Sicilie - Zingara

Nedá se přece jen jezdit od města k městu, od památky k památce. Je třeba si taky trochu protáhnout nohy. A proto se, když už jsme v západním cípu Sicilie, podíváme pořádně na mapu a hele, tady na tom výběžku je něco zeleně orámováno a u toho je napsáno Reserva Naturale dello Zingaro. Mapa ukazuje silnici kolem celého výběžku, takže se podíváme i na tu silnici, která je označená jako "pěkné okolí". Jedeme od západu, takže tady, kousek před Castellammare, odbočíme na sever na Cala Bianca. To je lidí! A těch aut podél silnice! Pravda, jsou tu nějaké pláže, hezká věž na skále, ale Zingara je ještě o kus dál. A pak už najednou končí asfalt a auta jsou tu už zase a na konci je parkoviště a před ním závora a divoce gestikulující muž. Že prý je plno. Tak se vmáčkneme do mezery po straně, vezmeme vodu a batohy, u budky za parkovištěm kupodivu neplatíme vstupné ale naopak dostaneme jednoduchou mapku a jdeme. Napřed tunelem, který je dost široký i pro auto a stojí v něm pomalované kočáry, a potom už jen po pěšině. První zastávka je v domku, kde jsou k vidění různé předměty z proutí a návody jak z proutí vyrábět. Pořádají se tu i kurzy.

A pak dál po pěšině, vlevo hory porostlé křovím (nejvyšší má přes 900m), vpravo skály a pod nimi moře, modré jako na v katalogu cestovky. Cesta se kroutí nahoru dolů a zavede nás k domku přilepenému ke skále. V něm nám družný Ital nabídne k pití vodu, kterou sem dovážejí na hřbetech koní, vyptává se, odkud jsme, a nakonec nás požádá, abychom mu na kus papíru napsali, jak se česky řekne děkuji a prosím. Má to tam už v několika řečech, taky maďarsky a holandsky. Jdeme ještě kousek dál a pak nás už udolává vedro a tak slézáme k moři a do moře. A není to ledasjaké moře: ani Ionské jako na východě, ani Středozemní jako na jihu, ale nefalšované moře Tyrhénské. Pláží je tu poskrovnu a ty, ke kterým se dá dojít, jsou malé, oblázkové a obložené lidmi. Zůstáváme kousek stranou a do vody jdeme po zatraceně ostrých skalách. Když oschneme, slunce už se pomalu blíží k hřebeni a tak značnou část zpáteční cesty jdeme ve stínu. Kolik že jsme ušli? Ani se neptejte, hanebně málo. A sever poloostrova San Vito jsme neviděli. Nebýt tak vyměklí, mohli jsme si vyrazit i na hřeben a třebas i přes noc. Laskavý čtenář má zajisté možnost být lepší.