Jordánsko 2019
Humayima, Karak a přes wadi Mujib do Umm Ar Rasas
|
Na nádraží Wadi Rum |
Ráno jsme vstávali v 6 a po snídani nás průvodce odvezl k našemu autu. Cestou z Rum Village jsme se stavili na nádraží prohlédnout si parní lokomotivu stojící s vychladlým kotlem na lehce zavátých kolejích . Právě projížděl směrem na sever osobní vlak – vagon vojáků, dva otevřené s turisty a ještě dva osobní. Trať vede souběžně s Desert Highway z Ammanu přes Maan do Akaby a je důležitou spojnicí pro přepravu hnojiv a potaše do přístavu v Akabě.
|
Humayima, vykopávky římského města |
Najeli jsme na Desert Highway a zamířili na sever. Dnes nás čekal jeden z nejdelších přesunů našeho výletu – 280km do Karaku. Cestou jsme měli plánovánou jen jednu zastávku, hned po několika kilometrech po připojení na Desert Highway. Za vesnicí Al Humaymah jsme odbočili doleva a asi po osmi kilometrech dorazili k nízkému domku uprostřed pouště. Domek byl návštěvním střediskem archeologického naleziště Humayma a byl právě v rekonstrukci. Expozice byly snesené, po objektu se pohybovali dělníci. Správce byl zjevně rád, že někdo – asi po dlouhé době – dorazil. Uvítal nás, prohodil pár slov o historii a nechal nás odejít a plahočit se ve vedru pouští mezi zídkami, které byly kdysi domy nabatejského města. Po Nabatejcích přišli Římané, Byzantinci a osadníci raných islámských kultur – a pak bylo město opuštěno. Potíží byla voda, která se sem přiváděla několik kilometrů z hor. Byli jsme málo důslední a tak jsme nedošli až k nejzajímavějším objektům a zbytkům akvaduktu.
|
Silnice zvaná Desert Highway |
Skalnaté kopce kolem silnice brzy zmizely a zůstala jen suchá, prašná rovina. Občas se vedle silnice objevil nepochopitelně zelený pruh obdělávané půdy, občas bistro v podobě stanu se zaparkovaným velbloudem. Silnice byla často v přestavbě a provoz byl sveden do jednoho směru. Projeli jsme Maan a v Jurfu odbočili na Al Tafile, kde jsme se opět připojili na King`s Highway. Krajina zde byla kopcovitá, hustěji osídlená, vlhčí a obdělávaná – i když teď byla pole sklizená, barvou se příliš nelišila od pouště a o jejich využití svědčily jen brázdy od pluhů.
|
Karak (Krak des Moabites) |
Odpoledne jsme dorazili do Karaku. Na konci skalního ostrohu obsazeného městem se vypínají zříceniny mohutného hradu Krak des Moabites vystavěného v polovině XII. století na místě starověké pevnosti. Kopec byl osídlen již tisíc let před n.l. a zdejší osídlení zmiňuje i Bible. Na konci XII. století muslimové hrad dobyli. Později přešel do držení mamlúků, kteří jej přestavěli. Někteří z křižáků se nevrátili zpět do Evropy a usadili se na protějším kopci, kde se křesťanská komunita udržela po další století. Koncem XIX. století došlo ke sporům s muslimy a část obyvatelstva odešla na sever, kde znovu osídlili Madabu – a při hloubení základů pro své domy odhalili slavné byzantské mozaiky.
|
Karak - podzemní chodby hradu |
Prohlíželi a fotili jsme si hrad z Ifranj, z druhé strany wadi al Karak a tady jsme se poprvé (a naposled) za této cesty stali středem pozornosti místních dětí. Rozhodně ale neměli snahu žebrat, spíš se přišli podívat na exotické návštěvníky a nabídnuté dárky a sladkosti odmítly. Hrad je veřejnosti přístupný za mírné vstupné. Zachovaly se zde zříceniny paláců, kostela a hospodářských stavení, opevnění s rozsáhlými geleriemi a hlavně dlouhé a rozsáhlé podzemní chodby.
|
Karak |
Se zavřením hradu se městečko vyprázdnilo – odjely autobusy a z ulic zmizeli turisté. Nikdo sem nejezdí na noc a to také vysvětluje, proč jsem před cestou v této lokalitě hledal nocleh dost obtížně. Hotýlek před hradem byl zavřený a my jsme šli bydlet do „hotelu“, který byl ve skutečnosti zašlým třípokojovým bytem v boční ulici. I večeře v restauraci se nedala kvalitou (na rozdíl od ceny) srovnat s tím, co jsme měli jinde. Ráno nám bytná přinesla ke snídani velmi dobý falafel, hummus a chobz (arabský chleba), uvařili jsme si k němu čaj a vyrazili dál na sever. Čekalo nás 200km do Jerashe (Džaraš).
|
Horní konec wadi Mujib |
Cesta vedla opět obydlenou krajinou. Před Dhibanem jsme překonali wadi Mujib, které je považovaný za jordánský Grand Canyon. Tady nahoře je údolí asi 5km široké a tři čtvrtě kilometru hluboké a je nutno sjet na jeho dno a pak se opět vyšplhat na protější okraj. Silnice na to potřebuje asi 16km. V serpentinách klesá na dno údolí, mine pole, na kterých se nám podařilo rozpoznat rajčata, překoná říčku po hrázi přehrady a pak přijdou další serpentiny.
|
Umm Ar Rasas - dva kostely |
Níže po proudu se údolí zužuje, voda si razí cestu skalním masivem a k Mrtvému moři ústí několikametrovou průrvou. Není divu, že když tady zaprší, dole jde o život.
|
Čtrnáctimetrová stylitská věž |
Ve městě Dhiban jsme odbočili na východ, abychom se podívali na památku zapsanou na seznamu Unesco. Tou je bývalý římský tábor Umm ar Rasas, na jehož okraji stojí zbytky kláštera a úzká čtverhranná věž. Ta nemá schody a usuzuje se proto, že sloužila stylitům, kteří na jejím vrcholku bez spojení se světem žili a rozjímali. Římský tábor je na první pohled nepřehledná hromada zříceného kamení, ze kterého tu a tam vykukují zachované oblouky a kusy zdí.
|
Mozaiky v kostele sv.Štěpána |
Archeologové zde budou mít ještě zatraceně hodně práce. Okolo tábora je situace poněkud přehlednější, byla zde odhalena řada byzantských kostelů s podlahami zdobenými mozaikami. V řadě objektů byly díry do země a pohled do nich dával tušit rozsáhlejší prostory – zásobárny nebo nádrže na vodu? Hlavní atrakcí areálu je kromě stylitské věže kostel svatého Štěpána. Z kostela samého zbyly jen části zdí, zachovaly se ale lány mozaiek, z nichž některé představovaly znaky měst tehdy známého světa. Nad mozaikami jsou vybudované železné prosklené lávky pro návštěvníky. Těch tu mnoho nebylo – a z toho mála polovina byli Češi.
pokračování poznámek: Džaraš