Únava. Po třech týdnech kroucení volantem a poflakování se v tropickém vedru už jsem jenom koukal, jak být co nejdříve doma. Cihlu na plyn a z trajektu pořád dál po dálnici až do osvědčeného kempu v Cassinu. Byl úplně prázdný a ráno při odjezdu nám vyjímečně usměvavá paní správcová, která jinak s neústupným výrazem dbá na pořádek a regulérnost chování ubytovaných, nadělila plnou hrst pohednic kempu, povídání a mapku Cassina a vřele se s námi loučila.

Naše další cesta vedla do Říma. Už od chvíle, kdy jsme se doma zmínili o možnosti jet do Italie, se náš mladší syn Viktor usedavě těšil na koloseum a prohlášení, že se Římu hodlám vyhnout velkým obloukem, pro něj bylo velkým zklamáním. Nakonec jsem tedy podlehl jeho vyčítavému pohledu, otočil čumák do centra Města měst a oddal se do vůle Boží, která by v těchto místech měla být obzvláště silná. Radana odmítla navigovat a tak se mapy na sedadle hrůzy ujal Eda a slouží mu ke cti, že nás podle průjezdního plánku v Shell atlasu bez zaváhání a na první pokus dovedl ke kýženému cíli. Zatímco jsem oddychoval v autě, šťastná rodinka oběhla Colosseum a zabloudila i na Forum Romanum a posílena úspěchem nesměle zašeptala: Svatý Petr. Nasadil jsem výraz profíka a opět se vrhl do provozu. Vatikán jsme našli snadno, horší to bylo s místem na parkování. Všude neskutečně plno a když už tam nějaká skulina byla, tak leda na fiata nebo dva skútry (což je vlastně to samé). Nakonec jsem zastavil na místě pro zásobování a zatímco ostatní klusali k vytouženému cíli, imitoval jsem bezradného řidiče nad zdechlinou auta. Policie na sebe nedala dlouho čekat a v podobě dvou mladých ušáků se objevila na obzoru. Pozoroval jsem, jak zbystřili při spatření bílého vozu, odrážejícího se na jinak prázdné třídě od pozadí domů a volným krokem zamířili ke mně. Jak se blížili a začali rozpoznávat detaily, jejich odhodlání sláblo. Narezlá stará kára, zaprášená a špinavá , po střechu naložená špinavým prádlem, u ní pobuda v triku a šortkách a k tomu česká značka byly na jejich sebevědomí moc. Přešli okolo, na chvíli se zastavili, diskutovali, rozkládali rukama, ukazovali na auto... a pak se vzdálili. Policisté odešli asi o blok dál, pokračujíce v diskusi, a potom se vydali zpátky ke mně. To už tu ale byli moji nadšení pasažéři. Urychleně jsem je nacpal do auta a odrazil od chodníku. Včas. Vymotali jsme se z města směrem na sever (teď už ne tak jednoduše) a byl čas na odměnu pro mne.

Tou bylo městečko Cerveteri, staré etruské Caere. Tiché a klidné místo s dlouhým svažitým náměstím, na jehož horním konci stojí pevnost Rocca s etruským museem. V museu nikdo nebyl, panoval tam příjemný chládek a jak se dalo očekávat, byla tam soustředěna zase spousta předmětů, většinou nalezených v blízké nekropoli. Je zvláštní, že většina hezkých a milých věcí pocházela ze starší doby, čím novější, tím nám připadaly méně vkusné.

A za městem je rozsáhlý areál nekropole. Polokulové pahorky o průměru až třicet metrů, částečně vytesané do skály a částečně dostavěné z kvádrů, s několika pohřebními komorami, některé pod úrovní terénu zaplavené vodou. Celé ulice podzemních hrobek různého stáří. V některých je možné vejít z centrální chodby do několika pohřebních komor, některé mají ozdobně tesané stropy a najdou se i hrobky s malovanými stěnami. Do těch se dá ale jen nahlédnout okénkem ve dveřích nebo přes mříže. V hrobkách byly vytesány lavice pro sarkofágy a u některých z nich ještě kamenné křeslo s vysokým opěradlem. Nevím, jestli pro návštěvy nebo pro nebožtíky, aby nemuseli pořád jen ležet.

Mezi hrobkami panoval klid a zapadající slunce zlatilo koruny pinií a cypřišů, dávajících místu důstojný ráz. Zvolna jsem procházel uličkami a snažil se představit si dávný národ, který toto místo po staletí budoval k uctění památky svých mrtvých. Díval jsem se na otesaný kámen, představoval si ruce, které mu daly tvar a přemýšlel o cestách evropských národů a o tom, jak je vlastně malicherné prohlašovat se za příslušníka toho či onoho národa ve světě, kde se už po několik tisíc let kmeny a národy stěhují, prolínají, asimilují, takže zůstává často jen ta územní příslušnost a jazyk, aby nás od sebe odlišily.

Opustili jsme areál, ve kterém už teď bylo víc personálu (rozuměj ženských hřadujících v budově s pokladnou) než návštěvníků a zkusili jsme se ještě podívat na nejlepší a nejslavnější hrobky, které se nacházejí mimo oplocené území. Všechny vchody byly zajištěny zámky, tištěný průvodce říkal, že je třeba požádat o otevření v pokladně, tak jsem se vrátil zpátky s nesmělou prosbou o otevření hrobek. Odpovědí bylo synchronní kroucení hlavami. Prý to vůbec nejde. Zamířili jsme tedy na sever večerní Umbrií a už za hluboké tmy jsme se ukládali ke spánku v Toskánsku.

A o posledním dni se dá říct jen to, že to bylo zase dvanáct set kilometrů po dálnici jen s krátkými zastávkami a lehkou zácpou před tunelem ve stoupání na Brenner. Tentokrát už jsme neopakovali ten nesmysl s Lískovou, vzali jsme to bez problémů přes Regensburg a Rozvadov a v devět jsme byli doma.

další možnosti: