Řecko - Kyklady (2025)
Milos
 |
| Trajekt `Knossos Palace` v přístavu v Pireu |
Online check-in u SkyExpress není snadný, protože tahle část webu společnosti většinou nefungovala. A na letišti nám řekli, že SkyExpress nemá propojený systém s letištěm a že nás čeknou znovu. Zřejmě kvůli zmatkům s checkinem letadlo odletělo o půl hodiny později a zpoždění nedohnalo. Navíc nás posadili na plochu, trvalo věčnost, než přistavili schůdky a autobus a tak jsme nakonec opouštěli budovu o hodinu později, než jsem doufal, a časová rezerva byla vepsí. Navigace na aténském letišti není nejlepší, ale podařilo se nám napoprvé dorazit na stanici metra, koupit lístky po 9E a po necelých deseti minutách čekání nasednout do metra modrá 3, které nás po hodině a něco vyklopilo u přístavu v Pireu.
 |
| Sarakiniko |
Už nebyl čas hledat obchod a nakoupit jídlo a tak jsme ťapali po červeném pásu kolem přístavu k terminálu E2, kde na nás čekal gigantický trajekt Knossos Palace společnosti Minoan Lines. Vylezli jsme na horní palubu, kde byly kromě vypuštěného bazénu oprýskané stolečky na modře natřené železné podlaze. Místo zábradlí tu byly vysoké skleněné desky, špínou skoro neprůhledné. Koupili jsme si v bufíku nějaké bagety a pití. Kolem deváté se setmělo.
 |
| Sarakiniko |
Loď vyplula po půl desáté a plazila se kamsi tmou. Začala nám být zima a tak jsme se přesunuli do podpalubí, našli nějaká nepohodlná křesílka a na nich jsme doklimbali do chvíle, kdy loď přistála někdy okolo půl druhé v přístavu Adamantas na Milosu. V přístavu na nás čekalo auto od Sakrakiniko rooms, kde jsme měli objednané ubytování, a tmou nás odvezlo asi čtyři kilometry do domku. Je to na samotě, kilometr k zátoce Sarakiniko, pokoj je hotelového typu, málo nábytku, konvice a kávovar, výhled na moře, což jsme ale zjistili až ráno. Ve dvě jsme padli do pelechu a spali do osmi hodin.
 |
| Pobřeží východně od Sarakinika |
Popovídali jsme se synem domácí (téma: místní zmije Macrovipera lebetinus schweizeri loni nikoho neuštkly, trajekty SeaJets jsou nesmyslně drahé, protože nemají konkurenci) a vyrazili po silnici dolů k moři, k zátoce Sarakiniko. Silnice tam končí malým parkovištěm s pojízdnou prodejnou občerstvení, dál pokračuje prašná cesta kolem skalních útvarů vymletých do světle béžového tufu. Už tam bylo dost lidí, korejský pár se fotil ve svatebním... Šli jsme se podívat kousek na západ k tůni spojené s mořem skalním mostem, absolvovali první smočení ve slané vodě na desetimetrové pláži a zamířili na východ, kam měla podle Seznam map vést turistická stezka. I tam byly zajímavě omleté skály i písečné plážičky a žádní návštěvníci. Dál v zátoce se ve svahu tyčily skelety rozestavěného rezortu (později jsme se dověděli, že se zatím podařilo místním stavbu zastavit). Cesta se hledala čím dál, tím hůř, vypadalo to, že dál už to zajímavější nebude. Asi po dvou kilometrech jsme to otočili a vrátili se téměř stejnou cestou.
 |
| Pláž Sarakiniko večer |
V pět hodin jsme vyrazili směrem k přístavu, minuli jsme restauraci, kterou nám domácí doporučila jako nejbližší (vypadala mrtvě) a po kilometru a půl došli k pekárně a supermarketu, kde jsme nakoupili něco jídla a pití za asistence pokladní, kterážto byla Slovenka a ráda si popovídala.
V podvečer jsem se vydal ještě jednou k Sarakiniku. Slunce bylo v oparu a zapadalo a u moře bylo daleko méně lidí než ráno.
 |
| Papafragas |
Ráno nám domácí doručili auto - postarší Pandu s několika šrámy - a mapu ostrova A4, na které je vyšrafováno, kde je `No service`, tedy kam se nejezdí a kde tudíž škody nejsou kryté pojištěním. Celá západní půlka ostrova a také široký pruh podél východního pobřeží - nejen to, kde není asfalt, ale i to, kde se dvě auta obtížně vyhnou, celkem asi polovina výměry ostrova.
 |
| Bentonitový důl Aggeria |
Vyrazili jsme na východ, první zajímavostí byl Papafragas. Mezi mořem a silnicí je tu jednak oplocený pustý areál s vykopávkami z doby bronzové, kam se nedá jít, a jednak hluboké a úzké zářezy moře do pevniny, které vyvolávají dojem, že byly vytesány lidmi a jeden klidně mohl sloužit jako přístav pro malou ponorku. I vrátili jsme se kousek zpátky a zabočili k jihu a tam jsme uviděli obrovskou ránu do země, ve které se těží bentonit. Stupňovité terasy klesaly dolů k místu, kde se rochňal buldozer, a ještě o něco níž pak byl lom zaplavený. Náklaďák sjíždějící po rampě na protější straně jámy byl docela malý - lom je dlouhý asi jeden a tři čtvrtě kilometru. Vrátili jsme se na silnici a po pár kilometrech dorazili do Pollonie - vesnice, která patří k tomu, co se má na Milosu vidět. Auto jsme nechali na parkovišti u pláže mezi Pollonií a sousední Pelekoudou, což je vesnice na konci poloostrova.
 |
| Pollonia |
Prošli jsme ji až na konec (což nebylo daleko) a všimli jsme si, že ne všichni mají okenice, dveře a ploty na modro. Zatímco většina se spokojila se světlejšími odstíny modré či nádechem do zelena, nějaký odvážlivec dokonce použil vínovou. Většina domků je přízemních a leccos se pronajímá turistům. Na konci vesnice jsme našli maličký kostelík z roku 1966 a majákové světlo na sloupu. Vrátili jsme se stejnou cestou a obešli jsme ještě výběžek s Pollonií. Na nábřeží byla řada otevřených restaurací, většinou prázdných, ale pro nás bylo ještě brzy.
 |
| Východní pobřeží, Tria Pigadia |
Rozhodli jsme se najít plážičku Kastanas, kde měly být barevné skály. Leží na východním pobřeží a pořádají se k ní výlety lodí, tak snad to půjde i z vnitrozemí. Silnice jsou opravdu úzké a mizerné, většinou ale asfaltované a sjízdné. Měl jsem plán zajet kousek jižněji k pláži Tria Pigadia a od ní dojít po pobřeží. Když jsem se ale dokodrcali nad pláž, uviděli jsme, že kopec nad ní je silně užraný těžbou (po celém ostrově se těží perlit, dříve to byl i mangan a síra) a pobřeží neprůchozí. Kus jsme se vrátili a poodjeli kousek na sever.
 |
| Kastanas |
Krajina je zdevastovaná těžbou a po uzounké silnici frčí čtyřnápravové náklaďáky naložené horninou a všude jsou dvoujazyčná (řecko-anglická) upozornění na těžkou dopravu 24 hodin denně, kterážto má přednost. Můžete tu jet, ale na vlastní riziko. Nechali jsme auto u malé farmy a protože měla pozemky oplocené a hlídané cedulemi Zákaz vstupu a také ovčáckými psy s modrým pruhem nastříkaným na zádech, šli jsme kus po silnici, až jsme obešli nejen farmu, ale i jeden z dolů a dostali se na slušnou polní cestu. Kolem cesty byly pastviny a pole s obilím, která postupně zmenšovala výsypka těžby. Krajina byla docela zelená a na mezích a v pangejtech kvetla spousta kytek.
 |
| Kastanas |
Cesta se lehce vlnila nahoru dolů k malému kostelíku, pak padala k vodě a svahy kolem ní byly opět hrubě rozryté těžbou až na úroveň moře. Tam jsem došli na oblázkovou pláž, okolo byly skály v barvách od bílé až po temně červenou a kousek k severu byly vidět osamocené skály na břehu moře - poněkud menší, než jsem čekal. Došel jsem až k nim. Ukázalo se, že je to nízké, do moře zasahující skalní žebro, skrývající skalní oblouk asi 2x4m. No, a pak jsme se stejnou cestou vrátili k autu, porovnali se s náklaďáky (jednou jsem asi padesát metrů couval) a dorazili až k moři v laguně u Kanavy, kde měly být termální ...lázně? No, možná jen prameny. Žádná upoutávka ani vzhled vesnice (průmyslové závody) tomu nenasvědčovaly a tak jsme dojeli do Adamantas, kde jsme v sámošce nakoupili něco jídla.
 |
| Plaka |
V sedm jsme se vydali na večeři do Plaky, která je hlavním ...městem ostrova. Je to tam šest kilometrů. Přes den bylo většinou zataženo, z části prachem ze Sahary, a večer spadlo i pár kapek. Ale jen tolik, aby to zasvinilo okno auta a donutilo nás zvolit sezení uvnitř restaurace. Plaka je městečko malých bílých domků postavených tam, kde sráz pahorku se starou pevností nabere trochu mírnější sklon, na kterém se udrží stavby. Do městečka se autem nesmí, to se musí nechat níže na velkém parkovišti. Zvolili jsme restauraci Archontoula, dali jsme si musaku. Po večeři, to už se setmělo, jsme prošli několik uliček, zašli jsme ke kostelu s výhledem na moře, zaznamenali jsme, že na pobřeží toho tady obecně moc nesvítí. Obchůdky se suvenýry byly prázdné a uličkami se toulalo jen pár návštěvníků.
 |
| Mandrakia |
Ráno před snídaní jsme vyrazili na Sarakiniko. Bohužel tam byly davy lidí, party stany a spousty aut - dorazili filmaři a okupovali zátoku celý den. Všude se válela filmařská technika a dvoukoláky s žrádlem. Podle vzhledu komparsu tu vznikala další ze zbytečných nudností, jejíž největší předností je atraktivní lokace.
 |
| Firopotamos |
Po snídani jsme se tedy vydali na další lokality, které prostě musíte vidět. Nejdřív to byla Mandrakia, rybářská vesnička s malým přístavem s barevně natřenými schody. Lidí tam bylo jen pár, domků taky, k tomu jeden kostelík. Na břehu jeden rybář zpracovával denní úlovek chobotnic a dával je sušit na šňůru. Přejeli jsme kousek dál na západ do další vesničky, Firopotamos. Tady bylo domků méně a lidí o něco víc. Oblázkovo písečná pláž na konci zátoky byla částečně zastavěná novými apartmány a po pláži se povalovalo pár lidí. Voda byla teplejší než v Sarakiniko, i já jsem do ní vlezl. Na výběžku do moře jsou zbytky nějakých staveb.
 |
| Antický Milos - římské divadlo |
Potom jsme přejeli na jižní část poloostrova k další rybářské vesnici Klima. Auto jsme nechali na parkovišti před vesnicí a šlapali po silnici k moři, když tu jsme si všimli informační tabule o římském divadle, které se nacházelo několik desítek metrů nad námi ve svahu. Vydali jsme se k němu - zbylo z něj devět řad, dříve prý jich bylo asi dvacet. Lavice byly mramorové - netuším, kde na tomhle veskrze sopečném ostrově tenhle materiál sebrali. Zdi okolo byly postavené z červenohnědého tufu. Od divadla jsme vystoupali výš, k místu, kde byla někdy v roce 1820 nalezena Miloská Venuše (toho času bytem v Louveru). Kopie sochy stojí u cesty o několik metrů dál.
 |
| Katakomby |
Od Venuše jsme sestoupili ke katakombám, do kterých pohřbívali staří křesťané v 2. až 5. století. Byly zde prý pohřbeny asi dvě tisícovky nebožtíků, hrobky ale byly v průběhu let vyloupeny a zvandalizovány. Do stěn chodeb byly vytesány klenuté niky délky člověka a v jejich dolní části bylo zahloubení, aby bylo možno starší nebožtíky posouvat dál a dopředu přidávat nové. Složiště se pak pokrývalo kamennými deskami a pečetilo maltou. Když byla hrobka plná, vykopala se před ní díra do země. Každá nika sloužila jedné rodině. Chodeb je tu prý 200 metrů.
Od katakomb jsme sestoupili kolem kapličky částečně vytesané do skály zpátky k parkovišti a dali jsme druhý pokus o dosažení Klimy chůzí po silnici.
 |
| Klima, nahoře Tripiti, mezi nimi starověký Milos |
Klima je opět rybářská vesnice. Význačná je tím, že jsou tu dvě řady domků s garážemi pro lodě. Garáže mají pestrobarevně natřená vrata a je to super, turisti se po tom můžou utlouct a fotí se tu jak o život. Hospoda tu ale holt v době naší návštěvy nebyla žádná a tak jsme museli přejet do Plaky a zajít do hospody, kolem které jsme včera šli. Jmenovala se Vlahos a bylo to dobré a za rozumější cenu než včera večer. Po obědě jsme vystoupali na kopec nad městem, kde jsou kromě několika kostelů (tak tři cestou a jeden až nahoře) zbytky hradeb a nějakých stavení a z vrcholku je panoramatický výhled snad na celý ostrov.
 |  |  |
| Plaka | Agios Nikolaos v Tripiti | Větrné mlýny v Tripiti |
Večer jsme ještě zajeli do Tripiti, městečka jen co by kamenem dohodil od Plaky, kde jsem se chtěl podívat na větrné mlýny při západu slunce. Bylo jich asi šest a všechny byly soukromé a většinou předělané na turistické ubytování. Slunce zapadalo za ostrov Antimilos, žádná úchvatná hra světel se nekonala, výhled byl znešvařen spoustou drátů a mlýny nejsou rozmístěné tak, aby tvořily malebnou skupinku.
 |
| Sarakiniko |
Ráno další pokus o focení milionkrát vyfoceného v Sarakiniko. Dnes žádní filmaři. Bylo půl osmé a lidí tam bylo jen pár a když jsem udělal pár kroků k západu, byl jsem tam sám. Šel jsem dál a stále nalézal úžasné tufové útvary, které na fotce zdaleka tak úžasně nevypadají.
 |
| Paliochori |
Na dnešek jsme měli v plánu zbytek ostrova, tedy jih a - pokud to bude možné - i západ. Začali jsme na jihovýchodě pláží Paliochori, která patří k největším na ostrově. Písek (s cedulkou Písek je horký), pár lidí a hospoda, poměrně nóbl, kde mají stoly bokem pro lůzry, co si dají jen kafe. Za hospodou měla začínat stezka k jeskyni a termálním pramenům, byl tam ale soukromý pozemek. Rovněž druhá přístupová cesta vedla přes soukromý pozemek, takže jsme to vzdali. Seznam mapy jsou často v Řecku zmatené, toho už jsem si párkrát všiml.
 |
| Gerontas |
Jeli jsme tedy na západ do Psathadiky, kde končí asfaltová silnice a začíná `No service area`. Dál jsme pokračovali po velmi široké zpevněné cestě, kterou za Psathadikou nově upravovali, kolem pláže Gerontas se skalním obloukem, ke které se blíží důlní činnost, až k obřímu dolu u Xylokeratie, která kdysi mohla být zapomenutou vesničkou s bílým kostelíčkem, teď ale je osadou na hraně děsivé rány zasazené krajině. Za Xylokeratií začalo jít do tuhého. Silnice byla stále široká, ale v horším stavu, většími sklony, místy vymletými výmoly. Nechali jsme auto na kraji cesty, za chvíli se k němu připojilo 4x4 SUV Angličanů, kteří mířili na Kleftiko a nechtěli riskovat gumy.
 |
| Klášter Agios Ioannis Siderianos |
Šli jsme dál pěšky kamenitou krajinou prorostlou tmavozelenými keři, vpravo za námi se tyčil Profitis Ilias, se 748m nejvyšší hora ostrova, a silnice se kroutila mírně dolů severním úbočím kopce Katsipardos (380m). Pak se nám otevřel výhled nejen na pár jednoduchých domků hned vedle cesty, ale i na klášter, rozplácnutý na celkem rovné plošině, která se dělila mezi pár přízemních domů s kostelem obehnaných nízkou bílou zdí (která vrata že se to změnila zázrakem v železo, aby ochránila klášter před útokem pirátů? To museli být piráti pěkná paka, když nedokázali tu zídku přelézt) a rozlehlé - nejspíš parkoviště - s betonovým chodníkem k malé kapličce. Stála tu nějaká auta, které zřejmě přijela druhou cestou, od severu. Ve zdi kláštera byl zvenčí přístupný splachovací záchod a sprcha, oboje vrata vedoucí do areálu však byla zamčená. Došli jsme ke kapličce, která zamčená nebyla a poskytla prostor tak pro dva věřící, ikonu a olejovou lampičku, od které byl očouzený strop.
 |
| Sykia shora |
Vydali jsme se po cestě kousek zpátky a asi po sto metrech jsme odbočili na pěšinu označenou tabulkou ukazující kamsi (nečitelný text), kam je to 1700m. Místo a směr se shodovaly s čárkovanou trasou na mapách Seznamu, kterážto měla vést k propadlé jeskyni Sykia. I vydali jsem se po pěšině, která byla kozí stezkou (soudě podle četných bobků) a občas byla značená malými kamennými mužíky. Kolem stezky rostly keře, bylo to tam samý kámen a já jsem převaloval v hlavě, že je to vlastně místo, kde bych nejspíš čekal místního endemita, prudce jedovatou zmiji.
 |
| Pěšina k Sykii |
Snažil jsem se tedy chovat hlučně a bedlivě jsem pozoroval větve keřů, sklánějící se nad cestu. Nejhorší úsek překonával mělký zářez, kudy v období dešťů nejspíš teče voda a kde bylo vegetace nejvíc. Pak jsem se přehoupli přes hřebínek a otevřel se nám výhled dolů k moři na světlou skálu na mořském břehu, která měla v temeni obrovskou díru. Díra je tunelem spojená s mořem, dá se do ní vplout a zespoda je to zajímavý pohled. Měl jsem původně v úmyslu sejít těch asi 450 metrů dolů, leč byli jsme tu sami, nebyl tu mobilní signál, terén nebyl jednoduchý - prostě jsem to nechal mladším (ti ale nejspíš podobná místa, jako je třeba i Kleftiko, navštěvují na palubách výletních lodí s grilem, občerstvením a hudebním doprovodem).
 |
| Xylokeratia |
Šťastně jsme překonali divoký terén zpět k cestě, nudnou silnicí stále vzhůru jsme se dopotáceli k autu. Měli jsme za sebou deset kilometrů a třista výškových metrů. Pomalu a opatrně, abych auto nepopudil, jsem se dosunul do Xylokeratie, pak, už o něco veseleji a rychleji, do Psathadiky, a potom po asfaltu k pláži Provatas. Tam se opakovala hra z Paliochori: cesty k pláži také končily na soukromých pozemcích, s výjimkou jedné, která končila u restaurace v rekonstrukci těsně u krásné písčité pláže. Na pláži byly kromě nás ještě čtyři dvojice, jinak byla prázdná. Dno klesá velmi pomalu, takže se voda u břehu stačila prohřát a koupel byla velmi příjemná.
 |
| Jižní pobřeží, zátoka Provatas |
No, a pak zpátky do pokojíčku, odsolit, domluvit se s domácím na zítřejší odvoz a vrácení auta, a poslední cesta autem do Plaky, kde jsme si u Vlahose dali dobrý řecký salát a dobrý kebab. Domácí nám potom potvrdil, že nejsme první, kdo se o Vlahosovi vyjadřuje pochvalně. Při návratu jsem dotankoval asi 10 litrů za 20E (na 150km), domácí převzal auto a … odpočíváme.
 |
| Kastro - vrchol nad Plakou, kde bývala pevnost |
Vstávali jsme v půl šesté, sbalili a posnídali, naposled jsme z pokoje vyhodili kočku, která nám tam pořád lezla z terásky (jednou si dokonce přinesla i cizí kotě) a v půl sedmé nás domácí odvezl do přístavu. Trajekt Artemis od Hellenic Seaways už tam čekal a asi po pěti minutách nás dokonce pustili na palubu. Checkin jsem udělal už včera online a tak jsem jen ukázal lístky na mobilu a mohli jsme si sednout na polstrované lavice. Bylo nás asi osm, ale jak se blížil čas odjezdu, cestujících přibývalo. Dalo se jít i na palubu, kde na rozdíl od Knossos Palace, který měl i na horní palubě špinavá skla, bylo jen nízké zábradlí. Byl však silný opar (či saharský prach) a navíc vedle neskutečně smrděla nespálenou naftou loď od SeaJets a bylo chladno, takže jsem zase zalezl do podpalubí. Vypluli jsme načas, loď projela lagunou, minula vesnici Klima a Tripiti a za chvíli i Plaku a zamířila kolem Pollonie k sousednímu ostrovu Kimolos, kde krátce přistála. Potom už zamířila na Folegandros.
Fotografie z ostrova Milos:
Folegandros