---

Tenerife

II. Národní park Canadas, města na severním pobřeží a pláž Teresitas

Příklad paralelního zapojení myček

Pondělí - den průzkumný. Uklízečky odmetly z terasy vodu, která tam přes noc napršela, nebe však hrozilo dalším přídělem. Nasedli jsme do auta a vydali jsme se opět směrem na jih, velmi brzy jsme ale opustili dálnici a zamířili do hor. Minuli jsme Guímar, silnice začala stoupat prudčeji.

Svahy Cumbre Dorsal nad Guímarem

Svah nad námi se halil do mraků, na přední sklo občas padlo pár kapek. Ve stejné výšce jako byl spodní okraj mraků začínal kolem silnice borový porost. Skupinky stromů šplhaly vzhůru po sopečných svazích ke hřebení Cumbre Dorsal, kde vytvářely skutečný les. A ne ledajaký. Kanárská borovice má krásnou korunu ve tvaru kužele a velmi dlouhé jehličí, které na zemi tvoří souvislý silný koberec.

Mlha skončila těsně pod hřebenem, asi tak v sedmnácti stech metrech nadmořské výšky.

Severní pobřeží u Orotavy a Pico de Teide

A už tu byla silnice 824, vedoucí z La Laguny vzhůru po hřebeni až k mohutnému kráteru, národnímu parku Canadas. Na obě strany z ní vedou odbočky na vyhlídky s parkovišti. Na jihu jsme viděli sluncem ozářenou hladinu mraků, přimykajících se z této strany k ostrovu, na severu pak hluboko pod sebou hustě zastavěné svahy a pobřeží u Orotavy.

Silnice stoupala, les řídnul a pak se nám otevřel výhled na Pico de Teide a na observatoře na Montana El Cabezon (2398m).

Observatoře na Montaňa Cabezon a Pico de Teide

Chtěli jsme si je prohlédnout z větší blízkosti, ale nepustili nás k nim. Skupiny budov jsou tam dvě - observatoř astronomická a meteorologická stanice, jedna z nich však je dokonce oploceným vojenským objektem. Foukal chladivý vítr. Sjeli jsme tedy dolů do kráteru a pokračovali jsme v cestě po jediné silnici vedoucí napříč. Okolo silnice se střídala neutěšená krajina s více neutěšenou krajinou. Planiny pokryté pemzou, lávová pole s hromadami tmavých porézních balvanů,

Národní park Caňadas

silnice se proplétala prohlubněmi se zcela neschůdným povrchem. Na některých balvanech se leskly kusy černého sopečného skla. Suchou vegetaci bylo možné spatřit jen občas. Silnice stále mírně soupala až ke spodní stanici lanovky. Parkoviště nebylo zaplněné, možná hlavně proto, že lanovka pro silný vítr nejezdila. Cedule hlásala teplotu na horní stanici jeden stupeň nad nulou a vítr 100km/h. Pokračovali jsme proto až k na parkoviště u Roques de García, populární skupiny skal v jihozápadní části kráteru.

Roques de García

Pico de Teide od Roques de García

Většina turistů se spokojí jen s krátkou vycházkou k prvním skalám, cvakne si klasický pohled na Teide přes kamenný "kyj" a vrátí se k autu, takže dále bývá lidí jen málo. Pěšina vedla podél skal, posléze zahnula doleva a sestoupila na planinu.

Roques de García

Skály okolo vypadaly, jako by byly poskládány z připálených obřích piškotů. Vegetace zde bylo jen velmi málo, pár kaktusů a suchých keříků. Z květů pověstných hadinců zbývaly jen holé obrané kostry. Obešli jsme osamělou skálu čnící z planiny jako katedrála a za chvíli už jsme stoupali k silnici v místě zvaném Azulejos, kde jsou kameny i písek zbarvené do modra.

Když jsme minuli Boca Tauce, byli jsme už na druhém okraji kráteru.

Azulejos

Než se silnice vrhla na západ dolů k moři, čekalo nás ještě parkoviště s mužem, nabízejícím místní víno, likér a med. Vše zaručeně podle starých rodinných - tedy guančských - receptů. Račte ochutnat, určitě pak neodoláte.

Projeli jsme ospalé městečko Santiago del Teide, které dosud nevypadalo, že by bylo výrazně postiženo turistickým ruchem, a stočili jsme se na severovýchod k Icod de los Vinos. Silnice zde byly rozbité a cesta ubíhala pomalu. Krajina zde působila v porovnání s jihozápadním pobřežím ostrova daleko obvyklejším dojmem, hlavně proto, že zde bylo daleko více zeleně.

Západní svahy ostrova	Pico de Teide a Pico Viejo	Zástavba u Icod de los Viňos

Hustá zástavba města Icod de los Vinos se plazí od moře vzhůru k úbočí centrální kaldery.

Nejstarší dračinec ostrova v Icod de los Viňos

Největší zajímavostí je zde úctyhodný starý dračinec, rostoucí v zahradě poblíž kostela. Zahrada už bohužel byla zavřená, takže jsme k němu nemohli dojít.

Icod de los Viňos

Náhradou nám byly úžasné staré fikusy i jiné staré stromy kolem kostela.

V Icod jsme se zdrželi jen chvíli, chtěli jsme dnes ještě navštívit Puerto de la Cruz, staré město na severním pobřeží. O vlnolamy a nábřeží se zde tříštily obrovské vlny a vítr zanášel tříšť až na pobřežní kolonádu. Minuli jsme starou kapli San Telmo, v krámku vedle jsme si koupili čerstvé teplé vafle se šlehačkou, ořechy a čokoládou a potom jsme do soumraku bloudili uličkami, nahlíželi do obchůdků políčených na koupěchtivé turisty a prohlíželi jsme si domy, o kterých průvodce tvrdil, že jsou v typickém kanárském slohu.

Nábřeží v Puerto de la Cruz	Kaple San Telmo, Puerto de la Cruz	Casa Iriarte, Puerto de la Cruz

Již dříve jsem četl o úžasných východech slunce, pozorovaných z vrcholku Pico del Teide.

Starý přístav v Puerto de la Cruz

Trojúhelníkový stín hory se přitom prý promítá až na vzdálenost 50km do moře a je tak prý nejdelším stínem pozorovatelným na Zemi. No, trochu se mi tato informace nezdála, připomnělo mi to různé nejvyšší skalní stěny a největší vodopády, kterých je také několik a to "nej" u nich platí jen za určitých podmínek zvolených tak, aby vyřadily konkurenci.

Na naše poměry dost přerostlý fikus v Santa Cruz

Bez ohledu na superlativy jsme se nakonec rozhodli romantický noční výstup na Teide podniknout. Protože jsme se doslechli, že přístup na vrcholek je možný jen na základě povolení, vedly naše první kroky do Santa Cruz, do kanceláří správy národního parku (najdete ji poblíž náměstí Espana v ulici Emilio Calzadilla 5, zvonek u domovních dveří je docela nenápadný). Povolení jsme dostali bez problémů a zdarma, paní úřednice si nás zapsala do velké knihy a přestože jsme říkali, že tam chceme na východ slunce, napsala k nám čas 9.00-11.00. Povolení je možné získat i pokud se zúčastníte organizovaného zájezdu některé z místních cestovek nebo máte rezervované místo na Refugio Altavista. Kontroloři přijíždějí na své stanoviště první lanovkou v 9 hodin ráno, předtím nemá kdo povolení kontrolovat.

Kostel San Francisco v Santa Cruz de Tenerife

Santa Cruz není tak atraktivní město jako Puerto de la Cruz. Ulice několikaposchoďových domů nalepených jeden na druhý tak jak je známe z našich měst, úřady, banky, obchody, pobřežní několikaproudá silnice a za ní parkoviště, nákladní přístav, skladiště, dále na jih pak smradlavá rafinerie.

Umělá pláž Teresitas severovýchodně od Santa Cruz

Chtěli jsme si prohlédnout jednu banku, o které průvodce tvrdil, že má pozoruhodnou dvoranu, byla však zavřená a vypadalo to že už dlouho a na dlouho. No nic, tak tedy alespoň kostel Sv. Františka a vzrostlé fikusy před soudní budovou a pak popojet kousek po pobřeží na severovýchod, abychom se alespoň jednou smočili v moři. Tam je totiž asi nejznámější pláž ostrova, Teresitas. Je tvořena žlutým pískem navezeným sem ze Sahary a po celé délce chráněna vlnolamem z balvanů, takže moře u ní je vždy klidné a příboj nesplachuje úzkoprofilový písek.

Bylo pod mrakem, pláž zela prázdnotou a koupalo se zde jen velmi málo lidí. Odplavali jsme si své povinné ("Kde jste byli? Na Kanárech? A... cože? Že jste se vůbec nekoupali?" - Uznáte přeci, že takhle by to nešlo.), oschli jsme a dojeli zpátky do hotelu přebalit se a najíst a ve dvě odpoledne jsme vyráželi na vytoužený výlet.

---