Cestopisy

Jordánsko 2019

Wadi Rum

Poslední snídani ve Wadi Musa jsme si domluvili na šestou hodinu a pak jsme spěchali do Wadi Rum, kde jsme měli domluvenou dvoudenní cestu (dva dny a dvě noci, s plnou penzí) pouští. 42km po King`s Highway, dalších 42 po široké Desert Highway a pak 32km po místní silnici. Kousek. Minuli jsme nádraží Wadi Rum s osamělou parní lokomotivou, odbočili doprava a pak už tu bylo návštěvní středisko před Wadi Rum. Tam nám úředník orazítkoval výtisky Jordan passu (za vstup do pouště se platí) a když jsme mu řekli, že máme domluvené ubytování a vůz u místní agentury, propustil nás dál. Jinak bychom mohli využít nabídky agentů, kteří tu čekali na méně připravené cestovatele. V poušti nejsou cesty, jezdí se po písku a s obyčejným autem se tam nesmí. Pokud přijedete s vlastním teréňákem, musíte mít místního průvodce. Takže nejsnazší je najmout si auto s řidičem – nebo velblouda.

Rum village

Rum Village uzavírá pruh pouště mezi dvěma horami. Je to plocha zastavěná přízemními domky s plochými střechami, hrbolatými nedlážděnými ulicemi a nemalebnými zákoutími se odloženými nepotřebnými věcmi. Kancelář Wadi Rum Stillness – nízký arabský domek - jsme našli podle GPS . Její majitel velmi dobře komunikuje a vybavil nás předem potřebnými informacemi.

Siq al Khazali

Popili jsme s ním nabídnutý čaj, vyslechli instrukce, zaplatili jsme hotově 120JD za osobu, auto se zavazadly jsme nechali před kanceláří a jen s nezbytnými věcmi jsme se vyšplhali na korbu Toyoty Land Cruiser z roku 1982. Řidič (rozkrájejte mne, jeho jméno si nepamatuji – slyšeli jsme je jednou v kanceláři a pak už jsme je z nikoho nedostali) uměl slušně anglicky, byl přátelský, slušně vařil… prostě pohoda. To jsme se ale dověděli až později. Výlet do pouště začal u místního obchůdku, kde řidič doplnil zásoby cigaret. Přibrali jsme cestou ještě dvě Francouzky, které měly zpoždění. A pak domky skončily a kola Toyoty zvedala oblaka písku.

Jeden ze skalních mostů (Khor al Ajram)

Wadi Rum je písečná pláň, po které jsou rozházena strmá skaliska z různě zbarveného, různě tvrdého a různě zerodovaného pískovce. Místy vystupuje na povrch podkladní tvrdá hornina – něco tmavě šedého. Beduíni, místní obyvatelé, kteří také provozují zdejší cestovní agentury, mají v poušti vytipováno několik zajímavých objektů a vozí turisty od jednoho k druhému. Těží z popularity filmu Lawrence z Arabie, který se zde točil. Přestože skutečný Lawrence tu zřejmě nikdy nebyl, je tu Lawrencům dům, Lawrencův pramen… Tím jsme začínali. Toyota zastavila u jedné skály, řidič nám ukázal, kam máme jít a my jsme se škrábali do svahu k puklině ve skále, na jejímž dně bylo trochu vody a kolem níž rostlo několik keřů a smokvoň. Nic velkého, ale dovedu si představit, že to dokázalo poutníkům v nouzi zachránit život. Nebyli jsme u pramene sami – jako ostatně u žádné z atrakcí. Vždy se sešlo několik vozů různého stáří a značek, některé s poznávací značkou, jiné bez. V poušti se to nijak nebere. Auta se sem vozí od bohatého souseda Saudské Arabie, jako se k nám vozí z Německa. Teréňáky mají často vojenský původ.

Kamenná houba

Druhá zastávka se jmenovala Duna. Byli jsme vysazeni u skalního hřebínku vyrůstajícího z písku, vylezli jsme na něj, přešli pár desítek metrů a ocitli jsme se u naváté hory písku, po kterém jsme vesele klouzali dolů k autu.

Al Khazali Siq bylo zajímavější místo. Uzounká štěrbina ve skalách, na jejímž dně, skryté před sluncem, byly tůně s vodou. Na stěnách u vchodu byly vytesané různé obrazce a nápisy, nabatejské a arabské. Problémem bylo množství návštěvníků, bylo obtížné se vyhnout, protože kaňon byl slepý a všichni se vraceli stejnou cestou.

Skála-kuře a koráby pouště

Potom přišel na řadu malý skalní most (ve Wadi Rum je jich několik, nejzajímavější je zřejmě Burdah, který jsme ale neviděli – musí se k němu šplhat a nevešel se do programu) a po něm onen Lawrencův dům, tři částečně rozvalené stěny z přitesaných kamenů přilehlé ke skalnímu bloku. Nabatejský původ: karavanní stanice, žádný Lawrence. Skála Houba – prostě tak vypadá. Tenká noha, široký vršek. U ní nám ve stínu průvodce uvařil oběd. Rozprostřel na písek velký koberec, který vozil na střeše Toyoty, na něj položil čtyři matrace, na ohni uvařil zeleninovou omáčku. Hummus, saláty, arabský chleba, studené pití (které nám bylo ostatně k dispozici po celý den).

Večer v poušti

Po obědě už byl program kratší – další, tentokrát velký skalní oblouk, další soutěska, širší, s několika keři, průchozí. Na jejím konci nás čekalo auto a řidič nám nabízel svezení na snowboardu na písečném svahu. Kdosi z jiného auta to tam zkoušel, ale vypadalo to, že to jde ztěžka. Neměli jsme zájem a tak se řidič svezl alespoň sám: vylezl nahoru, sedl na snowboard a huííí dolů. No, a pak už byl čas na sunset point. K turistickému folkloru patří sledovat, jak slunce zalézá za obzor, paprsky zbarvené prachem v ovzduší. Proto průvodci vyhledávají místa s přímým výhledem na horizont. Mnohem zajímavější je ale to, co kreslí stíny vlevo a vpravo a jak se barví skály za vašimi zády.

Kemp Wadi Rum Stillness

V zemi pečená večeře

Po západu Slunce se stmívá rychle. Do kempu jsme dorazili už za šera. Kemp byl stranou ostatních, byl v něm klid a kromě nás, Francouzek, kuchaře Alího a řidiče už nikdo další. Čtyři ze šesti stanů tak zůstaly prázdné. I společenský stan – jídelna – vypadal hodně předimenzovaně a ve zděném domku se sprchami a splachovacimi toaletami (voda se dováží v cisterně, odpad jde …nejspíš do písku) byla otevřena jen jedna polovina. Řidič rozdělal oheň na táborovém plácku a my jsme se usadili na lavičky okolo. Už se ochladilo a sálající teplo ohně bylo příjemné. Přiblížil se čas večeře. Řidič s Alím rozhrabali hromadu písku, odhodili koberec skrývající plechové víko a z jámy v zemi vytáhli drátěnou konstrukci s pánvemi plnými pečených dobrot. K tomu zelenina, arabský chléb chobz a chlazené nápoje.

Ráno nás Toyota odvezla na křižovatku před Rum Village, kde na nás čekal Salim se třemi velbloudy. Pod jeho dohledem jsme nasedli, na hrušky sedla pověsili brašny s foťáky… a rázem si uvědomili, že to nebude procházka růžovým sadem. Velbloudi se zvedli, Salim nasedl na třetího a zamířil do pouště. Naši dva velbloudi šli na provazech za ním, vedle sebe. Hodně blízko vedle sebe, takže vnitřní nohy se nám dřely o sousedního velblouda. Slunce stoupalo vzhůru a začínalo připalovat, sedla se houpala, krajina kolem nás pomalu plynula. Po půlhodině jsem zjistil, že se nohy dají přehodit křížem přes krk před sedlem, za dvacet minut jsem zjistil, že to zas tak pohodlné není, a když už jsem nevěděl, jak si sednout, Salim zastavil a ukázal nahoru do svahu: pramen. Anglicky neuměl, my zase arabsky, a tak byla konverzace velmi prostá. Pramen byl podobný včerejšímu. Cestou k němu jsme si protáhli nohy, napili jsme se a pokračovali dál. Do oběda jsme urazili tři asi pětikilometrové úseky – k prameni, od něj k Chicken rock (což je dvojnohá skála i s vejcem) a pak do stínu hory, kde na nás čekala Toyota s obědem: dušená rýže s masem, saláty, chobz, pití co hrdlo ráčí. Po obědě jsme absolvovali jeden delší úsek, končící u dnešního „sunset pointu“ – písečné duny s výhledem na obzor. Tam nás vyzvedl řidič a odvezl do kempu na večeři. Dnes jsme tam byli sami jen s kuchařem a průvodcem.

Večer u ohně

Večer se protáhl. Seděli jsme u ohně a řidič nám vyprávěl, jak dělal ochranku jednoho z členů královské rodiny a létal po celém světě, aby se nakonec vrátil do rodné pouště. Vyprávěl o životě v poušti, o tom, že každý musí mít zbraň a přidal notnou dávku rad, jak v poušti najít zakopané zlato uloupené dávným karavanám (podle do skály vytesaného reliéfu … to víte, že zrovna vám to vyslepičím) a jak je možné vyzrát na džiny, kteří zlato hlídají (tuhle radu si taky nechám pro sebe). S těmi, kdo se radami neřídí, to dopadne bledě – pořádný výprask, končící trvalou deformací obličeje, je to nejmenší, co vás může od džina potkat. A zná někoho takového? Osobně ne, ale jeho přítel mu vyprávěl… I když se vám podaří džina přelstít a skálu otevřít, není radno si zlato brát – skála se totiž zavře a uvězní vás na sto let. Džin také láká poutníky na oheň - vidíte v dálce oheň, zamíříte k němu a když už jste blízko, oheň zmizí. To se našemu průvodci i stalo. Také jednou s tátou zkoušel vykopat zlato, ale džin je zahnal. Nad hlavami zářící milion hvězd Mléčné dráhy, ticho a praskající oheň našeptávaly, že to všechno je možné a bylo snadné si představit džina v podobě ohnivého blesku letícího vzhůru po skále.