Sicilie - Segesta

Tak jsme se přiblížili přes neschůdné pohoří a nekonečné pralesy k usměvavým údolím segestským a spatřili jsme, jak pružní psi honí lesní zvěř.
Mika Waltari, Tajemný Etrusk

V našem případě tomu bylo zase jinak. Snad to bylo tím, že jsme do Segesty přibyli od severu, od Castellammare, a ne od východu jako Turms, snad to bylo tím, že rychlá jízda po dálnici nám zamlžila zrak a otupila schopnost vnímat... a nebo jsme se prostě spletli asi tak o dva a půl tisíce let. Na okolních kopcích se místo pralesa rozkládaly přinejlepším olivové háje a zřejmě také pole žlutých melounů, které v okolních vesnicích prodávali ve velkém přímo z náklaďáků, a místo lovících aristokratů nás na prašném a hrbolatém parkovišti uvítal muž, rozdávající letáky zvoucí do nějaké pizzerie a zjevně očekávající nějaký obolus za to, že nám ukázal místo k zaparkování.

Slunce právě zalezlo za kopec a připravilo mne tak o fotografický požitek z "dolce ora", nejkrásnější chvíle dne, kdy šikmé paprsky zapadajícího slunce obarví celý svět do zlatoruda a měkké světlo dá vyniknout detailům. Chrám v Segestě je zřejmě třeba fotografovat ráno.

Čtrnáct sloupů na každé straně a šest vpředu a vzadu, na nich kladí, trojúhelníkové štíty, a všechno to konečně jednou vypadá věrohodně, včetně podstavy, ale alespoň jedno malé lešení si památková správa neodpustila. Podstava je pod úrovní terénu a kolem chrámu je tedy příkop. Chrám nebyl nikdy dokončen, to mu však nijak neubírá na působivosti.

Vlastní město Segesta, založené asi dvanáct set let před naším letopočtem Elymy, se rozkládalo na kopci jihovýchodně od chrámu. Jeho obyvatelé přejali řeckou kulturu, přesto však většinou stranili Kartagincům, kteří jim byli oporou při potyčkách se sousedy. Když v roce 409 př.n.l. Kartago tak zle zatočilo se Selinunte, Segesta se stala spojencem Kartaga. Na začátku První punské války projevili segesťané opět neomylnou politickou prozíravost, zmasakrovali kartaginskou posádku a přihlásili se k Římu, který se jim odvděčil udělením významných výsad.

Dnes už z města mnoho nezbylo. Turistům se ukazuje místní divadlo, my jsme však o něj byli ochuzeni, protože v divadle se večer hrálo a tak bylo už od pěti odpoledne nepřístupné. Po zkušenostech z Taorminy a Syrakus se ale dá předpokládat, že jeviště bylo pokryté dřevěným podiem a stupně divadla lavicemi pro diváky. Tak jsem si prohlédl alespoň odhalenou část městské hradby, údajně i s bránou, ale fantazie mi nějak vypověděla službu a já viděl jen hromádky naskládaného kamení. Ještě tedy jeden pohled na chrám umístěný v malebné krajině a pak už zpátky na dálnici, zády k místu, kde po dva tisíce let stálo město a prožilo si své období prosperity, boje s Řeky i kartaginskou a římskou nadvládu, aby pak nakonec bylo zničeno Saracény. Pýcha, touha po slávě a po majetku, bolest a zmar, krev, rozlévající se ve stínu tvoření a krásy, ve stínu díla těch, kteří se snažili povznést lidského ducha. Nebo je to zase jinak?