Sicilie - Etna

Etna. To máme nějakých 3323 metrů nadmořské výšky, což znamená, že by to měla být obrovská hora, zvláště při pohledu od pobřeží. Velká tedy je, ale na svou výšku nevypadá. A potom je to sopka. Činná. A to zase znamená, že se nad vrcholkem pořád vznáší nějaký ten mrak, i když nebe je jinak úplně čisté. Tedy, ne, že by bez ustání chrlila lávu, to ne, ale někdy dělá i to. Většinu času ale naštěstí jenom kouří a nepracuje (všimněte si, prosím, že u sopky je tato charakteristika považována za pozitivní - na rozdíl od pracovního posudku od vašeho zaměstnavatele).

Když jsme si tedy hned zpočátku ujasnili, o čem bude řeč, můžeme se vydat na cestu.
Pamatujte, že nikdy není dost brzy a proto některé české cestovky nechávají výpravy spát přímo na parkovišti u lanovky. To my jsme vyrazili z kempu až ráno, někdy okolo osmé. Pro svoji návštěvu jsme zvolili jižní svah sopky, což znamenalo najít cestu do Zafferany a potom stoupat a stoupat a stoupat asi do výšky 1900 metrů. Zpočátku byly svahy kolem silnice zelené, porostlé smíšenými lesíky borovic a dubů, buků i bříz. S výškou ale vegetace ubývalo, přišla místa, kde zjevně zcela nedávno tekla láva a jedinou vegetací byly trsy žluté trávy. A tady se nám podařilo odhalit prvou podstatu Etny: je to jenom hromada škváry. Pořádně rozlehlá a vysoká, to ano, ale pořád jenom hromada škváry.

No, a tak jsme dojeli k základně Rifugio Sapienza, u které jsou parkoviště (takhle ráno ještě poloprázdná, ale rychle se zaplňující), dolní stanice lanovky, stánky s pohledy a se suvenýry (vyrobenými z lávy) a také Crateri Silvestri. Pro ty, kteří nemohou nebo nechtějí jít dál a výš. Crateri Silvestri (Inferior pod silnicí a Superior nad ní) jsou snadno dostupné, typické, dá-li se toho slova použít, tak i (měsíčno krajinově) malebné a hranu kaldery mají sešlapanou do cestičky. Jsou také nasypané ze škváry, která je tady různobrevná. Tedy černá, šedá, šedohnědá až šedočervená a potom taky světlejší šedá a tmavší šedá. Obešli jsme ten horní, nevěřícně jsme zakroutili hlavami nad ovcemi, spásajícími svěží škváru, a řekli jsme si, že je ještě brzo a že se podíváme výše. Po svých jsme tedy stoupali černým škvárovým svahem po solidní rovné silnici s pěkným černým škvárovým povrchem, kolem silnice se všude válely černé škvárové balvany těch nejnesmyslnějších tvarů, kam až oko dohlédlo. A nebyla to škvára nijak stará, tuším, že se sem navezla v roce 1985. Serpentinu za serpentinou jsme pokračovali vzhůru a jediní, koho jsme potkávali, byli Češi z autobusu, který tady zřejmě přenocoval.

A už to bylo tady! Konečně jsme zahlédli vrcholek a nad ním stuhu dýmu. Ještě se nám ztratil, ale když jsme došli k bývalým turistickým chatám u horní stanice lanovky do výšky 2500m, zase se objevil. Proč bývalým? Protože padly za oběť erupci a už je nikdo znova nepostavil. Etna nemá "rychlou" lávu, která by tekla jako voda , má lávu uvážlivou, pomalou, která se jen tak ztěžka hrne ze svahu dolů, žádný fofr, nicméně má dost energie na to, aby rozvalila železobetonovou stavbu a dost vysokou teplotu na to, aby v ní spálila vše, co se dá. Vpravo od nás lanovka občas vyplivla skupinku turistů. Turisté nasedali do terénních náklaďáků s budkami na lidi místo korby a my jsme přemítali, zda máme ušetřit ještě 33000 lir za osobu za autobus, nebo jestli nám už stačí těch 35000 ušetřených za lanovku. Dříve vedla lanovka dále, po jedné z erupcí však již nebyla obnovena a zůstaly z ní jen rezaté stožáry, trčící ze škváry. Místo ní teď jezdí autobusy. Ty končí ještě o 400 metrů výše a posledních 400 metrů se musí jít pěšky, ovšem s průvodcem - a zlí jazykové tvrdí, že ani tak se nedostanete na místo, odkud by bylo vidět do kráteru. Takže jsme se nakonec otočili a vydali se zpátky. Cestou jsme postupně odkládali větrovky a flísky a na parkovišti bylo už zase juchů vedro k padnutí. Ke konci sestupu jsme si zkrátili cestu pod stožáry lanovky. Škvára tady byla obzvlášť jemná a chůze po ní byla podobná chůzi po sněhu: dlouhé a široké kroky-skoky a sklouznutí po patě.

Doporučuji stavit se na spodní stanici lanovky, mají tam pár zajímavých fotek z erupce, při které láva došla až k Rifugio Sapienza.

Z Etny jsme odjeli přímo na jih, na Nicolosi, cestou jsme se zase dostali mezi lesíky, které ale byly střídány poměrně čerstvými lávovými poli. Občas z lávy vyčnívaly zdi nebo střechy zasypaných domů, občas se kolem silnice stavěly nové budovy, což neodbytně vyvolávalo otázky týkající se návratnosti investic.

A pak už jsme byli dole, Etna za námi, ale pořád jsme míjeli lomy na lávový kámen, používaný jako stavební materiál. Poslední z nich jsem zaregistroval někde u Catanie.