Před chvílí jsme vstali a ted´ sedíme u snídaně a plánujeme, co dál. Je neděle, 13. ledna, a Rita nám dnes k snídani předložila i bábovku. Mám dojem že se z nás pomalu stávají štamgasti.
Co budeme dnes dělat? Martina, Karel a Přemek už odletěli zpátky do Čech, Radka a Radek mají na zítřejší odpoledne letenku do Puerto Montt a nám to letí až 16. ráno. Máme tedy s Radanou před sebou tři dny v Punta Arenas. Skoro to vypadá na nedostatek koordinace.
obydlí na břehu Seno Otway
Dnešní dopoledne je jasné. Návštěva Abu Goshe, telefon domů, kontrola vzkazovníku na internetu, nahlédnutí do obchůdků, chacarero k obědu v bufetu v centru. Radka s Radkem si mezitím půjčili auto a někdy okolo čtvrté odpoledne vyrážíme na Seno Otway. Je to zátoka na sever od Punta Arenas, na jejímž břehu hnízdí tučňáci. Na mapě je to jen kousek, ve skutečnosti ale musíme ujet asi 70km, polovinu z toho po prašné silnici. Jedeme plochou krajinou, stromy kolem silnice veškeré žádné. Cestou tu a tam zahlédneme pštrosy nandú. Nakonec se před námi objeví moře. Musíme ještě zdlouhavě objet jakýsi povrchový důl a pak už jsme konečně na místě.
Parkoviště, kiosek s občerstvením a pokladna. Platíme 2000 pesos za osobu a potom můžeme pokračovat dál po cestě mezi provazy, které tu jsou ne proto, aby tučňáci nemohli na lidi, ale naopak. Tučňáci tu ale ještě nejsou, až o kus dál, kam není od vstupu vidět. Hnízdí jich tu několik set párů. Můžeme je vidět všude okolo cesty, po jednom i v párech, často spolu s mladými, kteří mají stále ještě prachové peří a kteří ještě nedorostli plné velikosti. Jsou to tučňáci magelanští, dorůstající výšky asi 70cm. Přítomnost lidí jim zjevně nevadí, můžeme je v klidu pozorovat ze vzdálenosti jen několika málo metrů. Část z nich míří k moři, kde skáčou do vln a po čase se vracejí s úlovkem ke svým mladým.
místní specialita (klikni na obrázek pro více)
Na tučňáky by se dalo koukat dlouhé hodiny. Je ale zataženo a fouká ostrý studený vítr od moře, takže se brzy vypravíme na zpáteční cestu. Často zastavujeme, jednou, abychom zaznamenali nezvyklé dopravní značky, jindy kvůli neutěšeným příbytkům na pobřeží. A samozřejmě také kvůli pštrosům.
nandú
Pokoušíme se k nim dostat blíž, ptáci však před námi stále ustupují. Brzy to vzdávám a vracím se k autu, Radek je ale tvrdohlavější a pouští se dále do pampy. Čekáme u auta a nakonec se i on vrací a vítězoslavně nám sděluje, že ulovil nejen pštrosy, ale i hrající si skunky! Pokyvuji hlavou a myslím si svoje: říká to jen kvůli tomu, že nám závidí závětří v autě, zatímco on mrznul v pampě! To, jak moc se mýlím, zjistím až když po návratu najdu na internetu Radkovy úlovky.
A jsme na asfaltce a frčíme zpátky do Punta Arenas. Kousek před městem se náhle změní světelné podmínky. Zapadající Slunce se dostane pod černé mraky a šikmé teplé paprsky osvítí barevné rybářské lodě, vytažené na břeh. Rychle zastavujeme a vybíháme s foťáky. Máme jenom asi pět minut, ale ty stojí za to.
Dlouhé spaní a po snídani zase vycházka do města. Ještě musíme dát oblečení do prádelny a vyměnit plesnivý salám, který jsme včera koupili. Ulice jsou dnes daleko živější než včera, a to nejen díky spoustě turistů z gigantické výletní lodě, která kotví v místním přístavu a dívá se doslova svrchu na celé město. Všechny obchody jsou otevřené (mám dojem, že většina z nich jsou masny), čerstvé ryby se prodávají u improvizovaných stánků přímo na chodníku.
periferie Punta Arenas
Najít prádelnu není problém, je hned za rohem u supermarketu AbuGosh. Bez připomínek berou naše trička i kalhoty. Platíme 1000 pesos za kilogram, hotovo bude večer. Stejně úspěšní jsme i se salámem. Lámaně se snažím reprodukovat pár připravených španělských vět, zřízenci samoobsluhy však stačí pohled na salám a na účtenku a zakrátko dostáváme zpět peníze. A teď honem zpátky na Bolivianu, přátelé tam na nás už čekají s autem.
reliquia historica
Dnes vyrážíme na jihozápad. Nejprve na okraj města, kde jsou ploty okolo neutěšených domků zdobené roztrhanými igelity, které vítr neúnavně přináší z blízké skládky. A potom na pobřeží. Stavíme u polorozpadlého vraku lodi, označeného jako "reliquia historica" a potom sledujeme pobřeží dál na jih, k Puerto Hambre. Nacházíme jen zbytky zdí kostela a pomník s pamětní deskou, která hlásá, že stojíme na místě, kde 25. března 1584 založil Pedro Sarmiento de Gamboa první osadu na břehu Magellanova průlivu. Místo však bylo velmi nehostinné a osada byla brzy opuštěna.
pobřeží Magellanova průlivu
Puerto Hambre
geografický střed Chile
Vracíme se asi dva kilometry na rozcestí. V malém parčíku tu stojí sloup s pannou Marií, postavený na památku jejího zjevení v roce 1830 (které se ovšem událo někde úplně jinde). Hlavní atrakcí je tu ale sloup s mapou, označující geografický střed Chile.
Fuerte Bulnes
Nečekané, že? Je to způsobeno tím, že Chile do svého území počítá i tu část Antarktidy až k jižnímu pólu, kterou má ve správě. Zajímalo by mne, jestli bych podle stejného klíče nalezl třeba někde v Kamerunu geografický střed Norska.
Fuerte Bulnes
Posouváme se ještě kousek dál po pobřeží do Fuerte Bulnes. Stojí zde na malém návrší palisádou obehnaná dřevěná pevnost. Postavila ji tu v roce 1843 chilská armáda. Na popud Bernarda O'Higginse se totiž 21. září 1843 rozhodla chilská vláda obsadit území na břehu Magellanova průlivu. ...a večer téhož dne Williams převzal vlastnictví průlivu a přilehlých teritorií. Pevnost ale neměla dlouhého trvání. Místo opět nebylo příznivé pro trvalé osídlení a tak se po pěti letech osadníci přestěhovali na písečný výběžek - punta arenas - ležící o šedesát kilometrů severněji. A tam do dnešních dnů vyrostlo stotisícové město Punta Arenas. Původní pevnost Fuerte Bulnes byla zrestaurována roku 1942 jako památník.
ještě Fuerte Bulnes
Čas utíká, Radce a Radkovi letí za chvíli letadlo. Takže rychle zpátky do Punta Arenas. Naštěstí mají domluvené vrácení auta na letišti a tak je o starost méně. Necháváme se vysadit na severním konci města. Loučíme se s přáteli a míříme do bezcelní zóny. Ne že bychom něco potřebovali - Zona Franca patří prostě k místním atrakcím. Je tu několik nákupních středisek standartního západního typu, ceny v nich ale nejsou nižší než ve městě, v některých případech se mi zdá, že je tomu spíše naopak. Můžete zde ale doplnit sportovní vybavení, jsou tu k dostání plynové vařiče a stany, které jsme ve městě neviděli. Kupujeme si kousek hovězího masa k večeři (3700 pesos za kilo. Tedy ne, že by ho jinde neměli, ale tady bylo nějak u ruky) a stavujeme se alespoň na kafe. Mají tu totiž espresso, což je unikát. Jinde dostanete pouze granulovanou kávu. Radana si dává i zmrzlinu a tvrdí, že je dobrá.
pomník prvním osadníkům
Z bezcelní zóny se ubíráme pěšky širokou třídou do města. Uprostřed, mezi dvěma dvojicemi jízdních pruhů, je široký zelený pás, upravený jako park. Na něm je v jednom místě, na umělé terénní vlně, umístěn pomník prvním osadníkům. Je to bronzové sousoší shrbeného pastevce s koněm, ovcemi a ovčáckými psy, to vše v téměř životní velikosti. Místní batolata mají povyražení z možnosti "svézt se" na zádech některého z kovových zvířat.
cesty městského hřbitova
O kousek blíž k centru je městský hřbitov. Projdete bránou a ocitnete se v jiném světě. Jestliže domky ve městě, obité plechem, vám mohou připadat zanedbané a odbyté, hrobky jsou jejich pravým opakem.
hřbitov v Punta Arenas
Pečlivě opravené a natřené bíle nebo pastelovými barvami tu stojí v ukázněných řadách, oddělených štěrkovými cestičkami a až do absurdnosti pečlivě střiženými keři. U vchodu je velká mapa hřbitova s vyznačnými národními sekcemi - jsou tu Chorvaté, Italové, Němci... - a doporučenou turistickou vyhlídkovou trasou. Procházíme pomalu hřbitovem. Některé hrobky jsou velmi výstavné. Květiny na hrobech nejsou časté, vše je ale pečlivě upravené a nevidíme žádné známky devastace a vandalství.
kamkoliv je to odtud daleko
Den pomalu končí. Do centra zbývá jen pár kroků. Ulice jsou teď plné lidí, na chodnících vyhrávají žebráci veselé melodie, boční uličky se změnily v tržiště.
obchod se suvenýry
Ryby, textil, sluneční brýle, elektronika - až na to první vesměs obvyklý mix levného zboží z Asie, tak jak ho známe i od nás. Po ulicích se potulují smečky bezprizorních psů těch nejrůznějších plemen, nejsou ale nijak obtížní. Stavuji se v knihkupectví a prohlížím nabídku. Nejvíc mě zajímá sbírka mýtů původního obyvatelstva v angličtině, cena 8300 pesos za útlou brožurku je ale odrazující. V parku na náměstí pár kluků předvádí break dance. Docela jim to jde. Vyzvedáváme prádlo z čistírny. Je vyžehlené a nesmrdí. Moje kalhoty ale nejsou čisté - borůvky, do kterých jsem si sedl, jsou na nich pořád a stejně tak šmouhy od prachu. Zřejmě prošly jen chemií. Chtělo by to vodu.
Na Bolivianu večer doráží skupinka Argentinců. Jsou sebevědomí a hluční. Připomínají mi německé turisty u nás. Zavíráme se v našem pokoji, pouštím plynové topení (máme jediný pokoj, který je jím vybaven) a dosoušíme nad ním prádlo, které Radana ručně přeprala. Dnes bylo ve městě teplo, skoro jen na tričko. Rita tvrdí, že dnes překonali nějaký teplotní rekord.
Punta Arenas
Je středa 15. ledna. Den, na který nemáme program. Poprchává. Spíme dlouho a nikam nespěcháme. Odpoledne máme možnost jet na výlet lodí na ještě jednu pingvinerii, nějak se nám ale nechce, a to nejen kvůli poměrně vysoké ceně. Kam teď? Napřed procházka městem. Vydáváme se vzhůru a nalézáme terasu, odkud se dá město přehlédnout. Nízké domy, plechové střechy, v centru pár vyšších domů a za tím vším šedé vody průlivu, nízká mračna a kdesi v dálce Ohňová země. Jdeme dál po úbočí kopce. Vpravo máme obvyklé oplechované domky, vlevo, nad silnicí, výstavnější zděné vily v udržovaných zahradách. Nalezli jsme tedy místní Ořechovku, ty lepší adresy v Punta Arenas.
u vchodu do kostela
Kam dál? Vyhrává Museo regional Salesiano, podle průvodce nejlepší místní museum. Ptáme se v informacích na náměstí na cestu a ochotná slečna nám dává mapku a poskytuje spoustu informací, kterým však bohužel nerozumím. Snad jen tomu, že museum otvírá až ve tři. Máme tedy dost času na oběd a nakukování do obchodů. Chvíli přemýšlím nad mapou okolí Puerto Montt, nakonec ji ale nechávám na pultě. Chyba. Později, na místě, už se mi nepodaří ji sehnat. Ještě se projdeme podél řeky. Protéká městem v betonovém korytě, teď ale je téměř suchá. Čím blíže k moři, tím víc je koryto zanesené oblázky a níže i odpadky.
detail jednoho domu
Museum nacházíme snadno. V přízemí jsou zoologické sbírky. Získáte zde přehled o tom, co v těchto končinách vlastně žije. Není toho mnoho. Nejvíc nás překvapuje puma tím, jak je nečekaně velká. Kvalitou ale exponáty nevynikají. Jdeme do dalších pater. Míjíme model kříže, již třikrát vztyčeného na jihu na mysu Froward (tip na třídenní pěší výlet). Ten současný je železný, 24m vysoký a postaven by roku 1987.
detail jiného domu
Nejzajímavější jsou etnografické sbírky, i když jsou spíše zaměřené na misijní činnost salesiánů. Podívejte, co jsme z těch divochů udělali! Fotografie Indiánů, oblečených do "civilizovaných" šatů a provádějících ruční práce. Kanoe z kůry, zbraně, v dalším sále expozice, věnovaná lovu velryb, s židlemi, vyrobenými z velrybích obratlů.
Magellanův pomník
Za zmínku jistě stojí část, věnovaná salesiánovi jménem DeAgostini, který žil v první polovině 20. století a věnoval se poznávání a fotografickému dokumentování krajiny. Podnikal i výpravy do Torres del Paine, kde se po něm jmenuje jedna z věží. Jeho fotografie neztratily dodnes na působivosti.
Pokud půjdete museem ještě dál, najdete expozici petrochemie, informace o historii letecké dopravy a spoustu dalších. Na nás už ale padá únava a tak jdeme raději na vzduch.
Večeři si vaříme na Bolivianě. Popíjím místní pivo Austral a domlouváme si s Ritou objednání taxiku na zítřejší ráno. Náš pobyt na břehu Magellanova průlivu končí, zítra se přesouváme o 1300 kilometrů severněji.
cestopisy
travels in pictures
