Cestopisy

> Cestopisy > Patagonie 2001 > Národní park Huerquehue

Patagonie 2001-2

Národní park Huerquehue a okolí

Puerto Montt

Ještě že jsme si dali ten sraz s Radkou na Plaza del Armas a ne před nádražím. Tam, kde by podle plánku města z deset let starého průvodce Lonely Planet mělo být hlavní nádraží, stojí moderní obchodní dům. Po kolejích ani památky. Času máme dost, tak se půjdeme podívat dovnitř. A zatímco budeme bloudit několika patry konzumního zboží a dávat si lehký oběd v Taco Bell, vy si můžete přečíst, jak jsme se sem dostali.

Den začal milým překvapením. Přestože jsme vstávali poměrně brzy, Rita pro nás připravila snídani a i taxík přijel na čas. Na rozloučenou obdržela Radana dárek: Dva tučňáci císařští moduritoví, vyvedení v realistických barvách, stojící na imitaci ušlechtilého dřeva s mosaznou cedulkou Patagonia, to vše doplněno zlatavým držáčkem na pero. Pěkně jsme poděkovali a já jsem chvíli Radaně barvitě popisoval pěší túry, které nás ještě čekají a při kterých půlkilo navíc jistě potěší.

letiště Punta Arenas

Na letišti nás čekala novinka: v hale přibyla výzdoba v podobě dvou velryb, složených z plátků plexiskla, visících od stropu. Třetí kytovec ještě čekal na zavěšení. Opět jsme použili svůj vytištěný e-mail, opět jsme na něj bez problémů dostali letenky, nasedli a na čas odletěli. Vidět nic nebylo, protože záhy po startu jsme se dostali nad mraky. Letadlo nás vyklopilo o dvě hodiny později na malém letišti za městem a autobus nás za devět stovek na osobu odvezl 15km do centra Puerto Montt. Bylo tady o poznání tepleji než v Punta Arenas. Batohy jsme nechali hned na autobusovém nádraží v úschovně (funguje od 7 do 23 a batoh uloží za 600 pesos), pracně jsme odmítli několik nabídek na ubytování (4000 pesos za osobu) a vyrazili jsme na prohlídku města.

tržnice v Puerto Montt

Puerto Montt leží na svazích mírných pahorků, obrácených k moři. Autobusové nádraží, ze kterého se dá jet i do Santiaga (aktuální nabádka byla přes noc za 9000 pesos) je přímo na břehu. Podél břehu vede hlavní ulice a když ji přejdete, octnete se na místním tržišti, které je asi hlavní turistickou atrakcí města. Převládají tu výrobky ze dřeva a proutí a vlny, obchůdky s všemožnými zbytečnostmi, stánky se zeleninou a v neposlední řadě rybí tržnice, kde můžete koupit uzené lososy, syrové ryby a mušle nevyloupané i vyloupané. Máte také možnost zajít do jedné z mnoha malých hospůdek a dát si některou z rybích specialit. Na oběd ale bylo ještě brzy.

čekání na zákazníka

Šli jsme tedy dál po upraveném nábřeží až k obchodnimu domu, který tu stojí místo nádraží a od něj zase zpátky po pěší zóně uličkami plnými obchodů, zašli jsme i do obytných čtvrtí. Punta Arenas mi připadalo být se svými plechovými domky pod šedou těžkou oblohou pochmurné a smutné, Puerto Montt vypadalo živěji a optimističtěji. I tady je mnoho domků stavěných klasickou technologií - to jest obitých plechem, mnohem častěji však ustupují rozšiřující se moderní výstavbě, je zde vidět více soukromých aut, zahrádky u domků jsou pestřejší. A globální kultura už dorazila až sem v podobě McDonald's.

tržiště v Puerto Montt

Potulovali jsme se tedy ulicemi, nahlíželi do krámků a já jsme se pokoušel sehnat nějakou mapu. Marně. Nakonec jsme se ocitli zase před obchodním domem.

Už jste dočetli až sem? My máme zatím za sebou prohlídku obchoďáku a sedíme v kavárně s výhledem na město. Mají tu výborné espresso. Nedáte si taky? Nebo vídeň s čokoládovým likérem? Užijte si to, zítra už zase budeme v horách a o takovémhle přepychu si budeme moci nechat jen zdát.

tržiště v Puerto Montt

Mezitím se nám úplně vyčasilo, svítí slunce, za městem vystupují zasněžené hory. Čas se vleče, potulujeme se po městě, zkouším najít nějaké vyvýšené místo, odkud by se dalo město vyfotit nebo byly alespoň lépe vidět hory. Nakonec se vracíme zcela uondáni na Plaza del Armas a čekáme. Konečně zastavuje u chodníku stříbrná Toyota Yaris a z ní vystupuje Radka. Zamíříme k ní a dohadujeme se o dalším programu. Nakonec se rozhodujeme dojet ještě dnes co nejvíce na sever, do Araukanie. Vyzvedáváme batohy z úschovny a míříme z města. Za použití dálnice se platí. Při nájezdu 400 a jen se trochu vymotáte z města, chtějí dalších 1400 pesos. Dálnice je ale dost dobrá a cesta po ní rychle ubíhá.

Slunce pomalu klesá k západu. Vpravo od nás se v oparu ukrývají strmé kužely sopek se zasněženými vrcholky. Je to Puntiagudo? Osorno? Na automapě toho moc nepoznáme. Sjíždíme z dálnice u Rio Bueno, za Osornem. Mýtní budky jsou tu zavřené a objíždějí se. Dál pokračujeme po okresce na Lago Ranco na břehu stejnojmenného jezera. Když přijíždíme do vesnice, je už tma. Nacházím v průvodci LP tip na ubytování a navádím Radku, která řídí: Tady odboč doleva, objeď parčík, doprava, druhej barák by to měl bejt. A stojíme před pensionem Osorno.

typická horská silnice

Domácí nejeví žádné nadšení, že se u nich chceme ubytovat. Ano, můžete u nás přespat. 4000 za osobu. Ano, sprchu máme. Ne, je to bez snídaně. Ano, horkou vodu dostanete v kuchyni. Jsme tady jediní hosté, ostatních asi devět pokojů zeje prázdnotou. Kdykoliv se v noci probudím, slyším štěkání psů.

Ráno si jdeme do kuchyně pro vodu na čaj. Místnosti vévodí gigantický sporák na tuhá paliva, na kterém by se dalo vařit v menší závodní kuchyni. Chilané asi obecně rádi vaří. Tak, jako u nás jsou obvyklé čtyřplotýnkové sporáky, tady se běžně prodávají šestiplotýnkové.

vesnice v údolí Rio Currinque

Po snídani se vydáváme na další cestu okolo Lago Ranco. V Llifénu na jeho východním konci se rozhodujeme k dobrodružnému přejezdu přes hory do Conaripe a odtud zase přes hory k Pucónu. Na automapě to vypadá jasně: je to sice jen prašná silnice, ale normálně průjezdná, vždyť jsou na ní vesnice. Určitě budou odbočky značené. Konec konců, asfaltka skončila v Lago Ranco a do Llifénu jsme dojeli v pohodě.

Jedeme po úzké prašné silnici údolím, kolem nás jsou zalesněné svahy, pastviny, po dřevěných mostcích přejíždíme bystřiny.

kostelík v Llifén

Moc hezká krajina. Po nějakém čase začneme vyhlížet odbočku na sever, na Rio Chico a Neltume. Asi tak tady by to mělo být, říkáme si v místě, kde v ostré zatáčce vybíhá k severu údolí. Ale žádná silnice neodbočuje a tak jedeme dál. Na sever odbočujeme při první příležitosti. Silnice se škrábe vzhůru, projíždíme nějakou vesnici a po několika dalších kilometrech jsme v Termas de Chihuio. Hledáme je na mapě, ale ne a ne je najít. Pokračujeme dál a na pěkné horské louce u potoka obědváme. Zde se poprvé setkáváme s tábanos, místními černooranžovými ovády velikosti čmeláka. Jsou neodbytní a když je plácnete, zase se vrátí. Musíte je plácnout opravdu důkladně - a pak si jít umýt ruce.

i tak může vypadat supermarket

Po obědě sedáme zase do auta, ujedeme pár set metrů - a jsou tu vrata, ohrada, konec silnice. Radka se nedá, přelézá vrata a jde se přeptat na cestu k domu, který stojí kus za ohradou. Vrací se s tím, že jsme tu "muy mal" a musíme se vrátit. Jsme kousek od argentinské hranice a cesta dál nevede. Nakonec se nám tuhle silničku podaří najít i na naší mapě. Nojo, muy mal. Velmi špatně. Měli jsme odbočit dřív. Vracíme se tedy stejnou cestou a pečlivě hledáme přehlédnutou odbočku. Místo, kde by měla být, nacházíme - je to v místě onoho bočního údolí - místo ní je tu ale jen sotva znatelná pěšina. Nezbývá nám než se vrátit až do Llifénu a po severním břehu jezera se dostat do Futrona, kde začíná slušnější silnice. Po ní zase na dálnici 5, kousek na sever a potom odbočit na Villaricu.

první setkání s Villaricou

Krajina západně od jezer je plochá, obdělávaná a vcelku nezajímavá. Někde u Panguipulli se před námi poprvé objevuje sopka Villarica, v jejímž okolí chceme strávit pár následujících dní. Pravidelný kužel se zasněženým vrcholem, nad kterým se neustále vznáší obláček kouře. Villarica je sopka činná a je možné si u některé z cestovních kanceláří v Pucónu zaplatit výstup na ni a nahlédnout do jejího kráteru. To ale nemáme v úmyslu.

Ve městě Villarica doplňujeme zásoby jídla a potom pokračujeme podél jezera Villarica po silnici lemované letovisky do Pucónu. Tabule vedle silnice nabízejí ubytování v kempech, chatách, hotelích. Je horko. Všude je spousta lidí. Pucón pak je turistické městečko naprosto odlišné od toho, co jsme v Chile dosud viděli: cestovní kanceláře, obchody, hotely.

Lago Tinquilco a Villarica

Po oplechovaných domcích ani památky. Opět se marně snažím sehnat nějakou mapu, nakonec jsem odkázán na turistický odbor místního úřadu, kde už ale nikdo není.

Je vedro. Opouštíme Pucón a bez problémů nacházíme hned napoprvé ty správné odbočky a po stále užších a užších silničkách se blížíme k národnímu parku Hurquehue. Poslední úsek je jen rozbitá prašná cesta v kopcích, po které jedeme krokem. Když konečně přijíždíme k romantickému kempu CONAF na břehu Lago Tinquilco, v recepci, která je zároveň informační stanicí pro park Huerquehue už nikdo není.

stoupání k jezerům

Jezero Tinquilco leží v údolí a stráně spadají k vodě poměrně strmě. Kemp tvoří několik romantických uměle vytvořených plošinek, ukrytých mezi buky, myrtou a bambusem. Většina je vybavena dřevěnými stoly a některé mají přístup k jezeru, jehož voda je čistá a má tu správnou teplotu pro večerní koupel. V kempu je obsazeno jen pár míst. Noc byla velice tichá a klidná. Teplota vzduchu spadla z večerních 19 stupňů na ranních 14 a ranní koupel v jezeře byla příjemná.

Zaregistrovali jsme se v návštěvním středisku, zaplatili jsme za kemp (8800 za místo na stan a den) a za vstup do parku (2200 bez časového omezení) a potom vzhůru po široké cetstě podél jezera dál do parku. Cesta, sjízdná pro auta, končí u soukromých stavení na konci jezera. Tam se zužuje a začíná stoupat vzhůru lesem.

Lago Chico

Podrost tu tvoří opět hlavně bambus, myrta, keře, podobné hodně přerostlým fuchsiím a jiné, připomínající rododendrony. Místy se otevírá výhled zpět a v dálce za jezerem Tinquilco je možné zahlédnou kouřící Villaricu. Poblíž vrcholu stoupání se začínají objevovat první araukárie. Za vrcholem je to už jen pár kroků k jezeru Lago Chico. Od něj pokračujeme k Lago Verde s malou pláží. Jezírka jsou malebná, okolní kopce jsou porostlé lesem, ze kterého ční typické koruny araukárií. Je tu dost lidí a najít si stranou místo, kde bychom pojedli, není jednoduché. Po obědě vyrážíme dál.

Lago Huerquehue

Cesta opět stoupá, kolem ní ubývá podrostu, přibývá araukárií a když vyjdeme na hřeben, kolem nás už jsou jen samé araukárie, od malých letošních semenáčků až po mohutné stromy s hrubou kůrou. Scházíme kousek dolů a ocitáme se na krásném místě, na břehu mělkého jezírka Huerquehue. Jezero je opět obklopeno araukáriovým lesem, ve vodě leží kmeny padlých stromů. Ty starší z nich se již začínají rozpadat a odhalené hustě rozmístěné suky vyvolávají představu krokodýlích koster. Usedáme na travnatý břeh a užíváme si slunce, ticha a pohody. Na rozdíl od níže umístěných jezer tu nikdo není. Odněkud z dálky k nám doléhá hřmění a na obloze se objevují mraky. Zvedáme se a vydáváme se na zpáteční cestu. Opět procházíme tichým araukariovým lesem, potom bambusovým houštím a jsme zase u prvních jezer. Ještě odbočujeme k romantickému jezeru El Toro, do kterého spadá skalka.

Lago El Toro

Taky pěkné místo. Myslí si to jistě i dvojice, objímající se na břehu. Nechceme rušit a proto brzy pokračujeme v návratu. V jednom místě skoro dole se ženské většině výpravy zdá, že "tudy jsme prostě nešli" a rozhodne se vyzkoušet jinou cestu. Já pokračuji normálně dál a díky tomu se ztrácím. Čekám dole u prvních stavení, čekám a potom přichází Radka s tím, že jsem nahoře usilovně hledán a kam že jsem to zmizel. Vydávám se tedy znovu do kopce. Nakonec se přece jen najdeme a ke stanům přicházíme zase společně. Pozdní večeře a koupel v jezeře. Noc už tak klidná jako včerejší není, někde vedle kecají až do svítání.

Lanin
(ze silnice do Puesca)

Ráno je obloha zatažená. Sedáme do auta a vyjíždíme na výlet k argentinské hranici. Sjedeme na mezinárodní silnici, vedoucí z Pucónu a po ní se vydáváme na východ. Asfalt brzy končí, silnice stoupe výš, po pravé ruce nám kouří Villarica. Vyčasilo se, slunce svítí o 106. Zastavujeme u celnice v Puesco a snažíme se celníkům vysvětlit, že nechceme do Argentiny, ale jen podívat se do národního parku. Chtějí po nás pasy a doklady od vozu.

mezistátní silnice
s araukárií

Znovu vysvětlujeme, že ne do Argentiny. Ano. Dejte nám pasy a papíry od vozu. Předáváme jim žádané, naše doklady mizí v okénku, jsou ukládány do obálky a obálka do krabice. Můžete jet! A doklady? Až se vrátíte. Žádné potvrzení, nic. V tuto chvíli přestáváme existovat. Jedeme ještě kus do kopce a ocitáme se na náhorní rovině. Kolem silnice rostou araukárie (jeden pořádný kousek i přímo uprostřed silnice), před námi vpravo se tyčí do výšky 3776m zasněžený vrcholek sopky Lanin. A je tady hranice s Argentinou. Socha Panny Marie, cedule Vítejte v Argentině.

Villarica

Fotíme a potom se vydáváme na zpáteční cestu. U celnice si jdeme pro doklady. Přicházíme z nebezpečné zóny, proto musíme projít napřed přes houbu nasáklou dezinfekcí. U okénka žádáme svoje doklady. Úředník je hledá a nenachází. Hledá znova a opět nenachází. Krčí rameny a opět hledá. Nakonec k naší úlevě přece jen nachází. Jdeme k autu a muž v uniformě se nás na něco ptá. Nerozumíme a podle intonace se snažíme odhadnout, máme-li hlavou kývnout nebo zavrtět. Zřejmě se to daří, neboť jsme propuštěni a čeká nás poslední úkon, očista vozu. Projíždíme vanou, kde dezinfekce sahá autu až k prahům a zbytek je ostříkán hadicí. Během několika dalších kilometrů se na podvozku vytvoří vrstvička dezinfikovaného bahýnka.

Lanin z Cerro Quinchol

V kempu jsme poměrně brzo a já přemlouvám dámy k výstupu na Cerro Quinchol, kopec hned nad kempem. Slibuji si od toho pěkný výhled a pár fotek Villaricy v nízkém slunci. Radana se brzy vrací zpátky, Radka pokračuje až nahoru. Zase je to ale jinak než v průvodci. Nahoře se pěšina napojuje na jinou, zřejmě okružní, a žádný zřetelný holý vrcholek není v dohledu.

araukarie na Cerro Quinchol

Jdeme doprava a přicházíme na louku v sedle, odkud však díky stromům není mnoho vidět. Opět tu rostou araukarie, na některých z nich jsou i plody: koule o průměru velkého kokosového ořechu, tvořené semeny.

araukarie s plody

Semena arukárií jsou jedlá, tato však ještě zdaleka nejsou zralá. Připozdívá se a tak se vydáváme na zpáteční cestu. Radana mezitím uvařila večeři, po večerní koupeli ještě dlouho sedíme a povídáme a nakonec se dáme i do šíření národní kultury formou neumělého zpěvu. Tuhle noc sousedi nepovídají, odkudsi se k nám ale tentokrát nesou neartikulované, zato však výrazně erotické zvuky.

provoz pod Villaricou

Přišel čas opustit příjemné tábořiště v parku Huerquehue. Ještě jedna ranní koupel v jezeře, nad kterým se válí mlha a potom už zabalit a vydat se na cestu.

ranní nálada u Lago Tinquilco

Ještě jednou bychom rádi viděli araukarie a tak jedeme stejným směrem jako včera, zahýbáme ale na prašnou cestu na Termas de Palguin a doufáme, že se po silnici do Coňaripe dostaneme až do sedla mezi Villaricou a Quetrupillanem. Za hranicí národního parku se povrch cesty výrazně zhoršuje a když Yaris chytne břichem o kámen, rozhodujeme se pokračovat dál pěšky. Necháváme auto u cesty a stoupeme mezi bambusy podél potoka vzhůru.

Quetrupillan

V sedle je parkoviště a vozidla na něm parkující ve mně vyvolávají pochybnost, zda jsme to nevzdali příliš brzy. Začíná tu také naučná stezka, věnovaná araukariím. Jdeme po ní a po několika stech metrů se dostáváme nad hranic vegetace. Dál jdeme po tmavošedém sopečném popelu. Slunce praží, vzdálené hory jsou v mlze. Otravují tábanos. Fotíme Quetrupillan a Lanin a potom se vydáváme na zpáteční cestu. Musíme toho dnes ještě dost ujet, čeká nás přesun k poslední etapě, do národního parku Puyehue.

V Pucónu marně hledám nějaký bankomat, který by bral karty Visa nebo AmEx. Kde nic, tu nic. Jedeme tedy dál, do Osorna, kde se nám podaří najít bankomat a natankovat zásobu hotovosti.

svahy Villaricy

Puntiagudo

Cesta do Osorna mi připadala jako přískoky od mýta k mýtu. (Platili jsme celkem třikrát, celkem 3200 pesos. Benzin v Chile stál 400 za litr.) Z Osorna nás vede okreska na Entre Lagos. Zapadající slunce osvětluje kužel sopky Osorno a vedlejší, neuvěřitelně pitoreskní sopku Puntiagudo. Do Anticury dorážíme už za tmy, bez problémů nacházíme camp CONAF což jest deset příjemných oddělených míst s ohništi, stoly a lampami, stavíme stany a večeříme. Radka rozdělává oheň a s heroickým vypětím jej udržuje ve skomírajícím stavu asi až do dvou hodin. Dřevo je totiž poměrně ohnivzdorné.