Cestopisy

> Cestopisy > Patagonie 2001 > Puyehue a Osorno

Patagonie 2001-2

Národní park Puyehue

přes pozemky farmy El Caulle
k sopce Puyehue

Je ráno a jsme v kempu v Anticuře. Nad námi se zvedá sopka Puyehue. Vstáváme pozdě, dlouze balíme, dlouze využíváme zdejší čistá hygienická zařízení. Navštěvuje nás správce a vybírá 6000 za jednu noc za všechny. Domlouvám s ním uložení věcí, které na výletě nahoře nebudeme potřebovat. Odneste si je do kanceláře, povídá. Kancelář je na druhé straně silnice. Vcházíme dovnitř a já listuji průvodcem LP, abych našel příslušnou otázku, která by nám umožnila jít nalehko. Lámaně ji předčítám. Strážný mě nechá dojít až k závěrečnému otazníku a potom ukáže do vedlejší místnosti.

setkání ve svahu

V koutě už tam pár vaků je. Přidávám ten náš a čekám na nějakou byrokracii. Ne, nic nebude. Až přijdete zpátky, tak si to vezmete. Adios. Vesele jdeme k autu, tučňáky s sebou na sopku táhnout nebudeme.

setkání nad hranicí
lesa

Ještě si připomínám svůj výlet do USA, kde stačilo dát ve slově špatně přízvuk a leckdo se už tvářil, že nemá představu, co mu chcete říct.

Vchod do parku je dva kilometry zpátky po silnici. Oplocené pozemky farmy El Caulle, závora a několik domků, jeden z nich je jakýsi kiosek. Tady se platí. Cože? Kolik? 7000 pesos na osobu? To je teda rána. Průvodce uvádí míň než polovinu. Mít mapu, určitě by se vyplatilo zkusit nějakou alternativní trasu. Nasupeně platíme, zapisujeme se do knihy a očekáváme, že za takový balík dostaneme alespoň nějakou mapku, ale i tu si musíme za 3000 pesos koupit. Alespoň že nám tu nechají stát auto.

vrchol sopky
a zdroj vody

Jdeme po cestě směrem k zalesněným svahům sopky, kolem nás jsou pastviny. Je vedro a otravují tábanos. Když dojdeme po dvou kilometrech k prvním stromům, mám už chůze plné zuby. Terén se ale teprve začíná zvedat a my máme před sebou asi šest kilometrů s převýšením tisíc metrů. Ach jo. Drápeme se nahoru, vedro nepolevuje ani pod stromy a ovádi jsou také všudypřítomní. Obědváme a upíjíme vodu z lahví. Táhneme toho docela dost, průvodce tvrdí, že na Puyehue je to s vodou špatné. Potkáváme výpravu na koních, několik turistů s průvodci. Ti se smějí a něco nám říkají. Nerozumím a v odpověď se vzmůžu jen na unavené zafunění. Smějí se ještě víc a mizejí za záhybem cesty.

refugio El Caulle
a Lago Puyehue

Vegetace řídne, snižuje se a konečně je to tady: Refugio El Caulle, dřevěná chata v dolíku na hranici lesa a vedle ještě menší dřevěný přístřešek s ohništěm a lavicemi na sezení. Vcházíme do chaty. Stůl, kamna a osm dvoupatrových postelí bez matrací. Nikdo tu není. To nám je vhod, protože do našeho stanu bychom se tři nevešli a Radčin zůstal v autě.

tohle nás čeká zítra

Odkládáme batohy a vydáváme se pro vodu. U chaty nic rozumného neteče, musíme ještě výš, asi kilometr, ke sněhovému poli, ze kterého vytéká potůček. Cestou míjíme krávy, pasoucí se na loukách nad hranicí lesa. Výš už je jenom sopečný popel a v žlabech zbytky sněhu. Když jsou lahve plné, Radana s Radkou se vracejí do chaty a já stoupám ještě výše. Vzdálenosti jsou ale větší, než se zdají, za hodinu se dostávám asi jen do dvou tisíc metrů. Upouštím od záměru vystoupit na okraj sopky a obracím se na zpáteční cestu. Slunce zapadá a barví sníh na vrcholku Osorna do červena. Často se zastavuji, pozoruji měnící se náladu a fotím.

hvězdy nad vrcholem Puyehue

V chatě je příjemně. Večeříme a znovu si pochvalujeme, jak jsme to vymysleli a jak jsme ušetřili stavění stanu. Venku se stmívá. Slunce zapadlo a vycházejí hvězdy. Rozhoduji se, že dnes v noci se pokusím udělat pár fotek hvězd. Mám sice jen kapesní stativ, ale je škoda propásnout příležitost.

sopka Osorno, jezero Puyehue
v popředí svah sopky Puyehue

Někdy okolo jedenácté beru spacák a vydávám se kousek výš, odkud by mělo být vidět Osorno a další hory. Jižní kříž je ale vysoko a dostat ho do záběru spolu s horami není možné. Zkouším napřed pár několikaminutových expozic a potom zaměřuji objektiv na sever, kde nad vrcholkem sopky Puyehue svítí jediné mně známé souhvězdí, Orion. Co na tom, že je postavený na hlavu. Otevírám závěrku a za chvíli si všimnu, že se po úpatí sopky míhají světla baterek. Po čase se přidávají i hlasy, nějaké volání. Aha, to pasáci shánějí krávy, říkám si. Nemám chuť se dostat doprostřed stáda a tak balím foťák a odebírám se do chaty.

cesta úbočím Puyehue

Nene, nebyli to pastevci. Asi čtvrt hodiny po mně dorazila do chaty smečka výletníků, mohlo jich být tak deset, různého věku a pohlaví. A jako bychom tu nebyli. Řvou, hulákají, třískají zavazadly a nádobím, potom do něčeho mlátí zřejmě sekerou, kouří. Trvá to asi hodinu, než se konečně dohrabou na postele. No, teď už bude klid. Jojo. Ale jen do té doby, než usnou a začnou chrápat. A není to žádné něžné pochrupování. Je to bohatýrský řev hrošího samce, při kterém drnčí sklo v oknech. Napřed se snažím zahrabat do spacáku, ucpat si uši a usnout, ale nejde to. Vibrace se přenášejí podlahou na postel a tlakové vlny lomcují spacákem. Na pokraji šílenství nechávám ženy jejich osudu, vybíhám a ukládám se na zem kus od chaty, kde už chrápání jen připomíná sousedovu cirkulárku. Jsou tři hodiny. Dělám ještě jednu dlouhou expozici oblohy a v půl páté konečně usínám.

mezi Puyehue a El Domo

Kolik že to je? Tři čtvrtě na sedm? Kupodivu nejsem moc ospalý. Spacák je mokrý od rosy, obloha nad hlavou modrá, bez mraků. Dávám se venku do vaření snídaně. Po chvíli se připojují i Radana s Radkou. Snídáme, balíme. Potom se Radka loučí a odchází zpátky do údolí. Je 22. ledna a odpoledne jí letí z Puerto Montt letadlo domů. Tak dál už jenom ve dvou. Bereme batohy na záda a stoupáme vzhůru. U sněhového pole doplňujeme zásoby vody, máme jí teď asi 7 litrů. Později zjistíme, že je to zbytečně mnoho, v tomhle období by stačila polovina. Nebo taky ne - když začne pršet, všechny potoky jsou rázem zakalené sopečným popelem. Na rozcestí se dáváme doleva, směrem na Baňos. Teď už cesta vede jen sopečným popelem, více méně po vrstevnici.

sopečná poušť

Vpravo sráz vzhůru k vrcholku sopky, vlevo za šedivým svahem zelené údolí s řetězcem hor a další sopky v dálce, vlevo vpředu otevřený kraj s jezerem Puyehue a před námi vpravo kam až dohlédneme jen nekonečný sopečný popel. Tam také vede pěšina, značená sporadicky bambusovými tyčemi. V dohledu nikde nikdo. Jsme ve výšce asi 1700 m a k Baňos nás čeká asi deset kilometrů neutěšenou krajinou. Přecházíme několik potoků, vytékajících z dosud neroztátého sněhu, místy překonáváme i sněhové jazyky. Stopy vedoucí přes ně nenavazují na stezku, ale jsou o několik metrů níže po svahu: je vidět, jak sníh sjíždí do údolí.

odpočinek

Pěšina se po úbočí stáčí k východu a my se ocitáme v mělkém sedle mezi vrcholkem Puyehue a Cerro El Domo, který je jen nevýraznou hromadou popela. Potom cesta začíná mírně klesat. Vpravo před námi, na hřebínku vybíhajícím od okraje kráteru Puyehue, je popel zbarven sírou a vystupují odtud páry. Na chvíli se zastavujeme. Slunce stojí vysoko na bezmračné obloze a před jeho paprsky se není kam ukrýt. Kam až dohlédneme není ani kousek stínu, jediný strom nebo balvan, za který by se dalo schovat, nikde voda, ve které by se našinec mohl ochladit. Je úplné bezvětří a - zadržte dech - naprosté ticho. Jak by se spalo v úplném tichu? Říkáme si, že na zpáteční cestě to zkusíme - třeba támhle v tom dolíku.

pramen

Tyče a stopy nás vedou dál, k místu, kde by se podle mapy měla připojovat Ruta los Americanos, alternativní přístup do parku z údolí Rio Golgol (měla by začínat u jejího soutoku s Rio Vallo a obcházet sopku od východu). Žádnou cestu ale nevidíme. Tyče uhýbají zase k severu. Před námi leží rozsáhlá náhorní planina a na ní v dálce v dvě drobné tečky - první lidé tento den. Za nimi se planina vlní, šeď tmavne tam, kde z popela vystupuje na povrch ztuhlá láva a úžlabí jsou zaplněna skvrnami sněhu. Tu a tam stoupají nad terén sloupy bílé páry. Kdyby... Kdyby se zhoršilo počasí, déšť rozmyl stopy, mlha pohltila tyče, které jsou beztak dost řídké... ...tak by bylo lepší být někde jinde.

baňos (nuevos!)

Pouštíme se po pláni a za chvíli se potkáváme s dvojicí, jdoucí proti nám. A za chvíli další. Přicházíme k rozcestí, vpravo vede nezřetelná a zřejmě nepříliš značená cesta do Riňinahue, vlevo zřetelnější pěšina k Baňos. Hned vedle cesty je asi pět metrů hluboké koryto, ve kterém vyvěrá silný pramen. Dno je porostlé vegetací, ale jen v bezprostřední blízkosti vody, tak metr na každou stranu. Scházím k potoku, abych doplnil zásoby. Voda je ledová.

oáza u teplého
pramene

O kus dál přecházíme další potok, na jehož břehu jsou vyrovnaná místa, vhodná pro stanování. Chceme ale dojít až k Baňos - a netušíme, že jsme už tady a že to, k čemu dojdeme asi za dvacet minut, nebudou Baňos, ale Baňos Nuevos a že tudíž, když pak půjdeme ještě dál, už na žádné Baňos Nuevos nenarazíme, protože u nich už jsme byli, prostě v tom máme zmatek, protože jsem si pořádně nepřečetl průvodce (a ten je v batohu a kdo by se s ním vytahoval) a přehlédl jsem u původních Baňos slovo "bývalé". Takže jdeme bez zastávky dál a dorážíme k Baňos Nuevos (o kterých si myslím, že jsou to Baňos). Údolíčkem přitéká široký potok a do něho se vlévá jiný, menší. Voda v nich je ledová. Ale část toho menšího je oddělena od proudu hrázkou z popele a voda v takto vzniklém mělkém jezírku je teploučká. Svlékám se a lehám si do jezírka. Jejda, to to pálí! Dno je horké, až je to nepříjemné. Jak se vrtím, hrázka se spláchne a do jezírka vnikne ledová voda z potoka. To jsou mi změny! Lezu ven a opravuji hrázku.

život na dně
vyschlého jezera

Schnu a žerou mě tábanos. Jsou všude. Tedy všude ne. Když jsem plácl to jedno v sedle u El Domo, nebylo tam pak chvíli žádné. Kousek od potoka je skalka porostlá zelení a po ní stéká jako vodopádek teplý pramen - má asi 30 stupňů a není příliš vydatný. A na břehu velkého potoka je bublající bahniště smrdící sírou. To je z vulkanických atrakcí tohoto místa asi tak všechno. Místo samo je dost nevábné - koňské koblihy a odpadky jsou všude, kam se člověk podívá a vedle cesty stojí podivný přístřešek - železné oblouky pokryté igelitem a pod nimi hromada hadrů či dek a kožešin a nějaké brambory. Rozhodujeme se, že popojdeme ještě dál a u Baňos Nuevos se najíme (no jo, já vím, že od nich právě odcházíme). Jdeme ještě asi půl hodiny popelem, více méně podél potoka, a pak už jsme tak hladoví, že baňos nebaňos tábanos netábanos obědváme. Kolem nás projíždí podivně vystrojená skupina na koních: několik mužů, dvě obtloustlé ženy s dětmi a pes. Nevšímají si nás a pokračují směrem, odkud jsme přišli.

Los Geisires

S doplňující se energií a tekutinami klesá nervozita a za chvíli už jsme schopni zase přemýšlet a plánovat. Nakonec se rozhodujeme nechat batohy přikryté stanem u blízkého jezírka, kam není od cesty vidět, a dojít až na Los Geisires, kam by to mělo být asi šest kilometrů. Obrázek v mapě vypadá totiž lákavě.

Los Geisires

Jdeme pořád podél potoka a pomalu nám dochází, že cesta je značená pro koně a ne pro lidi: jde nejkratším směrem a musíme často brodit. Je sice pořád vedro, neustálé zouvání obouvání ale zdržuje a voda je nepříjemně ledová. Potom potok mizí, cesta stoupe kousek vzhůru a pak jdeme přes vyschlé jezero. Už je to otravné, připadá nám, že cesta je nekonečná. Na konci jezera musíme ještě vystoupat na hřeben a za ním už to naštěstí je jen kousek. Zklamání.

Los Geisires

Žádné gejzíry! Několik kotlin, ve kterých syčí sirné páry, bublá bahno a celé okolí je pokryto krystalky síry. Na gejzíry je zřejmě příliš sucho, chtělo by to sem jít asi v jiném období. Udělám pár fotek a vrátíme se zpátky.

Zpátky to jde rychleji, hlavně proto, že se nenecháváme zmást koňskou stezkou, jdeme důsledně pořád po jednom břehu i za cenu toho, že občas musíme přelézt nějakou tu vlnu, a nebrodíme. Nakonec dorážíme na místo, kde jsme nechali batohy a zbývá nám jen přebrodit jeden potok. Mezitím se připozdilo, není už takové vedro, odněkud se přihnaly mraky a do vody se mi nechce. Tak to obejdeme. Potok totiž vzniká spojením dvou menších, vytékajících ze dvou jezírek, oddělených skalnatým - zde tedy nejspíš lávovým - žebrem. Mělo by stačit obejít jedno a přeskočit potok, tekoucí z druhého. Trvá nám to celé ale nečekaně dlouho, bez ohledu na to, že měřítkem popisované scenérie jsou jen metry. Stavíme stan na krásném místě na břehu jezírka. Poprchává.

Vyspali jsme se tu skvěle. Je ráno a my se vracíme stejnou cestou, kterou jsme včera přišli. Slunce se často schovává za honící se mraky, obloha na severu je černá. Rád bych se podíval kousek stranou, k místu zbarvenému dožluta sírou, ze kterého stoupá pára. Radaně se tam nechce a tak si dáváme sraz u Baňos a já se vydávám přes hromady popela. Nejdu daleko.

Přejdu asi druhý hřebínek a přede mnou je zelené rozbahněné údolíčko s potokem a od něho ke mně přilétají dva černobílí ptáci - a nalétávají s křikem přímo na mne. Zastavuji se a oni nálet opakují. Udělám ještě pár kroků a cítím na obličeji závan větru, jak jeden z ptáků na poslední chvíli změnil směr. No dobře. Vždyť rozumím. Nemám tam chodit. Vracím se zpátky, u potoka docházím Radanu, která mě tak brzo nečekala a společně dorážíme k Baňos (Nuevos) právě ve chvíli, kdy je opouští jízdní skupina, kterou jsme potkali včera odpoledne. Přístřešek je sbalený, děti sedí za ženami, jeden z mužů nasazuje na hlavu žlutou ochrannou přilbu. Vytahuji foťák a ostýchavě se snažím pořídit snímek. Jim to nijak nevadí, jeden z mužů nám mává a něco na nás vesele volá. Španělsky. Přiblble se usmívám a zase se stydím, že mu nerozumím.

O nějakou tu hodinu později. Blížíme se k Puyehue. Máme za sebou náhorní rovinu, zásoba vody je doplněná (zase sedm kilo navrch), zatahuje se, ale pořád ještě neprší.

zpátky k Puyehue

Jsme zase mezi El Domo a Puyehue a rozhodujeme se vystoupit na okraj kráteru. Zamíříme tedy do kotle vlevo a když se ocitneme z dohledu cesty, necháváme batohy pod pláštěnkou na zemi a stoupáme vzhůru po hřebeni, vybíhajícím z okraje kráteru. Zanedlouho se ocitáme v místě, kde povrch popela pokrývá červená krusta.

z výstupu k vrcholu

Často se při došlápnutí proboří a noha zapadne do lepkavého bahna. Z puklin stoupá pára a sirné výpary. Závany větru naštěstí občas přinášejí čerstvý vzduch. O něco výše síry ubývá a zůstává jen pára. Šplháme po lávovém žebru - a před námi utíká králík. Není mi jasné ani jak se tam dostal ani jak tu mohl přežít.

pohled do kráteru

O kousek dál nacházím vysušenou mrtvolku myši a pak ještě velkou nezřetelnou stopu - je to pes? velká kočka? Jak se zdá, je tu, na okraji sopky ve dvou tisících metrech, nečekaně živo. Ještě pár kroků a jsme na hraně. Stěny příkře spadají do kráteru o průměru asi dva kilometry. A na dně není žádná oáza, žádný Ztracený svět, jak jsem skoro byl po objevení králíka ochoten očekávat, je tam jen sníh. Okraje kráteru se halí do mraků, fouká silný vítr a je zima. Sedáme si zády ke skalce a díváme se, jak se před námi odhalují jednotlivé části obvodu. Z pukliny u paty skalky proudí horký vzduch a příjemně hřeje záda.

to ještě bylo něco vidět...

Uprostřed sestupu se dává do deště a právě když dorážíme k batohům, začíná pěkný slejvák. Bereme si pláštěnky a loučíme se s nocí v naprostém tichu v nedalekém sedle. Dojdeme zpátky na refugio a přespíme v suchu. Déšť smývá stopy v popelu, zůstává po nich jen mírně zvlněný povrch. Mraky klesají k zemi, okolní krajina se ztrácí v mlze a od jedné bambusové tyče není vidět další. Ještě že je den. Trmácíme se deštěm a pomalu ztrácíme pojem o tom, kolik jsme toho ušli. Přecházíme sněhové jazyky, stopy na nich jsou zase o pět metrů níž po svahu než včera. Potůčky mají najednou barvu bahna a teče v nich tolik vody, že místo k překonání suchou nohou se hledá jen obtížně. Stezka teď klesá, déšť polevuje a místy se dostáváme pod mraky.

slyšel jsem i o lepším počasí

Konečně je tu odbočka k chatě. Překonáváme poslední stovky metrů a těšíme se na suché palandy. Chyba lávky! Chata je plná Němců, kteří před chvílí dorazili z údolí. Nevypadají, že by nám chtěli udělat místo. Potichu si ulevuji kletbami a mířím k menšímu přístřešku. Ouha! Taky plno! Nadávám nahlas, poodcházím stranou a vybaluji stan. Z přístřešku vychází mladý pár a míří k nám: Ahoj, vy jste tady taky? A hele, naši staří známí z letiště v Santiagu a z campamento La Guardas v Torres! Ta Patagonie je ale malá! Začnu ze sebe sypat omluvy za neomalené vulgarismy, které jsem před chvílí použil, ale mladík mě přerušuje: To nic, přišli jsme před chvílí a když jsem nahlédl do chaty, nadával jsem úplně stejně!

ráno

Noc trávíme tedy ve stanu. Vytrvalý déšť přešel v přeháňky a teplota klesla přes noc z 15 na 11 stupňů. Nechce se nám ze spacáků a tak do údolí vyrážíme až těsně před jedenáctou. Vrcholek sopky se ztrácí v mracích, dolina pod námi je rovněž plná mraků. Sestup na silnici nám trvá asi tři hodiny a potom ještě šlapeme dva kilometry po asfaltu do kempu.

Río Golgol

Naše místo je volné - není divu, volný je až na dvě auta celý kemp. Stavíme stan a potom jdeme pro uložené věci. Chvíli hledáme strážce a potom se už šťastně shledáváme s Radaninými tučňáky a zbytkem věcí. Občas vykukuje sluníčko, snažíme se sušit. Přicházejí k nám dvě malá děvčata a něco se nesměle ptají. Něco o chlebu. Nemáme chleba, říkám po pravdě. Říkají něco, čemu nerozumím. Teprve po delší konverzaci za použití končetin nám dochází, že chleba nepožadují, ale nabízejí. Jdeme s nimi a od jejich matky (později zjišťujeme, že je to žena jednoho ze strážců parku) kupujeme teplé housky. Má je uložené v jutovém pytli vyloženém bílým plátnem. Chutnají výtečně.

Salto del Indío

Co se zbytkem dne? Vyrážíme na nedaleký vodopád Salto del Indio. Upravená parková cesta vede deštným pralesem a potom se přibližujeme k rio Golgol. Její tok je přerušen šest metrů vysokým prahem, ze kterého padá říčka do tůně. Své jméno - Indiánův vodopád - získal podle pověsti, ve které jeskyňky za clonou vody využívá jeden Indián jako úkrytu před pracovní povinností. Balvany pod vodopádem jsou zajímavě ohlazené a voda je průzračná. Díra v mracích odkrývá Slunce a je tu příjemně.

Až do soumraku třídíme a přebalujeme a snažíme se zabalit zejména použité ponožky tak, aby nás kvůli nim nevyloučili z přepravy. Zítra totiž začíná cesta domů.

prodavači melounů v Osornu

Ráno opět mrholí. Dopíjíme poslední kafe, hážeme na záda bestiálně těžké batohy a potácíme se těch pár metrů k silnici. Radana mě má za vyplašence, když na autobus, který má jet v půl jedné vyrážím už v jedenáct. Není tak docela v právu. Ve tři čtvrtě na dvanáct vedle nás zastavuje mikrobus s nápisem Osorno. Sedí v něm kromě řidiče jen tři Češi, jinak nikdo. Platíme dva tisíce za osobu a začíná cesta od farmy k farmě, od vesnice k vesnici. Všude někdo přistupuje a mikrobus je za chvíli plný. Nikdo ale nezůstane na silnici, bere se na stojáka. V Osornu se přesouváme pár kroků na terminál dálkových autobusů a zjišťujeme u různých společností ceny. Nejlevnější přímý autobus do Santiaga je za osm tisíc - tedy jen o tisícovku víc, než kolik stál vstup na Puyehue. Dnes je pátek a většina linek je skoro vyprodaná.

Osorno - jedna z hlavních ulic

Linka Buses Norte odjíždí v půl desáté večer a tak opět využíváme služeb úschovny a vyrážíme do města. Svačina v bistru, potulování se po ulicích, které jsou už zase o něco "civilizovanější" - tedy obyčejnější než v Puerto Montt, se zděnými patrovými domy a obchody, na které jsme zvyklí kdekoliv v Evropě. Osorno bylo v minulosti osídlováno hlavně Němci a odtud tedy evropský charakter města, který se ostatně projevuje ve všech městech, které jsme navštívili, a konec konců i ve stravě.

pouliční zábava

Jak se připozdívá, lidí na ulicích i na tržišti přibývá. Vypravěče, který v parku baví shromážděný dav, vystřídá parta kluků s bubny. Postaví se do řady, jeden předstoupí, udá rytmus - a už se to hrne. Přecházejí z jednoho rytmu do druhého a moc dobře se to poslouchá.

Osorno - kousek od centra

Přichází soumrak a tak povečeříme a pomalu se stahujeme k autobusovému nádraží. Před ním na chodníku pankáči prodávají pěkné chlupaté ovečky s růžovými ksichtíky. Vyzvedáváme batohy a čekáme. Po zkušenosti s odjezdem z Anticury jsem trochu nervozní, zda už náš autobus nejel, přijíždí ale na čas. Čeká nás noční dvanáctihodinová jízda. Vyzkoušet prý se má všechno. Zvečera pouštějí z videa úděsný film Vertical Limit a pak se do rána potácím mezi spánkem a bděním. Sedadla jsou polohovatelná, autobus má i záchod, který však je hned vedle našeho sedadla a dveře příliš netěsní.

Osorno

Osorno - kostel

Do Santiaga přijíždíme deset minut před termínem. Chvíli hledáme autobus na letiště. Ulice jsou zaplněné žlutými autobusy hromadné dopravy s trojmísnými čísly, do kterých se nastupuje skoro za jízdy, nikde nevidíme žádné jízdní řády. Vracíme se na autobusové nádraží a nakonec se přece jen doptáme. Vedle dálkového nádraží je ještě místní a z něj jezdí pravidelná linka TurBus, která nás odveze za 1200 na letiště.

Letadlo odlétá za dvě hodiny, na odbavení je ale už teď pořádná fronta. Těch pár míst, která nebudou v Jumbo jetu obsazená, se do posledního zaplní při mezipřistání v Buenos Aires, kde nás nechají dvě hodiny čekat v hale, kde není nic zajímavého k vidění. A potom už přijde nekonečný let do Evropy, kdy budeme sedět vedle člověka, který se na své sedadlo prostě nevejde a bude přetékat na nás a my po noci v autobuse už nebudeme vědět, jak si sednout a jak ulevit otékajícím nohám. A skok z Frankfurtu do Prahy bude proti tomu všemu jen zanedbatelná prkotina.

A je po všem. Kdyby mi někdo tvrdil, že takovýhe výlet může projít takhle hladce, vysmál bych se mu.