Cestopisy

> Cestopisy > Okolo východního Turecka > Přes Kars tam, kde stávalo město Ani

OKOLO VÝCHODNÍHO TURECKA 2009 - kapitola 6.

Přes Kars tam, kde stávalo město Ani

Z údolí Oltu jsme odbočili ještě jednou. Silnice vytrvale stoupala, občas jsme projížděli vesnice, čím výše, tím chudší. Okolo silnice (a leckde i po silnici samé) se potulovaly krávy a spásaly vegetaci, které přibývalo. Už se nedržela jen na dně údolí, ale vyrážela po stráních vzhůru. Pak se objevily borovice a najednou bylo všude kolem zeleno. Dosáhli jsme konce stoupání (2070m) – ani se nedá říct průsmyku, protože za ním silnice neklesala - a před námi se otevřela nedohledná náhorní rovina zelená travou.

na náhorní rovině

Na svazích hor zvedajících se na jižním obzoru ještě ležely zbytky sněhu. Teplota klesla z 28 stupňů dole v údolí na 11 a dalo se do deště. Náhorní rovina byla osídlená jen řídce, stavby, které jsme míjeli, sloužily často armádě. Vesničky tu byly tvořené kamennými domky s plochými střechami porostlými vegetací, ale i tak leckde nechyběly satelitní antény. Plání jsme jeli asi 20 kilometrů a pak silnice sklouzla do mělkého údolíčka, kterým protékal potok. Znovu se objevily borovice, kamenné domky, stany kočovných pastevců.

kamenná obydlí

Klesli jsme ještě o pár metrů na další planinu a po ní jsme dojeli do Karsu, nevzhledného města s děsivě rozbitými ulicemi. Ubrečené počasí mu krásy taky nepřidalo. Našli jsme jeden z hotelů doporučovaných průvodcem a tady se naplno projevilo, jak rychle publikace tohoto typu zastarávají. Recepce byla kdysi honosná, teď už bylo její vybavení poněkud unavené. S pokoji to bylo ještě horší. Prostorné, s vlastním příslušenstvím, ale ušmudlané, dveře odřené a futra koupelny byla prohnilá. Levný hotel pro dělníky. Povlečení však bylo čisté, i když zaprané, a navíc bylo už pozdě, venku pršelo, byli jsme unavení a nechtělo se nám kvůli jedné noci bloudit po neznámém městě a hledat něco jiného. Jak se ukázalo když jsme vyrazili pěšky hledat restauraci, město mělo i o něco úpravnější část, kde se nám podařilo najít slušné místo, kde jsme dostali dobře najíst.


absurdní silnice k Ani...	...a místo, kde končí: vesnice Odžakli

Přestože naproti hotelu byla tančírna, noc byla klidná a ani ráno nepřineslo žádné překvapení. Zaplatili jsme a vydali jsme se hledat informační kancelář nebo museum. Průvodce totiž tvrdil, že ke vstupu do zřícenin města Ani na arménských hranicích je třeba mít povolení a předem zakoupenou vstupenku. Nic z toho se nepotvrdilo. Když jsme konečně informační kancelář našli, dověděli jsme se, že nic nepotřebujeme a můžeme klidně jet.

hradby starého Ani

Ani leží necelých 50km na východ od Karsu. Jede se tam nezáživnou rovinou po široké čtyřproudovce, na které však není žádný provoz. Na téhle cestě totiž nejsou žádná větší sídla a čtyřproudovka náhle končí před vesnicí Ocakli, skupinou nízkých domků, a mění se v cestu kvalitou odpovídající více místu, kterým vede. A za vesnicí se silnici postaví do cesty mohutné hradby s mohutnými baštami. Zaparkovali jsme pod hradbami a nahrnuly se k nám děti nabízející ke koupi kvítí natrhané vedle na louce a lahve s vodou.

kostel Spasitele

Koupili jsme si vstupenky a Lví branou, nazvanou tak podle na ní připevněného reliéfu, jsme vstoupili do starobylého hlavního města Arménského království. Abych si však přestavil, jak město vypadalo před tisíci lety, když tu žilo přes sto tisíc obyvatel a město bylo na vrcholu slávy, na to má fantazie nestačila. Ovšem i tehdy už mělo za sebou tak pět tisíc let existence, leželo na křižovatce obchodních cest a svým významem a bohatstvím soupeřilo s Bagdádem a Cařihradem. Úpadek začal s příchodem Seldžuků v polovině XI. století.

zříceniny Ani

Ti město dobyli a zmasakrovali arménské obyvatelstvo. Po nich se zde střídali vládci snad ze všech kmenů a národů, které žily v sousedství – napřed Kurdové, za královny Tamary přišli Gruzínci a vrátili město Arménům, na čas tu byli Mongolové, Turci, Peršané. Ke konci XVI. století se Ani stalo součástí Osmanské říše, obydlené bylo ještě v polovině XVII. století, pak ale byl kraj ležící v neklidném pohraničí Osmanské říše a Íránu opuštěn a město upadlo do zapomnění. A tak před námi teď ležela planina zvlněná zarostlými zbytky zdí, ze které občas nepřirozeně vystupovala chátrající církevní stavba. Na vzdáleném konci areálu se zvedal pahorek se zbytky pevnosti. A dál na východ, za hlubokou hraniční roklí, začínalo předhůří arménských hor. Honily se po nich mraky a občas k nám dolehlo zahřmění.

kostel sv.Řehoře - Tigran Honents - byl nepřístupný a jako jediný se opravoval

Vydali jsme se do sluncem rozpálené pláně, pomalu jsme se se vlekli pěšinou mezi nízkými zídkami, která byla kdysi živou ulicí mezi domy, a mířili jsme k prvnímu kostelu.

katedrála v Ani

Z kostela Spasitele stojí jen polovina, druhou půlku někdo odsekl a rozdrtil pěstí tak, že z ní zbyla jen suť. Stalo se tak v roce 1957, 922 let poté, co byl kostel postaven, aby hostil úlomek Kristova kříže, a oním ničitelem byl boží posel, blesk. Ale konstrukce kostela byla narušená již předtím. Když se v roce 1921 na základě Karsské dohody stala zdejší provincie součástí Turecka, dostala armáda rozkaz smést památky v Ani z povrchu země. Přestože velitel odmítl rozkaz vyplnit, je zřejmé, že mnohé z toho, co předtím za čtvrt století archeologové petrohradské Akademie věd odhalili, nenávratně zmizelo a některé prameny uvádějí, že město, ležící ve vojenském prostoru, sloužilo za cíl při armádních cvičeních.

mešita Menuçehir

Do kostela sv. Řehoře, známého pod jménem Tigran Honents podle mecenáše, který jeho stavbu financoval, jsme se nedostali – probíhaly v něm opravy a přístup k němu nebyl dovolen. Pokračovali jsme tedy k další skupince budov, které z dálky při zběžném pohledu připomínaly – s prominutím – nádražní budovu a kotelnu s komínem.

v katedrále

Dojem vzniká snadno díky tomu, že katedrála (dokončená r. 1001) má zvenčí prostý obdélníkový půdorys a chybí jí centrální věř s kopulí. Kopule se zřítila již na počátku XIV. století v důsledku zemětřesení. Další zemětřesení připravilo katedrálu o zbytek věže a poslední, v roce 1988, způsobilo propadnutí části stropu a rozpadání zdí. Navzdory chybějící věži a části klenby je uvnitř přítmí. Pohled, který u země zakopne o železa suplující části sloupů, hladce stoupá vzhůru po pečlivě opracovaných kamenných sloupech až ke klenbě uzavírající se vysoko nad hlavou. Z vnitřní výzdoby se nic nezachovalo – pokud byly ve východní apsidě někdy nějaké fresky, byly zabíleny.

starý most přes htraniční řeku

Pár kroků je to od katedrály k onomu „komínu“, ve skutečnosti osmibokému minaretu mešity Menuçehir. Vědci se dosud nedokázali dohodnout, kdy a kdo mešitu postavil ani zda to vždy byla mešita, to však nic nemění na tom, že se pro nás tahle budova stala příjemným místem k odpočinku. Okny shlížejícími na strž řeky Akhurian (tak se jmenuje z východního břehu, ze západního jí říkají Arpa) profukoval osvěžující vítr. Nad hlavou jsme měli strop zdobený dvoubarevnými ornamenty, v každé sekci jinými.

Ani, pohled z návrší citadely

Vydal jsem se podívat na citadelu. Kromě zříceného zdiva jsem nic pozoruhodného nenašel, byl však odtud pěkný výhled na celý areál Ani rozkládající se na výběžku chráněném roklemi a na severu uzavřeném hradbami. Dál na jih, na hraně nad kolmou skalní stěnou, bylo vidět zřícený kostel v Kizkale. To už ale bylo mimo areál, kam je povolen přístup návštěvníkům. Vrátil jsem se tedy na sever, kde na mne čekaly další kostely.

Ani

Stěny malého kostela sv. Řehoře jsou u země rozpadlé, část je dokonce nahrazena železnou traverzou. Kostel je osmiboký, niky se po obvodě střídají s okénky. Uvnitř pak je šest apsid, kdysi podle tureckého zvyku nabílených. Z kostela sv. Apoštolů toho mnoho nezbylo. Původně měl obdélníkový půdorys a uvnitř čtyři apsidy uspořádané do čtyřlístku, zachovala se však jen velmi malá část. Opravy uskutečněné ruskými archeology na přelomu XIX. a XX. století byly později tureckou armádou zničeny. I tak si lze z kleneb a výzdoby zachovalé předsíně udělat představu o výstavnosti tohoto kostela.

Minul jsem zbytky paláce a byl jsem zpátky u hradeb. Z vedra a několikahodinového procházení areálem na mne padla únava a z opuštěnosti a pokročilého rozkladu místa sklíčenost. Rozloučil jsem se se seldžuckým lvem z reliéfu na hlavní bráně a nasedl do auta.


kostel sv.Řehoře	kostel sv.Řehoře	kostel sv.Řehoře

kostel sv.Apoštolů	kostel sv.Apoštolů	zbytky paláce

Beşkilise

Cestou z Ani jsme zastavili pocestnému. Měl batoh, nestopoval, nám ale přišlo, že šlapat 40km fádní rovinou musí být nuda. Vyprávěl nám o své cestě. Vyšel ze Sofie a – většinou po svých – dorazil až sem. Vyprávěl, že býval správcem v horském středisku v Alpách, mimo jiné vylezl dříve také na pár zajímavých hor a teď, když je v důchodu, tráví léto na cestách a sám se pěšky toulá po světě. Naše cesty se rozcházely na křižovatce před Karsem, mířil opačným směrem než my.

Beşkilise

Odbočili jsme na Iğdır, podél arménských hranic na jihovýchod. Chtěli jsme se podívat ještě na některý z mnoha arménských kostelíků roztroušených v krajině a jeden z nich měl být nedaleko vesnice Digor, kam jsme po pětadvaceti kilometrech dorazili. Ptali jsme se na cestu k Beşkilise, jasnou odpověď ale bylo obtížné dostat, jeden podnikavec nám nabízel, že nám k cestě zprostředkuje taxík a průvodce. Nakonec jsme z něj přece jen dostali alespoň základní instrukce. Vrátili jsme se 3,5 km zpátky směrem na Kars a tam jsme odbočili doleva na nezpevněnou cestu k pemzovému lomu.

Beşkilise

Byla ve velmi špatném stavu, rozježděná od náklaďáků, tak jsme auto nechali vedle cesty a pokračovali dál pěšky. Viditelnost nebyla velká, vzduch byl plný vody a v oparu se ztrácela i oblaka. Na jihovýchodě měl ale jeden z oblaků nějak nesprávný tvar. Zadíval jsem se pozorněji. Pod bělavým trojúhelníkem s okousaným spodním okrajem se nejasně rýsoval tmavší, široce rozkročený stín. Díval jsem se na sněhovou čepici Araratu, hory, která se svými rozměry zcela vymykala měřítku okolní krajiny. Tak snad ji zítra uvidíme lépe zblízka.

Beşkilise

V lomu nám dělníci ukázali další směr a brzy jsme došli na kraj strže vedoucí k říčce Digor Çay. Našli jsme místo, kde se dala strž nejsnáze přejít a narazili jsme na vrstevnicovou stezku vedoucí po hraně rokle proti proudu Digoru. Asi po čtvrthodině jsme došli ke zbytkům jednoho kostela a od něj už to bylo asi dvě stě metrů k tomu správnému. Místo bylo velice působivé. Voněla tu mateřídouška, pod námi tekla na dně rokle řeka a nad ní, na samé hraně srázu, stál přilepený kruhový kostelík s arménskými nápisy ve slepých obloucích. Nad ním se zvedala další skalní stěna. Idyla… kdyby kostelík nebyl v žalostném stavu, pobořený, podkopaný, počmáraný vandaly. Mehmet a Mustafa a řada dalších nelitovali námahy, aby se vyšplhali zvěčnit až k věžičce kostela. Podobně přizdobené byly i vnitřní stěny, při zemi byla omítka omlácena a pod ní i nosné zdivo.

Ararat

Při zpáteční cestě se dělníci v lomu pochlubili svými nálezy: při skrývce našli opracovaný kámen, snad část dalšího kostela, a několik lidských lebek. Měli je schované v díře v zemi v igelitce a potřebovali rozsoudit, jak se správně nasadí spodní čelist. Jak byly lebky staré? Kdo ví. Tenhle kraj zažil koncem XIX. a začátkem XX. století kruté časy. V té době odtud zmizel jeden národ, který tu žil odnepaměti – a turecká vláda se od té doby snaží, aby se na něj zapomnělo.

padaly kroupy

K autu jsme došli současně s místním staříkem, odhadovali jsme ho na pastevce. Kam že jedeme? Ukázali jsme k vesnici Digor. A jestli bychom ho nesvezli. Usadil se na předním sedadle. Vyjel jsem na silnici, šlápl na plyn a takřka současně začal stařík divoce gestikulovat a drmolit. Přibrzdil jsem, zastavil, stařík mávl na pozdrav a zmizel do svahu směrem ke kamenné chýši. Svezli jsme ho tak tři stovky metrů.

bahnitá voda se hrne na silnici

Pokračovali jsme dál do bouřky, která se kolem nás motala celý den. Před křižovatkou se silnicí 080 jsme ji dohnali. Na úpatí červených dun kolem silnice ležely hromady ledových krup, po polích se k silnici valily proudy vody, bahno rychle zaplnilo mělký příkop a vtrhlo na silnici. Odehrálo se to v pár vteřinách.

závěje ledových krup

Rezavá hladina kolem auta začala stoupat, olízla prahy. Zvedl jsem podvozek, jak jen to hydraulika dovolovala, a podařilo se nám před stoupající hladinou ujet. I dál se leckde voda dostala na silnici, kolem tloukly blesky a v tomhle nečase jsme jeli přes 20km. Před Küllükem bouřka ustala, ale jak jsme se blížili k Iğdıru, bylo jasné, že jedeme do další. Na okamžik probleskly mezi mraky svahy Araratu. Za Iğdırem byla silnice ve výstavbě s nezpevněným povrchem a strhla se průtrž mračen s kroupami. Silnice pod proudy bahnité vody splynula s okolím, viditelnost se snížila na pár metrů, jel jsem krokem a když jsem ve stoupání uviděl auto na plácku vedle silnice, zastavil jsem vedle něj. Déšť nepolevoval. Kolem nás projel pomalu náklaďák. Místní to musí znát, řekl jsem si a pověsil se za něj. Skutečně nás dovedl bezpečně do průsmyku Çilli Geçidi (2010m). V průsmyku bouřka jako když utne. K městu Doğubeyazit jsme sjížděli po suché silnici.