home

Cestopisy

> Cestopisy > Skotsko > Sandwood Bay, Ullapool, Torridon, Eilean Donan

Cesta do Skotska - 5

Sandwood Bay, Handa, Ullapool, Torridon, Eilean Donan Castle

tábořiště u vesnice Sheigra A zase přesun. Úzká silnice vede vytrvale na severozápad po břehu jezera Loch Shin, krajina mění tvářnost. Kopce se stávají strmějšími, vrcholky ostřejšími. Protahujeme se pod nimi podél Loch Merkland a Loch More a u Laxford Bridge přijíždíme k Loch Laxford, což už není jezero ale mořská zátoka. Houstnoucím šerem pokračujeme na sever, usedlostí kolem cesty přibývá a pak jsme najednou ve vesnici Sheigra a není kam dál jet, protože silnice tady končí. Ptáme se místních na kemp (na mapě jsou značené dva) a dovídáme se, že tu nic takového není. Ale jedna paní pronajímá za 3 libry za auto louku dole u zálivu. Poděkujeme a sjíždíme k moři. To už je tma. Najdeme nějaká místa, postavíme stany, vyženeme midges a jdeme spát.

Ráno míříme s ručníky k potůčku a jakási paní z nedalekého přívěsu na nás něco křičí. Jdu k ní a ona mi vysvětluje, že se vůbec nehodí potůček používat k čemukoliv, protože celá vesnice do něj vypouští odpady včetně záchodových. V jejím výkladu se vyskytují slova jako 'fatal' a 'deadly'. Doporučuje nám držet se stranou a brát vodu nahoře u hřbitova. Toalety nejsou. U hřbitova, na vnější zdi márnice, nacházíme kohoutek a v něm použitelnou vodu. Musíte si ovšem zakázat nežádoucí asociace.

zatmění Slunce Sheigra ale není konec světa - ten je ještě pár kilometrů severněji, na Cape Wrath. Ten je pro nás mimo dosah jednodenního výletu a tak se spokojujeme s méně ambiciozním cílem, Sandwood Bay. Obloha je zatažená vrstvou tenkých mraků, přes které je vidět sluneční kotouč. Mimoděk se na něj tak po jedenácté podívám - a on začne ubývat a ubývat.. ale nezmizí úplně. Je tedy, jak jste jistě správně usoudili, středa 11.srpna 1999, leč my jsme moc na severu a úplné zatmění se dá sledovat jen daleko jižněji.

Vyrážíme na výlet. Vystoupeme několik desítek metrů a ocitáme se na planině porostlé neprůchodnou travou, ve které je možné najít dva druhy masožravých rostlin, jezírky a bažinami. Mezitím se vyjasňuje a znovuzrozené slunce začíná hřát. Největší bahňáci naší výpravy ze sebe strhávají oděv a vrhají se do jezírek, máme totiž na skotské poměry mimořádně pěkný den: je víc než patnáct nad nulou a svítí slunce. Pokud nechcete experimentovat a jít podle azimutu, k zátoce vede pohodlná cesta. Jdete a jdete asi sedm kilometrů a pak se najednou cesta zlomí a otevře se vám výhled nejdříve na pobořenou usedlost s pasoucími se kravami a ovcemi, potom na mělké sladkovodní jezero a nakonec na dlouhou písečnou pláž s roztroušenými skalami a na otevřené moře. Sejdete dolů svahem mezi vysokou travou (nebo je to snad rákosí?), přejdete pole báječných barevných oblázků a jste na písku.

Sandwood Bay Sandwood Bay Sandwood Bay

Strávili jsme tam značnou část dne, vypravili jsme se k jihu, kde se zvedají příkré útesy, kde obrovské balvany vystřídají písek a kde z moře ční kamenná jehla (určitě se jmenuje Old Man of ..), někteří se namočili ve studeném moři, většina v jezeře s písčitým dnem (s báječně teplou vodou; pokud se rozhodnete vlézt do moře, je to jedinečná příležitost k odsolení se. Nesmí vám ale vadit, že vody je jen po kolena a že všude kolem jsou ovce.) a potom jsme se loudali zpátky na tábořiště, někteří po cestě, někteří po břehu (ti ale brzy museli nahoru na útesy), někteří jak se dalo. V dálce na jihu se zvedaly krásně nasvícené vrcholky Highlands a Slunce zapadalo do moře. To jsme již sledovali ze skal kolem tábořiště, odkud vítr odfoukal protivné midges. Večer teplota klesla pod deset stupňů a zahnala nás do spacáků.

Sandwood Bay Sheigra

Dosáhli jsme tedy nejsevernějšího bodu naší cesty a přestože by si to tady zasloužilo delší pobyt a podrobné prozkoumání (jako ostatně skoro všude), otáčíme čumáky aut na jih a začíná zpáteční cesta. A to za námi zůstává neprozkoumané celé severní pobřeží od Cape Wrath přes jeskyně u Durness, odstavenou jadernou elektrárnu v Thurso, ptačí rezervaci na Dunnet Head až po skály Duncansby Stacks a hrady u Wicku, o horách nemluvě. Vybavit se repelentem a vyrazit sem na sever alespoň na měsíc... Ale kde ten čas brát?

pobřeží u Sheigry

ostrov Handa Takže čumáky na jih. Nechce se nám odtud ale tak rychle a tak zajíždíme na poloostrov Rubha Ruadh (?), po kterém vede okružní silnice mezi několika vesničkami. Nahoru a dolů, prudké zatáčky, místa na vyhýbání, občas jezírka a občas zase domečky. V Tarbetu vidíme poutač lákající k návštěvě ostrova Handa, na kterém je ptačí rezervace. Cena 20 liber se nám zdá příliš, ale nakonec se stejně vracíme (tedy dokončíme okruh a načneme druhý), se zavřenýma očima platím převozné (7dospělí, 3 děti) a nepřístupný lodník nás na malé motorové lodi převáží ten kilometr na Handu. Tam se nás ujímá hlídač, doporučuje trasu a mimochodem se zmiňuje, že by uvítali dobrovolný příspěvek na provoz rezervace ve výši 5 liber na rodinu. Za další libru si půjčujeme dalekohled. Viktor totiž touží po tom vidět papuchalky a tady prý na jednom skalisku ještě pár či dva je - doba hnízdění již minula. No, nebudu vás napínat, papuchalka jsme nakonec přeci jen uviděli a kromě něj i vysoké útesy a skalní jehly a dokonce díru propojenou tunelem s mořem a alkouny a chaluhy a spousty racků a kormorány a asi dvacet tuleňů na skalisku kousek od ostrova. I na tomto ostrově nacházíme zbytky opuštěné vesnice, jejíž obyvatelé nebyli schopni se tu uživit. Ještě před stopadesáti lety tady žilo osm rodin, celkem 64 osob, přišla však bramborová sněť a hlad, vévoda ze Sutherlandu (už o něm byla řeč) naložil obyvatele na loď a poslal je do Nového Skotska do Kanady, tam je kvůli neúrodě nepřijali... Nepamatuji se již, jak to s nimi dopadlo (možná jich polovina pomřela cestou do Australie), ale vévoda po svých panstvích rozhlašoval, že v Kanadě našli nový domov a vede se jim báječně.

u Kinlochbervie na ostrově Handa maják Stoer Lighthouse

Počasí se kazí, postupně se zatahuje a dává se do deště. Pokračujeme kousek dále na jih a za Unapoolem odbočujeme na západ na uzounkou nepřehlednou silničku, která se kroutí rozbitou krajinou přes vesničku Nedd a další. Kameny, tráva, jezírka s ostrůvky, pokroucené stromy, malé domečky, nad tím v dáli několikasetmetrové hory, krajina jako z jiného světa. Lidi není vidět. Jedeme až k západnímu výběžku, na kterém stojí maják. V dešti si děláme malou vycházku po okraji útesů, ale brzo nás padající voda připravuje o náladu a vracíme se do sucha a pokračujeme v cestě až do kempu v Ardmair. Slušný kemp na kusu země vybíhajícím do moře (11 liber za rodinu se dvěma stany), leje a přesto jsou tu midges. Tak se nám kazí počasí, konverzuji s recepčním. No, my jsme tu teď měli tři týdny krásně, odvětí. Takže teď čekáte tři týdny deště? Ne, šest měsíců, on na to.

Elphin Ullapool Loch Tollaidh

A taky že jo. Celou noc byly dešťové přeháňky a ráno jsme vstávali do deště. Mraky se však později přece jen roztrhaly a když jsme dorazili do Ullapoolu, vysvitlo občas i sluníčko. Původně plánovaný rychlý nákup natankování pohonných hmot (čerpadla nejsou v severním Skotsku právě na každém rohu a benzin je zhruba o 10 pencí dražší než na jihu, t.j. cca 80 pencí za litr) se zvrhlo v bloumání moc příjemným (možná nám to tak ale jen připadalo po několika dnech v Highlands) přístavním městečkem, návštěvy různých obchůdků s milými věcmi i nejpříšernějšími nemožnostmi (doporučuji Captain's Cabin) a potulování se po přístavu. Zabloudil jsem i do masny a zakontrahoval potravinu ze všech nejskotštější, haggis. Vyslovil jsem to 'hadžis' a řezník se na mne nesouhlasně podíval a řekl 'hagis'. Pro nezasvěcené: jsou to namleté skopové vnitřnosti s ovesnými vločkami, okořeněné a nacpané do střeva a uvařené. A zatraceně dobré, chuťově trochu připomínající játrovou paštiku. Pustili jsme se do něho pár kilometrů za městem, u piknikových stolků v arboretu. Po jídle následovala procházka pod korunami sekvojí, redwoodů, kaštanů, javorů, jedlí, opičích stromů a kdovíčeho ještě, svezeného z celého světa. A to se zase dalo do mrholení a my jsme nasedli do aut a pomalu objížděli Wester Ross, což však nebylo zdaleka tak úchvatné jako předchozí den. Snad proto, že krajina na pobřeží byla poměrně plochá a pro nás ne tak nezvyklá. Silnice nás vedla dál podél Loch Maree s malými ostrůvky, na kterých rostly pokroucené borovice, do Kinlochewe a to už byl jen kousek do cíle, do tábořiště v Torridonu (stan 3 libry na noc, sprchy na libru). Mokro a midges, vrcholky hor v mracích.

Torridon Torridon Torridon

Torridon Torridon Ráno vyrážíme na výlet do Torridonských hor, tedy údolím mezi Beinn Eighe a Liathach. Obvyklé šachy s auty (koza-sedlák-vlk-a-zelí: všichni lidi na začátku a alespoň jedno auto na konci trasy) a za neutuchajícího deště začínáme z parkoviště stoupat do kopce po dobře patrné cestě. V sedle uhýbáme na sever a jdeme až k jezeru Loch Loire v kotlině pod Ruadh Stac Mór. Počasí se dočasně umoudřuje, občas vysvitne mezi prudkými přeháňkami i sluníčko, a část výpravy se rozhoduje, že než aby se potupně vraceli stejnou cestou, překročí hřeben a potom půjdou za námi. Nechce se mi do toho, protože změny počasí jsou velmi náhlé a za pět minut klidně můžeme být v mracích, a tak se s měkčím zbytkem vracím stejnou cestou do hlavního údolí a pak už jenom klesáme a klesáme po cestě širokým bažinatým údolím podle potoka, jehož koryto je ve spodní části vymleté hluboko do skály a v jednom místě tvoří dva naprosto nepochopitelné pravoúhlé záhyby s vodopádem. V pokročilém odpoledni dorážíme k autům, chvíli čekáme a druhá skupina nikde. No, nebudu vás napínat, nakonec se ve zdraví našla, i když to bylo napínavé a objevovala se po částech a na různých místech. A tak mraky midges v táboře zůstávají jediným stínem jinak vydařeného výletu.

Loch Carron Večer začalo zase pršet a déšť neustává ani další ráno. Měli bychom jet na ostrov Skye ale v dešti a s mraky válejícími se po mořské hladině se nám tam moc nechce. Zajíždíme tedy na Eilean Donan Castle, údajně nejfotografovanější motiv ve Skotsku. Hrad stojí na skalisku v místě, kde se setkávají tři jezera (Loch Duich, Long a Alsh) a pevninou je spojen mostem. Pokud jste viděli film Highlander s Christopherem Lambertem, jistě si vybavíte moment, kdy hrdina vyjíždí s bratry do své první bitvy za volání 'McLeod! McLeod!'. Hrad, který opouštějí, je práve Eilean Donan. Nevím, zda rodu McLeodů někdy patřil - jejich hlavní sídlo je Dunvegan na blízkém ostrově Skye. Hrad byl v době své největší slávy velmi pevný a odolný - údajně ho dokázali dva muži a chlapec ubránit proti mnohonásobné přesile. Nakonec však zkáze stejně neušel a to, co vidíte dnes, je nově postavené v tomto století. Prohlížíme si obrázky v kiosku před hradem a usuzujeme, že dovnitř s těmi davy turistů nemusíme. Vydáváme se tedy do Kyle of Lochalsh, což je městečko, od kterého vede most na Skye. Je ale neděle a tady chcípl pes. Za vytrvalého deště obědváme a váháme, co dál. Nakonec odjíždíme do kempu Balmacara (velký a hezký, 5.80 za místo a žádné sprchy) a zbytek dne trávíme, jak se dá. Jsme tady skoro jedinými hosty a nedá se tu prakticky nic dělat.

Loch Carron Eilean Donan Castle Kyle a most na Skye

HOME   cestopisy
  travels in pictures
fotogalerie
photo gallery
dírková komora
pinhole camera
dokumenty
documents
výlety
short trips
FotoPrůvodce
(photo club)

Kabriolety
(cabrio club)
Kruh

Copyright Zdenek Bakštein 2000-2003
v.5 120320