Začátek cesty, Siena a Toskánsko

Z Prahy do Villa San Giovanni (východní břeh Messinské úžiny, přístav trajektů) to dělá dva tisíce kilometrů a protože nám přišlo líto projet Itálii od severu k jihu a nic z ní nevidět, udělali jsme si několik krátkých poznávacích zastávek, které cestu protáhly.

Hned na začátku cesty jsme si dopřáli luxus poznávací cesty českými vesnicemi a z Plzně jsme to vzali na hraniční přechod Lísková. Poznávací program pokračoval i na německé straně, takže úspora nějakých dvaceti, třiceti kilometrů nás nakonec stála dost času a nikomu ji nemohu doporučit, i když krajina byla pěkná, zejména v kopcích u hranice, kde jsme díky nepředjetelnému náklaďáku měli dost času na kochání. Na dálnici jsme však nakonec přece jen dojeli a pak už to šlo nekompromisně: Mnichov (dopravní zácpy na objezdu), Innsbruck, po dálnici nahoru na Brenner a potom rychle na jih. Večer nás zastihl již v prvním postupném cíli, u Figline Valdarno v Toskánsku.

Po noci strávené pod duby na kraji olivového háje nás čekala návštěva Sieny. Okreska nás vedla kopcovitou krajinou Monti del Chianti, mezi lesy, vinicemi a olivovými háji do Greve in Chianti a potom na jih přes Castellinu do Sieny. Auta jsme nechali na ulici ještě před branami středověkého centra a potom už jsme měli co dělat, abychom se v davech turistů neztratili. Co si ze Sieny pamatuji? Především rozsáhlé svažité náměstí s radnicí se slavnou hranatou věží, fontánou se sochami vlků, kterým dělali na hlavu holubi a nevzhledné zdi domů, o které se opíraly tribuny. Bylo totiž krátce před Paliem, slavným dostihem okolo tohoto náměstí. Dlažba byla pokrytá vrstvou hlíny s pilinami, aby se koně a ochranáři přírody nezraňovali o dlažbu. Závody bývají poměrně drsné, časté jsou pády jezdců i koní. Každý jezdec je najat jednou z historických čtvrtí a může se nechat podplácet jinými... Čtvrti mají své erby, většinou se zvířecími motivy, a hranice jsou označeny na domech keramickými kachlíky s příslušným živočichem. Dále je možno ve městě vidět množství soch vlčice, kojící dvě děti, a nenbylo mi jasné, proč. Spíše bych je očekával v Římě. (Teď už to vím. Siena prý byla založena Romulovými syny.)

A potom je v Sieně také dóm, monumentální stavba z dvanáctého soletí, s neuvěřitelným množstvím kamenické a sochařské výzdoby a pruhovanou věží. Vlastně celý dóm kromě hlavního portálu je pruhovaný. Jako jedna z mála staveb je postaven z kamenných bloků a ne z obvyklých červených neomítnutých cihel, které dávají Sieně osobitý ráz. Uvnitř dómu je hlavní atrakcí renesanční knihovna se zdobeným portálem. Město rozhodně stojí za více než ty dvě tři hodiny, které jsme v něm strávili.

Odpoledne jsme se pokusili vykoupat se v jakémsi rybníce někde u S.Giovanni Valdarno, voda ale byla teplá, silně zakalená až bahnitá a kromě nás se tam koupalo jen několik dětí, jejichž pleť byla poněkud tmavá i na Italy. A v podvečer jsme si ještě vyšli na procházku mezi vinicemi do opuštěné vesnice Castello, ztracené v kopcích Chianti. Stejně jako u nás, i tady probíhá změna tradičních vztahů k půdě, zemědělské usedlosti jsou opouštěny a v lepším případě se z nich stávají rekreační sídla nových, často zahraničních, vlastníků.

To je i případ Castella, které ještě začátkem druhé poloviny tohoto století bylo soběstačnou vesnicí, poté se ale pomalu vylidňovalo. Mladí odcházeli do měst, staří vymírali. Domy a pozemky totiž navíc nepatřily těm, kdo v nich bydleli a kdo na nich pracovali, ale jiným vlastníkům, kteří je pronajímali, většinou za polovinu úrody. Tito vlastníci se dnes nemovitostí zbavují, požadují však většinou, aby od nich kupující převzal panství jako celek. Takže si tady můžete koupit dvě tři usedlosti s pozemky za nějakých dvacet milionů korun. A nebo celou vesnici Castello, sedm, osm domů plus okolní kopce. Tu nedávno zakoupil nějaký Holanďan, ale vše, co zatím udělal, bylo, že vršek kopce s domy obehnal plotem. Domy samy se již rozpadají, není bezpečno do nich chodit. K některým není ani možné se dostat pro neprostupnou změť ostružiní, kopřiv a vzrostlých stromů. Jeden z domů má zastřešenou terasu, ze které je výhled daleko do kraje. Jo, tady tak večer posedět, nebo i přespat a ráno si vychutnat červánky a první paprsky, razící si cestu mlhou přes pahorky v údolí... Cestou zpátky nás přepadla bouřka a nemilosrdný slejvák, takže během několika málo minut na nás nebyla nit suchá a mezi lopatkami nám stékaly potůčky vody.

Setmělo se a po bezmračné obloze stoupal měsíc v úplňku, když jsem sebral spacák a karimatku a vypravil se po rozblácené cestě zpátky do Castella. Díky měsíčnímu světlu nebylo těžké najít cestu, jen na konci, v ostružinovém houští, jsem si musel trochu přisvítit baterkou. Udupaná hlína terasy byla suchá a v okolí se ozývaly jen cikády. Nad hlavou trámky z místních tenkých a nerovných dubů, přes ně napříč místo latí kusy vinné révy a na nich těžká pálená krytina, tloušťkou tři centimetry se blížící cihlám. Nemohu tvrdit, že bych spal jako dřevo. Měsíční světlo, magie starého opuštěného domu a k tomu veverka, prohánějící se po trámech střechy... Ráno byl v údolí jen lehký opar, a když slunce přelezlo hřebeny na východě, bylo už dost vysoko a příliš jasné na romantické efekty. A dole v kraji byly navíc nějaké tovární komíny a jeřáby. A záda jsem měl rozlámaná od ležení na tvrdém.