Patagonie 2001-2

Isla Navarino

Čtyři lodě kormidlovaly tímto Hádovým podsvětím, stíny mezi stíny, jako Charónův člun na vodách Styxu. Z dálky zářily zasněžené vrcholky kopců a vítr od nich za nocí přinášel ledové závany. Kolem se neukázala ani živá duše a přece se zde skrývaly lidské domovy, protože za nocí zářily v temnotě po březích plápolající ohně, takže Magellan nazval tuto zemi "terra de fuego", Ohňovou zemí...
...Teprve z mnoha pozdějších líčení pochopíme, proč Magellanův průliv platil ještě po staletí za postrach všech mořeplavců. Zde vždycky "fouká severák ze všech čtyř světových stran", nikdy zde není možno proplout klidně, za slunečné pohody. (Stefan Zweig, Magellan)

střechy Punta Arenas

I dnes, 28.prosince 2001, stejně jako v říjnu 1520, žene vítr mračna přes šedé vody průlivu. Dešťové kapky bubnují na plechové střechy domků Punta Arenas, pak se na chvíli mraky roztrhnou a vysvitne slunce. Pravoúhlá síť ulic je přehledná a přestože jsem věděl, že město má okolo sto tisíc obyvatel, jeho velikost mě překvapila. Centrum okolo Plaza de Armas (hlavní náměstí ve všech městech, která jsme během svého výletu navštívili, se jmenují Plaza de Armas) je ale malé a najdou se v něm všechny úřady, kanceláře a obchody a ulice jsou zde asfaltované. Na prohlídku města dnes nemáme čas, musíme doplnit zásoby a odpoledne nám letí letadlo na ostrov Navarino. Hipermerkado Abu Gosh na hlavní ulici je příjemným překvapením, rozdíl v sortimentu mezi ním a tím, na co jsme zvyklí z Čech, je daleko menší, než jsme očekávali. Instantní těstoviny a polévky, konzervy, výběr uzenin a sýrů, skvělé ovocné džusy. A slušné místní pivo Austral. Ceny jsou mírně vyšší než u nás. Po nákupu zbývá čas na oběd v místním fast foodu. Dávám si chacarero, velký hamburger, ve kterém je místo karboše plátek skutečného hovězího.

Twin Otter na letišti Punta Arenas

Po obědě nás Ritou objednaný taxik odváží na letiště (4000 pesos za všechny). U přepážky Aerovias DAP předkládám zase vytištěný e-mail. Dostávám kousek papíru asi tak na úrovni lístku od šatny jako vstupenku na palubu a po námitce, že bych se rád dostal i zpátky, je mi vrácen i e-mail. Zavazadla jsou zvážena a za každé kilo přes 10 na osobu platím dalších 1000 pesos. Příruční zavazadla se neváží, takže poučení je jasné. Projdeme kontrolou, při které dojde i na snímání krytek z objektivu a nedočkavě vyhlížíme letadlo. Víme, že má být asi pro dvacet lidí, letištní plocha je ale až na jednu B737 a odstavená nákladní letadla prázdná. Čas odletu se blíží - a pořád nic! Nakonec nás zřízenkyně svolá do houfu a odvede k malému letadélku vedle budovy. Zavazadla se nakládají do ocasu a mám dojem, že i pilotům pod nohy. Vevnitř si každý sedá, kde je místo, letadlo je plně obsazeno. Piloti sedí na dosah ruky, dveře k nim jsou otevřené a zůstanou tak po celou cestu. Dvě vrtule se roztočí, letadlo poskočí po startovací dráze, opíše oblouk nad letištěm a už jsou pod námi neklidné vlny průlivu a o chvíli později rovinatá krajina Ohňové země. Jak se blížíme k horám, přibývá mraků a viditelnost se zhoršuje. Letadlo poskakuje jako po výmolech, propadá se, houpe, ale piloti jsou v klidu a usmívají se, zdá se, že si vyprávějí vtipy. Když se mraky občas roztrhnou, vidíme pod sebou zasněžené vrcholky Cordillera Darwin. Nakonec letadlo začne klesat a letíme zase nad vodou. Tentokrát je to kanál Beagle. Vlevo od nás se na pobřeží objeví domky argentinského města Ushuaia, vpravo napřed ostrov Hostes a potom už Navarino. Západní část ostrova tvoří zvlněná pustina posetá jezírky a jak se blížíme k Puerto Williams, vlny se zvyšují a stávají se z nich hory, sporadicky tečkované zbytky sněhu.

v pozadí Dientes de Navarino

Přistání mohu s ohledem na velikost letadla a kvalitu betonové přistávací dráhy označit za hladké. Vylézáme z letadla a protahujeme se. Je oblačno a na městečko Puerto Williams, které je vidět pár set metrů za zálivem, svítí sluníčko. Za letadlem je možné na konci údolí vidět Cordón de los Dientes, náš cíl. Zavazadla jsou z letadla přeložena na starou orezlou dodávku a provezena dvacet metrů za plot. Poté, co projdeme letištní budovou velikosti chaty, si je můžeme vyzvednout. Využíváme nabídky místního obyvatele, že nás odveze do Puerto Williams. Zpočátku se nám to zdá být zbytečné, městečko je přece na dohled za zálivem, čím dále však jedeme po břehu, tím víc je nám jasné, že bychom museli šlapat nejméně tři kilometry. Poblíž svého konce je záliv překlenut krátkým mostem, který jako pilíř využívá potopenou loď. Po prašné silnici dojedeme až na ústřední náměstí. Řidiči nabízíme dva tisíce pesos, ten napřed mávne rukou, ale nakonec peníze přijme. Náměstí je čtverhranné, domky jsou přízemní a podle místního zvyku pobité plechem. Obchod, telefonní stanice, úřadovna Aerovias DAP. A lavičky, od kterých na nás mává zbytek naší výpravy. Martina, Karel a Přemek už za sebou mají putování Ohňovou zemí k Lago Fagnano, kde je nepřízeň počasí odradila od úmyslu dojít až do Estancia Yendegaia na břehu kanálu Beagle a pak se přeplavit na Navarino. Museli se vrátit zpět do Porveniru a Punta Arenas a na Navarino přiletěli dva dny před námi. Směju se jejich připáleným, oloupaným nosům a netuším, že za několik málo dní budu vypadat stejně. Přemek vybírá od všech lahve na benzin a vydáváme se k čerpací stanici pro palivo do vařičů. Potom nám někdo doporučí, že by bylo dobré si zkontrolovat rezervace na zpáteční let. Jdeme tedy do úřadovny DAP, která je zároveň obchodem s cukrovinkami, pohlednicemi a cetkami. Indiánce za pultem předkládáme naše letenky a pasy a Martina s ní něco rozmlouvá španělsky. Indiánka kýve hlavou, vytahuje nějaký papír a na něm skutečně nachází naše jména. Potom otevírá velký sešit a do něj pomalu obyčejnou tužkou zapisuje čísla pasů a jména. Všechno je v pořádku, místa v letadle pro zpáteční let máme zajištěná.

Puerto Williams

jedna z hlavních ulic

všichni pohromadě - náměstí PW

Dalším administrativním úkonem je registrace v místní policejní stanici. Jdeme asi třista metrů po široké ulici a potom vcházíme do důkladně vytopeného domku s chilskou vlajkou. Uniformovaný muž uvnitř z nás má zjevně radost, jsme pro něj zřejmě vítaným povyražením v nudné službě. Nadšeně objevuje, že je nás tolik a že jsme navíc všichni Češi. Cestou zpátky nakupujeme čerstvé, ještě teplé pečivo a u náměstí objevujeme překvapivě použitelnou samoobsluhu. Sortiment je samozřejmě o něco chudší než v Punta Arenas.

architektura Puerto Williams

důstojnické domky

Už se nemáme na co vymlouvat a tak bereme poprvé batohy na záda a míříme na východ, ven z města. Míjíme domky obyčejných obyvatel, všelijak záplatované a obité plechem. Před některými parkují auta, většinou amerického nebo korejského původu, všechna toho hodně pamatují a jejich rozbitá okna, zrezlé blatníky a upadlé výfuky vypovídají o podmínkách zdejšího provozu a možnostech údržby. Na konci města přicházíme k vzorné výstavbě. Nové řadové domky, u každého přístěnek s obrovskými lahvemi na plyn a před každým zánovní americký terénní vůz. Zřejmě domovy důstojníků. V Puerto Williams je totiž vojenská posádka, bránící chilské území proti Argentině. V osmdesátých letech se obě země dostaly do sporu kvůli několika ostrůvkům východně od Navarina a Puerto Williams se stalo, podobně jako Ushuaia na argentinském břehu kanálu Beagle, strategickým bodem. Díky tomu vláda podporuje místní osídlení a úroveň zásobování je tak lepší, než by odpovídalo odlehlosti a velikosti místa.

vodovod pro Puerto Williams v pozadí kanál Beagle a Ohňová země

Silnice se zhoupne a za chvíli už přicházíme k rozcestí. Na loučce stojí přístřešek s třímetrovou sochou Panny Marie a před ním jsou lavice přírodní kaple. Naše cesta uhýbá doleva a začíná stoupat. Vlevo od cesty je zaplavená louka, před námi svah Cerro Bandera. Batoh se mi už pěkně pronesl a nemám moc představu, jaké bude mé soužití s ním v příštích dnech, až cesta zmizí a sklon se zvýší. Cesta nás vede slabou hodinku a pak končí na hrubě srovnaném parkovišti u malé přehradní nádrže. Předtím, než potok vytékající z přehrady dospěje k několikmetrovému vodopádu, je přemostěn dřevěnou lávkou. Přes ni je možné se dostat na příjemné prostranství mezi stromy, kde se najde i pár míst pro stany. Stavíme tedy poprvé naši gemu a dáváme se do přípravy večeře. Kam pro vodu? Karel nás posílá zpátky přes lávku, že je tam vodovodní potrubí. Má pravdu. Tlustá roura směřuje dolů k Puerto Williams a z mnoha prorezlých dírek stříkají vodotrysky. Zatímco se ešus plní, dívám se na sever, kde za kanálem Beagle večerní slunce barví kopce Ohňové země.

stoupání lesem na Cerro Bandera

Je ráno. Vylézám ze stanu a koukám na teploměr. Ukazuje šest nad nulou. Po snídani balíme a vydáváme se dál do hor. Cesta je zpočátku příjemná, pěšina vede lesem buků lenga po břehu potoka, napájejícího přehradu, potom se ale obrací doleva, do kopce, a začíná stoupat stále příkřeji. Zde se poprvé - ale zdaleka ne naposledy - setkáváme se specifikem chilského značení trasy. Průvodce v souvislosti s tímto úsekem hovoří o "switchbacks", v praxi ale občasné červené pruhy ukazují nejkratší cestu přímo vzhůru. Pěšina, která nás vedla podle vody, je už také minulostí, a tak klopýtáme přes staré větve a pařezy, kloužeme a škrábeme se vzhůru každý podle svých sil svou cestou. Časem se objevuje názor, že "switchback" také může znamenat "otoč se a jdi zpátky". Nevím, jak dlouho jsme takhle lezli, místy i po čtyřech, les ale najednou skončil a vystřídala ho kosodřevina, samozřejmě, že buková.

vrchol Cerro Bandera v pozadí kanál Beagle a Ohňová země

Opřel se do nás vítr. Oblékáme flísky a zapínáme bundy. Pás kosodřeviny není široký a brzy ho vystřídá tráva a po ní jen kameny. Vítr se do nás opírá a my ukrýváme hlavy v kapucách, přestože teploměr tvrdí, že je patnáct stupňů. To už jsme ale na vršku a rozhlížíme se po kraji. Na severu, skoro 600 metrů pod námi, je pobřeží Navarina, Puerto Williams a poloostrov s letištěm Za ním úzký kanál Beagle, pojmenovaný po lodi, kterou se tady v 19. století plavila výprava kapitána Fitzroye, které se tehdy účastnil i mladý Charles Darwin.

cesta k laguně el Salto

A dál na severu je rozlehlá Ohňová země. Její vrcholky přímo proti nám jsou holé, dál na zapád, kde Cordillera Darwin nabývá na výšce, jsou pokryté sněhem. Za námi, na jihu, Cerro Banderra přechází do plochého kamenitého hřbetu. Po něm také vede naše další cesta. Držíme se znatelné pěšiny, vpravo pod námi je zarostlé údolí, ze kterého jsme se tak pracně hrabali nahoru. Jak postupujeme, otevírá se nám postupně výhled do závěru údolí, na zubaté vrcholky Dientes (no, konec konců, jaké jiné, než zubaté, když jsou to Dientes). V údolí končí les a vystřídají ho jezera, až se nakonec vynoří i Laguna El Salto, cíl naší dnešní etapy. Je ještě brzy a tak uvažujeme o možnosti neztrácet výšku a pokračovat až k Laguně de los Dientes. Travers přímo nad jezerem El Salto však není možný a sešup k němu s dvacetikilovými batohy natolik nepříjemný, že pro dnešek končíme přece jen tady. Stany stavíme na vlhkém jižním břehu. Je tu závětří, voda a dostatek palivového dříví, takže večer sedíme u ohně a povídáme. Počasí nám dnes přálo: bylo oblačno, větrno, ale nepršelo. Radkova GPS ukazuje 500 metrů nad mořem.

laguna el Salto

tábořiště u laguny el Salto

večer u ohně

Dnešní etapa začíná prudkým převýšením několik desítek metrů, které zdoláváme vpodstatě korytem potoka. Za ním se terén vyrovná do travnaté planinky, kterou se klikatí potůček, pak zase nahoru a další planina, tentokrát kamenitá.

planina nad lagunou el Salto

To už jsme přímo pod vrcholky Dientes, jejichž nadmořská výška je kolem tisíce metrů. Martina s Karlem a Přemek jsou už po svačině a sdělují nám svůj záměr přidat do kroku a zkusit dojít až k Lago Windhond u jižního břehu ostrova. Loučíme se s nimi a v klidu se pokoušíme v okolí fotit: skály a jezera. Počasí je zase slušné.

pod Dientes, pohled na západ

Když konečně vyrážíme na další cestu, trojice našich zvídavějších (a, řekněme, rozchozenějších) přátel je už dávno v nedohlednu. Stáčíme se na východ a vytrvale stoupáme na boční hřebínek (800m), pod kterým se objevuje Laguna del Paso. Na jihu, u jeho vzdálenějšího konce, vidíme sedlo, kterým se dostaneme na jižní stranu hor. Naštěstí nemusíme klesat až k jezeru, značky nás vedou úbočím až k Paso de los Dientes (760m). Samé kamení, místy pokryté zbytky sněhu. Z průsmyku klesáme na jih, do údolí s dalšími jezírky. Jdeme vlevo od nich a cestou obdivujeme podivuhodně zvětralé kameny. Jeden fotím a jeden menší potají, aby mě ostatní neměli za magora, strkám do batohu (donesl a dovezl jsem ho až domů, váží 489g, poznámky o stavu mé psychiky si laskavě nechte od cesty) . Obzor je zatažený a nad námi se honí mraky, občas poprchává, fouká prudký vítr. Na těch 16 stupňů, které ukazuje teploměr, to tedy nevypadá. V poledne přicházíme na konec prvního jezírka a pracně hledáme alespoň částečné závětří, kde bychom mohli poobědvat. Po jídle sestupujeme dále údolím, objevuje se další soustava jezírek. Bukový porost na jejich břehu je v širokém okruhu zdevastovaný bobry. Vidíme hráze i hrady, bobry ale ne. Mraky na jihu se na chvíli zvednou a tak můžeme zahlédnout Lago Windhond a za ním, za tenkým pruhem země, Drakeův průliv a v něm sotva znatelné Wollastonské ostrovy, jednímž z nich je i slavný Cabo de Hornos. Připadá mi naprosto neskutečné dívat se takhle na místa, o kterých jsem si četl v dobrodružných knihách v době, kdy cesta na jihozápad měla konec u drátů na Šumavě.

laguna del Paso průsmyk je přes jezero vpravo

pohled z průsmyku na jih

paso de los Dientes (vlevo) od jihu

Nesestupujeme dál údolím, naše cesta uhýbá na západ a tak se kamenitou sutí pomalu přibližujeme k jezeru Laguna de los Dientes. Zatáhlo se, leje a padají kroupy. Vytahujeme pláštěnky.

laguna de los Dientes

Přeháňka ale nemá dlouhého trvaní a než sejdeme dolů k jezeru, svítí už zase slunce. Dostáváme se opět pod hranici vegetace a poslední úsek k jezeru se prodíráme zakrslými buky, které nám sahají někam nad kolena (někomu i po pás). Ztratili jsme cestu, což není žádný div, protože občasné značení červenou barvou za průsmykem skoro vymizelo a guanačí stezky, na které odkazuje průvodce, se různě křižují, mizejí a zase se objevují. Trasa je navíc značena jen v jednom směru; pokud by někdo považoval za masňácké používat turistických značek, může celý okruh Dientes absolvovat v opačném směru a o nějaké značky jen stěží zavadí. Padesátimetrový pás kolem Laguny de los Dientes je pokrytý pozůstatky bobří činnosti, ohlodanými vybělenými kmeny. Bobry samotné, stejně jako u ostatních jezer, kolem kterých jsme přešli, nikde vidět není. Stejně tak je to s guanaky. Jsou tu po nich jen hromádky trusu. Obcházíme jezero zprava a za ním pokračujeme dál na západ, vzhůru k mělkému sedlu, za kterým už následuje sestup k Laguna Escondida (543m).

laguna Escondida

Přímo do jezera padá stěna jednoho ze "zubů" a i na protější straně je břeh tvořen prudce spadajícím horským svahem. Místo pro stan hledáme jen obtížně, terén je nerovný a zarostlý bukovými keříky. Nakonec se utábořujeme na poloostrůvku, vybíhajícím do jezera. Jsou tady dvě tři rovná místa pro stan, místo je však velmi exponované a poryvy větru cloumají stanem. Kotvíme ho tedy všemi šňůrami a kolíky zatěžujeme kameny. Vaříme dnes ve stanu a pochvaluji si regulační jehlu vypůjčeného vařiče MSR Dragonfly, která umožňuje citlivě nastavit plamen. K večeru poryvy ještě zesílí, vítr trhá z hladiny tříšť a žene ji ve sprškách proti stanu. Gema už toho má dost a lehá si na zem. Pravda, stačí do ní zevnitř šťouchnout a zase se vrátí do původní polohy, materiál i práce takové zacházení přežijí v pohodě, ale moc se při takovém provozu nevyspíte. Radkův modrooranžový Sierra Designs vypadá sice neforemněji, o větru ale jako by vůbec nevěděl. Chvíli po nás dorážejí k jezeru ještě dva kluci, kteří s námi přiletěli na Navarino stejným letadlem a minulou noc také spali na stejném místě jako my. Mizejí za kopečkem a pak už o nich nevíme. Za celou dobu pobytu v horách Navarina jsme kromě nich potkali ještě dvě dvojice, jinak je tu zcela liduprázdno.

laguna Escondida

větrné tábořiště

věže nad lagunou Escondida

Noc tedy byla větrná a spánek přerušovaný odkopáváním stanu, ráno je slunečné, obloha modrá a jen občas se objevují řídké bílé mráčky. Je sedm nad nulou. Nikam nespěcháme, pomalu snídáme a balíme a na cestu se vydáváme až dlouho po desáté hodině. Naše etapy jsou poměrně krátké, tak do deseti kilometrů, díky nesnadnému terénu a četným zastávkám je ale naše tempo pomalé a tak na jejich zdolání potřebujeme vždy tak pět, šest hodin.

od laguny Escondida na jih lago Windhond a moře

bobří hráz

jezero nebo bobří hráz?

v průsmyku kondorů

Jezero Escondida obcházíme po východním břehu, míjíme další jezírka s bobřími hrázemi a před námi je stoupání na první dnešní průsmyk (570m), který je jasně vidět zhruba na jihozápad od nás.

krouží...

Na obloze se sbírají mraky a vypadá to, že pěknému počasí bude brzy konec. V průsmyku (694m) si na chvíli sedáme u kamenné mohyly. Na druhé straně je další údolí, plné jezer, bobřích hrází a zakrslých buků. Nad námi krouží dva kondoři a jeden z nich se snáší níž a níž. Radana se ho snaží přilákat na kousek sušeného masa. Kondor se stále přibližuje, o maso ale nejeví žádný zájem. Vytahujeme foťáky a snažíme se dravce zachytit. Ten si nakonec sedá jen několik metrů od nás a drze pózuje. Cvakáme jeden snímek za druhým a Radana se nám směje.

...přistává...

...pózuje...

...a odlétá

Z průsmyku nescházíme dolů, ale jdeme po zřetelné stezce šikmo svahem na severozápad, do závěru údolí k průsmyku Guerrico.

ze sedla k průsmyku Guerrico, na obzoru Cordillera Darwin

Obloha se vyčistila, vítr usadil a začalo léto. Míjíme zase řadu bobřích hrází a mělkých jezírek a u jednoho většího se zastavujeme, abychom poobědvali. Udělalo se tak teplo, že se dokonce odhodáváme ke koupeli. Voda je ledová a dno bahnité, Radana ale přesto předstírá, že plave. Po osvěžení pokračujeme dál k průsmyku Guerrico.

bobry zdevastovaná krajina cestou k průsmyku Guerrico

Jdeme cestou necestou, obtížně překonáváme terénní prahy, zarostlé pokroucenými buky. Konečně terén mění sklon, zřejmě jsme tedy už překonali sedlo a jsme zase na severní straně Dientes, odkud voda teče do kanálu Beagle. Před námi je jezero Hermosa s ostrůvkem a rozpraskaným bahnitým břehem a za ním se prodíráme zakrslými buky k jezeru Martillo. Jezero je dlouhé a rozlehlé.

u jezera Hermosa

Obcházíme ho zprava, po východním břehu. Skoro u severního konce do jezera vybíhá vysoký poloostrov. Před ním stojí stan a jeho obyvatelka, jakási německá dívčina, považuje za nutné nás velice vehementně informovat o tom, že poloostrov je lepší přelézt než obcházet po břehu. Aby už konečně zmlkla, řídíme se raději podle jejího doporučení a drápeme se do kopce.

jezero Hermosa

Nahoře je několik pěkných míst k přenocování, dokonce i romantická terasa na srázu nad jezerem, my ale slezáme zpátky k jezeru a stavíme stany na pěkném místě na travnatém břehu (443m). Loučkou protéká potůček, na druhém břehu jezera se vypínají tři skalnaté štíty. Radana se pokouší splnit si svůj sen a háže do jezera vlasec s háčkem s kusem housky. Marně. Za soumraku se od jezera ozve plácnutí. Zvědavě se tam zadíváme. Hladina je zčeřená, na začátku brázdy trčí z vody tupý bobří čumák. Deset metrů sem, otočka s plácnutím ocasem a zase zpátky. Chvíli ho pozorujeme a pak si sedáme k ohni a povídáme. Čas běží, obloha je teď, po půlnoci, už konečně skoro temná, takže jsou vidět i hvězdy. Po chvíli hledání nacházím nad poloostrovem Jižní kříž.

u jezera Martillo

Ráno zase nikam nespěcháme. Je zataženo, jen občas přes mraky zahlédneme Slunce, teploměr ukazuje 15 stupňů. Placatíme se kolem stanů a tu spatříme kohosi přicházet po břehu od poloostrova. Jeden, dva, tři... že by Martina, Karel a Přemek? To vám neřekli, že ten poloostrov máte přelézt a ne obcházet? ptáme se jich, když dorazí k nám. Řekli, ale my jsme nedbali. Copak jsme blázni, abychom se drápali do kopce?

údolí Rio Guerrico

K jezeru Windhond nedošli. Cesta byla příliš náročná díky hustému bukovému porostu a údolím rozbahněným bobří činností. Kromě toho bylo málo času. Tedy, došli skoro až k němu, přespali a pak se vrátili, cestou viděli spoustu bobrů a kondora. Další kondor právě krouží nad námi, je ale daleko a fotí jenom Radek. Po snídani balíme a vydáváme se na další cestu. Dnes nás čeká poslední průsmyk na naší cestě kolem Dientes de Navarino.

ohlédnutí při výstupu k paso Virginia jezero Martillo je zcela vlevo

Značená trasa napřed vede po pravém břehu Rio Guerrico, vytékající z jezera Martillo, potom se od řeky odděluje a vede nazdařbůh širokým údolím plným křovisek, bobřích hrází a terénních vln. Ten, kdo značky maloval, musel asi zešílet. Kolmo vzhůru přes strmou vlnu, obejít jednu menší, pak v opačném směru kolem jezírka, až má člověk pocit, že je skoro tam, odkud vyšel. Konečně jsme se doplahočili pod svah, vedoucí k průsmyku. Zdoláme ho stylově, jak je tady zvykem, tedy Kupředu přímo vzhůru! Zase přelézání vývratů, prodírání křovinami a místy i nějaké to čvachtání. Konečně jsme nad hranicí lesa. Rozhlížíme se po malebné krajině, kterou se tak těžko chodí... Sklon svahu se zmírňuje a nás čeká nedohledná, mírně svažitá, nehostinná kamenitá pláň, na které rostou jen občas nějaké ty lišejníky, zato je tu spousta kamenů těch nejroztodivnějších tvarů. Odolávám pokušení a zachovávám stávající váhu batohu.

Radana, Přemek, Martina a Karel v průsmyku Virginia

Paso Virginia (849m) opět není nijak výrazné - sklon pláně se prostě změní, jdete po rovině a pak i s kopce - a najednou je tu hrana, pod ní sněhové pole a držkopád k protáhlému ledovcovému jezeru Laguna Los Guanacos. Nahlížíme ještě do vedlejšího údolí, více na východ.

Karel hledí

Notorický hledač alternativních cest Karel vybíhá na boční hřebínek, aby se po chvíli zklamaně vrátil a prohlásil sněhové pole, které bychom museli překonat, za neschůdné. Údolí samo vede také na sever, ke kanálu Beagle, v dohledu jsou i nějaká menší jezírka. Vracíme se tedy nad Lagunu Los Guanacos a pomalu zahajujeme sestup. Sněhové pole obcházíme vpravo, mineme nepříjemné místo, kde pěšina obchází ostré balvany a při uklouznutí by se našinec zastavil až kdovíkde dole. Sklon úbočí je velký a povrch nestabilní. Ať už je to jemný štěrk na začátku nebo kamení o kus níže, stoupnete a jedete.

laguna Los Guanacos za ní kanál Beagle

východnější údolí s neschůdným přístupem

Zdoláváme tedy těch 400 výškových metrů rychlostí, která je nepřímo úměrná pudu sebezáchovy toho kterého jedince. Nakonec se šťastně scházíme na břehu jezera. Jak shora, tak zezdola vypadá tenhle úsek kratší, než ve skutečnosti je. Jen když jste v prostředku a vidíte malé postavičky nahoře na hraně a jiné ještě menší dole u jezera, máte tu správnou představu. Jezero obcházíme vlevo, až na krátký travnatý úsek jdeme po vrstevnici sutí, sahající až do vody.

sestup k laguně Los Guanacos

V místě, kde z jezera vytéká potok, chvíli meditujeme, kde dnes zastanovat, nakonec se vydáváme níže a na kraji lesíka nalézáme dostatek chráněných míst pro naše stany (476m). Pod lesem je několik bobřích jezírek a kolem nich tradiční pruh zdevastovaného porostu. Asi v půl osmé zaslechneme charakteristické plácnutí do vody a tak se přesouváme o něco blíže. Sedíme na kmeni a čekáme. Začíná mrholit. Nakonec se ale bobr přece jen objeví a pomalu připlouvá k nám. Dívám se na hodinky. Je přesně osm - v Praze právě v tuto chvíli odbíjejí hodiny, bouchají zátky od šampaňského a vyletují první světlice, aby tak oslavily příchod nového roku. Bobr zase někam zmizel.

"půlnoční" bobr

Radek o kus níž fotí peroucí se husy, Radana s Radkou odcházejí ke stanům a já se přesouvám blíž k bobřímu hradu v naději, že se mi plaché zvíře podaří vyfotit. Čekám ještě asi hodinu, bobr se sice objeví, ale světla už není mnoho. Drobně prší a tak také zalézám do stanu. Večer nakonec trávíme u Radka povídáním a hraním kostek, o půlnoci vytahuji půllitrovku Johnny Walkera a skleněné panáky s nálepkou Navarino 1.1.2002, které jsem sem specielně pro tento účel dovlekl. Část výpravy, která už chrní, je obdrží ráno, s Jeníkem však mají smůlu.

Radana u laguny Los Guanacos v pozadí průsmyk Virginia

bobří hráz

silvestrovský večer

nelehká cesta lesem

Je prvního ledna. Poprchává a balíme mokrý stan. Dnes už budeme jenom klesat, žádné výstupy nejsou v plánu.Zpočátku to jde dobře, projdeme panstvím bobrů, potom loukou s vysokou trávou, ale pak přicházíme do lesa a idylka končí. Přelézání padlých kmenů a prodírání se podrostem na chvíli vystřídá chůze sutí a pak zase do lesa. Konečně už jsme na dohled silnici. A tady končí značení. Na pahýlu starého stromu vyplácal značkař zbytek své barvy, nápisy FIN a END hovoří zcela jasně. No, už je to jenom kousek. Volíme ale nevhodný směr, který nás přivádí na mokré dno údolí. Shora vypadalo docela dobře, zblízka je to spleť potoků a kanálů, obkružujících ostrůvky vysoké trávy, mezi jejímiž drny je zase voda. Nejbezpečnější chůze je tam, kde jsou padlé stromy. Mnohé jsou ale dost prohnilé a člověka neunesou. Je to poměrně jedno, boty mám goretex negoretex promočené už od rána. Případným následovníkům doporučuji držet se raději více vpravo, výše na svahu. Obecně na Navarinu platí, že čím níž, tím hůř se jde.

konec značení

sestup k silnici

Radana hledá cestu bažinou

Konečně jsme na silnici. Přehlížíme šrámy a zmokřeniny poslední etapy a obědváme, pochvalujeme si, jak jsme okruh kolem Dientes v pohodě přestáli a jakou jsme měli kliku na počasí. Už zase svítí sluníčko. Libuji si, jak se mi na posledním mokrém úseku hezky umyly boty od prachu včerejšího sestupu k Laguně Los Guanacos. Hodím si batoh na záda, udělám první krok a k obveselení celé výpravy uklouznu po gigantickém kravinci. V poslední chvíli zabráním nejhoršímu dopadem na ruce, s čistotou bot se ale můžu rozloučit. Jojo. Přemýšlím, jestli existuje nějaká věštba, která by obsahovala pozitivní dopady současného výskytu Nového roku a uklouznutí po lejnu, nic mne ale nenapadá. Budu muset něco vymyslet.

Po prašné silnici dojdeme napřed ke krabí konzervárně v mělké zátoce, tam, kde do moře ústí potok, vytékající z dalšího údolí. Plechová hala a pár domků s vytlučenými okny, na břehu vytažené dvě silně zasloužilé lodě.

na pobřeží u konzervárny

Pokračujeme dál až k ústí dalšího potoka, kde v hájku na vyvýšeném břehu nad mořem je ideální tábořiště - pokud si tedy odmyslíte kravince. Stavíme stany, sušíme, konzumujeme. Radka s Radkem se vydávají stopem do Puertu Williams vykompenzovat trochu trauma způsobené odloučením od civilizace a zejména od coca-coly, já jdu s Radanou kus proti proudu potoka a tam se v ledové vodě koupeme.

večerní Ohňová země

Slunce pomalu zapadá a nasvěcuje hory Ohňové země. Přejde krátká přeháňka. Procházím se po břehu moře. Na černých oblázcích je vyplaveno všechno možné, produkty přírody i civilizace, ulity mořských ježků a spousta kuželnatek, nenacházím ale žádné pozůstatky obřích krabů, kteří by ve zdejších vodách měli také žít. Po silnici občas přejede auto, na zdejší poměry to musí být nebývalý provoz. Zřejmě obyvatelé Puerto Williams byli na návštěvě u známých v Puerto Navarino na západním konci ostrova a teď se vracejí. Napřed je slyšet hluk motoru.

kanál Beagle

To bude něco většího, říkám si. Jak se auto blíží k mírnému stoupání, otáčky motoru se snižují, řidič řadí, pak ještě jednou. Zvuk týraného motoru vyvolává představu nejmíň třicetistupňového svahu. Potom se omlácená fordka objeví na horizontu, motor si odfrkne, řidič přeřadí na dvojku a sešlápne plyn. Motor se zase rozeřve a auto se dvacítkou přeřítí v oblaku prachu okolo nás vstříc dalšímu kopečku. Je zvláštní, že silnice mi při chůzi nepřipadala být zdaleka tak dramatická. Auto se zahoupne na výmolu a zmizí z dohledu. Za chvíli dorážejí zpátky Radka a Radek a přinášejí čerstvé pečivo a nějaké kousky naloženého masa. Blahořečíme jim.

kanál Beagle

Druhý leden je den, na který máme rezervovaná místa v letadle. Po silnici je to do Puerto Williams jen pár kilometrů, letadlo letí až odpoledne, takže zase není kam spěchat. Část výpravy cestou odbočuje, aby se podívala na vojenský památník. My jdeme až do městečka, už mám také chuť na něco nezdravého. Na chvíli se jen zastavujeme u přírodní kaple, kde se náš okruh konečně uzavírá. Socha má u nohou maličkatý betlém s podivuhodnou zkratkou plastikového Jezulátka, hajajícího na kříži. Samoobsluha má inventuru a tak navštěvujeme Supermerkado, maličký krámek s pultem. V sortimentu si moc nevybereme, proto se vrháme do bistra o kousek dál. Cestou k němu obcházíme kruhový parčík, v jehož středu trůní železná kašna s bíle natřenými labutěmi, poblíž ní je také betlém s plechovými postavami v životní velikosti.

socha na rozcestí

svérázné pojetí Betléma

Josef vypadá jako člen suity Jasira Arafata a některé postavy jsou povalené větrem. Bistro je dřevěný domek o jedné místnosti s plastikovými stoly. V kamnech v rohu skomírá pár polen, zeď zdobí obrysová mapa Ohňové země s vyznačenými daty objevitelských plaveb: Magalhaes 1520, de Nodal 1619, FitzRoy 1834... Obtloustlá hostinská se ptá, co si dáme. Dlouze váháme nad jídelním lístkem, napsaným na kusu balícího papíru přibitém na zdi. Čítá asi patnáct položek včetně nápojů. Beru si na pomoc slovník, ten však je v případě místních názvů jídel jako pichanga či churasco zcela bezradný.

zpátky v Puerto Williams

Provedeme tedy průzkum bojem a zjišťujeme, že empanadas jsou tady cosi jako langoše, plněné v našem případě sýrem, pichanga masová směs s hranolky v misce a churasco sendvič, menší obdoba chacarera.

v bistru - vedle mne Radek a Radka

Paní hostinská vše připravuje čerstvé před námi. Oběd zakončíme kolou a pivem Austral a odebíráme se na náměstí. Mají tu telefonní hovornu, co tedy oznámit domů ukončení výletu? Hovorna, Centro de llamados, malý domek se spojovatelkou, čtyřmi kabinkami a videopůjčovnou. Slečna má problém s volačkou do Čech, nevěří nám, že je to 420. Nakonec ale vytáčí, my se odebíráme do kabinky a užíváme si oboustranné haló haló s pětivteřinovým zpožděním. Informace je po úvodních potížích šťastně předána a při placení nám slečna vítězoslavně ukazuje, že našla nejen volačku do Čech, ale i do Hradce Králové. Chválíme ji a platíme 1400 pesos, nejméně dvakrát tolik, než by stál stejný hovor na kartu. Připojení na Internet vytáčenou linkou 9600 s díky odmítáme.

supermarket (ten menší)

náměstí

telefonní stanice

U DAP se dovídáme, že letado má hodinu zpoždění. Při čekání jsme svědky scénky "odstraňování vánoční výzdoby". Na náměstíčku je jen jediný strom, tedy spíše keř, a na něm visí krabice, zabalené jako dárky. Ke stromku couvá pikap a z něj vylézají dva muži a snaží se urvat krabice. Nejde to, tak některé berou i s větvemi a háží je na korbu. Nakonec přijde ke slovu sekera a na korbě končí celý stromek. A je po ptákách.

Čekáme dál. Karel nás jde odhlásit na policejní stanici a my se jen tak poflakujeme po městě. Martina kupuje jízdenky na dopravu z letiště v Punta Arenas na Bolivianu (1500), místní doprava z náměstí na letiště je zdarma. Přežene se rychlý prudký déšť. A nakonec před kancelář DAP přistavují známý prorezlý stejšn, na střechu skládáme batohy, soukáme se dovnitř a jsme dokodrcáni na letiště. Letadlo není v dohledu. Čekárna je plná lidí, nemám představu, jak se chtějí do tak malého letadla nacpat. Konečně se objevuje Twin Otter a hladce přistává na prázdné dráze. Mezi cestujícími, kteří právě dorazili na ostrov, je i maminka s čerstvým miminem. Osazenstvo čekárny se nahrne k ní a začne bouřlivé vítání. Dost se mi uleví, že tu většina lidí čekala na ni a nebude nutné sedět na sedadlech v letadle po dvou.

Ohňová země - zátoka Yendegaia

let byl, jak je vidět, klidný

Ještě jednou vidíme z výšky Dientes a západní konec Navarina, pak sousední ostrov, u kterého letadlo mění kurs na sever. Přeletíme zátoku Yendegaia a Martina s Karlem zkoumavě shlížejí na řeku, ústící do jejího konce. Tohle bychom těžko brodili. Nad Ohňovou zemí jsou zase mraky, druhý pilot si čte noviny. A je tu letiště v Punta Arenas, předplacená doprava funguje skvěle. Na Bolivianě jen odhodíme batohy a spěcháme na nákup do Abu Goshe. Zavírají v deset a je už osm. Na večeři se stavujeme v sousední pizzerii, jídlo i pití je velmi chutné. Pizza je velká a bez námitek nám zbytek balí do krabice. Zítřejší oběd přijde vhod. Budeme tou dobou totiž sedět v autobuse do Puerto Natales. Ale to už je další část příběhu. K dnešku už patří jen sprcha (ne moc teplá, boiler už byl vytočený) a nocleh v posteli.

Doporučuji návštěvu Radkova povídání o stejném putování po Navarinu, ve kterém kromě skvělých fotek najdete mapku a údaje z GPS.

---

hlavní stránka	Přípravy	Navarino	Torres del Paine	Punta Arenas	Huerquehue	Puyehue