Le Cinque Terre
(4.-11.6.2011)
Portofino a San Fruttuoso
9.6.2011
 |
| Porto Venere |
Bylo opět chladno a foukal studený vítr. Na obloze se honily mraky, často mezi nimi svítilo slunce. Vyjeli jsme někdy před dvanáctou autem na sever po okreskách. Silnice se vesele kroutila, údolí vedoucí k moři byla stále širší a mělčí a před Sestri Levante slezla silnice na pobřeží a už tam zůstala. Od té doby jsme projížděli souvislou zástavbou, kde nebýt cedulí nebylo moc poznat, kde které město končí a jiné začíná. V Rapallu se podél silnice objevovaly honosné vily, pak přišla úzká pobřežní silnice se zákazy zastavení a přijeli jsme do Portofina. Jediné parkoviště tu byl drahý parkovací dům. K přístavu to bylo jen pár kroků. Jedna strana byla lemována úzkými vysokými domy jako v Porto Venere, jen restaurace tu byly dražší a obchůdky pro bohatší klientelu. V přístavu kotvila šedesátimetrová jachta, která dokázala polovinu domů zakrýt.
 |
| Porto Venere |
Chtěli jsme jet lodí ke klášteru San Fruttuoso, ale v přístavu nám řekli, že dnes nic nejezdí. Vydali jsme se tedy pěšky. Stoupalo se nehezkým úzkým vlhkým a zarostlým údolím po schodech vzhůru, prošlo se kolem několika domů,
 |
| výhled z cesty k San Fruttuoso |
které vypadaly jako vesnice, ale nejspíš patřily k Portofinu, a za chvíli začala nejhezčí část cesty, téměř po vrstevnici vedený chodník mezi stromy a keři, vysoko nad mořem, pod velkými piniemi. Došli jsme k Base Zero (kdoví, co to bylo, našli jsme jen ruiny domku) a pak jsme padali dolů lesem ke klášteru, většinou cikcak, občas se schody, tedy spíše prahy zadržujícími zeminu před sesutím. Kousek od kláštera jsme minuli betonovou plošinku hrdě nazvanou heliport a to už jsme byli skoro dole.
 |
| San Fruttuoso |
Ve IV. století se vydali mniši Giustino a Procopio z Tarragony na cesty, aby našli ostatky sv. Fruttuosa, arcibiskupa z Bragy. Kousek od Portofina přepadla mnichy bouře a Giustinovi se zjevil anděl, který mu přislíbil, že je dovede do bezpečí. Mělo to však háček: Mniši museli v úzké zátoce, kam je anděl dovedl, přemoci draka a postavit tam kostel. A ten se stal základem budoucího kláštera.
 |
| San Fruttuoso |
Ve shluku budov na břehu malé zátoky zabírá hlavní místo románský klášter z X. století s kostelem, který se částečně sesul někdy v roce 1915 a byl proto zkrácen. Věž kostela je zřetelně nakloněná, stejně jako jižní zeď. A zdálo se nám, že i přední stěna kláštera s okny obrácenými k zálivu se vybouluje ven. Opodál na vyvýšeném místě stojí čtverhranná několikapatrová věž, kterou tu nechal postavit generál Andrea Doria – od XIII. století se rodina Doriů podílela na stavbách v areálu kláštera. A pak tu je bokem přilepená budova restaurace, kiosek, za klášterem obytný domek a další restaurace a jedna či dvě budovy na příchodu od heliportu. Klášter byl zavřený, stejně tak kostel a restaurace a o shlédnutí sochy Krista umístěné v zátoce patnáct metrů pod hladinou jsme ani neuvažovali.
 |
| San Fruttuoso |
Když jsme přicházeli dolů, viděli jsme odplouvat naplněnou výletní loď. Chlapík v Portofinu kecal. Bylo nám to ale houby platné, protože pro ten den byla stejně poslední. Kromě nás tu bylo jen pár lidí. Dali jsme si kolu a seděli jsme v malém baru. V zálivu se na vlnách houpala jedna loď s nápisem taxi, takový ten člun, co vypadá jako nafukovací, s přívěsným motorem. Za chvíli si ji jeden z chlapíků přitáhl, skočil na ni, nastartoval a odvázal. Ostatní - asi 5 lidí - se zatím stáhli k molu a když k nim chlapík připlul, s určitými potížemi se nalodili a loď vyrazila na otevřené moře. Když tak mizela mezi vlnami, zvažovali jsme, zda bychom radši byli na ní než abychom šlapali zpátky stejnou cestou. Nu což. Zvedli jsme se a šli jsme zpátky, odkud jsme přišli. Vylezli jsme k Base 0 a užili si večerní procházku pod piniemi. Těsně před Portofinem jsme na cestě potkali bachyni se čtyřmi prasátky, skupinka se spokojeně pásla na cestě, bachyně přešla nevšímavě kolem nás a tak jsme si dodali odvahy, obešli prasátka a šťastně dorazili do města. Ještě jednou jsme mrkli na přístav a někdy po půl osmé jsme vyjeli směr Bonassola. Tentokrát jsme to vzali po dálnici, sjeli jsme v Corrodanu a platili jsme 4.60E.
10.6.2011
 |
| Bonassola |
Den před odjezdem jsme věnovali lenošení. Snídali jsme u dřevěného stolu na terásce pod domem, svítilo slunce a byl pěkný výhled. Potom jsme se vypravili dolů do Bonassoly, chtěli jsme projít tunelem do Levanta, tunel ale byl zavřený (všední dny zavřeno kvůli probíhajícím pracím).
 |
| na pláži v Levantu |
Posadili jsme se tedy na pláž a pak jsme popojeli vlakem do Levanta. Chvíli jsme se potulovali po městě, v bistru jsme něco málo pojedli a pak jsme se rozložili na pláž (šedý písek, jemnější než v Bonassole). Vlny se zalamovaly, o kousek dál na ně číhalo stádo surfařů v neoprenech, sluníčko svítilo a foukal svěží vítr. Pak jsme nakoupili zásobu vína, pesta a nějaký ten sýr, zašli jsme se podívat ještě jednou na kostel, prošli jsme celou promenádou k severu a na konci jsme našli značenou cestu do Bonassoly. Začínala schody, ale pak šla docela pěkným svahem s keři, byl z ní výhled na Levanto. Vyšli jsme na hřeben u pizzerie a pak už to byl jen kousek do domečku. Večer přišel pan domácí a až do setmění jsme povídali.
cestopisy
travels in pictures
