě vyhlížející skotské krávy (světle hnědé s dlouhými rohy a nic nevidí, protože jim srst padá přes oči a nenosí šátek, který by tomu zabránil) které však nejeví známky nepřátelství (nejeví vůbec nic a nakonec se uklidí), a je tu Crask Inn, ranní šílenství se neopakuje, počet mikrokurev je v mezích normálu. Ještě drobné šachy s auty (dojet pro to, které jsme nechali na Dalnessie) a je konec krásného výletu. Nevzpomínám si, že bychom za celý den někoho potkali.