Cesta - Chiusi, Pompei, Paestum

V dáli se modralo mezi modrými horami mé jezero, mé překrásné jezero.... Ohlušen bouří obrátil jsem se k západu. Tam se zvedala hora bohyně jako namodralý kužel. Poznal jsem ji. Teprve pak sledoval můj pohled malované sloupy, lemující schody a posvátnou cestu přes širý úval polí a niv protějším svahem až k městu. Tam bylo moje město. Poznal jsem je...
Mika Waltari, Tajemný Etrusk

My jsme nestáli na žádném vyvýšeném místě, které by poskytovalo takový rozhled, naopak, blížili jsme se k Chiusi (tedy ani Clusium, ani Chamars, natož pak Clevsin) od západu, z roviny, a před sebou jsme viděli nevysoký kopec, který nevypadal ani úchvatně, ani velebně. Na jeho vrholku se krčilo město, na první pohled ničím zvláštní. A nebylo malovaných sloupů, které by náš pohled mohl sledovat. Vyjeli jsme několika serpentinami, našli nějaké to místo pro auto a pak už to bylo jen pár kroků na hlavní ulici. Na jejím začátku stojí vpravo Národní archeologické museum s památkami na dobu, kdy město pod vedením krále Porsenny úspěšně vzdorovalo Římu a nakonec jeho vojska nad římskými zvítězila. To bylo v šestém století před naším letopočtem. Sláva města trvala až do obléhání Galy v roce 391 př.n.l., potom začala upadat. Ale to se ostatně dočtete jinde, třebas v letáku, který dostanete v turistických informacích kousek od musea.

Exponáty v museu jsou rozličné, z kovu, keramiky i kamene a leckteré z nich vypadají ještě dnes svěže a moderně. Bohužel, většina nejlepších nálezů z místních hrobek byla odvezena do museí ve Florencii a Římě. Zajímavé jsou sarkofágy, na jejichž víku je téměř vždy zpodobněn odpočívající pár: muž drží ženu jednou rukou kolem ramen a usmívají se a i po pětadvaceti stoletích vyzařují pohodu. Asi nebylo v té době špatné být Etruskem, zejména pocházejícím z vyšší vrstvy.

Pár metrů od musea, na druhé straně Via Porsenna, je místní dóm, postavený převážně z materiálu, získaného z antických staveb. Vdobě naší návštěvy se ve městě konalo nějaké setkání mládeže a prostor před dómem byl zaplněn juchajícími dětmi a výrostky všech možných národností. Brzy se však odebrali k autobusům a městečko ztichlo. Prošli jsme se ještě po hlavní třídě a potom byl již čas navštívit etruské hrobky. Ty se nacházejí mimo město a o návštěvních hodinách je nutno se informovat v museu. Hledaje hrobky, marně jsem vyhlížel líbezný kužel bohyniny hory, jen v dálce jsem zahlédl hladinu jezera. Chvíli jsem pojížděl sem a tam, kufroval, ale nakonec jsem objevil auta zaparkovaná jak se dalo podél silnice a ukazatele na jednotlivé hrobky. Vchody do nich byly zamřížované díry do svahu. Průvodkyně je odemkla, rozsvítila a dav se nahrnul dovnitř, aby mohl projít chodbou a nahlédnout do pohřebních komor. Po pravdě řečeno moc toho k vidění nebylo. Malby, dobře patrné v době objevení hrobky r.1911, byly ohmatané návštěvníky a tak jen sarkofágy, umístěné na lavicích, vytesaných do skály, dávaly alespoň nějakou představu, jak Etruskové pohřbívali. Nejzajímavější z hrobek, Tomba della scimmia, pojmenovaná podle nástěnné malby, na které se někde v koutě vyskytuje živočich, připomínající opici, byla pro nás zavřena - otevírá se jen velmi zřídka.

Na pouti po stopách Larse Turmse jsme tedy zamířili alespoň k jezeru, ale i to, se svojí špinavou a řasami nasycenou vodou a oživeno davy mládežníků, bylo zklamáním.

Najeli jsme na dálnici a pokračovali jsme po ní na jih, předjíždějíce desítky autobusů, směřujících ze všech možných evropských zemí (a nejvíce snad z Polska) do Říma. Následující den byl totiž svátek Nanebevzetí Panny Marie. Obloha se zatáhla a než jsme dorazili do cíle dnešní etapy, projeli jsme několika divokými bouřkami, kdy jsme museli kvůli snížené viditelnosti a přívalům vody jet krokem.

Probudilo mě dunění děl a vzdálené praskání ručních zbraní. Rychle jsem setřásl spánek, sebral svou pušku a poslušen rozkazů vydávaných ochraptělým poručíkem jsem klusal zaujmout bojové postavení. Ofenziva začala. Před námi se proti světlejšímu nebi rýsovala mohutná silueta Monte Cassina s hrdým stínem kláštera na vrcholku. Nedobytná pevnost, která bránila našemu postupu na sever. Oslepil mne prudký záblesk následovný zvukovou vlnou výbuchu a něco mne bezohledně chytilo za předloktí. V zápětí se z toho místa vzhůru začala šířit bolest.

Vysoukal jsem se ze stanu a opatrně jsem rozhýbával přeleženou ruku. Dunění neustávalo a nad městem se rozprskávaly světlice. A nad tím vším, nad černými siluetami stromů i nad barevnými květy slavnostního ohňostroje, plula osvětlená silueta kláštera, po válce od základů nově postaveného. Ve vzduchu byla vlhkost včerejšího deště a tráva byla mokrá. Projel mnou chlad a tak jsem se raději vrátil do tepla spacáku.

Ráno se prázdný kemp začal překvapivě rychle zaplňovat. Sjížděly se sem celé rodiny, někdy i několika auty, začaly rozkládat zahradní nábytek i lehátka, útroby vozů opouštěly přenosné lednice, grily a zásoby pití. Neboť byl den sváteční a svátek je třeba oslavit. Rychle jsme sbalili a vyjeli proti proudu aut. Byl to trochu problém, protože přijíždějících byla nepřetržitá fronta a příjezdová cesta do kempu velice úzká. Italové však byli ohleduplní a uvolňovali nám cestu.

U středověkého hradu, toho času pod lešením, nás rezolutně zastavila nějaká žena a předala nám jakýsi leták. Očekávali jsme pokyny ohledně příjezdu ke klášteru, bylo to však jen pozvání do jisté restaurace dole v Cassinu. Přes časnou hodinu bylo nahoře již živo. Opustili jsme auta a vydali jsme se ke klášteru, svítícímu novotou. Tato stavba, založená r. 529, byla v roce 1944 zničena a na začátku padesátých let znova obnovena. U brány nám však kontrola dala strohým a jednoznačným gestem najevo, že náš úbor není vhodný k návštěvě posvátného místa. Holá kolena, to tedy rozhodně ne. Tak jsme se jen rozhlédli zvenku, sjeli s kopce a hurá na Neapol.

Ne že bychom měli v úmyslu ji navštívit, to ne, ale když už jsme byli tak blízko, bylo by nám líto alespoň lehce do ní nenahlédnout ve snaze zjistit, co na tom městě všichni vidí. Nevím to dodnes a jsem náchylný k tomu změnit ono notoricky známé heslo na "Projet Neapol a pojít". V tomto městě jsme se totiž poprvé opravdu a naplno setkali s italským provozem, který je kapitola sám o sobě. Ulice, lemované výstavnými, dnes však již značně omšelými, paláci, byly plné aut, bez ustání a svižně se prodírajících kupředu. Celkově to, co jsme viděli, působilo dojmem města v úpadku, jakoby v něm dnes žil někdo jiný, než ti, kdo jej postavili, někdo, kdo vyznává jiné hodnoty a o ty minulé nemá zájem. Při tom pojíždění jsme trochu zabloudili a místo ulice, směřující k Pompejím, jsme se ocitli v ulici slepé, mezi starými skladišti a továrními budovami. Inu zastavili jsme a radili se s mapou. A kde se vzal, tu se vzal, Ital nabídl pomoc. Ne však nezištně. Nechtěl poradit, kde jsme a kudy ven, chtěl nás svým taxikem z města vyvést. Odmítli jsme a nakonec se nám díky orientačnímu smyslu kolegy podařilo vymotat na tu správnou ulici.

Z Nepole až do Pompejí se jede úzkými ulicemi, často jednosměrnými a ještě častěji měnícími nesmyslně směr, hustou zástavbou domů se vstupy rovnou na ulici bez chodníků, okolo obchodníků s rybami, mušlemi a ovocem, mezi mopedy, skútry a malými auty s pomačkanými blatníky. A v Pompejích hned u silnice a u vchodu do areálu vykopávek je hlídané parkoviště označené jako "oficielní" a na něj nás nahnali a teprve potom se ukázalo, že je to jen parkoviště od nějaké restaurace, zdarma pro hosty a poměrně drahé pro ostatní, ale to jsme již byli uvnitř a nebylo úniku.

Vystáli jsme frontu na vstupenky, dostali jsme je jen na počet osob starších patnácti let, po 16000 lirách, a zamířili jsme k paní, která vstupenky trhala. Ta nás spočítala a prohlásila, že dva z nás tam nepustí, protože máme málo lístků a protože nejsme z EU, platíme za všechny bez rozdílu. Argumentovali jsme, že u pokladny jsme nahlásili počet a věk správně a není naší vinou, jaké jsme dostali lístky. Byla však neoblomná a tak jsme museli lístky dokoupit, alespoň že bez fronty.

Musím přiznat, že toto extempore a zjištění, že návštěvníkům z Angoly a Rumunska jsou poskytovány slevy platné pro členy EU, zatímco naše státní správa nebyla schopná při všech svých kecech o směřování do Evropy ani podepsat reciproční dohody, negativně ovlivnilo mou náladu pro celou návštěvu Pompejí. A tak jsou Pompeje pro mne ve vzpomínkách rozpáleným prašným místem plným turistů, kde v příliš mnoha případech je příliš patrný beton použitý při opravách a betonu je tam příliš mnoho. Beton je mizerné kvality a rozpadá se daleko rychleji, než původní stavby. Navíc zde pokračuje odkrývání nových ulic, aniž by to, co je již odkryto, bylo řádně zajištěno. Na druhou stranu tam je pár zajímavých míst a nemám právě na mysli nevěstinec s výmluvnými freskami ani obrázek nahého muže v jednom z paláců, před kterým se mnohé ženy zasněně zastavují a pokoušejí se ho fotografovat, jsouc uchváceny jeho naturalisticky zobrazenou anatomickou anomálií. Ať už jsou to lázně, stadion, divadlo nebo bývalé hospody a obchody, sádrové odlitky nebohých obyvatel zasypaných při výbuchu, amfory nebo jen pohled z amfiteatru na Vesuv rámovaný mohutnými piniemi, Pompeje stojí za zajížďku.

Večer jsme dorazili do dalšího místa svázaného s historií (jako by v Italii byla nějaká jiná), do Paesta. Po nezdravých bažinách, ve kterých staří Řekové postavili svoje město, dnes už není ani památky a archeologický areál se rozkládá mezi poli a vinicemi kousek od moře. Je za plotem a večer v osm už byly jeho brány zavřené. Nevadí, leccos je vidět i ze silnice, která neomaleně přetíná starý amfiteátr. Jeden z oblouků se pokoušet prolézt plotem až na ulici, ale byl rázně uťatý. A chrám, údajně velice dobře zachovalý, byl úplně celý pod lešením. To jsem ještě netušil, že něco podobného mne čeká prakticky ve všech chrámech, které v průběhu následujících týdnů ještě navštívím. A navíc se dalo do deště.

O zbytku cesty na jih Italií není moc co povídat. Najeli jsme na dálnici a po ní projeli všemi provinciemi jižní Italie, nezanedbatelnou část cesty v tunelech a na mostech. Dálnice totiž překračuje strmé hory (jižní Apeniny) a za každým tunelem se nám otevíraly nové výhledy a scenerie. Jestli jsem v Toskánsku prohlásil, že bych dál nemusel pokračovat a strávil bych dovolenou tam, tady mě napadalo něco podobného. Vysoké hory, strmé svahy, hluboké strže a mezi tím města, posazená jako koruny na vrcholcích nižších kopců, někdy na naší úrovni za bezednou propastí, někdy nad námi, někdy hluboko pod námi. Cestou jsme potkali jen velmi málo čerpacích stanic, takže je dobré raději využít příležitosti a dotankovat.

Campanie, Basilicata, Calabria - provincie, kterými vedla naše cesta. Překvapivě krajina nebyla zdaleka tak suchá, jak by se v této zeměpisné šířce ve Středomoří dalo očekávat. Severní svahy kopců a hor byly porostlé převážně dubovým lesem, jižní již byly o poznání sušší. Mezi svodidly, na dělícím pásu uprostřed dálnice, rostly oleandry, v této roční době v plném květu. Možná kvůli nim se říká této dopravní tepně Květinová dálnice, i když nám jeden Ital tvrdil, že je to podle květin na hrobech těch, kdo nedojeli.

Auto se vyhouplo na poslední kopce před špičkou italské boty a zepředu se ozvalo klepání, které se neustále zhoršovalo. Prolézal jsem auto několikrát, než byla závada konečně odhalena. Ze všech možností to byla ta nejjednodušší, i když potenciálně smrtelná: v servisu špatně nasadili kolo a to si díky otřesům na dilatačních spárách sedlo. Šrouby byly namazané pískem (mechanik je po odmontováni kola pohodil na zem do prachu. Už tehdy jsem nad tím kroutil hlavou, ale neozval jsem se. Ani tehdy, když dotáhl šrouby na litých kolech "na krev". Starej Šlemenda by mi za tohle přerazil ruce.) a rukou se s nimi při kontrole nedalo pohnout. Montujte si kola sami, na prasata v pneuservisech jsem letos narazil víckrát.

No, a byl tu trajekt a před námi v zapadajícím slunci Sicilie.