Cestopisy

> Cestopisy > Okolo východního Turecka > Trabzon a klášter Sümela

OKOLO VÝCHODNÍHO TURECKA 2009 - kapitola 4.

Trabzon a klášter Sümela

Silnice se mezi Sinopem a Samsunem nedrží pobřeží, ale zvláště zpočátku se kroutí po zarostlých kopcích. Až krátce před Samsunem začíná širší a přímější silnice, pobřeží se vyrovnává a hory ustupují od břehu. Kde to terénní podmínky umožňují, je nová zástavba. Pět až osm pater vysoké obytné domy s lodžiemi, na kterých jsou občas vestavěné krby. Nezbytné mešity s roztodivnými minarety nezvyklých tvarů i barev.

klášter Sümela

Za Samsunem jsme jeli až do Trabzonu po široké čtyřproudovce. Rychlost byla omezena na 90, přesto cesta docela ubývala. Krajina vypadala jinak, než jsem si černomořské pobřeží představoval. Kamenité pobřeží, pak silnice a pak prakticky souvislá zástavba, za ní pole a pak už se zvedaly hory, jejichž úbočí byla hustě porostlá stromy a keři. Tam, kde pevnina vybíhala do moře, silnice si zkrátila cestu tunelem nebo se vyšplhala vzhůru a překonávala kopce průkopy a údolí náspy. Zdá se, že Turci neradi staví mosty. Raději udělají skrz horu průkop a vytěženou horninou zasypou údolí za ní. Projížděli jsme i místem, kde se do cesty silnici postavil meandr řeky. Projektanti nechali pro řeku prokopat cestu ostrohem a meandr prostě zčásti zasypali, aby silnice vedla přímo. Rozměry náspu i průkopu byly přitom v řádu desítek metrů. Bohužel silnice neumožňovala zastavit a pořádně si tuhle stavební neomalenost prohlédnout a zdokumentovat.

strop jeskynní kaple v klášteře Sümela

Se soumrakem jsme dorazili do Trabzonu, velkého města na břehu Černého moře. Provoz v jeho ulicích byl skoro stejně divoký jako v Istanbulu, nakonec se nám ale podařilo dorazit na Atatürkovo náměstí a najít placené parkoviště.

Průvodce mluví o možnosti ubytovat se v kapucínském klášteře Svaté Marie. Podařilo se nám jej najít, nic ale nenasvědčovalo tomu, že by fungoval jako ubytovací zařízení. Vrátili jsme se tedy na náměstí a najali jsme maličký, ale čistý třílůžkový pokoj (90 lir za noc) v hotelu Nur.

fresky v klášteře Sümela

Ráno bylo v Trabzonu polojasno a my jsme vyrazili na jihovýchod, dál od pobřeží. Jak jsme pokračovali údolím proti proudu řeky Maçka do hor, oblačnosti přibývalo a ochlazovalo se. U vesnice Maçka jsme zahnuli do bočního údolí Altindere. Mraky ležely nízko a zakrývaly strmé svahy hor. Rybí restaurace s vlastními sádkami na druhém břehu potoka byla opuštěná, počasí nelákalo k posezení. Silnička začala stoupat v serpentinách, minula vodopád, šplhala dál mezi stromy – a pak najednou končila na parkovišti. Dál pokračovala lesní cesta a najednou tu bylo schodiště, kamenné zdi a neuvěřitelná budova kláštera Sümela přilepená pod převisem doprostřed skalní stěny.

kaple pod převisem - zdy bývala uložena zázračná ikona

Zaplatili jsme vstupné a prošli jsme kolem strážnice do areálu. Ocitli jsme se na překvapivě velkém nádvoří, ohraničeném směrem do údolí budovami konventu a v terasách klesajícím k dalším budovám chráněným převisem. Konvent byl pro veřejnost uzavřen a tak jsme po schodech sestoupili na nižší terasu, ke kapli vytvořené uzavřením skalního výklenku zdí. Kaple byla zevnitř i zvenčí zdobena freskami s výjevy z Kristova života. Fresky v jeskyni byly značně poničené, kam se dalo dosáhnout rukou byly vyškrábané obličeje zobrazených postav, leckde zcela chyběla omítka nesoucí malbu. Vandalové se za těch devadesát let, co byla stavba bez údržby, stačili podepsat i na takhle odlehlém místě.

klášter Sümela

Podle legendy byl klášter založen mnichem Kryštofem z Trapezuntu, aby se stal úkrytem pro zázračnou ikonu Panny Marie, namalovanou evangelistou svatým Lukášem. Původně byla prý ikona uložena v Athénách a odtud ve IV. století odvezena do Pontu a uložena právě v jeskynní kapli. Říká se, že když byli mniši nuceni v roce 1923 klášter opustit, ikonu ukryli a jeden z nich se pro ni po letech vrátil. Mniši uprchlí z Pontu založili nový klášter Panagia Soumela v Makedonii a ikona je uložena v něm. Tolik pověsti.

klášter Sümela

Oficiální údaje říkají, že klášter byl založen roku 386 císařem Theodosiem I. a od té doby byl několikrát poničen a obnoven. Budova konventu dostala nynější podobu v polovině XIX. století. Po odsunu řeckého obyvatelstva z Turecka v roce 1923 byl klášter opuštěn a ponechán svému osudu. Až v posledních letech se zde provádějí rekonstrukce a klášter je prvořadou turistickou atrakcí oblasti.

Prošli jsme vše, kam nám bylo umožněno vejít, pořád ale jsme neviděli klášter zvenčí. Poodjeli jsme tedy na parkovišťátko u vyhlídky a notnou chvíli jsme tam čekali, než se roztrhly mraky válející se po svazích a odhalily na pár přízračných okamžiků klášterní budovu.

A jsme zas zpátky v Trabzonu.

trabzonská Ayasofya - Hagia Sophia

Na západním konci města, na rovném travnatém plácku s výhledem na pobřeží, stojí byzantský chrám Hagia Sophia. Tohle místo muselo přitahovat lidi odpradávna a Byzantinci jistě nebyli prvními, kdo na tomhle místě stavěl.

interiér kostela

V době, kdy se Manuel I. pustil v první polovině XIII. století do stavby kostela, mělo za sebou město už historii dlouhou dva tisíce let – tolik uplynulo od doby, kdy se tu obchodníci z Mílétu rozhodli usadit a dali základ zdejší prosperitě. Samotný chrám však svému účelu nesloužil dlouho – už dvě století po dokončení byl přeměněn na mešitu. To se stalo poté, co se král David vzdal vládci Osmanské říše Mehmedu II., když zesláblé trebizondské království již nemělo sílu se bránit. O pár století později sloužil chrám světským účelům a po roce 1923, kdy na základě smlouvy z Lausanne připadl Trabzon Turecku a řecké obyvatelstvo bylo vystěhováno, už se zdálo, že se jeho dny chýlí ke konci. V 60. letech XX. století však byl chrám částečně opraven a dnes je nejnavštěvovanější památkou ve městě.

Poslední večeře

Reliéfy na jižním portálu značně poznamenal zub času, poškození omítek nesoucích fresky uvnitř lze přičíst zanedbané údržbě i zanícené snaze zahladit rouhačské malby jinověrců. Průvodce RG nadšeně popisuje krásu fresek a scény, které zobrazují, mně se však nedostávalo dost fantazie na to, abych v poničených fragmentech viděl to, co autor textu. U staveb obranného charakteru se dokážu srovnat s tím, že byly dobyty či opuštěny, chátrající stavby duchovní na mne však působí skličujícím dojmem – a to bez ohledu na to, které náboženství jim dalo vzniknout. Možná v tom vidím kulturní úpadek lidstva, kdy už nejsme schopni vážit si umu a úsilí těch, kdo tyto hodnoty vytvořili. V Turecku jsem nabyl dojmu, že to, co vzniklo před příchodem turkomanských kmenů nebo činností jiných národů, je v podstatě nezajímá a nestojí za to plýtvat na zachování těchto hodnot úsilím a penězi. Je to pro ně cizí kultura, nežádoucí, protože jim připomíná nedávnou historii, se kterou se ještě nevyrovnali. A to jsem ještě netušil, co uvidím na další cestě.

Trabzon

Vzpomínám si, že jsem jako kluk našel u babičky ve skříni pohádku O bílém kosu, kde se mladíci vydávali zachránit krásnou princeznu vězněnou zlým černokněžníkem. Místo, kde se děj odehrával, se jmenovalo Trebizon. Vzpomněl jsem si na tu dávno ztracenou knížečku, když jsem při plánování cesty narazil na jméno tohohle města a četl jsem o obratné politice trebizondských králů, kteří k udržení klidu a míru se sousedy využívali i sňatků svých dcer s okolními vládci. Teď se kruh uzavřel. Chodil jsem po Trabzonu, princezny a království však už dávno zmizely spolu s bohatstvím a zůstalo provinční turecké město se svažitými ulicemi plnými aut, spěchajícími lidmi, bistry s kebabem a pytli lískových oříšků před krámky.

trabzonský bazar

Zdejší bazar neměl podobu turistické atrakce jako v Istanbulu – také si nevzpomínám, že bychom tu nějaké západní turisty zahlédli. Prodávaly se tu látky a oděvy (zahlédl jsem i plavky potištěné charakteristickým motivem listu indického konopí), kuchyňské potřeby a široký sortiment plechového nádobí.

Bylo tu výrazně větší procento žen v šátcích než v Istanbulu, ale nevzpomínám si, že bych tu viděl nějaké zcela zahalené. Stará kamenná dlažba ulice se střídala s nestylovou betonovou zámkovou dlažbou. Uličky bazaru nás dovedly k mešitě Çarşı Camii, vevnitř světlé, vzdušné a barevně přezdobené. Pokrok sem už dorazil: časy modliteb tu byly dány věřícím na vědomost na digitální tabuli spolu s aktuálním datem, časem a teplotou vzduchu. Zamířili jsme do kopce a uličky lemované krámky nás dovedly ke kostelu Sv. Anny, tedy ke Küçük Ayvasil kilisesi. V těsném sousedství novodobých domů vypadá šedá kamenná hmota s malými okny a prejzovou střechou poněkud nepatřičně. Rádi bychom se podívali, jak vypadá kostel z IX. století zevnitř, leč ošklivé plechové dveře byly zamčené. Z reliéfu nade dveřmi jsem již nedokázal vyčíst, co zobrazuje. Vlevo lidská postava se zdviženou pravou rukou a – že by se štítem? – vpravo nějaké vodorovně členěné objekty… No, zkuste to z fotky odhadnout sami.

kostel Sv. Anny - Küçük Ayvasil kilisesi

Kousek nad kostelíkem jsme zahnuli doprava, na západ, chtěli jsme vidět nejstarší část města, Ortahisar. Právě on je oním mílétským Trapezem (pokud se vám zdá, že se jménem města zacházím příliš volně, pak vězte, že Trapezus, Trapezunt, Trebizond, Trabzon jsou názvy stejného místa v různých dobách), stolovým návrším vybíhajícím mezi dvěma údolími k moři. Dnes je tato část města hustě zastavěná domy v různých stadiích zchátralosti a starobylý chrám Panayia Chrisokefalos, dnes Ortahisar camii, nemá dost prostoru, který by mu dal vyniknout. Historii Ortahisaru připomínají hradby, stále ještě obklopující značnou část výběžku. Rokle na východní straně je stále ještě zaplněná zástavbou a zelení, v západním údolí probíhá rozsáhlá asanace. Staré polorozpadlé domky mizí a místo nich tu vzniká velkoryse řešený park s umělými jezírky a amfiteátrem.


před...	...a po	Yeni Cuma Camii (st.Eugenius)

Na zpáteční cestě do hotelu jsme zašli ještě kousek cesty do kopce k bývalému kostelu Sv. Eugenia.

mešita Iskender paşa, za ní hotel Nur (ten uzounký zelený rohák)

Od obsazení Trabzonu Osmany sloužícímu jako mešita jménem Yeni Cuma. K byzantské stavbě přibyl minaret, jinak se mnoho nezměnilo, dovnitř se lidé chodí klanět stejnému bohu jako dřív, jen to dělají jinak. Slunce už stálo nízko nad obzorem a na lavičce před kostelem-mešitou se sedělo dobře.

A zpátky v hotelu. Otevírám okno našeho pokojíčku a dívám se dolů na náměstí Atatürk Alani. Tak tohle jsme nestihli. Přímo pod nosem máme mešitu Iskender paşa ze začátku XVI. století a ani jsme si ji nezašli prohlédnout. Však ono toho bylo víc. O kopec Boztepe a klášter Theokephastos jsme se alespoň pokusili, ale napoprvé jsme neuspěli a napodruhé chyběla energie a čas… Docela si dovedu představit, že bych na téhle cestě Tureckem strávil půl roku a pořád by bylo co objevovat.