Le Cinque Terre
(4.-11.6.2011)
Porto Venere - a konečně Cinque Terre
7.6.2011
 |
| Cinque Terre |
Přestože večer byla obloha skoro čistá, ráno nás vzbudil déšť a bylo jasné, že z výletu vlakem a z pěší túry v Cinque Terre mnoho nebude. Když déšť neustával, rozhodli jsme se vyjet autem do La Spezie. V zásobě místních letáků a mapek jsme ale nenašli nic, kvůli čemu by se vyplatilo tam jezdit, a tak jsme nakonec cíl upřesnili na Porto Venere. Sjeli jsme do Levanta a sledovali šipky na La Spezii. Silnice k mému překvapení vedla přes Cinque Terre, byla úzká a kroucená, ale zas na ní nebyl velký provoz. Cestou jsme několikrát stavěli a fotili městečka na pobřeží, terasovité vinice, po kterých vedly jednokolejné lanovky na svážení hroznů. Lanovku tvořily tři spojené vozíčky, na prvním sedačka pro řidiče a spalovací motor pohánějící ozubená kola, která zapadala do zubů na spodní straně kolejnice. Velice nestabilně a s ohledem na děsivý sklon svahů i nebezpečně vyhlížející vehikl.
 |  |  |
| zubačka na svážení hroznů... | ...a její kolej | Le Grazie |
Sjeli jsme do La Spezie. Dominantním prvkem města je vojenský přístav s šedě natřenými loděmi. Hned na začátku města jsme uhnuli ostře doprava podle zdi vojenského prostoru na Porto Venere. Cestou jsme se stavili v Le Grazie - měli jsme dojem, že jsme o něm něco četli, ale nevěděli jsme, co. Kromě přístavu, opuštěné promenády a jednoho kostela jsme na nic pozoruhodného nenarazili. Dojeli jsme do Porto Venere, které je průjezné po okružní jednosměrce. Na příjezdu jsou po stranách silnice parkovací místa za 1.25E na hodinu, dole u vody a na odjezdu za 1.75.
 |  |  |
| Porto Venere | Porto Venere | kostel San Pietro v Porto Venere |
 |
| v kostele San Pietro |
Podél přístavu stojí řada několikaposchoďových, velmi úzkých a vysokých domů. Prý byly takhle postavené v dobách Janovské republiky z obranných důvodů - jeden nalepený na druhý, v přízemí bez oken, kamenné a založené na skále, původně přímo na břehu: dnešní promenáda byla dosypána až později. Když se projde podél nich, na skalnatém výběžku stojí pruhovaný kostel sv.Petra, částečně románský s gotickou částí dokončenou v polovině XIII. století.
 |
| Porto Venere |
Kostel má dveře s bronzovými soškami svatých a uvnitř je ve výklenku socha sv.Petra, před kterou hoří spousta svíček. Od kostela je výhled na skalnaté pobřeží na sever k Cinque Terre, na výše položenou pevnost a na město s druhým kostelem. Poblíž je také jeskyně, které pro zvýšení turistického ruchu říkají Byronova. Je to nezajímavý páchnoucí převis téměř na úrovni vody.
Trojlodní kostel sv.Lorenza je větší a méně navštěvovaný. Byl postavený v první čtvrtině XII. století. Pruhovaná je jen část portálu, uvnitř nás zaujaly bílé konzoly na portálové zdi nesoucí lampy. Od kostela jsme sešli uličkami starého města a v začínajícím dešti jsme došli k autu. Než jsme dojeli do La Spezie, déšť zhoustl v pěkný slejvák.
 |  |  |
| kostel San Lorenzo, Porto Venere | kostel San Lorenzo, Porto Venere | Porto Venere |
8.6.2011
Venku bylo zataženo a vypadalo to na déšť, nakonec jsme se ale rozhodli uskutečnit plánovaný výlet do Cinque Terre. Sjeli jsme autem do Bonassoly, zaparkovali na parkovišti na bývalé trati (severní konec je bezplatný a když dorazíte brzo, najde se tam i místo) a než se naplno spustil slejvák spojený s bouřkou, podařilo se nám doběhnout na nádraží. Lístky se koupit nedaly. Oba automaty byly rozbité a přestože kdosi v devět rozsvítil v pokladně, zůstalo zamčeno. Navíc vlak jel z jiné koleje, než bylo psáno, takže všichni o překot zdrhali na druhý perón když už vlak brzdil do stanice. Za celou dobu jízdy do Riomaggiore - 6 stanic a skoro půl hodiny - se průvodčí neukázal a tak jsme bez lístku i vystoupili. Celou dobu jel vlak v tunelu a vyjížděl jen na chvilku ve stanicích (a to ještě často byla stanice z poloviny v tunelu).
 |  |  |
| kostel San Giovanni Battista, Riomaggiore | kostel San Giovanni Battista, Riomaggiore | Riomaggiore |
 |
| Cesta lásky |
V Riomaggiore se ze stanice šlo poměrně dlouhým tunelem, kde byly stěny obložené všemožnými zbytky kachliček. Koupili jsme po 5E lístky na pobřežní cestu a ujistili jsme se, že mezi Manarolou a Vernazzou je skutečně zavřená. O náhradní cestě paní v informacích odmítla vypovídat. Vydali jsme se hlavní ulicí vzhůru, kromě úzkých domů (oblíbená charakteristika použitá tištěnými materiály pro většinu obydlí v této oblasti je "pitoreskní", v angličtině ovšem "malebný").
 |
| Riomaggiore |
Když nám to už přišlo fádní, otočili jsme se a vraceli se severnější ulicí kolem kostela sv. Jana Křtitele (opět pěkná rozeta), veřejných výtahů (skleněný rozestavěný) a obecního úřadu (děsivé malby na fasádě) na začátek Cesty lásky, kilometrové promenády do Manaroly. Promenáda byla široká, dlážděná, s lavičkami, z nichž každá byla pojmenovaná po nějakém umělci nebo bohovi, o kterém si tvůrci mysleli, že má něco společného s láskou. Svahy byly zajištěné sítěmi, část promenády byla krytá. Návštěvníci vše, co se dalo, ověsili zámečky. Asi za 20 minut jsme došli do Manaroly.
 |  |  |
| Manarola | Manarola | kostel San Lorenzo, Manarola |
 |
| Manarola |
 |
| tam nahoře je Volastra |
V Manarole jsme k moři nešli, vydali jsme se hlavní ulicí nahoru, pod kanálky vedoucími napříč ulicí hučela voda v hloubce několika metrů. Později mi došlo, že jdeme po betonovém krytu starého potoka. Manarola už není taková, jak byla postavena. I tady jsme našli románský kostelík s rozetou. Ulice nás dovedla na parkoviště a odtud vedla značená cesta do Volastry, ležící asi 380m nad hladinou moře. Stoupalo se nekompromisně většinou po schodech mezi vinicemi a olivovými háji, šli jsme asi hodinu.
 |  |  |
| Nostra Signora della Salute, Volastra | Nostra Signora della Salute, Volastra | Manarola |
 |
| cesta vinicemi do Corniglie |
 |
| Corniglia |
Ve Volastře jsme se naobědvali z našich zásob u kostelíka p. Marie a pak nás cesta vedla po zídkách vinicemi, prakticky pořád po vrstevnici. Byl to pro mne dnes nejhezčí úsek cesty. Došli jsme k nějakým domkům a dál jsme šli sice také s minimálními změnami výšky, ale vinice vystřídal lesík a křoviska. Leckde bylo poznat, že dříve tu byly také umělé terásky a olivové háje. Opět jsme šli asi hodinu. Cestu zakončil sešup do Corniglie, městečka, které neleží přímo na břehu, ale o něco výš. A zase jeden kostel s parádní rozetou, malebné domky a uzounké uličky a káva v malé kavárničce, ze které jsme narychlo utíkali, abychom stihli vlak. Nádraží bylo sice hned vedle, ale muselo se k němu po nekonečných cihlových cikcak schodech, pak podle perónu k budově a zase zpátky po perónu, na jiné nástupiště... ještě, že vlak jel o pár minut později.
Tak jsme dojeli do Vernazzy, odkud už měla být pobřežní cesta otevřená. Ve Vernazze byla sposta lidí. S davem jsme došli k přístavu, vedle kterého stál kostel a směrem k moři stará pevnost z věží. Samozřejmě jsem musel nahoru, byl odtud pěkný rozhled. Také se trochu potrhaly mraky a občas vysvitlo slunko.
Vernazza:
 |
| Monterosso |
Z Vernazzy jsme tedy šli po "modré" cestě. Lístky nikdo nekontroloval a cesta sama měla hodně daleko do milenecké dálnice. Napřed jsme stoupali prudce nahoru, samé schody, pak se pěšina vlnila lesem a vinicemi úbočím, asi 150m nad hučícím příbojem. Leckde se protijdoucí nemohli vyhnout, tak byla pěšina úzká. Byly z ní hezké výhledy na pobřeží hlavně k jihu. Do Monterossa jsme šli snad dvě hodiny, sestoupali jsme poslední schody, prošli po betonovém chodníku přilepeném ke skále a byli jsme ve starém městě. Prošli jsme do nové části a usedli na lavičku nad pláží, abychom vyčkali odjezdu vlaku. Ve vodě bylo jen pár lidí a kolem nás defilovali většinou důchodci.
cestopisy
travels in pictures
