Sicilie - Gole Alcantara

Pokud přijde řeč na přírodní zajímavosti Sicilie, hned po Etně bude většinou zmíněna Alcantara.

Gole (soutěska) dell' Alcantara byla vyhloubena vodou stejnojmenné říčky do bazaltových vrstev, vytvořeých před dávnými časy ztuhlou lávou, vyvrženou malou sopkou severně od Etny. Ve spodní části toku, mezi vesnicemi Mitogio a Motta, tak vznikla soutěska sice jen pár metrů široká, ale s kolmými stěnami až 50m vysokými. I v tom nejhrůznějším sicilském létě, kdy se krajina změní ve vnitřek pece na pizzu a osvěžení neposkytne ani teplá voda v moři, slunce jen stěží pronikne na dno soutěsky a voda říčky je velmi chladná. Brodíte se v ní tak do půli lýtek, po kolena i výše, přelézáte malé kaskády, kde vám voda podráží nohy, prohlížíte si jeskyňky vyhloubené vodou a zajímavé útvary na stěnách vzniklé erozí bazaltu a pak dojdete k vodopádu. Není nijak vysoký, jen něco přes půl druhého metru, ale je obtížné jej překonat hned z několika důvodů: Předně je v okolní skále jen málo míst, kde je možné se chytit rukou nebo stoupnout nohou a ta, která tam najdete, jsou pěkně omletá. Pod vodopádem je poměrně hluboká tůň a ani na stěnách pod hladinou to se stupy není lepší. Kromě vodopádu Alcantary do stejného místa ústí také jeden z přítoků a jeho voda vám padá na hlavu z výšky nejmíň deset metrů. No a protože už jdete soutěskou už nějakou tu chvíli a při pokusech o překonání vodopádu jste už párkrát sklouzli do tůně, voda vám nepřipadá chladná ale přímo ledová a začínají vám jektat zuby. No, náš mladej tam vylezl (povedlo se mu to vlevo od vodopádu) a říkal, že o kousek dál je další stupeň, o něco menší. A tak se smíříte s tím, že dál už to nejde, otočíte se a brodíte se zpátky. A když vyjdete ze soutěsky, plácnete sebou na sluníčko na vyhřátý břeh.

Údolím k soutěsce vede silnice 185, na kterou se odbočuje kousek pod Taorminou. My jsme zvolili místní silničku, vedoucí po druhém břehu. Protáhla nás přes Calatabiano, městečko s úzkými uličkami (jak je zde ostatně obvyklé, kamennými domky, ze kterých se vychází přímo na ulici, bez chodníku, a potom sjela k řece a zamířila přes most k hlavní silnici. Ale ještě před poslední zatáčkou byla na zdi bílou barvou namalovaná bílá šipka a u ní napsáno Gole. Inu dobrá. Zahnuli jsme tam. Prašná cesta vedl mezi ploty, úvozem, začala stoupat - a končila pláckem, dobrým tak na otočení auta. Z něj vedla cesta dál , tam, kde se mezi stromy dal vytušit zářez soutěsky. Pohled tím směrem ovšem odhalil také stavby nad ústím soutěsky a hemžení lidu. Zbaběle jsme usoudili, že nechat na takové samotě auto nelze (navíc další by již musel celou cestu zpět couvat, protože by se neměl kde otočit), vrátili jsme se zpět a jeli tam, kde nás ostatně pořadatelé chtěli mít.

Oficiální parkoviště bylo naprosto přeplněné, obě strany silnice byly lemovány vozy. Každou chvíli ale někdo odjížděl, takže najít místo nebyl problém. Pak nás už vedly šipky. K pokladně - 4000 na osobu. Chvíli jsme vztekle pocházeli kolem a nadávali na krkouny, kteří musí ze všeho něco vytřískat, ale potom jsme si koupili vstupenky (které bychom při přístupu z druhé strany nepotřebovali) a vrhli jsme se mezi davy. Na dolním konci se soutěska otevírá, dno je ploché, širší, a oba břehy lemují pláže, samozřejmě hustě obležené. Vstoupili jsme spolu s davy do soutěsky, obdivovali se tvarům stěn a chladili se ve vodě. U každého stupně se dav nashromáždil, neboť mnozí z turistů nebyli na chůzi vodou a překonávání překážek zvyklí a potřebovali notnou dopomoc. Když už konečně byli nahoře, zastavili se, aby si s přáteli vyměnili dojmy a zbavili se stresu z právě překonaných hrůz, čímž ovšem učinili soutěsku zcela neprůchodnou, tím spíše, že přesně totéž se odehrávalo ve stejnou chvíli v opačném směru. Maso. Ale za každou peřejí, za každým stupněm bylo lidí méně a méně, nejdříve odpadli ti, kdo šli ve vypůjčených rybářských holínkách a případně i gumových kalhotách. No, a pak tu byl již zmíněný vodopád a to jsem odpadl po marném pokuse o jeho zdolání také a celý prochladlý jsem na zpáteční cestě nervózně podupával u ucpaných stupňů.

Foťák vycházkou neutrpěl, my také ne a po krátkém ohřátí jsme vyjeli ještě nad soutěsku k Mottě, nechali auto na prázdném parkovišti u silnice a sešli k řece. I tam voda vymlela břehy do zajímavých tvarů a říkal jsem si, že by stálo za to podívat se do soutěsky odtud - skočit do tůně pod vodopádem a sjet stupeň po zadku je jistě jednodušší, než se drápat nahoru. Slunce se ale už blížilo k obzoru a my měli hlad a tak jsme jeli zpátky do kempu. Pokud byste to někdo zkusil, dejte mi vědět, jak vršek soutěsky vypadá.